Důsledky mokra pro jaro 2025

Půdy nasycené vodou na západě, severu a jihu Německa

Západně od dřívější vnitrozemské hranice, ve Šlesvicku - Holštýnsku a západním Meklenbursku a také jižně od Mohanu, jsou půdy již druhým rokem po sobě nasyceneé vodou. Tato situace je podobná jako v roce 1981/82, kdy byla struktura půdy silně poškozená sklizní cukrovky. Následky byly potom patrné až do roku 1996/97. Od konce prosince 1996 pronikl mráz i v západním Německu do hloubky více než 1 metr do mokré půdy a napravil strukturální škody půdy.

Sklizeň zrnové kukuřice a cukrové řepy se stává v těchto oblastech skutečně výzvou. Otázkou zůstává, zda se následně bude dát všude zastí obilí.

Jak mokro ovlivňuje půdu?

Voda sama o sobě není nic špatného. Dostatečná vlhkost půdy je nezbytná pro fungování biologie v půdě a pro růst rostlin. Vlhkost zabraňuje tvorbě prachu a větrné erozi. Vláha je také nezbytná pro to, aby se nejjemnější částice půdy spojily a vytvořili drobty.

Voda proniká do vysušených hrud a způsobuje jejich bobtnání, což má za následek jejich rozpadání. To ovšem vyžaduje těsný kontatk vysušených hrud s půdou: musí být zatlačené do půdy. Dešťové kapky, které dopadají na vysušené hroudy ležící na povrchu půdy je většinou nestačí navlhčit tak, aby se mohly rozpadnout.

Problémy s vodou vznikají až ve chvíli, kdy se voda v půdě hromadí, nemůže dál do půdy zasakovat a půda plave. Jemné částice na povrchu půdy jsou kvůli erozi přemisťovány a nebo vytvářejí splavený bahnitý šlem. Takovýto šlem na povrchu půdy při vysychání vytváří povrchovou krustu, která brání výměně plynů a rostlinám v růstu. Teprve až se krusta roztrhá nebo jinak rozbije, je opět možný růst.

Také uvnitř půdy jsou jemné částice unášeny spolu s prosakující vodou ("vnitřní eroze") a ucpávají hrubé póry sloužící k odvádění vody ve spodních vrstvách ornice. To vytváří utužené vrstvy, které brání odtoku vody a způsobují, že se voda hromadí v poli. Tato utužení podorničí jsou často připišována pluhu, ale v první řadě jsou výsledkem zašlemování jemnozemi.

Zůstane-li půda dlouho nasycená vodou, malé ionty H* (nebo protony) pronikají na vazebná místa mezi ionty vápníku a jílové minerály a podemlívají "mostové pilíře" Ca můstků jílových minerálů, které jsou zodpovědné za stabilitu půdních agregátů. Dokud nejsou zatíženy, tak se nic zásadního neděje. Pokud jsou ovšem uvolněné ionty vápníku dalšími dešťovými srážkami přesunovány, klesá pH v ornici.

Pokud následně zůstane půda suchá, mohou ionty Ca stoupat spolu s kapilární vodou, znovu vytvořit můstky, půda se může opět stabilizovat. To platí pro půdy s vysokou kapilaritou. Na písčitých půdách to funguje méně dobře.

Vlastní váha zhutňuje mokrou

V ornici pod 20 cm již sama půda tlačí hmotností půl tuny na m2, což vede k jejímu stlačení. Tento tlak a hmotnost se směrem dolů zvyšuje. Hrubé póry, které mají odvádět vodu, jsou stlačovány.

Dokud jsou hrubé póry zcela nasycené vodou, nejde půdu více zhutňovat. To je také důvod, proč není vyorávka řepy tak špatná na půdách nasycených vodou oproti půdám nasyceným do 80 %. Jakmile ale voda z hrubých pórů odteče, půda se sama propadne. Tímto způsobem dochází k přirozenému zhutnění půdy, aniž by byla půda zpracovávána. K takovýmto zhutněním dochází ve větší míře na půdách bohatých na prach (spraše), s nízkým obsahem jílu, protože tyto půdy tvoří méně Ca můstků v poměru k hrubým pórům z důvodu menšího podílu jílových minerálů. V extrémním případě se v případě mokrého klimatu (například na místech, kde stojí voda) objevují oglejené parahnědozemě nebo dokonce pseudogleje.

Mokro na podzim je proto pro sprašovohlinité půdy daleko horší než mokro na jaře, protože klesající teploty na podzim brání kapilárnímu vzestupu iontů vápníku a půdy se již do jara nemohou stabilizovat. Pro tyto půdy je výhodné sucho na podzim, které má vliv ještě v následujícím roce.

Zatížení a zpracování navíc

Při každém pojezdu, s každým zpracováním působí na půdu 10 až 20 násobek hmotnosti než je její vlastní váha, tlačí na půdní částice, případně je přemisťuje. Suchá půda je únosná a méně stlačitelná. Půda přesušená se obtížně zpracovává, protože půdní agregáty pevně drží pohromadě.

Oproti tomu mokrá půda je na základě velkého vodního obalu kolem agregátů plastická a tvárná, díky čemuž může být stlačená a při působení smykových sil také zamazána. Optimální půdní vlhkost pro zpracování je mezi 50 a 60 % vodní kapacity. V takovém případě lze půdu snadno drolit v ruce mezi palcem a prsty. Rozsah půdní vlhkosti, při které lze půdu dobře zpracovávat, se snižuje s rostoucím obsahem jílu. Na jílovitých "hodinových" půdách je k dispozici jen zlomek času ve srovnání s písčitými půdami.

Co dělat v případě mokré půdy?

Pokud je půda příliš mokrá, jako je tomu v mnoha případech v letošním roce, pak je nejlepší na půdu vůbec nesahat. Pokud ale není jiná možnost a potřebujeme zasít, tak musíte půdu otevřít radličkovým nářadím (nebo rotačními bránami), aby mohla půda vysychat. Zpracování musí být provedeno tak hluboko, aby se v mokré půdě vytvořily nejen vrypy, ale aby se také nadělala jemnozem. Ale ne hlouběji, aby se předešlo napruhování nebo vytvoření hrud. A celé se to musí opakovat o trochu hlouběji, když zpracovaná pda zešedne, což je známkou toho, že se agregáty stabilizovaly.

V Holštýnsku, kde je větší mokro, se bude provádět orba, avšak na menší hloubku než normálně, abychom se v příštím roce dostali při zpracování půdy pod dno brázdy. Potom se provede založení porostu secí kombinací s rotačními branami, jakmile seťový horizont vyschne natolik, že dovolí provést setí, aniž by došlo k zamazání půdy. Tedy za mokra, zejména na jílovitých půdách, bude nejlépe nedělat vůbec nic nebo půdu jen mělce zpracovat tak, aby se vytvořila jemnozem pro setí. Na středně těžkých půdách, kde to bude možné, bude potřeba půdu mělce zorat, aby ve dnech bez deště mohla oschnout a poté šlo sít.

Zabraňte "sendvičovému utužení"

Pokud musíte mokrou půdu opakovaně připravovat, protože opět prší, potom se dostáváte postupně čím dál do větší hloubky. Když utuženou mokrou půdu již hluboko zkypřenou následně dvakrát nebo dokonce vícekrát mělce zpracujete, vzniknou skrz první utuženou vrstvu další zamazané, nepropustné vrstvy. Tímto "sendvičovým utužením" nemůže pronikat ani voda, ani vzduch a také prorůstat kořeny. Zároveň nemůže stoupat kapilární voda. Již po menších dešťových srážkách stojí voda nad touto vrstvou.

Když bude sucho trvat delší dobu, můžete se pokusit tuto utuženou vrstvu postupně rozrušit. Pokud nemáte čas, nezbývá často nic jiného, než nasadit pluh s pakrem a bezprostředně poté provést setí nebo použít secí kombinaci s rotačními branami. Orbou dokážeme opět vyzvednout jílové částice, které se před tím přemístily v půdním profilu dolů.

Doufat, že přijde mráz?

Věřit, že dojde k promrznutí půdy, je jako doufat, že vyhrajete v loterii první cenu. Působení mrazu předpokládá, že půda před mrazem bude nasycená vodou. Potom zmrzlá voda (led) zvětší svůj objem a stlačená půda (póry) rozpraská. Nesmí ale půdu zakrýt vrstva sněhu. Za posledních 20 let k tomu ovšem ani jednou nedošlo. A před tím se to také téměr nestalo.

Potom nám zůstává na rozrušení utužených vrstev, které se nacházejí hluboko ve spodních vrstvách ornice, pouze už jen hloubkový kypřič. To ale vyžaduje, aby podorničí bylo suché, nemělo by ale úplně vyschnout, protože potom se vylámou velké hroudy. To tedy znamená počkat do příštího roku nebo ještě déle.

Stroje pro zpracování půdy, které pracují agresivně a které jsou dokonce osazeny širokými radličkami s křidélky, sice půdu roztrhnou, zapříčiní ale v hloubce pod taženými radličkami opět zamazání, popř. utužení půdy, nebo vyprodukují v suché půdě velké hroudy. Smysluplnější je kypřit půdu úzkými dláty osazenými na menší vzdálenost mezi sebou a takto nakypřenou půdu opět zpětně utužit válcovým pakrem tak hluboko, jak jen to je možné. Následně bude nejlépe pěstovat plodiny, které rychle prorůstají svými kořeny do větší hloubky půdy, jako ozimou řepku nebo bob, popř. meziplodiny jako vojtěšku nebo lupinu, které nakypřenou půdu stabilizují.

Mokro zabraňuje výměně plynů

V mokré, rozplavené půdě neprobíhá žádná výměna plynů: ani kyslík nemůže do půdy difundovat, ani oxid uhličitý z kořenů a půdy unikat. V půdě panují redukční procesy, proto stagnují procesy, které vyžadují kyslík např. tvorba jemného kořenového vlášení, nitrifikace, život (edafon) v půdě. Mimoto oxid uhličitý účinkuje jako jed na kořenové vlášení, který odevzdávají kořeny do půdy. Kořeny začínají hnít. Všechno spolu souvisí, protože rostliny za takových podmínek produkují méně cytokininů, tím hůře odnožují, zakládají méně klásků v klasu a dokonce vytváří menší zrna.

Anaerobní podmínky vedou naproti tomu, že přítomný nitrát v půdě se přemění na oxid dusný (rajský plyn), který uniká do vzduchu, nebo dochází k redukci síranů na sulfidy. Těžké kovy jako mangan, železo nebo hliník budou zejména při hodnotách pH nižších než 6 redukovány na čisté kovy, a tím se stanou lépe dostupnými. Následkem toho budou rostliny tyto prvky nadměrně přijímat a můžou být poškozeny.

