—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
Vlastimil Vondruška - historik a spisovatel
MF Dnes, 11.5. 2024
Věcně nesmyslnou teorií multikulturalismu Evropa rozpoutala migrační vlnu, která starý kontinent dramaticky změnila. Část Evropy je už z dlouhodobého hlediska ztracená, ve zbylé části je ale třeba udržet a ctít naše zákony.
Tak jsem se dočetl, že multikulturalismus nějak selhává. To tvrzení je samo o sobě logický nesmysl, protože multikulturalismus, pokud hovoříme jazykem seriózních věd, jako společenský proces neexistuje. Takže vlastně nemá co selhávat. Multikulturalismus je modernistický marketingový, politický a lidskoprávní pojem bez jasného obsahu. Má vyjádřit stav, kdy vedle sebe žijí rovnocenně dvě naprosto odlišné kultury, v lásce a míru se obohacují a jakýmsi kouzelným a nepochopitelným zůsobem koexistují. Ruku v ruce ke šťastným zítřkům!
Historie, sociologie, kulturní antropologie a další společenské vědy, které studují procesy při střetu dvou kultur, hovoří jen o integraci, asimilaci, ale častěji o konfliktu. To je reálný popis daného stavu. Po krátkou dobu dokážou sice za určité situace dvě odlišné kultury vedle sebe žít (i když většinou z přinucení), ale dříve nebo později se jedna nebo obě snaží být hegemonem, prosadit své pojetí víry a života - a konflikt je na světě.
Nespojíte oheň s vodou
Křižáci dobyli Jeruzalém a na krátký čas zde vedle sebe žili křesťané, muslimové a židé. Pak ale Saladin dobyl Jeruzalém zpátky a z křesťanských kostelů se staly mešity. Kališníci u nás vyhnali katolické kněze, ti se pak vrátili, krátkou dobu vedle sebe žil katolicismus a protestantismus, ale přišla třicetiletá válka a po ní násilná rekatolizace českých zemí. Oheň a voda prostě vedle sebe existovat nemohou.
Migrace je samozřejmě stará jako lidstvo samo, má různé podoby a někdy je demograficky nebo ekonomicky užitečná. Když se u nás ve středověku kolonizovaly pusté lesnaté krajiny, nebylo dost domácího obyvatelstva, a tak přicházeli kolonisté z německých zemí. Přicházeli rádi, protože v té době se u nás žilo lépe než v říši. Museli však respektovat tři základní podmínky: stanou se poddanými českého krále, budou ctít zákony země a budou pracovat.
To byly ve stručnosti podmínky, za kterých migrace fungovala. Tento proces se nazývá integrací, tedy dobrovolným začleněním jedinců či malých skupin lidí do stávající kultury.
Složitější byla ovšem situace, kdy panovník dobyl cizí zemi, přivedl tam své vojáky a šlechtu a začal vládnout. I když se většinou snažil dobyté zemi vtisknout svou tvář, většinou neuspěl, protože se vždycky jednalo o relativní hrstku oproti mase domácího lidu. Když normanský vévoda Vilém Dobyvatel získal anglickou korunu, ještě o několik set let později byla francouzština dvorským jazykem. Ale nakonec se jeho potomci stejně stali Angličany.
Původní Bulhaři patřili do stejné etnické skupiny jako Turci a přišli ze Střední Asie. Obsadili slovanské území, porobili si tamní kmeny, ale bylo jich tak málo, že i když vládli, nakonec po nich zbylo jen jméno jinak veskrze slovanské země.
V éře podvolení
Takových příkladů lze v dějinách nalézt desítky a možná stovky. Ukazují, že dvě etnika žijící vedle sebe, zvláště pokud měla odlišné náboženství, jazyk a životní styl, nikdy nežila "multikulturně." Jedna dříve nebo později ovládla tu druhou. Tento proces se nazývá asimilací, tedy dobrovolným nebo nedobrovolným přijetím náboženství či kultury jiného národa. Asimilace bývá často završením konfliktu.
Jak by řekl velký Aristoteles, "tertium non datur", tedy třetí možnost neexistuje. To v našem případě znamená dobrovolné podřízení se nebo porobení. Multikulturalismus jako dlouhodobé soužití, v němž ani jedna ze stran nemá ambice ovládnout toho druhého, fungovat nemůže. Hovoříme samozřejmě o modelu, popsaném kulturní antropologií, nikoli o zbožném přání modernistů.
Konkrétní podoba těchto procesů bývá individuální. Dříve převažovala cesta násilná. V moderní době globalismu mají tyhle procesy mnohem minucióznější formu, založenou na kombinaci politiky, hospodářského nátlaku a činnosti zpravodajských služeb. Kolonialismus nahradila koncepce šíření demokracie, pod jejíž rouškou se vyspělé státy snažily a snaží ovládnout ekonomicky méně rozvinuté země. Takže jaký multikulturalismus? Místo placek z manioku hamburgery, místo šamanů vakcíny, místo tradičních kmenových rituálů volby pod záštitou "demokratických" zemí, místo tradiční kultury televize a techno hudba.
Jenže každá nerovnováha ve společnosti vyvolává protitlak, a tím se stala migrační vlna do Evropy. Není třeba spekulovat, kdo ji inicioval a proč se jí Evropa nebránila hned na začátku, kdy se dala ještě zastavit. Uprchlíci byli přijímáni a odpovědné elity blouznily o multikulturním soužití. Stalo se a je třeba si přiznat, že jsme udělali velkou, možná osudovou chybu.
Migrační vlna není totiž nic jiného než nevojenský způsob expanze. Příklady se v minulosti hledají obtížně, protože panovníci měli jiný náhled na to, co ve své zemi dovolí - a co ne. A jednali rázně.
Nicméně i tak se najdou příklady. Když slábl starověký Řím, začali císařové zvát Germány, aby sloužili v římském vojsku. Se žoldnéři přicházely i germánské ženy, a ty rodily malé Germány. Dvě tři generace to fungovalo, ale pak už jich bylo tolik, že se zmocnili vlády.
V dějinách vždycky platilo, že ten, kdo nejvíce křičí, je neurvalý a má tvrdé lokty, ten obvykle získává navrch, protože ti slušní mu nakonec ustoupí. Dnes se pro takový proces vžil pojem "podvolení". V umění je jeho autorem nizozemský režisér Theo van Gogh, který natočil dokument o zacházení se ženami v muslimském světě. Ovšem světoznámým udělal "podvolení" až francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Ve svém románu popisuje, jak se francouzský učitel, nazvdory svým názorům, stále více přizpůsobuje islamizaci školství.
Což je mimochodem i námět románu Zikmunda Wintera Mistr Kampanus z roku 1906. V něm líčí osudy rektora pražské univerzity, kališníka, který po bělohorské porážce nakonec přestoupí navzdory své víře ke katolicismu.
"Snahy obohatit migranty naší kulturou
se míjejí účinkem. Oni od svých názorů
neustupují, jen my."