Přebytečný mangan se vyloučí přes list a oxiduje na povrchu listu za vzniku oxidu manganu (MnO₂) v podobě červenohnědých teček. Tyto se nechají lehce zaměnit s prvními symptomy chorob (Rhynchosporium nebo také ramulárie). Za mokra je často doporučovaný postřik manganem tedy spíše kontraproduktivní, pokud v půdě naměříme dostatečně vysoký obsah Mn.

Uvolněné železo a hliník reagují s fosforem a výsledkem jsou nerozpustné fosforečnany železa nebo hliníku. V důsledku toho bude fosfor v mokré půdě při nízkých hodnotách pH silně fixován a stane se nedostupný. V tomto případě pomůže krátkodobě listové hnojivo obsahující fosfor, aby se růst rostliny udržel.

Více půd (Německo) má zatím dobrou zásobu hořčíku. V písčitých půdách byl ovšem také hořčík vyplaven. V tomto případě pomůže krátkodobě postřik hořkou solí, popř. hnojení Korn-Kali nebo Kiesseritem.

Zpracováním půdy a vápněním rychle účinkujícím páleným vápnem se nechá přemokřená a rozplavená půda na jaře opět probudit k životu. Abychom toho dosáhli, musíme v závislosti od půdního druhu zapracovat 1 až 2 t/ha páleného vápna do horních 5 cm půdy.

Na co se musíme na jaře zaměřit?

Nepříznivé podmínky pro mineralizaci organické hmoty a tím uvolnění N a S

• Následek: pomalá mineralizace a následné uvolnění N a S, pokud (holo-) mráz nebo sucho v půdě (vyzrání půdy) netrvá na jaře dostatečně dlouho, jako předpoklad pro vyšší uvolnění živin z půdy.
• Postiženy: Pozdě seté pšenice, slabě vyvinuté ječmeny, obecně porosty ozimých obilnin a řepky, ve kterých se již na konci října znatelně ukazují stopy od pojezdů technikou nebo vliv matrace slámy v půdě na růst rostlin, a jarní obilniny, pokud se struktura půdy až do setí již nezlepší.
• Méně postiženy: Dobře vyvinuté porosty ozimých obilnin a řepky, popř. porosty, které byly hnojeny před setím kejdou nebo v září minerálními hnojivy, a okopaniny, pokud se provedla hluboká kultivace ještě včas k meziplodině za příznivých podmínek.

• Následek: Opožděný termín setí jarních plodin, pomalejší mineralizace, nižší uvolňování N a S, horší mobilizace fosforu.
• Postiženy budou: Především plodiny se slabším kořenem (ozimý ječmen, jarní ječmen, hrách, eventuelně také brambory), stejně tak ozimé obilniny a řepka, kukuřice, které se sely pozdě a do příliš vlhké půdy a když už předcházela předseťová příprava za mokra.
• Méně postiženy: Časné, ještě za dobrých podmínek seté plodiny na podzim, jako i jarní plodiny, zejména když se provádělo hluboké kypření na podzim ještě za dobrých podmínek.

• Následek: Slabší tvorba kořenů a tím i odnožování, slabší energetický metabolismus rostlin. Vysoká nabídka nitrátů (hnojení) může způsobit, že se v rostlině nahromadí nitráty/nitrity, pokud např. chybí fosfor, popř. hořčík pro syntézu ATP a chlorofylu nebo Cu+Mo na redukci nitrátů.
• Postižené: kulturní plodiny se slabým výkonem kořenového systému, např. (dvouřadý) ozimý ječmen, jarní ječmen, hrách, brambory, za mokra založené porosty ozimých obilovin a řepky, především pozdní setí, herbicidy poškozená řepka a ozimé obiloviny.
• Méně postižené: časně a ještě za sucha založné porosty a rychle vzešlé porosty (řepky, ozimé obiloviny), kukuřice, brambory, cukrovky s hnojením pod patu.

• Následek: Dočasné přemokření důsledkem stagnace vody, poškození suchem v důsledku omezení růstu kořenů a kapilárního vzlínání, denitrifikace, omezená dostupnost P₂O₅, Mg, K a bóru z podorničí.
• Postižené: špatně nebo pozdě založené řepky a ozimé obiloviny, cukrovka, kukuřice (bez podpatového hnojení), jarní pšenice.
• Méně postižené: včas a dobře založené plodiny event. plochy. Mělce kořenící plodiny, jako např. brambory, jarní ječmen, hrách (po dobrém zpracování půdy).

Na co si dát na jaře pozor?

1. V případě, že začátkem března nejsou porosty dostatečně vyvinuty, naplánovat na regeneraci hnojiva s obsahem nitrátového dusíku (20 až 30 kg/ha nitrátového N). Riziko ztrát denitrifikace se sníží aplikací NH_4- (např. SA, DAP), event. hnojiva obsahující amidy (např. Piagran Pro).
2. Dávkou 200 kg/ha LAD aplikujeme 27 kg/ha nitrátového N (+27 kg/ha amonného N) a 13 kg/ha CaO+8 kg/ha MgO. Dávka Ca+Mg pokryje potřebu do doby než pozdně založené pšenice kořenovými exsudáty rozpustí vápník a hořčík z horniny.
3. Hnojení P slabých porostů jako hlavní hnojení na začátku vegetace (např. NP-hnojivem, kejdou) je vhodné, především pokud obsah P na půdách s nižším pH a obsahem P dosahuje hodnot pod 7 mg, event. 14 mg P₂O₅/100 g půdy. Výjimkou jsou dobře vyvinuté porosty řepky a ozimých obilnin, které byly zaseté včas za příznivých podmínek nebo porosty již na podzim hnojené kejdou nebo trojitým superfosfátem. Pokud se podmínky během zimy znatelně nezlepší bude možné pozorovat výrazný efekt hnojení fosforem i u jařin (výhodou je hnojení pod patou!).
4. Pokud špatná půdní struktura přetrvá do jara, nehnojte regeneračně slabě vyvinuté porosty ozimých obilovin, zakládané za mokra na půdách s nízkým pH vysokými dávkami (max. 200 kg/ha hnojiva) silně okyselujících dusíkatých hnojiv (SA, také DASA, Piamon S). Pokud je v půdě volný vápník (obvykle pH > 7,0) nebo v případě hnojení alespoň 300 kg/ha páleného vápna omezení pro kyselá hnojiva neplatí.
5. Na stanovištích, kde byl hořčík promytý z ornice, na lehkých půdách, event. na půdách s nízkým obsahem Mg (pod 5 na lehkých půdách, případně 8 mg MgO/100 mg půdy na těžkých půdách) je třeba zvážit kalkulaci hnojení 200 kg/ha kieseritu. Alternativa: napři. Mg-obsahující PK - nebo draselná hnojiva jako je Kamex 40 s MgO. N-hnojiva obsahující Mg jsou obvykle velmi drahá event. je Mg často obsažený v obtížně rozpustném uhličitanu hořečnatém.
6. Pokud máte naplánované na léto vápnění, pak lze část vápnění provést v zimních měsících páleným vápnem obsahujícím hořčík. Uvolnění Mg z uhličitanu hořečnatého je příliš pomalé na to, aby mělo okamžitý přínos.

Přenos virové zakrslosti

Jaká je aktuální situace?

1. Provést minitoring mšic a napadení virózami sousedních porostů výdrolů obilnin, meziplodin s obilním výdrolem, travních porostů a náspů.
2. Zkontrolovat sousedící porosty kukuřice na výskyt mšic, zvýšený nálet lze očekávat při sklizni kukuřice řezačkou, tak i sklizni na zrno.
3. Pravidelně kontrolujte vzcházející porosty na možné napadení mšicemi. Nejjednodušší způsob, jak lze pozorovat mšice, je dívat se skrz listy proti slunci. Mšice lze rozpoznat jako tmavé tečky.
4. Ochrana proti mšicím pyrethroidy (4 dny doba trvání účinku) má smysl, pokud je v září osídlena více než každá 10. rostlina. Kontrolu je nejlépe provádět v EC 12/13. Při dalším napadení lze od stádia 4. listu použít systemicy působící přípravek flonicamid(Teppeki) s déle trvajícím účinkem.
5. Křísů si nejvíce všimnete na prvních 200 metrech od zdroje infekce. Dále v porostu je riziko nižší. Na ochranu proti křísům není povolen žádný insekticid (v SRN).

Co můžeme ještě dělat?

• ošetřit včas výdrol obilí (koliduje s požadavky na ekologizaci),
• žádné trávy, především výdrol v meziplodinách,
• výhrou je, pokud spolu pole příliš nesousedí
• zakládat porosty později, ale v případě teplejšího podzimu se křísy a mšice objevují později,
• vyhnout se mezerovitým porostům.
• Již existují odrůdy ozimého ječmene rezistentní k virové zakrslosti, které bez napadení dosahují dobrých výnosů např. SU Virtuosa, KWS Exquis, Integral, LG Zoro.

Virus mozaiky jemečmen (BYMV)

Žluté skvrny na poli, které mají velikost až třeba místnosti, ve směru zpracování půdy, jsou známkou napadení virem žluté mozaiky ječmene. Často bývají zaměňovány za příznaky způsobené vlhkem nebo poškozenou strukturou půdy a poškozením dusíkem, tyto příznaky navíc později zesilují. Rostliny na těchto místech však zůstávají později menší, s kratšími listy a vykazují nouzové odnožování, jaké je typické pro virus žluté zakrslosti.

Na rozdíl od viru žluté zakrslosti, kde spodní listy, které nebyly napíchané mšicemi, mohou zůstat zelené. Žloutnout začínají vždy starší listy. Pokud přidržíte světlé listy proti světlu, tak rozeznáte v žilnatině světlé proužky. Ty mohou na odumřelých listech přecházet v černohnědé malé skvrny.

V Německu jsou odrůdy ozimého ječmene s výjimkou dvouřadé odrůdy Newton rezistentní na BYMV-typ 1. Vlhko a chlad zvýšily výskyt mozaiky ozimého ječmene (BYMV-typ 2).

Viry mozaiky vstupují do kořenů houbou Polymyxa graminis. Zpočátku se zamoření rozšiřuje např. hlínou na kolech traktoru, později v poli zpracováním půdy. Na dálku se infekce šíří částicemi prachu, na kterých houba ulpěla.

Na řadě lokalit se BYMV-typ 2 objevil latentně, aniž by se ukázaly žluté skvrny. Ječmen je schopen virus "setřást", pokud začnou rychle stoupat teploty. Teprve studené a vlhké jaro jasně ukazuje, že typ 2 je rozšířenější. Na stanovištích, kde se letos na jaře ječmeny jen obtížně zazelenaly, by měly být preferovány odrůdy odolné oběma typům.

Proti nim je odolná řada odrůd např. Avantasia, Julia, KWS Memphis, SU Ellen, SU Hetti, SU Midnight nebo dvouřadé odrůdy Aretha, Caribic či Valerie.

Abychom vyvrátili běžnou mylnou představu: odrůdy rezistentní vůči viru mozaiky ječmene jsou stejně napadány virem žluté zakrslosti, které přenášejí mšice, jako odrůdy, které nejsou rezistentní na BYMV. Jediným způsobem, jak zabránit přenosu viru žluté zakrslosti je moření (aktuálně není povoleno) nebo ošetření na přenašeče.

Pšenice ozimá - CTU - snášenlivost

900 g/ha CTU je dostatečné proti kerblíku a chrpě na půdách do 12 % jílu.

Kukuřice - nové odrůdy

Silážní kukuřice

• hybrid, raný, odrůda pro dvojí využití, schválení BSA 2024
• rychlý vývoj mladých rostlin, pro hraniční polohy vyšších nadmořských výšek
• zdravé listy a stonky
• středně dlouhá, nepoléhavá rostlina s rovnoměrným, nízkým nasazením palice
• dobrý výnos celkové suché hmoty (CSH) s vysokým obsahem škrobu a dobrou stravitelností

• nové šlechtění podobné trvrdé kukuřici
• velmi dobrý vývoj mladých rostlin
• rané kvetení pro hraniční oblasti s dobrou stabilitou prostředí (sucho a vlhko)
• velmi zdravá, nepoléhavá odrůda
• velké zbytkové rostliny s protáhlými palicemi
• velmi vysoký výnos celkové suché hmoty (CSH), škrobu a výtěžnosti plynu

• čistý zub kukuřice ze šlechtitelského programu silážní kukuřice
• působiv vývoj mladých rostlin
• středně kvetoucí s FAO 240
• dobré staygreen-chování, zejména na lepších půdách
• masivní typ s velmi vysokými výnosy CSH
• střední obsah škrobu a střední stravitelnost

• masivní střední typ
• odolná poléhání se střední výškou palice
• dobrý zdravotní stav listů a stonků
• výrazný staygreen
• silážní kukuřice s možností výmlatu zrna
• velmi vysoký výnos CSH s průměrnými energetickmi výnosy a stravitelností

• hmotnostní typ s velkým rámcem
• vysoké nasazení palice, přesto nepoléhavá
• velmi vysoký výnos CSH a výtěžnosti plynu
• dobrá stravitelnost zbytkových rostlin
• velmi dobré staygreen-chování v oblasti zralosti S 250

• zub x flint genetika s velmi dobrými výsledky v letech testování
• atraktivní zdraví
• nepoléhavá s velkým rámcem a s velmi vysokým výnosem CSH
• průměrná stravitelnost a výtěžnost škrobu
• dobrá výtěžnost bioplynu

• zub-Typ
• nepoléhavá se středně vysokým nasazením palice
• strmé postavení listů s dobrým zdravím listů
• důraz na zbytek rostliny s velmi dobrým výnosem CSH  a výtěžnosti bioplynu
• atraktivní stabilita v prostředí

Zrnová kukuřice

• raný zub - genetika kukuřice zrno
• top stabilita poléhání
• zdravá
• vynikající uvolňování vlhkosti ze zrna
• na lepších místech s výnosem nad DKC 3400

• zub kukuřice s vysokou stabilitou v prostředí
• působivý vývoj mladých rostlin
• velmi zdravé listy
• střední nasazení palice, nepoléhavá
• dobré uvolňování vlhkosti ze zrna a výmlat
• velmi vysoký výnosový potenciál

• zub x flint - šlechtění
• dobrá stabilita v prostředí
• nepoléhavá s rezistencí proti H. turcicum
• velmi vysoká HTS
• velmi vysoký potenciál výnosu

• velmi masivní, olistěná, tříúčelová odrůda
• ranější jak P 9610 s podobnou úrovní výnosu
• nepoléhavá s nízkým nasazením palice
• zdravé listy a palice
• stabilita v prostředí nad P 9610
• v loňském roce dosáhla přesvědčivých výsledků ve studii IMIR
• jako silážní kukuřice P 92440 s vysokými výnosy CSH a velmi vysokými výnosy škrobu
• atraktivní kvalita krmiva

• nová genetika zub zaměřená na palici
• vynikající v nepoléhání
• zdravé listy a palice
• velmi vysoký výnosový potenciál jako kukuřice na zrno nebo kvalitní silážní kukuřice
• velmi dobrý obsah škrobu a výtěžnost plynu, také díky vysoké HTS
• atraktivní stravitelnost pro farmy s vysokým podílem kukuřice v krmné dávce

• středně velká, zub kukuřice na zrno
• atraktivní vývoj mladých rostlin
• vyvážené agronomické vlastnosti týkající se stability poléhání a chorob
• vysoká HTS s dobrým uvolňováním vody (pozdní mlácení)
• velmi vysoký výnosový potenciál

"Pravicový" komunista Gustav Husák 

Ondřej Klipa, Právo 7.11. 2024

článek ke stažení v PDF zde

Každý český občan včetně kojenců dluží na 300 tisíc korun! Dluhy bude splácet několik generací naších dětí! - když přijde podzim a do sněmovny dorazí návrh státního rozpočtu, o dramatické výkřiky věru nebývá nouze. Lhostejno, kdo zrovna vládne a kdo je právě v opozici.

Husákův strach ze zadlužování a možného ekonomického kolapsu byl v podstatě velmi pravicovým postojem. (Gustáv Husák 2. listopadu 1985 slavnostně otevírá jednu z největších dopavních investic své doby - třetí linku pražského metra.)

Foto ČTK/Karel Mevald

Málokteré téma, snad s výjimkou migrace, je politicky tak výbušné. Ke koloritu patří svalování dluhu na politické konkurenty, případně obřadné vzpomínání na "zlaté čas", kdy jeho výše byla zanedbatelná. Někdy zajde nostalgie až tak daleko, že se křísí vzpomínka na režim ukončený sametovou revolucí před 35 lety.

Zvláště na Slovensku dnešní vláda a její příznivci nepokrytě chválí Husákovu normalizaci jako éru, kdy byl svět v mnoha ohledech "ještě v pořádku."

Bývalému soudruhovi Robertu Ficovi musí imponovat, jak efektivní byl komunistický režeim v kontrole médií a utahování společenských šroubů, jeho voliče zase těší vzpomínky na masivní investice, které plynuly do východní poloviny Československa za prvního a zároveň posledního Slováka v čele federace. Pozornost ale poutá i téma státního dluhu. Jak dokládá například video, které putuje sociální sítí TikTok se sdělením "Československo bolo sebestačný štát bez dlhu. Vyrábali sme všetko okrem ponoriek. Dobre už bolo".

Přes zjevnou snahu radikálním tvrzením aktivovat zlobu vůči porevolučnímu kapitalistickému "establishmentu" je třeba uznat, že slogan není zas tak daleko od pravdy.

Žít si jako Maďar

Komunistické Československo, stejně jako ostatní země sovětského bloku, bylo skutečně nuceno nebývale rozšířit výrobu. Stalin svého času počítal se třetí světovou válkou a všechny vazalské satelity nutil, aby byly v případě konfliktu připraveny být soběstačné.

Vzájemná nedůvěra a skryté soupeření socialistických zemí ale k rozdělení produkce nevedly a nákup chybějících výrobků ze Západu byl příliš drahý. Každý stát "táboru míru" tak vyráběl nesmyslnou a ekonomicky nevýhodnou paletu produktů. Kromě ponorek a raket, na které si držel monopol jen "velký bratr" na Východě, tedy Československo opravdu produkovalo leccos. Na rozdíl od ostatních sovětských satelitů ale hospodářství udrželo s nízkým zahraničním dluhem.

Když komunisté na sklonku roku 1989 odevzdávali vládu, dlužila země pouhých osm miliard dolarů. Víc než polovinu z této částky přitom "nastřádala" až během posledních čtyř let. Pro srovnání: u Maďarů tehdy věřitelé poptávali v americké měně 20 miliard a u Poláků dokonce 41 miliard. Což byly dluhy na svou dobu tak extrémní, že se jim dostalo globální pozornosti. Polsko bylo osmým nejzadluženějším státem světa a desetimilionové Maďarsko se stalo dokonce zemí číslo jedna v přepočtu dolarového dluhu na obyvatele.

Celý sovětský blok přitom zprvu tížil prakticky nulový zahraniční dluh. Po půjčkách z nenáviděného Západu se komunistické vlády začaly poohlížet až v 60. letech. Předtím si vypomáhaly hlavně mezi sebou. Například Československo dlužilo Sovětskému svazu za jeho poválečné dodávky potravin a surovin a Polsko, NDR či Rumunsko zase dlužili Československu za dovoz těžebních strojů nebo zařízení na výrobu síry. Jenže šlo o nepeněžní výměnný obchod, v jehož rámci dlužník splácel věřiteli surovinami nebo průmyslovými výrobky.

A i kdyby státy nakrásně získaly od svých dlužníků peníze, nemohly by je použít nikde jinde, protože socialistické měny nebyly volně směnitelné. Za reálný zahraniční dluh byl tedy považován až ten valutový, nejčastěji dolarový. Právě za dolary si totiž mohly komunistické státy koupit to, co potřebovaly čím dál více - moderní technologie k překonání rostoucí zaostalosti.

Když v 70. letech ve východní Evropě definitivně zkrachovaly pokusy o politické a ekonomické reformy, rozhodli se noví či staronoví vůdci uchlácholit podrážděné obyvatelstvo alespoň snahou o zvýšení jeho životní úrovně. Mimo jiné i nabídkou atraktivního západního zboží.

Poptávka šla ruku v ruce s nabídkou, jelikož přehřátá západoevropská ekonomika se potřebovala výhodně zbavit peněžních přebytků. Po prvním ropném šoku se do přeplněných západních bank navíc valily petrodolary z arabských států. A právě probíhající uvolnění mezi oběma politickými bloky dalo zelenou pro velké půjčky marxistickým vládám na Východě.

Zatímco v Polsku v éře Edwarda Gierka dolarové bankovky takříkajíc pršely z nebe a obyčejní Poláci poprvé v historii pocítili závan blahobytu, Gustáv Husák svodům odolával. Proč? Jeho opatrnost lze sotva zdůvodnit povahou šetrného hospodáře, když zastavil prospěšné ekonomické reformy Oty Šika a politickými "prověrkami nechal vyhodit z práce tisíce schopných odborníků, vědcůů i manažerů, přičemž nijak nezasahoval proti rozsáhlému plýtvání ve všech patrech ekonomiky.