Jak v rovině individuální, tak i celospolečenské probíhá dnes proces "podvolení" v celé Evropě. Jsou to často nepatrné krůčky, ale ty stále více a více zatlačují tradiční evropskou kulturu a nahrazují ji kulturou muslimskou. Bojíme se postavit za své tradice a obrazně řečeno raději omezíme Vánoce. I když proč obrazně. To už se na mnoha místech na Západě děje, abychom neuráželi jemnocit muslimů. Existují samozřejmě zoufalé snahy obohatit migranty naší evropskou kulturou, ale vše se míjí účinkem. Oni od svých názorů neustupují, jen my.
Žvanění není řešení
Nikdo si dnes snad už nemyslí, že když vyložíme migrantům, že ženy jsou rovnocené mužům, že uznale pokývají hlavou a začnou se k nim chovat stejně jako my. Naopak, v rámci práva šaría stále častěji útočí na naše ženy, aby se chovaly podle nich. Jen naprostý ignorant může v těchto konfliktech shledávat prvky pozitivního multikulturalismu. Podvolení je předstupněm násilné asimilace. Nedávno asi 1 500 mladých muslimů demonstrovalo v Hamburku za zřízení islámského chalífátu v Německu. Ale to je politicky jen začátek. V Německu bude kandidovat fundamentálně muslimská proturecká strana DAVA, v mnohých vládách už drží křesla muslimové, stejně jako místa na radnicích, a i když jsou mnozí rozumní, je otázka, jak dlouho. Přesně, jak jsem popsal v knize Kronika zániku Evropy, za kterou mi progresivisti spílali a možná stále spílají. A to navzdory tomu, že jsem předpověděl mnohé z toho, co se dnes hlavně na Západě děje.
Část Evropy je ztracená
Blíží se volby do Evropského parlamentu a za výnosné křeslo v Bruselu najednou spousta politiků otočila, aby se zalíbila voličům. Ti samí, kteří mají nezvládnutou migraci na svědomí, kteří souhlasili s ústupky islámu, dnes moudře hlásají, co je třeba dělat a jak to oni vyřeší, pokud budou opět zvoleni. Bohužel, nevyřeší už nic. Alespoň ne tradičním žvaněním v parlamentu, na přečetných summitech a programových konferencích. Kdyby se zlomek toho úsilí věnoval konkrétním opatřením, a hlavně jejich důslednému dodržování, možná by byla situace jiná. Ale jak říkám, stalo se a po bitvě je každý generál.
Co o současné situaci říkají teorie kulturní antropologie a příklady z historie? Když sultán Sulejman porazil a u Moháče zabil v roce 1526 Ludvíka Jagellonského a ovládl Uhry, musel se křesťanský svět stáhnout na ta území, která dokázal udržet. Na nich mohl hlásat svou víru, svůj způsob života, své zákony. Ustoupit znamenalo v dějinách mnohdy jedinou možnost, jak přežít. V politice jsou gesta jen pro hlupáky, vždycky rozhodoval chladný kalkul.
Obávám se, že z dlouhodobého hlediska je část Evropy ztracená, stejně jako byly ztraceny Uhry. Ideál jednotné multikulturní Evropy je zjevně v troskách (celkem logicky, jinak to dopadnout nemohlo). Historie říká, že dojde ke štěpení, pokud máme vůbec vůli alespoň někde udržet sami sebe. Takové Uhry tu vůli zřejmě mají.
Je tedy jen na nás, abychom zůstali v té části Evropy, která se bude snažit udržet národní tradice vycházející z naší křesťanské minulosti. Klíčem bude, zda jsme schopni udržet a ctít naše zákony (bez balastu dodaného Evropskou unií) a ubráníme se právu šaría či anarchismu aktivistů, ať už levicových, pravicových, zelených, nebo rudých.
Právo volit je stále naše velká zbraň. Jen se musíme naučit tu zbraň s rozmyslem používat. Rozum do hrsti, protože národy, které nedbaly na své zájmy a naivně poslouchaly ctižádostivce a hlupáky, ty obvykle zmizely z mapy světa.
—————
Život a smrt nesmrtelného Miroslava Macka
Těžko psát o životě někoho, kdo by o něm napsal nejlépe sám, sebeironicky a možná dokonce svým oblíbeným veršem limerikem. Ale pokusím se.
Miroslav Macek zemřel téměř symbolicky v den, kdy si předseda strany, kterou před třiatřiceti lety spoluzakládal, natřásal peří před duchaprázdnou političkou, předsedkyní Evropské komise během oslav dvaceti let našeho členství v Evropské unii, kteroužto Miroslav Macek považoval za vše, jen ne za to, co krásného o ní dnes jeho bývalá strana tvrdí.
Ale také tento milovník ženské krásy a gentleman, jako by vzešlý ze starých časů, vydechl naposledy v den, kterému se díky nesmrtelnému českému básníkovi Karlu Hynku Máchovi přezdívá „lásky čas“.
Osud udělal, co chtěl
Když jsme začali koncem února v jeho domě v Zábřehu na Moravě, kam se uchýlil po svém odchodu z politiky, rozhovor pro náš časopis, zeptal jsem se jej, zda při pohledu na to, co se děje za jeho okny, nemá pocit porážky, odpověděl: „Ne, to není vůbec můj způsob uvažování. Odpovím verši mého oblíbeného renesančního básníka Francisca de Queveda: „Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl.“
V tu chvíli jsme s kolegyní Danou Jaklovou a fotografem Jakubem Hněvkovským samozřejmě nemohli tušit, že mu onen osud vyměřil pouhé dva měsíce života; ostatně já sám jsem jej vždy považoval prakticky za nesmrtelného, člověka, vzdorujícího času. S úsměvem vyprávěl, jaká tvrdá práce jej coby zahradníka čeká s přicházejícím jarem v jeho keltské zahradě a litoval, že nás jí kvůli dešti nemůže provést a pochlubit se „průhledy“ mezi keři a stromy, které s pečlivostí sobě vlastní naplánoval, když se rozhodl, že z někdejšího ovocného sadu vybuduje okrasnou zahradu.
Politik? Třetinu aktivního života!
Miroslava Macka má většina z nás zaškatulkovaného především jako originálního, vtipného, nekompromisního a nepřehlédnutelného pravicového politika devadesátých let. Říkalo se, že je „kontroverzní“, jenže tak se u nás nálepkují prakticky všichni, kdo mají pravdu. Že byl Miroslav Macek především politik, je ovšem pouhý optický klam, na který on sám v rozhovoru rovněž smířlivě narazil: „Spočítal jsem si, že za celý svůj profesní život jsem byl pouhou třetinu času v aktivní politice, kdy jsem mohl něco ovlivnit, buď jako poslanec nebo ministr. Ale když mě někdo zastaví a dá se do řeči, velmi často začne: Prosím vás, pane ministře... Ale já nejsem ministr, odpovídám. Prosím vás pane poslanče – ale já nejsem poslanec. Jste ale tam někde nahoře, a já říkám, já nejsem nahoře. Ale máte tam známé, mohl byste zařídit, aby...to jsou šílené rozhovory. S tím už ale budu muset dožít.“
Když jsem proti němu seděl a on nám vyprávěl, čím zaplňuje čas, který mu byl vyměřen, zastyděl jsem se nad vlastní pohodlností: Miroslav Macek byl spisovatel, básník, překladatel, trochu také historik, vášnivý milovník a znalec filmového umění, předseda filmového klubu, filatelista, sběratel ex libris, sportovec, kuchař, fotograf, cestovatel, autor nejen sarkastických a ostrých denních šlehů na svém webu viditelnymacek.cz, ale také odkazů na pozoruhodné necenzurované informace ze světových médií, které se zcela vymykaly běžné mainstreamové české mediální produkci.