"Prezident zapomnění" těžil z někdejší průmyslové vyspělosti země, takže na rozdíl od Poláků či Maďarů nemusel financovat žádný velký modernizační skok. Navíc mu paradoxně hrálo do karet i období reforem, proti nimž se tak rázně vymezil - větší samostatnost podniků, kterou alespoň na nějaký čas přinesly, značně povzbudila jejich aktivitu, což neslo své plody ještě v první polovině 70. let.

Nemálo provozů poprvé experimentovalo s automatizací, modernizovaly a vyvíjely úspornější zařízení. Zřejmě nejúspornějším vynálezem Šikova období, jehož zisky ovšem sklízela až Husákova vláda, byl revoluční textilní stroj BD200 z libereckého Elitexu, který se hojně prodával na Východ i Západ po celá 70. léta.

"Kovaný ateista Bil'ak v Rudém

právu varoval, že "zadlužova se

u kapitalistů je stejné jako u křesťanů

upsat duši ďáblu"

Jak ale vysvětlit, že z podobné ekonomické vyspělosti čerpalo také východní Německo, které přesto spadlo do dluhové pasti? Na začátku 80. let se dokonce dostalo téměř na úroveň státního bankrotu, ze kterého by se bez nenápadné pomoci z nenáviděného Bonnu zřejmě nevzpamatovalo.

Odpověď můžeme najít v postaveí Gustáva Husáka a jeho vlády jak v československé společnosti, tak na mezinárodní scéně. Ostatní vůdci socialistických zemí té doby se dostali k moci víceméně jako zachránci z ekonomické krize, byla s nimi tedy spojena velká očekávání a těšili se alespoň zpočátku i značné důvěře obyvatel. Mohli si proto dovolit poněkud odvážnější experimenty. I maďarský János Kadár, který podobně jako Husák převzal zemi po obsazení sovětskou amrádou, se brzy stal tvůrcem "gulášového komunismu" s vítanou západní příchutí.

Husák ale dobře věděl, že právě oblíbeného reformátora Alexandra Dubčeka nahradil za pomoci sovětských tanků. Navíc měl za zády stále "tvrdé křídlo" strany zejména v podobě Vasila Bil'aka, které se ho v případě jakéhokoliv komunisticky neortodoxního kroku mohlo pokusit odstavit. Přijímání peněz od kapitalistických "vykořisťovatelů" by tak pro Husáka představovalo riziko.

Ve srovnání například s polským Edwardem Gierkem či rumunským Nicolaem Ceausescuem byl Gustáv Husák coby pohůnek Moskvy na čerstvě dobytém území značně nepopulární i mezi západními lídry. Velmi pragmaticky proto odhadoval, že v případě potíží se splácením dluhů nemůže doufat ve shovívavost kapitalistických institucí. Dokonce i bigotní komunista Erich Honecker mohl na rozdíl od Husáka věřit, že navzdory jeho agresivní rétorice západoněmecká vláda své soukmenovce na Východě nenechá padnout na úplné dno.

VIiditelně ustrašený Husákův postoj k půjčkám ze Západu získal nečekaně silnou oporu v dění na přelomu 70. a 80. let. Tobogán půjček, do kterého sklouzly Polsko s Maďarskem, tehdy ukázal svou odvrácenou tvář. Obsluha dluhu začala polykat veškeré exportní příjmy obou zemí, a i to přestávalo stačit. Drastická úsporná opatření pak v Polsku vyústila v nedostatek všeho běžného zboží následovaný těžkou politickou krizí a zavedením výjimečného stavu.

Československá média od té doby nepřestávala sousední spřátelené státy představovat jako odstrašující příklad. Kovaný ateista Vasil Bil'ak v roce 1981 dokonce na stránkách Rudého práva varoval, že "neúnosně se zadlužovat u kapitalistů je stejné jako u křesťanů upsat duši ďáblu".

Marxistický thatcherista

Zastaralá hospodářská struktura sovětského bloku, Československo nevyjímaje, však začala neúprosně volat po zásadní změně. Na Západě už ekonomiku dávno táhl sektor služeb, u nás se ale stále rozšiřovaly doly a hutě. Velká část strojního vybavení továren navíc byla dlouho za svou životností a doslova se rozpadala pod rukama.

Jelikož ale slovo "reforma" zůstalo pro Gustáva HUsáka do posledních dnů sprostou nadávkou, produkci už nebylo možné oživit jinak než nouzovými půjčkami. Tempo zadlužování nabíralo těsně před pádem režimu závratnou rychlost. Pověst normalizačního Československa jako "země bez dluhů" tak paradoxně zachránila až sametová revoluce a následná tvrdá ekonomická transformace.

Zpětně viděno byla Husákova politika strachu ze západních věřitelů (i stranických soudruhů) a z možného ekonomického kolapsu vedoucího k jeho vlastnímu pádu v podstatě velmi pravicovým postojem. Omezování importu "utahování opasků/ a vcelku úspěšné nezvyšování dluhu dnes evokují spíše nejbujnější fantazie thatcherovských konzervativců než generálního tajemníka komunistické strany.

Až tedy přiznivci populistických a krajně levicových stran zase začnou nostalgicky vzpomínat na "Československo bez dluhů", budou mít do značné míry pravdu. Jen lze s úspěchem pochybovat, že by v jeho ekonomické realitě chtěli znovu žít. I bezdlužnost měla své náklady, které by dnes asi málokdo chtěl platit.

(Autor působí na Katedře ruských a východoevropských 

studií Institutu mezinárodních 

studií FSV UK

Jedeme do Zimbabwe: odstrašující pád JAR

Milan Vodička, redaktor MF Dnes

MF Dnes, 4.6. 2024

Odkaz na další článek o volbách JAR zde

Po aparheidu přišel náčelnický systém. Elita rozkradla JAR, 62% černochů je na dávkách.

Nelson Mandela se chudák musí obracet v hrobě. Přesně třicet let poté, co za potlesku světa nastoupil vládu v Jižní Africe jeho Africký národní kongres, je země vydrancovaná.

Teď kvůli tomu ANC utrpěl volební výprask. Poprvé od roku 1994, kdy nahradil režim apartheidu, nemá většinu. Vzhledem k okolnostem, které za tím stojí, je to zásadní morální debakl.

Metaforou rozpadu Jižní Afriky je škola ve městě Qunu, kam malý Nelson chodil: součástí byla i Mandelova knihovna, ale už není, protože její budova se zřítila. Ale kdo by to opravoval, když škola ani nemá tekoucí vodu a děti hladoví, jelikož úřady přestaly platit za jídlo.

Ale jsou tady jiná, horší čísla ukazující, jak končí sny. Nezaměstnanost nyní v zemi oficiálně dělá 33 procent a mezi mladými lidmi je to dokonce 44 procent.

82 procent obyvatel si myslí, že země se ubírá špatným směrem.

Daně platí jen 12 procent lidí.

Celkem 62 % černochů je na dávkách, jimž se říká elegantně granty.

Pětasedmdesát procent desetiletých školáků nechápe, co čtou. Na polovině všech základních škol to nedokáže ani jeden žák.

Jedna pětina bělochů odešla od roku 1994 do zahraničí.

V zemi bylo loni spácháno 27 368 vražd, což je 75 denně. V posledním čtvrtletí se to zrychlilo na 84.

V celých městech jsou každodení výpadky elektřiny, Kapské Město se stále hrozí, že mu dojde voda. Vysvětluje se to klimatickými změnami, ale je za tím rozkrádání ve velkém. V Mandelově městě Qunu už neměli vodu čtyři roky.

Elektřina není kvůli tomu, že vládní strana vytunelovala jihoafrický ČEZ, jenž se tam jmenuje Eskom.

Mosty, silnice a další infrastruktura, kdysi se zcela vymykající Africe svou světovou kvalitou, začínají nabírat africkou úroveň.

Tohle není zoufání bělochů vzpomínajících na rasistický režim, ale oficiální čísla otištěná v posledních týdnech v médiích zvučných jmen, jako je The Economist, The Times, The Guardian a podobně. 

Výraz „drancování“ použil o víkendu New York Times, který k tomu přidal ještě slovo „hromadné“.

Kdyby se propad jedné rozvinuté země měl vměstnat do pár řádků, dalo by se to popsat třeba takhle: Lidé na nejvyšší státní úrovni se spolčovali se soukromými osobami a převzali a odklonili státem vlastněné firmy, policii a soudnictví i další veřejné úřady. Miliardy určené na uspokojení potřeb obyčejných Jihoafričanů byly ukradeny. Důsledky uchvácení státu jsou cítit v celé společnosti, od nedostatku lokomotiv po rozpadající se veřejné služby, od špatného výkonu elektráren po neúspěšné rozvojové plány.

Zní to jako pomluva ze strany nepřátel nových pořádků, ale je to výňatek z únorového projevu jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosy o stavu země.

Tahle drsná diagnóza je výsledkem éry, kdy příchod ANC sice znamenal vznik svobodné společnosti bez apartheidu, kdy černí Jihoafričané mohli svobodně žít, kde chtěli a s kým chtěli, ale současně přinesl problém, který po osvobození od kolonialismu zmařil většinu afrických zemí.

Vznikla náčelnická společnost. Politici sice mají vyžehlené obleky a moderní slovník, ale tradiční africký model moci. Prokletím kontinentu je, že vůdci vnímali moc jako stroj na peníze pro svoji rodinu, klan a kmen. Obsadili cesty peněz svými věrnými a vysáli státní firmy. Hlava státu je šéfem klanu, kolem sebe má družinu mocných, které si kupuje tím, že jim umožňuje podílet se na korupci. Lidé jsou jen křoví.

V případě ANC je to velké zklamání, protože strana přicházela na vysokém morálním oblaku. Teď se zdiskreditovala, růst země padá a více než 60 % lidí žije v bídě. Korupce je všude a je nenasytná. JAR srovnala krok s okolní Afrikou. Jede do Zimbabwe, sousední země, kde náčelnická společnost rozebrala bohatou zemi dokonale.

Nikdo neví přesně, jak to bude teď. ANC potřebuje někoho do koalice. Může volit mezi Bojovníky za ekonomickou svobodu, kteří ze všeho viní bělochy a jejich „černošské kolaboranty“, a stranou Umkhonto we Sizwe, bývalého vojenského křídla ANC, která chce bez náhrady vyvlastnit veškerou půdu patřící bělochům a zbavit se liberální ústavy. Šéfem této strany je Jacob Zuma, bývalý prezident, za něhož se korupci obzvlášť dařilo a který skončil načas za mřížemi. Šéfem té první je bývalá hlava mládeže ANC, odstraněn byl kvůli nebetyčné korupci. I on chce vyvlastnění.