Zlatá devadesátá
Miroslav Macek výrazně ovlivnil českou politickou scénu devadesátých let. Jednak zformoval koalici mimopražských, převážně severomoravských pragmatických pravičáků, tvrdé jádro politiků, které způsobilo zástavu srdce pražským levicovým
intelektuálům kolem někdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta a prezidenta Václava Havla, když zvolili předsedou Občanského fóra ekonoma Václava Klause, a dali tak vzniknout budoucímu politickému „tahounovi“ reforem první poloviny devadesátých let, Občanské demokratické straně.
Z pozice místopředsedy federální vlády a ministra životního prostředí (to bylo dávno před tzv. Green Dealem!) měl rovněž klíčový podíl na hladkém průběhu rozdělení někdejšího Československa.
V roce 1997, přestože byl kritikem tehdejšího směřování ODS, bez váhání označil hru, kterou proti Václavu Klausovi rozehráli Ivan Pilip s Janem Rumlem, za puč, a následně pracoval na záchraně značky a politické resuscitaci ODS.
Minikrálovství v Zábřehu
Po roce 2001 ovšem z vedení ODS odstoupil, stal se poradcem Václava Klause a postupně se přestěhoval se svojí manželkou Petrou do svého rodného domu v
Zábřehu na Moravě.
„Vždycky jsem toužil vybudovat si svoje nijak přebujelé království, které energeticky a finančně zvládnu. V něm si žiji podle svých pravidel, a je to přesně, jak má být. Nikdo mi tady do toho nemluví, mimo manželky a kočky. A zahrady. Pokud bych se měl definovat, co jsem, tak zahradníkem na plný úvazek. Všechno ostatní jsou podružné záležitosti,“ řekl nám o svém životě v posledních pětadvaceti letech, který zaplnil přesně podle svého plánu. Kdo ostatně chtěl, tomu nechal do svého života, životního stylu i soukromí nahlédnout prostřednictvím fotografií a vtipných komentářů na svých sociálních sítích. Jeho glosy na Viditelném Mackovi jsem četl od první chvíle, kdy je začal publikovat. Jako novinář jsem obdivoval jeho schopnost zkratky, vtipu a pointy, kterou popisoval českou politiku, jejíž aktéry a motivaci dobře znal a dokázal několika slovy demaskovat. Patřil k několika málo českým politickým mistrům slova, rétorům, kteří dokážou být v politické diskusi s protivníkem vtipní, sarkastičtí, pohotoví a originální: Uměli to kromě něj především Miloš Zeman, Václav Klaus nebo Miroslav Kalousek.
Poslední denní glosu napsal Miroslav Macek letos 26. března. Napsal v ní mimo jiné: „První účastnice kosmického letu z Běloruska Marina Vasilevskaja, kosmonaut Roskosmosu Oleg Novitskij a astronautka NASA Tracy Dysonová se přemístili z lodi Sojuz MS-25 na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. Ovšem kdyby jen to! Na záběrech z kosmické lidi je vidět, jak se Běloruska s Američankou objímají! Neměla by česká ministryně obrany Černochová okamžitě vyvinout iniciativu na sestřelení stanice? Chcimírové jsou přece podporovatelé Putina!“
Miroslav Macek ale nebyl nějakou zaprášenou „devadesátkovou“ postavou, jak už jsem v několika reakcích na jeho smrt zaznamenal. Byl přitom daleko mladší, bystřejší a prozíravější, než většina dnešních politiků, mudrců a novinářů, kteří si myslí, že vědí, který svět je pro nás tím nejlepším, nejpokrokovějším, co smíme a nesmíme říkat, psát a číst, a nutí nás podle toho žít.
Fráze „bude nám chybět“, která se často píše a říká na adresu zemřelých, tedy v případě Miroslava Macka frází rozhodně není.
Budete nám opravdu chybět, pane Miroslave. Za redakci našeho časopisu Vám děkuji ještě jednou za vlídné přijetí v Zábřehu, za poslední rozhovor s Vámi, který šíříme, seč nám síly stačí, protože je v něm mnohé z toho, čím jste bavil náš svět.
A upřímnou soustrast a mnoho sil, milá paní Petro.
—————
Autor: Václav Klaus
Lidové noviny, 3.5. 2024
Článek ke stažení zde
Mirek Macek, tato vskutku renesanční osobnost, nám bude nesmírně chybět
V noci na Prvního máje přišla pro mnohé nesmírně smutná a překvapivá zpráva, zemřel Mirek Macek. Já úplně překvapen nebyl. Před dvěma týdny mi telefonoval, dlouho jsme si povídali a já vycítil, že se blíží konec. Řekl mi, že z vlastního rozhodnutí opustil olomouckou nemocnici, že se vrací domů a že se vzdává jakýchkoliv dalších pokusů o zastavení vážné nemoci. Mluvil vyrovnaně a rezolutně, měl jenom starost o svou ženu Petru. Právě z toho jsem pochopil, že se opravdu loučí.
Mirek Macek byl vskutku renesanční osobností s obrovským množstvím zájmů a aktivit. Když jsme se na jaře 1990 potkali v politice v Občanském fóru, zaujalo mne, že on - zubař - dokázal v minulosti uběhnout maraton, že ve svém rodném Zábřehu dlouhá léta vedl filmový klub i že stačil přeložit a vydat knížku Shakespearových sonetů. To jsem ještě nemohl tušit, že o desetiletí později vystaví na zámku v Litomyšli svou osobní sbírku obrazů s názvem Krajina mého srdce. Naši zemi opravdu miloval.
Přesto je české veřejnosti známý zejména jako politik a následně jako neúnavný glosátor našeho veřejného dění. Jeho internetový blog Viditelný Macek (jako úžasně vtipná parafráze konkurenčního, ideově velmi odlišného blogu Neviditelný pes) mnoho lidí dychtivě četlo.
"Mirka jsem si nesmírně vážil
pro jeho jasné politické myšlení,
pro jeho schopnost srozumitelně
formulovat své názory a pro jeho
přesvědčivé vystupování, kterým
uměl strhnout lidi kolem sebe."
Byl jedním z mých nejbližších politických spolupracovníků. Byl politikem, který měl významný podíl na vzniku české polistopadové autentické pravice a byl klíčovým spoluzakladatelem ODS. Skoro se odvažuji říci, že by bez něho ODS buď nevznikla, nebo by vznikla ODS poněkud jiná. Dlouhá léta jsem v projevech doma i v cizině opakoval jeho výrok, že pro nás je osou našeho myšlení čtveřice slov "jedinec, rodina, obec a stát", a to právě v tomto pořadí. V dnešním kontextu musím podotknout, že tam nebyl žádný nadstát, žádná Evropská unie.
Mirka jsem si nesmírně vážil pro jeho jasné politické myšlení, pro jeho schopnost srozumitelně formulovat své názory a pro jeho přesvědčivé vystupování, kterým uměl strhnout lidi kolem sebe. Byl pracovitý, byl nebojácný a ryze pravicový člověk. Jeden kolega mi včera připomněl jednu důležitou věc, že Mirek Macek začínal připravovat další volební kampaň hned druhý den po skončení voleb.
Naše veřejnost jej zná nejen jako člověka politického, ale také jako úspěšného a oblíbeného spisovatele. Nebojácně se pustil do několikadílného pokračování Jirotkova Saturnina a psal i detektivky.
Jeho milovaným koníčkem byla zahrada, kterou po "mackovsku" přetvořil do překrásného místa klidu a pohody. Bylo to jeho největší umělecké dílo. V posledním publikovaném rozhovoru v měsíčníku TO řekl, že se zahradou mluví, když potřebuje udělat větší průřez, omluví se jí, a ta si dá většinou říct (každému doporučuji si tento rozhovor přečíst, pochopí, že byl Mirek Macek velký estét.)
S Mirkem Mackem odchází nejen významný a talentovaný člověk české polistopadové politiky, ale také všestranně zajímavá osobnost, která bude chybět nejen jeho rodině, ale nám všem. Byl jednou z mála jistot, které jsme kolem sebe měli.
Autor je bývalý prezident České republiky
—————
měsíčník TO 3/2024
Článek ke stažení v PDF zde
—————
—————
Petr Holec, politický komentátor
6.5.2024 MF Dnes
Článek ke stažení zde
Dvě ze tří stran premiérské koalice SPOLU už se propadly hluboko pod pět procent preferencí, ale nikomu to nevadí. Jim samotným nejméně: i v dalších volbách se svezou na zádech ODS do Sněmovny, ba možná i do vlády.
Poslední průzkum společnosti Medianu jen potvrdil trend: TOP 09 a KDU-ČSL, dvě strany premiérské trojkoalice SPOLU, by se ve volbách nedostaly do Sněmovny. Obě strany na to reagují obětováním vlastních politiků, kteří ten problém nezpůsobili.
Hlavně nám ale jménem samozvaných vládních "demokratů" kvete méně demokratický fenomén: vláda téměř bez voličů.
Median dal sice topcce i lidovcům stejné volební preference 3,5 procenta, pro každou z těchto stran to ale znamená trochu jiné číslo. Zatímco pro TOP 09 je to pokračování volného pádu, lidovci si mohou se svým šéfem a vicepremiérem Marianem Jurečkou klidně udělat nějaký další hodnotový mejdan - v jiných průzkumech už totiž viděli i děsivější čísla.Byť pro kontext dodejme, že politicky pořád vymírají zhruba stejně v rámci statistické chyby.
Ironií je, že obě partaje na svou bídu reagují stejně - snad je to společným koaličním duchem. TOP 09 obětovala (ne)ministryni pro vědu, výzkum a inovace Helenu Langšádlovou, o jejíž existenci věděli jen v sekretariátu její vlastní partaje - a spustila tím amatérskou blamáž s poskvrněným náhradníkem Pavlem Tulejou. Lidovci zase zkoušejí hezky demokraticky vyloučit svého bývalého šéfa a mnohonásobného ministra Cyrila Svobodu, který v partaji nemá žádnou funkci už téměř patnáct let. V armádě se tomu říká "přátelská palba" do vlastních řad.
Kde by se mělo říznout
Jinak ale samozřejmě jde jen o úprk před skutečně ozdravným řezem, který by musel obětovat opravdové viníky bídné situace obou stran i celé koalice SPOLU. V případě TOP 09 šéfku a permanentně nejméně oblíbenou političku Markétu Pekarovou Adamovou, která si lidi snaží získat šarmem soudružské arogance. A svého šéfa Mariana Jurečku by museli zaříznout i lidovci. A nejen za vánoční mejdan v den střelby na pražské filozofické fakultě, po němž se oddal rituálnímu lhaní.
K tomu ale nemá ani jedna partaj odvahu. A vlastně nejen k tomu. TOP 09 už na vlastní záchranu dávno rezignovala a místo ní se snaží přežít pouze jako pijavice na zádech ODS v krytu SPOLU. A že se jí to v posledních sněmovních volbách fakt osvědčilo; jako samostatná partaj skomírala, díky přisátí na ODS ale naopak výrazně posílila.
Čím méně voličů, tím více poslanců, můžeme popsat tento nový fenomén.
A stejné platí i pro lidovce, jen zatím ještě jinak. KDU-ČSL pořád ještě zkouší předstírat, že jen neparazituje na ODS, ale snaží se zachránit sama návratem k tradičním hodnotám - cokoli to kdy bylo podle momentální potřeby všech možných vládních koalic. Jurečka při nástupu vlády slíbil, že lidovci budou jejím "sociálním svědomím", místo toho jsou ale tváří všeho "asociálního". Naposled například řezu do penzí.
Lidovcům už sice došly tváře na všechny ty facky, které za kroky vlády schytávají, i oni si ale užívají paradox SPOLU: i když nemají téměř žádné voliče, mají historicky rekordní počet poslanců. A vůbec nejde o povolební trend a daň za vládní neúspěchy: nejen podle průzkumu agentury STEM z doby posledních sněmovních voleb by se KDU-ČSL ani TOP 09 do Sněmovny jako samostatné strany pravděpodobně nedostaly.
Voliči už je tam prostě nepotřebovali, s čímž lidovci mají zkušenost z roku 2010. Přesto jsou díky SPOLU nejen ve Sněmovně, ale zase (jako skoro vždy) i ve vládě.
Díky deformačnímu efektu volebních koalic tak zažíváme nový fenomén - vládu politiků bez voličů. Možná i proto svou vládu premiér Petr Fiala samozvaně nazývá "demokraty". Zřejmě tím myslí novou formu demokracie, kdy se vládní strany obejdou i bez voličů.
Ano, všechno je jednou poprvé a pravda, s Fialou je toho víc než dost. Možná bychom jen měli téhle demokracii vládních "koalic zoufalství" přestat říkat zastupitelská, protože partaje bez voličů zastupují jen samy sebe. Což nás vede zpátky k Cyrilu Svobodovi. Ten si své rituální obětování zřejmě zasloužil i za to, když vlastní partaji vzkázal, že se má buď rozpustit v ODS, nebo vypadnout z koalice SPOLU i z vlády a zkusit znovu zastupovat své tradiční voliče. Vidíte, za nepříjemnou pravdu znovu přímo na biblickou hranici, jisté tradice lidovci pořád drží! Jenže to KDU-ČSL děsí hůř než kříž čerta, protože férové rozpuštění v ODS znamená ztrátu milovaných funkcí.