A do toho 72 procent lidí říká, že se klidně vzdají voleb, jen když jim nevolená vláda zajistí práci, bezpečí a bydlení. Náčelníci vpřed.

Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa během vyhlašování výsledků voleb, ANC získal nejméně hlasů od konce apartheidu.

Dotovat své spojence?

Ze studené války se nestačí vyplatit

Jan Macháček, spolupracovník LN, předseda správní rady IPPS

Lidové noviny, 1. června 2024

Podle historika Nialla Fergusona Britové v napoleonských válkách nakonec po dlouhém váhání pochopili, že se Napoleonovi musí postavit fyzicky - když použijeme anglicismus - "vojenskou botou na zemi".

Americký film z roku 1970 u nás známý jako Vojna není kojná se doslova jmenuje Vyhlásili válku, a nikdo nepřišel? Ferguson extrapoluje do dnešní doby "Vyhlásili válku, a nemohou si ji dovolit?"

Tři školy myšlení

Ferguson nedávno vedl sympozium historiků o druhé studené válce, ze které se mu vynořují tři školy myšlení. První skupina historiků, do které patří i Ferguson, je přesvědčena, že ve druhé studené válce dávno jsme. George Takach míní, že souboj mezi USA a Čínou je hlavně o technologiích. Dmitri Alperovitch si myslí, že blížící se tchajwanská krize je stejně nebezpečná jako krize kubánská. Sergej Radčenko (narozený v SSSR) argumentuje tím, že sovětské vedení bylo více motivováno pocitem psychologické nejistoty než marxisticko-leninskou ideologií. Možná to prý mají Si Ťin-pching a Putin podobně.

Druhý názor - podle Fergusona blízký Harvardově univerzitě - říká, že americko-čínské vztahy nejsou zdaleka tak špatné, jako byly ty americko-sovětské. Říkají to Joe Nye a Graham Allison: obě země kooperují tam, kde mohou. Allison se nedávno setkal s čínským prezidentem a ten mu prý řekl: "Já jsem v tobě a ty jsi ve mně." (Překladatel to měl asi těžké.) Jde o vzájemné angažmá. Komunikace prý obě země blízce propojuje. V Pekingu rádi používají výraz "mírová koexistence", to byla i oblíbená fráze Sovětů.

A pak je tu tábor kolem profesora Philipa Zelikowa. Kdybychom byli v druhé studené válce, bylo by to podle něj ještě hezké. Konfrontujeme se s novou osou - Čína, Rusko, Írán a KLDR - která je nebezpečnější než mocnosti Osy na přelomu 30. a 40. let.

Nejhorší by podle Zelikowa bylo, kdyby se USA a jejich spojenci pustili do války s Čínou kvůli Tchaj-wanu, ale byli by poražení. Bylo by to pro USA podobně faltální jako Suezská krize pro Británii.

"Na rozdíl od první studené války

a na rozdíl od globální války proti

terorismu se tentokrát Amerika

velmi snaží, aby svoje vojáky

nikam posílat nemusela."

Velice zajímavý argument je i ten, že studených válek už bylo více. Třeba před rokem 1914 tu možná také byla studená válka mezi Německem a Británií. Nakonec z ní byla válka horká, protože si to obě strany špatně vypočítaly.

Mohla by existovat i dietní studená válka. Nechat ostatní, ať bojují za vás - to je přece jeden z pilířů velké strategie Jakea Sullivana, poradce Joe Bidena pro národní bezpečnost. Pomáhat ostatním se bránit a neposílat americké vojáky do boje. Znamená to posílat peníze na Ukrajinu, na Tchaj-wan a do Izraele a doufat, že tam budou schopni novou osu zadržovat, aniž by tam musel být přítomen americký voják.

Na rozdíl od první studené války a na rozdíl od globální války proti terorismu se tentokrát Amerika velmi snaží, aby svoje vojáky nikam posílat nemusela. A má to smysl. Pokud váš dluh neustále roste a je předurčen k dalšímu růstu navzdory tomu, že klesají výdaje na obranu vůči HDP, potřebujete dietní studenou válku, stejně jako lidi s nadváhou potřebují Diet Coke.

Tento přístup má v historii mnoho precedentů. V 18. a 19. století Británie například běžně dotovala své spojence ve svých válkách s Francií a nabádala je k tomu, aby oni bojovali. Nevýhoda je, že "plátce" má mnohem menší kontrolu nad vývojem vojenských událostí, než když armády přímo podléhají jeho velení. Také je problém, když nějaká země - jako dnes USA - utrácí více za dluhovou službu než za obranu, což není udržitelné na moc dlouho a Ferguson to zdůrazňuje docela často.

"Žoldnéřský přístup" k válčení

Britský imperiální precedent je pro současnou Ameriku vysoce relevantní. Britské impérium bylo do značné míry postaveno na tom, že se platilo ostatním, aby oni bojovali. V roce 1741, když probíhala rakouská válka o nástupnictví trůnu, platil britský předseda vlády Robert Walpole 300 000 liber císařovně Marii Terezii. Dotace se zvýšila na 500 000 liber o rok později a v roce 1745 už to bylo 1 250 000 liber (dnešní ekvivalent je cca 44 miliard dolarů).

Proč Britové zvolili "žoldnéřský" přístup k válčení? Premiér George Grenville prohlásil, že by bylo "nebezpečné pro naše svobody a destruktivní pro náš obchod, kdyby velké množství lidí muselo vyměnit své řemeslo za válčení." Pokračovalo to sedmiletou válkou, kdy Britové financovali pruského krále Bedřicha Velikého i ruskou carevnu Kateřinu Velikou.

Za napoleonských válek platili Britové prakticky každého, kdo byl ochoten bojovat s Francií: od Rakouska přes Maroko po Švédsko. Mezi francouzskou revolucí v roce 1789 a Waterloo v roce 1815 vzrostl britský dluh ze 123 procent HDP na 173 procent HDP. A nakonec Britové stejně do války museli.

Být "chudý" plátce je problém. Budoucí historici nebudou moc chápat, proč koncem roku 2023 Amerika pozastavila pomoc Ukrajině. Ukrajinu už více financuje Evropa než Amerika. A Amerika se nemůže divit, že ji Ukrajina bude méně poslouchat.

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

Petr Zídek

Právo, 25.-26.května 2024

Zasloužil se Edvard Beneš o stát, jak říká zákon z roku 2004, nebo svou vlast zradil? Zachoval se v roce 1938 zbaběle, nebo takticky? Pomohl Stalinovi za války a po ní ovládnout střední Evropu, nebo se marně snažil sovětizaci zabránit? Bylo vysídlení sudetských Němců provedené na základě "jeho" dekretů brutální etnickou čistkou, nebo aktem spravedlivé odplaty a prevence? Podrazil v roce 1948 nohy demokratickým politikům a ligitimizoval nastupující komunistickou diktaturu?

V hodnocení Edvarda Beneše, který se narodil před sto čtyřiceti lety 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku, se Češi stále neshodnou. A nezvykle emocionální diskuse, které Beneš dodnes vyvolává, se často vyznačují neznalostí historických faktů nebo kontextů.

Podle francouzského historika Antoina Marése, který vydal Benešův životopis, jediný odborný v posledních patnácti letech, se druhý československý prezident stal "ideálním obětním beránkem", jenž sňal z české společnosti odpovědnost za Mnichov 1938, únor 1948 i vysídlení sudetských Němců.

Obraz Edvarda Beneše je i dnes zatížen negativními stereotypy, které vytvořili jeho současníci, zejména politici, kteří se jím cítili zrazení, jako třeba ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Přispělo k nim i několik vlivných intelektuálů, zejména filozof Jan Patočka a literární historik a romantista Václav Černý. Tyto moralizující obrazy však většinou neobstojí ve světle historických faktů.

Československý prezident Edvard Beneš v červnu 1947 pozdravil Slezany na třetím nádvoří Pražského hradu. Měl v oblibě jízdu na koni, vyjížďka na snímku je z dubna 1938. Ze stejné doby pochází fotografie s manželkou Hanou ze zámeckého parku na Pražském hradě. Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, kde bylo jeho tělo vystaveno v otevřené rakvi.      Foto ČTK/Profimedia, ČTK/AP, ČTK-Jiří Rublič

Beneš má velkou smůlu už v tom, že je často srovnáván se svým předchůdcem. Filozof Jan Patočka v útlém spisu Co jsou Češi píše: "Masaryk byl statečný, rozhodný, po zralém uvážení důsledně a zásadově jednající muž, potud výjimečný zvláště v našich malých poměrech. Beneš byl ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr." A dále také "slabý člověk, dobrý jako sekretář." Masaryk je nicméně natolik výjimečná postava, že pokud z něj učiníme jako Patočka měřítko, pak se nedostatečným bude jevit každý. I Masaryk měl ale své špatné vlastnosti, například v polemikách necitlivě přestřeloval, v praktické politice se často řídil heslem, že účel světí prostředky, či byl přesvědčený o své historické předurčenosti.

"Pokud jde o Mnichov,
většina historiků se
dnes kloní k názoru,
že Benešovo
rozhodnutí, které lid
nazývá vlastizradou,
bylo správné"

Historička Eva Hahnová o těchto Patočkových výrocích dost trefně napsala, že "vznášení takto dutých obžalob na adresu člověka v tak obtížných situacích, v jakých se prezident Beneš ocitl, je nejen nevěcné, ale i nemorální", a že je těžko můžeme charakterizovat jinak než jako "výrazy předpojaté antipatie".

Když Masaryk říkal, že "bez Beneše bychom republiku neměli", nebylo to lichocení muži, kterého si vybral za svého nástupce, ale realistické zhodnocení Benešova podílu na vzniku státu. Z trojlístku Masaryk - Beneš - Štefánik, který vedl zahraniční odboj proti Rakousku, byl Beneš sice nejméně charismatický, ale rozhodně nejpracovitější. Benešova role při vzniku státu a prosazení jeho hranic je obecně podceňovaná právě na úkor Masaryka, jehož význam je naopak přeceňován.

Cesta k Mnichovu

Ti, kteří Benešovi vytýkají Mnichov, často kritizují jeho zahraniční politiku jako plnou iluzí. V zásadě ale zapomínají dodat, že Benešova zahraniční politika byla také Masarykovou zahraniční politikou. Všechny hlavní komponenty československé zahraniční politiky v meziválečném období, orientace na Francii, vytvoření Malé dohody proti maďarskému revizionismu, důraz na kolektivní bezpečnost, které se ve druhé polovině 30. let pod náporem nacistického Německa ukázaly jako nefunkční, v praktické rovině realizoval Beneš, ale jejich duchovním otcem byl stejně tak Masaryk. Navíc vycházely z geopolitické reality a neměly žádné rozumné alternativy - takovou alternativou určitě nebylo spojenectví s Polskem, o kterém mluví někteří tehdejší i dnešní kritici Beneše, protože Polsko samo nemělo o takový svazek zájem.