Koalice SPOLU nicméně není jediná, kdo takhle účelově deformuje volební systém. V extrémní formě to předvedla volební koalice Pirátů s hnutím STAN, která právě kvůli tomu dávno neexistuje. Piráti šli do voleb jako jasně silnější strana koalice a jejich šéf Ivan Bartoš už si proto v Bruselu zkoušel hrát na "presumptivního" premiéra, což se v Česku nikdy nevyplácí: z voleb totiž Piráti vyšli málem bez jediného poslance, což znamenalo i konec populárního folkového dua Bartoš & Rakušan, které společně rozdávalo předvolební radost. Šéf Pirátů z toho byl tak plný slz, že nemohl hrát ani na akordeon.
I takhle průhledně účelové volební koalice, které brutálně deformují skutečnou sílu partají, jsou v Česku legální. A taky novou realitou, přinejmenším koalice SPOLU totiž dá spolu i příští volby. Pak ale klidně zrušme pětiprocentní hranici vstupu do parlamentu. Ta z dobrého důvodu drží od moci právě strany téměř bez voličů, protože k principům zastupitelské demokracie patří i to, že politici mají zastupovat voliče. Nejen koalice SPOLU ukazuje, že to nově jde i bez nich.
—————
Tomáš Jirsa, senátor ODS, starosta Hluboké nad Vltavou
Mladá fronta DNES, 6.4. 2024
Článek v PDF ke stažení zde
Občané na Křivoklátsku protestují proti zřízení národního parku. Jak je to obecně s ochranou přírody v našich národních parcích? A pochopí lidé krásu uschlého lesa nebo spáleniště?
V souvislosti se záměrem ministerstva životního prostředí vyhlásit Národní park Křivoklátsko, který odmítá naprostá většina obcí a občanů v dané lokalitě, se rozhořela odborná debata o specifické ochraně přírody v ostatních národních parcích.
Problémem nejen Křivoklátska je skutečnost, že národní parky se podle zákona zřizují v "člověkem nedotčené nebo málo pozměněné přírodě", která se v české, po tisíciletí osídlené a obhospodařované krajině téměř nevyskytuje. A tak ministerstvo místo ochrany přírody vytváří z kulturní krajiny "divočinu" a chrání tzv. přírodní procesy. A pod toto sousloví schovají progresivističtí ochranáři téměř všechno včetně požáru nebo kůrovcové kalamity. Nedivte se pak Křivoklátským, že se zřízení národního parku obávají.
V Národním parku Šumava se letos soustředí na to, aby jeho zaměstnanci turistům vysvětlovali, že suché stromy nejsou mrtvé a suchý les je vlastně hezký. Podle vedení parku na suchých stromech rostou jedinečné houby a mrtvé stromy poskytují živiny do ekosystému. Vysvětlující kampaň je potřeba, protože většina návštěvníků Šumavy v suchém lese žádnou krásu nevidí. Opravdu lze pocit úzkosti při pohledu na suché šumavské lesy změnit názorovou masáží?
O podobnou kampaň se pokouší i v Národním parku České Švýcarsko. Vedení tohoto parku dlouhodobě bagatelizovalo nebezpečí požáru (nedívejte se tolik na americké filmy), a první den požáru dokonce nevolalo hasiče. I v Českém Švýcarsku se vedení parku snaží přesvědčit návštěvníky, že shořelý les je vlastně hezký a přírodě prospěšný. V každém případě je to stav prospěšný pro desítky výzkumných projektů, které se nyní v Českém Švýcarsku za státní granty realizují. Na rozdíl od honorovaných vědců a ochránců přírodních procesů se turisté do spáleniště příliš nehrnou a podnikatelé v turistickém ruchu v okolí Národního parku České Švýcarsko stále sčítají ztráty.
Pila vadí, kůrovec ne
Ministerstvo životního prostředi připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko a jeho protagonisté argumentují tím, že dosavadní správci lesa, tedy Lesy České republiky a Vojenské lesy, musí z podstaty své činnosti těžit v lesích dřevo, ale národní park uchová staleté stromy, které jsou v přírodě potřeba. Proti kácení staletých stromů nedávno také demonstrovaly zelené spolky před centrálou Lesů ČR.
Rozum zůstává stát nad tím, že na Šumavě záměrné ničení tisíců a tisíců staletých stromů žírem kůrovce nevadí, ale jinde ano. A že se v národních parcích netěží dřevo? Je prostým faktem, že Národní park Šumava těží a prodává dřevo staletých stromů každoročně za cca 300 milionů korun, které na rozdíl od hospodářských institucí (Lesy ČR a Vojenské lesy) neodvádí do státního rozpočtu, ale nadlepšuje si s nimi svůj provoz včetně programů vysvětlujících krásu suchého lesa.
Považuji za zločin, že
správa šumavského parku
nechala záměrně uschnout
i stromy staré čtyřista let
V obou případech - spáleniště i suchého lesa - zapomínají ekologisté na to, že ztráta vzrostlého lesa vede k vysoušení krajiny. Zatímco v dobách zalesněných hřebenů Šumava chladila a za slunného počasí bylo v lese okolo 25°C, dnes je na odlesněných hřebenech povrchová teplota 30°C až 50°C, horký vzduch jde nahoru a na jeho místo se nasává vzduch z okolí. Přehřáté plochy posílají vysoko do atmosféry desetkrát, někdy až stokrát více vody, než co vypaří les. Tak se krajina postupně vysušuje. Popadané kmeny na hřebenech Šumavy by se dávno rozpadly, kdyby tam bylo vlhko, ale nerozpadají se, protože je tam sucho. Oslavované a v médiích ukazované malé stromky jako přirozná obnova tam většinou přežívají z doby, kdy tam byl ještě les.
Považuji opravdu za zločin, že na Pramenech Vltavy nebo na Třístoličníku nechala správa šumavského parku záměrně uschnout i stroma staré tři sta až čtyři sta let. A tak nám správci parku zařídili, že třistaleté velikány uvidíme na Šumavě až za dalších tři sta let! Ve všech lesnických učebnicích se dočtete, že teprve les vysoký 30 až 40 metrů si vytvoří vlastní klima. Ale lesníci jsou pro správce národních parků zločinci, kteří chtějí kácet, a tak se na jejich zkušenosti nebere zřetel. Pro zelené aktivisty je přec lékařem lesa kůrovec!
Hle - semenáček!
Návštěvníci národních parků jednoznačně preferují zdravé lesy s bující přírodou. To je to nejdůležitější pro dobrý pocit ze stavu životního prostředí. Zdravé lesy jsou základní podmínkou pro trvalou akumulaci vod a příjemného klimatu pod lesními velikány spojeného s chladivým stínem a optimální teplotou v parných dnech. Taková byla Šumava před třiceti lety, když se vyhlašoval národní park jako "zelená středa Evropy".
Na národní park dopadají důsledky dlouhodobého ničení lesního prostředí, které dělalo Šumavu Šumavou. Srovnávat suchý a zelený les prakticky nelze, chlubit se malými semenáčky místo třistaletých stromů je absurdní a velmi obtížné je přesvědčit turisty, že umírání lesa je krásné. A bohužel, záměrné ničení tisíců hektarů staletých stromů na Šumavě letos pokračuje na Stožecku, Strážensku, kolem Srní a kolem řeky Vydry. Nedivme se, že když tam byli starostové z Křivoklátska na exkurzi, byli vyděšeni a vědí, proč Národní park Křivoklátsko nechtějí.
—————
Reflex č. 11, 14. března, 2024
Pavel Páral
Článek ke stažení zde
Ne že by krásnou zahradu s růžemi a keři za Strakovkou nebyl zrovna čas trochu přihnojit. Agrotechnické lhůty jsou však jedna věc, ale vyklopený náklad hnoje před vchodem do Úřadu vlády ČR místo z opačné strany u vjezdu do zahrady věc jiná. A českým sedlákům moc nepomohl. Premiér Fiala není úplně tak zahrádkář, aby to ocenil. Nechal se slyšet, že ty dvě připravené miliardy si ještě rozmyslí. Je fakt, že tu neproruskou část farmářů zřejmě chtěl něčím odměnit, což se tak trochu nepovedlo.
Pšenka dokvetla
Jenže organizátoři posledních protestů budou pomoc vymáhat dál a zřejmě na ni dosáhnou. To je totiž ten snazší úkol - nějak kompenzovat evropským zemědělcům současnou situaci na trzích s obilím. Dobré dva roky nahromadily úrodu, s níž se nyní bojuje ve světě o trhy, a to především mezi Ruskem a Ukrajinou, která zrovna nevítězí i kvůli složité dopravě. Obilí je přitom zejména v Česku jedinou významnou přebytkovou a masově vyváženou komoditou. Generuje zemědělcům hodně peněz a ceny jsou hluboko před předválečnými, zatímco hnojiva a energie drasticky zdražily. Proto ten boj o každé kilo dovozu z Ukrajiny a zkazky o kontaminované produkci. Ve skutečnosti by Ukrajina díky svým přírodním podmínkám dokázala uživit Evropu zcela bez práškování hnojivem i dotací, což je další hrozba do budoucnosti našeho zemdělství. To si ale Unie nějak zreguluje. Bohužel reguluje i něco jiného a pro budoucnost mnohem vážnějšího.
Masové protesty zemědělců, které se přesunuly v minulých týdnech ze západoevropských zemí i do střední Evropy a zasáhly ve dvou politicky různě interpretovaných variantách i Česko, spojuje zcela jednoznačně odpor k zelené revoluci valící se Evropou. Byť bezprostředním impulsem nejspíš byl celosvětový pokles cen zemědělských komodit, který spolu s vysokým růstem nákladů v podobě cen energií, hnojiv i dalších chemických prostředků dostává hospodaření farem ve velké části Evropy do zřejmých potíží. Green Deal je pak pro sedláky jednoznačnou informací, že dobře už bylo. A protiargumentů se přes obvyklé řeči o nových příležitostech nedostává.
Nech brouka žít
Zemědělci to přitom mají s politickým zastáním dost složité. Představují ve většíně zemí jen nízké jednotky procent obyvatelstva. V Česku jsou to jen dvě procenta lidí, kteří pracují v oboru. Navíc intenzívní zemědělská výroba má své nepochybné dopady na životní prostředí. Ať už jde o kvalitu vody, ubývající hmyz a další drobné živočichy, jimž se v rozsáhlých monokulturách moc nedaří, nebo zasypávání krajiny chemickými prostředky a reálnou degradaci zemědělské půdy. Proto tlak na změnu hospodaření v krajině často podporují i lidé jinak ke klimatické politické horečce značně skeptičtí. A nakonec mnoho ze změn jsou ochotni podpořit i samotní farmáři.
Jenže vše má svou cenu, a když se lepší ochrana krajiny kombinuje necitlivě a od stolu ještě se snižováním emisí skleníkových plynů, může být cena hodně vysoká. Příliš vysoká. A dokonce nejen pro samotnou Evropu.
Evropská komise má dvě schválené strategie s cíli do roku 2030, tedy ve velmi krátkém časovém horizontu. Jedna se jmenuje Farm to Fork neboli z Farmy na vidličku a druhá Biodiverzita 2030. V nich se plánuje snížení používání pesticidů, tedy chemických prostředků pro hubení živočišných a rostlinných škůdců o padesát procent, používání umělých hnojiv o dvacet procent, používání antibiotik a dalších mikrobiálních přípravků a počtu hospodářských zvířat o polovinu. K tomu by měla být desetina zemědělské půdy vyjmuta ze zemědělského využití a hospodaření v biorežimu by se mělo rozšířit na čtvrtinu zemědělské plochy. Pro srovnání v Česku je to momentálně zhruba osm procent.
Velké součty velkých čísel
Dopady při projednávání těchto cílů v EU podobně jako v jiných případech nikdo neřešil. A protože Evropa je jedním z největších producentů i dovozců potravin na světě, řešili to i jinde. Například studie ministerstva zemědělství zpracovaná v té době, tedy někdy před třemi lety, vyčíslila dopady tak, že následkem této politiky výroba potravin v EU klesne až o patnáct procent, vývoz potravin o dvacet procent, hrubé příjmy zemědělců o šestnáct procent a ceny potravin se jen z titulu dosud nenaplněné strategie zvýší o sedmnáct procent. A to platí jen pro Evropu, a to v případě, že se podobné postupy neprosadí jinde. Američané totiž předpokládali, že EU bude limitovat dovozy ze zemí, které se nepřizpůsobí podobným požadavkům. To pak způsobí zmiňovaný tlak na růst cen.
Jde samozřejmě jen o propočty prováděné z údajů před covidovou a energetickou krizí a studie z jiných nezávislých zdrojů se v dopadech liší. Nikoli však zcela zásadně.
Už dříve přišly drobné ústupky. Například do směrnice o biodiverzitě se dostaly úhory, tedy neobdělávaná půda v rozsahu jen čtyř procent a řada dalších ústupků. A před selskými bouřemi po Evropě politikům dál měknou kolena.
Například od Ursuly von der Leyenové zazněl slib, že kontroly, které hlídají dodržování pravidel, bez nichž nelze vyplácet dotace, klesnou na polovinu, aby se sedlák vůbec dostal k práci na poli. Kontrolu bude zachraňovat družicový systém Copernicus.