Pokud jde o Mnichov, většina historiků se dnes kloní k názoru, že Benešovo rozhodnutí, které lid nazývá vlastizradou, bylo správné. Izolovaná a beznadějná válka proti Německu by přinesla nejen nedozírné množství obětí, ale hlavně by z Československa udělala rušitele míru a znemožnila jeho obnovení po druhé světové válce. Jistě, Benešovou chybou bylo, že dlouho a zaslepeně věřil Francii, přestože byl z mnoha zdrojů zpravován o tom, že Paříž své závazky nesplní. Historici dnes diskutují o tom, zda by k lepšímu výsledku nevedla tvrdá neústupnost, nebo naopak rychlé splnění všech požadavků sudetských Němců. Zároveň si můžeme klást i otázku, zda zásadní chybou, nikoli Benešovou, ale Masarykovou, nebylo odmítnutí rozpuštění Henleinovy strany ještě před volbami v květnu 1935.

Jakkoli se Mnichov mohl zdát těm, kteří ho zažili, jako fatální debakl, šlo jen o prohru v první bitvě vyhrané války. Díky nezměrnému diplomatickému úsilí Edvarda Beneše i příspěvku československých vojáků bylo nakonec Československo obnoveno, a to v předválečných hranicích, což dlouho nebyla samozřejmost. (Ano, je tu problém Podkarpatské Rusi, tu ale tehdejší zejména česká politická elita chápala od počátku jako přítěž, jíž se ráda zbavila.)

Ve Stalinově náruči

Dalším zdrojem Benešových kritik je jeho válečná prosovětská politika, kterou kodifikovala spojenecká smlouva s Moskvou, uzavřená v prosinci 1943. Samozřejmě že Beneš měl o Stalinovi a jeho systému iluze, ale ty sdílel s představiteli ostatních spojeneckých zemí. Příklon k Sovětskému svazu byl dán nejen dlouhou neochotou Britů distancovat se od mnichovské dohody a podpořit obnovení Československa v původních hranicích, ale především vývojem na frontách. Když bylo jasné, že většinu střední Evropy dobyde Rudá armáda, bylo nutné se s Moskvou dohodnout. Exilová polská vláda, která tak neučinila, zůstala i po válce v Londýně a Stalin dosadil ve Varšavě svou vládu, kterou byl nakonec nucen uznat i Západ.

Asi nejvyhrocenější debaty o druhém československém prezidentovi jsou spojeny se souslovím "Benešovy dekrety". S nimi spojené vysídlení sudetských Němců má dodnes takový emocionální náboj, že ještě v roce 2013 rozhodlo o tom, že českým prezidentem se nestane Karel Schwarzenberg, ale Miloš Zeman, který svého soka v televizním duelu vyprovokoval k několika nešťastným výrokům právě o Benešovi.

"Benešovy dekrety" jsou jen pejorativní označení "dekretů prezidenta republiky", s nímž přišli němečtí odpůrci Benešovy politiky. Prezident v exilu a v prvních měsícíh v osvobozené republice je sice vydával svým jménem, ale většinou byly připravovány jednotlivými ministerstvy, vyjadřovali se k nim experti a schvalovala je vláda.

Dělat z Edvarda Beneše ideového otce odsunu Němců je hrubá historická dezinterpretace. Beneš nikdy nebyl nacionalista mladočeského střihu jako třeba Karel Kramář, Alois Rašín či další významní prvorepublikoví pravicoví politici. Pokud to bylo možné, s českými Němci se chtěl dohodnout. Ještě v září 1938 se snažil zachránit republiku odstoupením výběžků a některých dalších pohraničních území obývaných milionem a půl Němců (tzv. Nečasův plán). Plány na vysídlení Němců se zrodily v prostředí domácího odboje a Beneš je dlouho nepovažoval za realistické, např. v březnu 1940 v Londýně veřejně prohlásil, že "v budoucím československém státě bude opět německá menšina". Beneš i za války chtěl zpočátku problém řešit odstoupením severočeských výběžků a vnitřními transfery obyvatel, které by vytvořily homogenní a autonomní německé kraje.

K radikalizaci exilových představ o poválečném osudu českých Němců došlo až vlivem nacistické politiky v protektorátu, zejména represe v době heydrichiády. Svůj vliv měla i politika sudetoněmeckého demokratického exilu kolem Wenzela Jaksche, jehož představitelé odmítali projevit bezdpodmínečnou loajalitu k československému státu, bránili se odvodům do armády, a dokonce u britské vlády protestovali, když vyhlásila neplatnost mnichovské dohody. Často se také mylně uvádí, že se Beneš k prosazení odsunu spřáhl s komunisty: pravda je, že KSČ byla dlouho k plánům na transfer německého obyvatelstva rezervována, a to zejména s ohledem na své sudetoněmecké soudruhy.

V prvním projevu v Praze po osvobození Edvard Beneš pronesl často citovaná slova, že "bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést". Tyto výroky se mohou zdát šovinistickými, jen odhlédneme-li od historického kontextu. Výraz "vylikvidovat Němce" Beneš nemyslel jako výzvu k fyzické likvidaci, v předchozích projevech používal přesnější spojení "vylikvidovat německou otázku".

Symbol bez vlivu

Největším problémem Benešovy politické kariéry je jeho politika v letech 1945-1948. Stal se hlavním ideologem "lidové demokracie" či "demokracie socializující", která přinesla postátnění velké části hospodářství. Tento systém ale počítal se dvěma zamlčenými premisami, které se postupně ukázaly jako iluze: zaprvé že Sovětský svaz ponechá svému spojenci oplátkou za vnější podřízení jistou vnitřní autonomii, a zadruhé že KSČ se spokojí s podílem na moci, který jí připadne demokratickou procedurou.

Stejně jako před Mnichovem i v letech před únorem 1948 Beneš odzbrojoval společnost svým až trochu chorobným optimismem stran dalšího vývoje. Jeho reálná moc ovlivnit události však byla značně limitovaná, stával se spíše vyprázdněným symbolem. V provádění nějaké aktivnější politiky prezidentovi navíc bránil jeho zhoršující se zdravotní stav spojený s ubýváním sil.

Benešova role během krize v únoru 1948 je stále předmětem dohadů. Zejména není jasné, zda věděl o demisi demokratických ministrů předem a podpořil ji (jak později svědčil třeba Prokop Drtina), nebo jí byl zaskočen (jak tvrdil on sám a jeho spolupracovníci). Sama demise byla ovšem mimořádně nešťastným a hloupým činem, který komunistům nahrál v jejich tažení za absolutní mocí.

To, že prezident hned po jmenování nové Gottwaldovy vlády neodstoupil a dalších patnáct týdnů legitimizoval nastupující diktaturu, mohou dějiny vidět jako jeho největší chybu. V té době ho navštívil Václav Černý a podal o něm další nelichotivý obrázek: "Prezident Beneš byl vskutku člověk bázlivý, a právě proto nepřímý, taktický, postranní, přímo fyzicky uhýbavý, ostražitý a plachý (...) z rodu mužů, co se bojí facek." Jde ale o člověka, kterému zbývalo jen půl roku života, doufal, že se mu podaří ještě vzchopit k nějakému ráznému činu, ale jeho tělo ho zrazovalo. Tím, že setrval ve funkci, se možná znemožnil před dějinami, ale zbrzdil komunistickou represi, což řadě lidí umožnilo odejít za hranice.

Krutost dějin

Ano, Beneš se jako každý politik dopustil mnoha chyb, ale měli bychom je posuzovat věcně a bez antipatií. Tomu se zatím nejvíce přiblížil Václav Havel, který v roce 1994 v projevu ke 110. výročí narození Edvarda Beneše řekl, že s tím, jak je starší, je v kritice druhého československého prezidenta zdrženlivější. "Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší."

Podle Havla jsou u Beneše dvě věci jisté: "Zaprvé že náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a zadruhé že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin."

(Autor je historik)

Ta mučivá touha volit

Thomas Kulidakis, komentátor CNN Prima News

Lidové noviny, 18. května, 2024

Článek ke stažení v PDF zde

Odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, ale zdravý konzervatismus

K výročí konce druhé světové války v Evropě si čeští poslanci nadělali druhou bitvu ve válce o korespondenční volbu pro občany žijící v zahraničí. V zákopové válce se málem ztratila podstata soužití v míru - střídání vlád, které nám od roku 1989 zaručuje neprůstřelný a ověřený volební systém.

V čele voje argumentů zastávaných pětikoaliční vládou postupuje především početná úderná jednota hnutí STAN podporovaná čtyřmi bojovníky Pirátů, kteří ale hlasitostí a unylou srdceryvností vydají za mnohonásobek. Základní předpoklad, "aby občané v zahraničí mohli volit", stojí od počátku na vodě. Všichni občané mají právo volit už teď - ti v zahraničí na zastupitelských úřadech.

Vědomi si zádrhelu, přišli pětikoaličníci s argumentem pohodlí pro údajné statisíce úpějící v mučivé touze volit. Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, aby vyvinuli pouze základní snahu - dostavit se na konzulát či ambasádu. Stejně jako my se musíme dostavit do volební místnosti. Navíc, volby se nepořádají na poslední chvíli. Všichni vědí bezpečně předem, kdy volby jsou, a tak mohou uzpůsobit plány.

Byl jsem v zahraničí pracovně roky a pokud jsem volit chtěl, zajistil jsem, že buďto budu ve městě s konzulátem či ambasádou, nebo jsem si naplánoval cestu do Česka. To může udělat v zásadě každý - s výjimkou mimořádných situací typu nemoc. Jak ukazují čísla Českého statistického úřadu, většina voličů volila za posledních dvacet let v Evropě, tudíž to měli blízko.

Chiméra o statisících voličů

Případy občanů žijících ve velkých zemích typu Austrálie a USA či na Novém Zélandě jsou ojedinělé. Pokud by snad došlo k situaci, že tisíce voličů jsou soustředěny ve velké zemi mimo velké aglomerace a trestuhodně na místě není konzulát ani ambasáda, což nebývá, není problém zřídit ad hoc volební místnost. Ony statisíce voličů jsou ale spíše chiméra vzhledem k tomu, že se jich k volbám zapsalo naposledy v zahraničí zhruba dvacet tisíc. Kdyby ovšem platilo, že  by volilo více lidí, mohl by se snadno obrátit trend - doposud venku vítězily strany pětikoalice, najednou by třeba mohla dostat víc opozice.

"Pravda je ovšem taková, že se po nich chce, 

aby vyvinuli pouze základní snahu -

dostavit se na konzulát či ambasádu."

Opoziční hnutí ANO a SPD vyčítají vládě, že s dvouprocentní bezvýhradnou podporou bude snad znát všechny své domácí voliče jménem, tudíž si chce pětikoalice vyrobit voliče venku. Někteří pětikoaličníci v debatách často kontrují, že je to skutečně tak, že jsou jim více naklonění voliči v zahraničí, ale to má být dle nich důvod, proč korespondenční volbu opozice nechce. Tento spor by byl úplně zbytečný, kdyby se snaha zavést korespondenční volbu v zahraničí nedostala do Poslanecké sněmovny poslaneckým návrhem sepsaným dokonce i některými členy vlády, v čele s ministrem vnitra Rakušanem.

Poslancům nikdo jejich právo zákonodárné iniciativy neubírá. Nebylo by lae důvěryhodnější standardní připomínkové řízení, legislativní radu vlády nevyjímaje? Neminimalizovala by se také hrozba trapných nedodělků i tentokrát zjištěných už při prvním čtení? Hádky, kdo si chce nahnat hlasy, či nikoliv, byly by podružné a válku ve sněmovně by jistě zažehnalo, kdyby se nesnažila pětikoalice zavést hlasování už k volbám v roce 2025, když ostatní změny volebního systému mají být platné od roku 2026.

Není také možné řici, že hnutí ANO a SPD záleží na desetinkách procenta méně než kupříkladu KDU-ČSL či TOP 09, pro něž každý hlas může být otázka sněmovního bytí či nebytí? Nezažehnalo by svár, kdyby se o případné korespondenční volbě jednalo dlouho a shoda napříč politickým spektrem by byla minimálně v síle ústavní většiny? Vše výše zmíněné ovšem nevyřeší základní problém.

Proč skákat z okna?

Pod dojmem voleb v USA napsal v roce 2020 předseda ODS, tehdy opozičník, nyní předseda vlády a stále vzděláním politolog Petr Fiala, že je proti korespondenční volbě ("nové formy hlasování představují riziko... platí dvakrát měř, jednou řež, než se rozhodneme pro jiné způsoby hlasování"). Jakožto člověk, který politické vědy studoval, s kolegou politologem Fialou souhlasím, stejně jako jsem souhlasil dříve. Vždy jsem byl proti korespondenční volbě, protože my máme nyní skvělý, stabilní a důvěryhodný systém. Každý může do volební komise, každý jde ve finále za plentu sám (s výjimkou nevidomých, aktuálně nemohoucích zdravotně jinak atd.).

Vydáváme se snad do oblasti politické fantastiky, když postulujeme následující? V případě korespondenční volby se vždy mohou snadněji najít kverulanti, nepřejícníci nebo ti, kteří se nesmířili s výsledkem a následně mají loženou šanci vše rozložit. Kolikrát se bude muset dokazovat, že hlas nebyl započítán dvakrát (možnost volit dopisem a pak ještě osobně vetknutá do návrhu), že se hlasy neztratily, že nebyly svévolně vybrány země ke korespondenční volbě (nemá platit pro všechny), že si někdo vyrobil voliče (dosavadní výsledky voleb, kontrast obliba domácí versus venku), vyzvednul najednou více lístků (možnost plných mocí vyzvedávat víc hlasů) a sám si je vyplnil apod.

Objevují se argumenty o modernizaci, digitalizaci, příklady jiných zemí. Jenže odpor ke korespondenční volbě není zpátečnictví, nýbrž zdravý konzervatismus zachovávající důvěryhodnost voleb coby základu demokracie. A že ji jiní mají? Za prvé, už od dětství díky rodičům víme, že když ostatní skočí z okna, my nemusíme. Za druhé, Al Gore by mohl vyprávět, jak skončilo přepočítávání hlasů na Floridě zastavené guvernérem, bratrem protikandidáta - budoucího prezidenta Bushe.

Pohádka o multikulturalismu

Vlastimil Vondruška - historik a spisovatel

MF Dnes, 11.5. 2024

Věcně nesmyslnou teorií multikulturalismu Evropa rozpoutala migrační vlnu, která starý kontinent dramaticky změnila. Část Evropy je už z dlouhodobého hlediska ztracená, ve zbylé části je ale třeba udržet a ctít naše zákony.

Tak jsem se dočetl, že multikulturalismus nějak selhává. To tvrzení je samo o sobě logický nesmysl, protože multikulturalismus, pokud hovoříme jazykem seriózních věd, jako společenský proces neexistuje. Takže vlastně nemá co selhávat. Multikulturalismus je modernistický marketingový, politický a lidskoprávní pojem bez jasného obsahu. Má vyjádřit stav, kdy vedle sebe žijí rovnocenně dvě naprosto odlišné kultury, v lásce a míru se obohacují a jakýmsi kouzelným a nepochopitelným zůsobem koexistují. Ruku v ruce ke šťastným zítřkům!

Historie, sociologie, kulturní antropologie a další společenské vědy, které studují procesy při střetu dvou kultur, hovoří jen o integraci, asimilaci, ale častěji o konfliktu. To je reálný popis daného stavu. Po krátkou dobu dokážou sice za určité situace dvě odlišné kultury vedle sebe žít (i když většinou z přinucení), ale dříve nebo později se jedna nebo obě snaží být hegemonem, prosadit své pojetí víry a života - a konflikt je na světě.

Nespojíte oheň s vodou

Křižáci dobyli Jeruzalém a na krátký čas zde vedle sebe žili křesťané, muslimové a židé. Pak ale Saladin dobyl Jeruzalém zpátky a z křesťanských kostelů se staly mešity. Kališníci u nás vyhnali katolické kněze, ti se pak vrátili, krátkou dobu vedle sebe žil katolicismus a protestantismus, ale přišla třicetiletá válka a po ní násilná rekatolizace českých zemí. Oheň a voda prostě vedle sebe existovat nemohou.

Migrace je samozřejmě stará jako lidstvo samo, má různé podoby a někdy je demograficky nebo ekonomicky užitečná. Když se u nás ve středověku kolonizovaly pusté lesnaté krajiny, nebylo dost domácího obyvatelstva, a tak přicházeli kolonisté z německých zemí. Přicházeli rádi, protože v té době se u nás žilo lépe než v říši. Museli však respektovat tři základní podmínky: stanou se poddanými českého krále, budou ctít zákony země a budou pracovat.

To byly ve stručnosti podmínky, za kterých migrace fungovala. Tento proces se nazývá integrací, tedy dobrovolným začleněním jedinců či malých skupin lidí do stávající kultury.

Složitější byla ovšem situace, kdy panovník dobyl cizí zemi, přivedl tam své vojáky a šlechtu a začal vládnout. I když se většinou snažil dobyté zemi vtisknout svou tvář, většinou neuspěl, protože se vždycky jednalo o relativní hrstku oproti mase domácího lidu. Když normanský vévoda Vilém Dobyvatel získal anglickou korunu, ještě o několik set let později byla francouzština dvorským jazykem. Ale nakonec se jeho potomci stejně stali Angličany.

Původní Bulhaři patřili do stejné etnické skupiny jako Turci a přišli ze Střední Asie. Obsadili slovanské území, porobili si tamní kmeny, ale bylo jich tak málo, že i když vládli, nakonec po nich zbylo jen jméno jinak veskrze slovanské země.

V éře podvolení

Takových příkladů lze v dějinách nalézt desítky a možná stovky. Ukazují, že dvě etnika žijící vedle sebe, zvláště pokud měla odlišné náboženství, jazyk a životní styl, nikdy nežila "multikulturně." Jedna dříve nebo později ovládla tu druhou. Tento proces se nazývá asimilací, tedy dobrovolným nebo nedobrovolným přijetím náboženství či kultury jiného národa. Asimilace bývá často završením konfliktu.

Jak by řekl velký Aristoteles, "tertium non datur", tedy třetí možnost neexistuje. To v našem případě znamená dobrovolné podřízení se nebo porobení. Multikulturalismus jako dlouhodobé soužití, v němž ani jedna ze stran nemá ambice ovládnout toho druhého, fungovat nemůže. Hovoříme samozřejmě o modelu, popsaném kulturní antropologií, nikoli o zbožném přání modernistů.

Konkrétní podoba těchto procesů bývá individuální. Dříve převažovala cesta násilná. V moderní době globalismu mají tyhle procesy mnohem minucióznější formu, založenou na kombinaci politiky, hospodářského nátlaku a činnosti zpravodajských služeb. Kolonialismus nahradila koncepce šíření demokracie, pod jejíž rouškou se vyspělé státy snažily a snaží ovládnout ekonomicky méně rozvinuté země. Takže jaký multikulturalismus? Místo placek z manioku hamburgery, místo šamanů vakcíny, místo tradičních kmenových rituálů volby pod záštitou "demokratických" zemí, místo tradiční kultury televize a techno hudba.

Jenže každá nerovnováha ve společnosti vyvolává protitlak, a tím se stala migrační vlna do Evropy. Není třeba spekulovat, kdo ji inicioval a proč se jí Evropa nebránila hned na začátku, kdy se dala ještě zastavit. Uprchlíci byli přijímáni a odpovědné elity blouznily o multikulturním soužití. Stalo se a je třeba si přiznat, že jsme udělali velkou, možná osudovou chybu.

Migrační vlna není totiž nic jiného než nevojenský způsob expanze. Příklady se v minulosti hledají obtížně, protože panovníci měli jiný náhled na to, co ve své zemi dovolí - a co ne. A jednali rázně.

Nicméně i tak se najdou příklady. Když slábl starověký Řím, začali císařové zvát Germány, aby sloužili v římském vojsku. Se žoldnéři přicházely i germánské ženy, a ty rodily malé Germány. Dvě tři generace to fungovalo, ale pak už jich bylo tolik, že se zmocnili vlády.

V dějinách vždycky platilo, že ten, kdo nejvíce křičí, je neurvalý a má tvrdé lokty, ten obvykle získává navrch, protože ti slušní mu nakonec ustoupí. Dnes se pro takový proces vžil pojem "podvolení". V umění je jeho autorem nizozemský režisér Theo van Gogh, který natočil dokument o zacházení se ženami v muslimském světě. Ovšem světoznámým udělal "podvolení" až francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Ve svém románu popisuje, jak se francouzský učitel, nazvdory svým názorům, stále více přizpůsobuje islamizaci školství.

Což je mimochodem i námět románu Zikmunda Wintera Mistr Kampanus z roku 1906. V něm líčí osudy rektora pražské univerzity, kališníka, který po bělohorské porážce nakonec přestoupí navzdory své víře ke katolicismu.