Hlavně však nastalo couvání s dalším postupem v rámci pokračování současného balíčku Fit for 55, který má snížit emise do roku 2030 o 55 procent proti roku 1990. Pak se má pokračovat tak, aby do roku 2040 byly emise o devadesát procent nižší. Plán považovaný mnohými za pouhou utopii a seznam drastických zásahů do životů lidí se ve své aktuální podobě zemědělství pro jistotu zcela vyhýbá.
Avokádo do každého chudobince
Samotná Zelená dohoda pro Evropu přitom vyčísluje, že zemědělských sektor se na produkci skleníkového efektu v Evropě podílí 10,7 procenta, z čehož je sedmdesát procent ze živočišné výroby. Terčem zelených aktivistů jsou tak nyní chovy hospodářských zvířat, což farmáři dobře vědí a chystají se na očekávatelný útok zelené legislativy.
V dokumentech se zatím jen obecně mluvilo o nutnosti převychovat Evropany ke stravě přívětivější ke globálnímu klimatu. Kdo si to vykládá jako zatím nepovinné doporučení k přechodu od bůčku s kůrčičkou k avokádovým toastům s quinoou, nejspíše se moc neplete. A nepletou se ani farmáři, když mají pocit, že tenhle svět s nimi tak nějak nepočítá.
Jen je trochu o strach dotyčným otcům myšlenky přiznat pravdu. Nyní proto podobně nabádavé věci z textů projednávaných dokumentů nenápadně mizí, ale že se tomuto tématu nelze vyhnout, je zřejmé. A to nebudou na ulicích zdaleka jen sedláci straktory a s fůrou hnoje. Tahle hra se sociální únosností největšího experimentu na lidech v dějinách už je skoro na hraně.
—————
ECHO č. 10, ročník 2024
—————
Představte si, že USA budou mít v roce 2050 ekonomiku s nulovými čistými emisemi, jak se zavázal prezident Joe Biden (k tomu se zavázala i Velká Británie).
Bude třeba dokončit tři velmi rozsáhlé, vzájemně propojené a multidisciplinární inženýrské projekty. Doprava bude elektrifikována. Průmysl a vytápění domácností budou elektrifikovány. Odvětví elektrické energie – výroba, přenos a distribuce – bude značně rozšířeno, aby bylo schopno zvládnout první dva projekty, a přestane používat fosilní paliva.
Mám za sebou dlouhou kariéru v průmyslovém a akademickém inženýrství a nedávno jsem odešel do důchodu jako profesor technologie v elektrotechnice na univerzitě v Cambridge. Strávil jsem nějaký čas zkoumáním proveditelnosti těchto myšlenek a toto jsou fakta.
V současné době se v USA každý měsíc spotřebuje v průměru 7 768 bilionů britských tepelných jednotek energie, z nichž většina je dodávána spalováním fosilních paliv buď přímo pro vytápění nebo dopravu, nebo nepřímo pro výrobu elektřiny.
Protože spalovací motor přeměňuje energii uloženou v palivu na dopravní pohyb s účinností asi 30 %, zatímco elektromotory mají více než 90 % účinnost při využívání energie uložené v baterii, budeme muset zvýšit dodávky elektřiny v USA asi o 25 %, abychom udrželi dopravu v USA na dnešní úrovni. Předpokládejme, že nahrazení dnešních vozidel a vlaků poháněných fosilními palivy elektrickými vozidly nebude stát více, než kolik bychom na jejich výměnu vynaložili tak jako tak: není to tak docela pravda, ale rozdíl je ve srovnání s ostatním malý. Měl bych však poznamenat, že malá část dnešní energie v dopravě se spotřebovává v letectví a lodní dopravě, které je mnohem obtížnější elektrifikovat než pozemní dopravu, ale to zatím budeme ignorovat.
Dále musíme elektrifikovat veškeré teplo. Pokud by toto teplo zajišťovaly běžné elektrické ohřívače, potřebovali bychom další elektrický sektor o velikosti dnešního. Pokud však budeme využívat převážně tepelná čerpadla na bázi vzduchu a země a budeme předpokládat koeficient výkonu 3:1 - což je optimistické, ale nikoliv nesmyslné – pak budeme pro tento tepelný úkol potřebovat pouze novou kapacitu sítě odpovídající 35 % velikosti současné sítě.
Zatím bude muset být síť v roce 2050 o více než 60 % větší než její současná velikost. Musíme také zapracovat na budovách. Americký stavební fond tvoří téměř 150 milionů bytových jednotek, komerčních a průmyslových budov s odhadovanou podlahovou plochou 367 miliard čtverečních stop. Část z nich je dobře izolovaná, velká část nikoli. Aby naše tepelná čerpadla pracovala s potřebnou účinností, musela by být izolována všechna. Na základě pilotního programu modernizace ve Velké Británii činí náklady na národní úrovni 1 bilion dolarů na 15 milionů obyvatel. V USA by se tedy mohlo jednat o 20 bilionů dolarů. Může to být až 35 bilionů dolarů.
Měli bychom si uvědomit, že stejně jako v dopravě nelze v současné době některé specializované druhy vytápění provádět elektricky, například v prvovýrobě oceli. Pokud chceme dosáhnout čisté nuly, budou s tím spojeny další náklady, ale to zatím budeme ignorovat, i když budeme potřebovat strašně moc oceli.
Nyní dekarbonizujme energetickou síť a udělejme ji o 60 % větší a výkonnější. Americká elektrická síť je dohromady označována za největší stroj na světě: 200 000 mil vysokonapěťových přenosových vedení a 5,5 milionu mil místních distribučních vedení. Bude třeba přidat dalších 120 000 mil přenosových vedení. To bude podle údajů o nákladech v USA stát řádově 0,6 bilionu dolarů.
Místní distribuční vedení o délce 5,5 milionu mil bude nutné modernizovat tak, aby přenášela mnohem vyšší proudy. Většina domů v USA má hlavní jistič, který propouští do domu proud o velikosti 100 až 200 ampérů (A), ačkoli některé nové jsou dimenzovány na 300A. Standard 100 A byl stanoven téměř před sto lety, kdy byla rychlovarná konvice největším jednotlivým spotřebičem. V moderním plně elektrickém domě odebírají některé nové spotřebiče spíše vyšší proudy: tepelná čerpadla se zemním zdrojem mohou při spuštění odebírat 85 A, sálavé varné desky při spuštění odebírají 37 A, rychlonabíječky pro elektromobily odebírají 46 A, a dokonce i pomalé mohou odebírat 17 A, zatímco elektrické sprchy odebírají 46 A. Místní rozvody v ulicích a místní transformátory byly dimenzovány na limit 100 A. Většina domů bude potřebovat modernizovaný jističový panel a alespoň nějaké přepojení a mnoho místních rozvodů a mnoho místních trafostanic bude potřebovat navýšení velikosti. Náklady ve Spojeném království byly podrobně odhadnuty na 1 bilion liber, což by v přepočtu na jednoho obyvatele znamenalo řádově 6 bilionů dolarů.