"Snahy obohatit migranty naší kulturou

se míjejí účinkem. Oni od svých názorů

neustupují, jen my."

Jak v rovině individuální, tak i celospolečenské probíhá dnes proces "podvolení" v celé Evropě. Jsou to často nepatrné krůčky, ale ty stále více a více zatlačují tradiční evropskou kulturu a nahrazují ji kulturou muslimskou. Bojíme se postavit za své tradice a obrazně řečeno raději omezíme Vánoce. I když proč obrazně. To už se na mnoha místech na Západě děje, abychom neuráželi jemnocit muslimů. Existují samozřejmě zoufalé snahy obohatit migranty naší evropskou kulturou, ale vše se míjí účinkem. Oni od svých názorů neustupují, jen my.

Žvanění není řešení

Nikdo si dnes snad už nemyslí, že když vyložíme migrantům, že ženy jsou rovnocené mužům, že uznale pokývají hlavou a začnou se k nim chovat stejně jako my. Naopak, v rámci práva šaría stále častěji útočí na naše ženy, aby se chovaly podle nich. Jen naprostý ignorant může v těchto konfliktech shledávat prvky pozitivního multikulturalismu. Podvolení je předstupněm násilné asimilace. Nedávno asi 1 500 mladých muslimů demonstrovalo v Hamburku za zřízení islámského chalífátu v Německu. Ale to je politicky jen začátek. V Německu bude kandidovat fundamentálně muslimská proturecká strana DAVA, v mnohých vládách už drží křesla muslimové, stejně jako místa na radnicích, a i když jsou mnozí rozumní, je otázka, jak dlouho. Přesně, jak jsem popsal v knize Kronika zániku Evropy, za kterou mi progresivisti spílali a možná stále spílají. A to navzdory tomu, že jsem předpověděl mnohé z toho, co se dnes hlavně na Západě děje.

Část Evropy je ztracená

Blíží se volby do Evropského parlamentu a za výnosné křeslo v Bruselu najednou spousta politiků otočila, aby se zalíbila voličům. Ti samí, kteří mají nezvládnutou migraci na svědomí, kteří souhlasili s ústupky islámu, dnes moudře hlásají, co je třeba dělat a jak to oni vyřeší, pokud budou opět zvoleni. Bohužel, nevyřeší už nic. Alespoň ne tradičním žvaněním v parlamentu, na přečetných summitech a programových konferencích. Kdyby se zlomek toho úsilí věnoval konkrétním opatřením, a hlavně jejich důslednému dodržování, možná by byla situace jiná. Ale jak říkám, stalo se a po bitvě je každý generál.

Co o současné situaci říkají teorie kulturní antropologie a příklady z historie? Když sultán Sulejman porazil a u Moháče zabil v roce 1526 Ludvíka Jagellonského a ovládl Uhry, musel se křesťanský svět stáhnout na ta území, která dokázal udržet. Na nich mohl hlásat svou víru, svůj způsob života, své zákony. Ustoupit znamenalo v dějinách mnohdy jedinou možnost, jak přežít. V politice jsou gesta jen pro hlupáky, vždycky rozhodoval chladný kalkul.

Obávám se, že z dlouhodobého hlediska je část Evropy ztracená, stejně jako byly ztraceny Uhry. Ideál jednotné multikulturní Evropy je zjevně v troskách (celkem logicky, jinak to dopadnout nemohlo). Historie říká, že dojde ke štěpení, pokud máme vůbec vůli alespoň někde udržet sami sebe. Takové Uhry tu vůli zřejmě mají.

Je tedy jen na nás, abychom zůstali v té části Evropy, která se bude snažit udržet národní tradice vycházející z naší křesťanské minulosti. Klíčem bude, zda jsme schopni udržet a ctít naše zákony (bez balastu dodaného Evropskou unií) a ubráníme se právu šaría či anarchismu aktivistů, ať už levicových, pravicových, zelených, nebo rudých.

Právo volit je stále naše velká zbraň. Jen se musíme naučit tu zbraň s rozmyslem používat. Rozum do hrsti, protože národy, které nedbaly na své zájmy a naivně poslouchaly ctižádostivce a hlupáky, ty obvykle zmizely z mapy světa.

Na politiku se nehodím. Štvali mě v ní blbci

měsíčník TO 3/2024

Článek ke stažení v PDF zde

Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

Nová doba: volby a vládnutí bez voličů

Petr Holec, politický komentátor

6.5.2024 MF Dnes

Článek ke stažení zde

Dvě ze tří stran premiérské koalice SPOLU už se propadly hluboko pod pět procent preferencí, ale nikomu to nevadí. Jim samotným nejméně: i v dalších volbách se svezou na zádech ODS do Sněmovny, ba možná i do vlády.

Poslední průzkum společnosti Medianu jen potvrdil trend: TOP 09 a KDU-ČSL, dvě strany premiérské trojkoalice SPOLU, by se ve volbách nedostaly do Sněmovny. Obě strany na to reagují obětováním vlastních politiků, kteří ten problém nezpůsobili.

Hlavně nám ale jménem samozvaných vládních "demokratů" kvete méně demokratický fenomén: vláda téměř bez voličů.

Median dal sice topcce i lidovcům stejné volební preference 3,5 procenta, pro každou z těchto stran to ale znamená trochu jiné číslo. Zatímco pro TOP 09 je to pokračování volného pádu, lidovci si mohou se svým šéfem a vicepremiérem Marianem Jurečkou klidně udělat nějaký další hodnotový mejdan - v jiných průzkumech už totiž viděli i děsivější čísla.Byť pro kontext dodejme, že politicky pořád vymírají zhruba stejně v rámci statistické chyby.

Ironií je, že obě partaje na svou bídu reagují stejně - snad je to společným koaličním duchem. TOP 09 obětovala (ne)ministryni pro vědu, výzkum a inovace Helenu Langšádlovou, o jejíž existenci věděli jen v sekretariátu její vlastní partaje - a spustila tím amatérskou blamáž s poskvrněným náhradníkem Pavlem Tulejou. Lidovci zase zkoušejí hezky demokraticky vyloučit svého bývalého šéfa a mnohonásobného ministra Cyrila Svobodu, který v partaji nemá žádnou funkci už téměř patnáct let. V armádě se tomu říká "přátelská palba" do vlastních řad.

Kde by se mělo říznout

Jinak ale samozřejmě jde jen o úprk před skutečně ozdravným řezem, který by musel obětovat opravdové viníky bídné situace obou stran i celé koalice SPOLU. V případě TOP 09 šéfku a permanentně nejméně oblíbenou političku Markétu Pekarovou Adamovou, která si lidi snaží získat šarmem soudružské arogance. A svého šéfa Mariana Jurečku by museli zaříznout i lidovci. A nejen za vánoční mejdan v den střelby na pražské filozofické fakultě, po němž se oddal rituálnímu lhaní.

K tomu ale nemá ani jedna partaj odvahu. A vlastně nejen k tomu. TOP 09 už na vlastní záchranu dávno rezignovala a místo ní se snaží přežít pouze jako pijavice na zádech ODS v krytu SPOLU. A že se jí to v posledních sněmovních volbách fakt osvědčilo; jako samostatná partaj skomírala, díky přisátí na ODS ale naopak výrazně posílila.

Čím méně voličů, tím více poslanců, můžeme popsat tento nový fenomén.

A stejné platí i pro lidovce, jen zatím ještě jinak. KDU-ČSL pořád ještě zkouší předstírat, že jen neparazituje na ODS, ale snaží se zachránit sama návratem k tradičním hodnotám - cokoli to kdy bylo podle momentální potřeby všech možných vládních koalic. Jurečka při nástupu vlády slíbil, že lidovci budou jejím "sociálním svědomím", místo toho jsou ale tváří všeho "asociálního". Naposled například řezu do penzí.

Lidovcům už sice došly tváře na všechny ty facky, které za kroky vlády schytávají, i oni si ale užívají paradox SPOLU: i když nemají téměř žádné voliče, mají historicky rekordní počet poslanců. A vůbec nejde o povolební trend a daň za vládní neúspěchy: nejen podle průzkumu agentury STEM z doby posledních sněmovních voleb by se KDU-ČSL ani TOP 09 do Sněmovny jako samostatné strany pravděpodobně nedostaly.

Voliči už je tam prostě nepotřebovali, s čímž lidovci mají zkušenost z roku 2010. Přesto jsou díky SPOLU nejen ve Sněmovně, ale zase (jako skoro vždy) i ve vládě.

Díky deformačnímu efektu volebních koalic tak zažíváme nový fenomén - vládu politiků bez voličů. Možná i proto svou vládu premiér Petr Fiala samozvaně nazývá "demokraty". Zřejmě tím myslí novou formu demokracie, kdy se vládní strany obejdou i bez voličů.

Ano, všechno je jednou poprvé a pravda, s Fialou je toho víc než dost. Možná bychom jen měli téhle demokracii vládních "koalic zoufalství" přestat říkat zastupitelská, protože partaje bez voličů zastupují jen samy sebe. Což nás vede zpátky k Cyrilu Svobodovi. Ten si své rituální obětování zřejmě zasloužil i za to, když vlastní partaji vzkázal, že se má buď rozpustit v ODS, nebo vypadnout z koalice SPOLU i z vlády a zkusit znovu zastupovat své  tradiční voliče. Vidíte, za nepříjemnou pravdu znovu přímo na biblickou hranici, jisté tradice lidovci pořád drží! Jenže to KDU-ČSL děsí hůř než kříž čerta, protože férové rozpuštění v ODS znamená ztrátu milovaných funkcí.

Koalice SPOLU nicméně není jediná, kdo takhle účelově deformuje volební systém. V extrémní formě to předvedla volební koalice Pirátů s hnutím STAN,  která právě kvůli tomu dávno neexistuje. Piráti šli do voleb jako jasně silnější strana koalice a jejich šéf Ivan Bartoš už si proto v Bruselu zkoušel hrát na "presumptivního" premiéra, což se v Česku nikdy nevyplácí: z voleb totiž Piráti vyšli málem bez jediného poslance, což znamenalo i konec populárního folkového dua Bartoš & Rakušan, které společně rozdávalo předvolební radost. Šéf Pirátů z toho byl tak plný slz, že nemohl hrát ani na akordeon.

I takhle průhledně účelové volební koalice, které brutálně deformují skutečnou sílu partají, jsou v Česku legální. A taky novou realitou, přinejmenším koalice SPOLU totiž dá spolu i příští volby. Pak ale klidně zrušme pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu. Ta z dobrého důvodu drží od moci právě strany téměř bez voličů, protože k principům zastupitelské demokracie patří i to, že politici mají zastupovat voliče. Nejen koalice SPOLU ukazuje, že to nově jde i bez nich.