Vzhledem k tomu, že 60 % současné výroby elektřiny je poháněno fosilními palivy, musíme všechny fosilní elektrárny uzavřít a zbývající nefosilní výrobní kapacitu čtyřikrát zvýšit. Pro nové vodní elektrárny není mnoho prostoru a zachycování uhlíku zatím mimo výrobu fosilních paliv neexistuje. Při použití směsi větrné energie (na pevnině 1600 USD/kW, na moři 6500 USD/kW), solární energie (1000 USD/kW na úrovni veřejných služeb) a jaderné energie (6000 USD/kW) se kapitálové náklady jen na tento úkol pohybují kolem 5 bilionů dolarů, a to jsme se ještě nevypořádali s obrovským problémem, že větrná a solární energie je přerušovaná.
Zatím jsme se dostali na 32 bilionů dolarů jako náklady na zajištění izolovaných budov a výroby, přenosu a distribuce elektřiny ve světě s nulovou čistou spotřebou. I když ne všechny nesou domácnosti, tato částka se pohybuje v řádu 260 000 dolarů na jednu americkou domácnost.
Nyní se zamysleme nad intermitencí. Někdy nefouká vítr a nesvítí slunce a naše síť poháněná převážně obnovitelnými zdroji nebude mít žádný proud. Současné zásobníky vodní energie by v USA dokázaly provozovat síť s nulovou čistou spotřebou po dobu několika hodin; současná kapacita baterií by to dokázala po dobu několika minut. Zastánci nulové sítě často navrhují jednoduše vybudovat obrovské množství bateriových úložišť, ale náklady na to jsou kolosální: Náklady jsou 80krát vyšší než náklady na elektrárny, tedy stovky bilionů dolarů. A to je skutečně jen fantazie, protože potřebné nerostné suroviny nejsou k dispozici ani zdaleka v potřebném množství. Pokud by ceny stouply, staly by se ekonomicky výhodnějšími další zásoby - ale ceny jsou již nyní nemožně vysoké.
Hned vidíme, že síť s nulovou čistou spotřebou a velkým podílem obnovitelných zdrojů energie prostě nelze vybudovat. Prozatím však problém skladování ignorujme a podívejme se na další čísla.
Britská inženýrská firma Atkins odhaduje, že projekt v elektrotechnickém odvětví za 1 miliardu dolarů na 30 let potřebuje po celou dobu 24 a více profesionálních vystudovaných inženýrů a 100 a více kvalifikovaných řemeslníků. Pokud tato čísla rozšíříme na právě popsané projekty v elektroenergetice v hodnotě 12 bilionů dolarů, budeme jen na tuto část projektu čisté nuly potřebovat 300 000 profesionálních elektroinženýrů a 1,2 milionu kvalifikovaných řemeslníků na plný úvazek po dobu 30 let do roku 2050. Na základě rozpočtu můžeme očekávat, že sektor modernizace budov bude potřebovat podobnou pracovní sílu v počtu zhruba tří milionů lidí. To je dohromady pracovní síla zhruba o velikosti celého stávajícího stavebního sektoru.
Nyní se zamysleme nad materiály. Plynová turbína s kombinovaným cyklem o výkonu 600 megawattů (MW) potřebuje 300 tun vysoce výkonných ocelí. Abychom dosáhli stejného nepřetržitého výkonu 600 MW, potřebovali bychom 360 větrných turbín o výkonu 5 MW, z nichž každá by pracovala s optimistickou průměrnou účinností 33 % (a vedle nich velké úložiště energie, které právě ignorujeme, protože by bylo nemožně drahé). Vzhledem k tomu, že životnost větrných turbín je 25 let, což je méně než polovina životnosti turbín paroplynových elektráren, potřebovali bychom jich ve skutečnosti více než 720 kusů.
Hmotnost gondoly (turbíny na vrcholu věže) větrné turbíny o výkonu 5 MW je srovnatelná s hmotností paroplynové elektrárny. Kromě toho je hmotnost betonu v soklu jedné CCGT srovnatelná s hmotností betonu pro základy každé jednotlivé větrné turbíny na pevnině a mnohem menší než hmotnost betonu a zátěže pro každou turbínu na moři. Budeme potřebovat obrovské množství vysokoenergetických materiálů, jako je ocel a beton: zhruba tisíckrát více, než kolik potřebujeme na stavbu paroplynových elektráren nebo jaderných elektráren, a častěji je obnovovat. Tato obrovská potřeba pravděpodobně ovlivní ceny jak materiálů, tak energie – a to ne v dobrém slova smyslu -, ale zatím budeme předpokládat, že náklady zůstanou na podobné úrovni jako nyní.
Vidíme tedy, že infrastrukturní části projektu čisté nuly, které jsou teoreticky možné, by stály pohodlně přes 35 bilionů dolarů a vyžadovaly by specializovanou a vysoce kvalifikovanou pracovní sílu srovnatelnou se stavebním sektorem a také obrovské množství materiálu. Čistá nula by také vyžadovala několik věcí, které jsou dnes zcela nemožné: škálovatelné nefosilní skladování energie, velmi vysokoteplotní elektrické průmyslové procesy, seriózní elektrické letectví a lodní dopravu. Dále by bylo třeba dekarbonizovat zemědělství. Tyto věci, pokud by jich bylo vůbec možné dosáhnout, by náklady znásobily nejméně několikanásobně, na více než 100 bilionů dolarů.
Skutečné náklady na dosažení čisté nuly, nebo spíše na pokusy o její dosažení a neúspěch, by tedy byly podobné – nebo dokonce vyšší – než celkové předpokládané vládní výdaje USA do roku 2050. Neexistuje žádná pravděpodobnost, že by tato částka byla odkloněna od jiných účelů v rámci něčeho, co by připomínalo normální tržní ekonomiku a životní úroveň.
Představa, že čisté nuly lze dosáhnout v současném časovém horizontu jakýmikoliv prostředky, kromě příkazové ekonomiky kombinované s drastickým poklesem životní úrovně – a několika nepravděpodobnými technologickými zázraky – je zjevně nepravdivá. Mlčení národních akademií a odborných vědeckých a technických orgánů o těchto velkých technických skutečnostech je zavrženíhodné.
Lidé musí znát realitu čisté nuly.
Michael Kelly
Autor je emeritním profesorem inženýrství na univerzitě v Cambridge. Je členem Královské společnosti, Královské akademie inženýrství, Královské společnosti Nového Zélandu, Fyzikálního institutu a Institutu inženýrství a technologie a také starším členem Institutu elektronického a elektrotechnického inženýrství v USA.
Převzato z webu Neviditelný pes
Zemědělská společnost Chrášťany s.r.o.
Chrášťany 172
606 850 755 -ředitel
721 080 613 -hlavní agronom
602 400 701 -chmelař,agronom
732 620 444 -pozemky
(evidence,nájem,pacht,koupě pozemků)
728 399 733 -hlavní mechanizátor,chmelař
313 582 308 - účtárna
313 582 931
Vytvořeno službou Webnode