Mafie bohatne na pančování jídla

Takzvaná agromafie vydělává v Itálii miliardy na produkci, dopravě, zpracování a prodeji zemědělských produktů. „Typicky italské" potraviny ale často nastavuje nekvalitními náhražkami.

VÍT ŠTĚPÁNEK,
Lidové noviny 20.4. 2019

ŘÍM/PRAHA Už nejen drogy, obchod s lidmi, prostituce či ilegální obchod s odpadem. Italské „neformální ekonomické struktury", obvykle označované jako mafie, si našly nové pole působnosti. Podle vídeňského listu Die Presse mafiáni pronikli do všech článků řetězce italského potravinářství - od pěstování a sklizně zemědělských plodin až po konečnou distribuci do supermarketů a restaurací.

Typické „menu criminale" vypadá podle největší asociace italských zemědělců Coldiretti následovně. Jako předkrm se podává salát caprese - na pohled sněhobílá mozzarella je ovšem „vylepšená" sodou a rajčata sklízeli za pár eur denně ilegální přistěhovalci v jiho-italské Apulii. Následuje risotto al funghi, tedy rizoto s hříbky; o rýži se postarali zotročení Rohingové v Myanmaru a hříbky se do Itálie pašují z Rumunska. Tuňákový steak dostal před naservírováním speciální „kúru", aby se zakrylo, že ryba je stará a druhořadé jakosti. A moučník s údajně lahodným medem je vydatně nastavený sirupem. Co se křupavého chleba, který je od začátku na stole, týká, sotva kdo bude mít podezření, že vznikl v peci vytápěné spalováním toxického odpadu.

Podle odhadu expertů z Coldiretti kontrolovali agrární kriminálníci jen v loňském roce obchody za 24,5 miliardy eur (asi 628 miliard korun). Proti tomu je objem zabavených potravin za stejné období v hodnotě 34 milionů eur (asi 870 milionů korun) nicotný; mezi konfiskovaným artiklem vedlo pančované víno a nezákonně poražené maso. Odhaduje se, že v roce 2018 se s často nezdravými potravinami produkovanými agromafií setkal každý pátý Ital.

Obchodům se daří v dobách krize

Agrárním mafiánům hrála do karet hospodářská krize, která zasáhla Itálii od roku 2009, stejně jako uprchlická vlna z roku 2015. V období recese mafiosi, vybavení téměř neomezenou hotovostí, nakoupili dříve prosperující zemědělské podniky, jež se vlivem krize octly v ekonomických potížích a banky jim již nechtěly půjčit peníze. Navenek se toho často mnoho nezměnilo - původní názvy farem a provozoven noví majitelé z důvodu krytí často nechávají beze změny -, produkce je však jiná. Řezník, který se v širokém okolí těšil výborné pověsti, najednou prodává levné maso z dovozu a na „lahůdkovou" mozzarellu výrobce pod novým majitelem nyní používá mléko v prášku pocházející třeba z Bolívie.

Základem je, aby zboží, nyní ve skutečnosti podřadné, i nadále vypadalo dostatečně luxusně. Agrární mafiáni proto rozjeli i vlastní výrobu štítků s označením D. O. P. (Denominazione di origine protetta, tedy kvalitní značkové výrobky), kterými opatřují své potraviny. Byly zaznamenány i případy s falešným označením biopotravin, jež ve skutečnosti s biovýrobou neměly nic společného.

Pohádkovým ziskům agromafie napomáhá nelítostné vykořisťování běženců, kteří se dostali na italskou půdu většinou z Afriky. Tito lidé ve velkém pracují načerno na plantážích především v jižní Itálii: sklízejí rajčata, citrony, pomeranče či olivy za denní výdělek zhruba 20 eur (asi 510 korun) s tím, že ubytování, dopravu na pole, a dokonce i pitnou vodu si musí platit ze svého.

Podle asociace Coldiretti novodobí mafiáni podnikající v zemědělství a potravinářství již nemají - na rozdíl od svých otců a dědů - vzhled ani manýry nelítostných zabijáků. Naopak: často to jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé hovořící několika jazyky, kteří se ve světě globalizovaného obchodu umí dobře pohybovat.

Odkaz na článek zde.

SVĚT: Když racio stojí v koutě

Environmentalismus je v západním světě nesmyslný. Řiďme se fakty, nikoliv emocemi

Ondřej Neff,
LN, 9.5.2019

Paralela mezi komunistickou a environmentalistickou ideologií je zřejmá spíše té starší, či dokonce ještě starší generaci. Vždyť i dnešní padesátníci a šedesátníci v pravém slova smyslu nezažili ten správný komunistický režim, kdy se věšelo na šibenici, mučilo a věznice praskaly ve švech, ale na druhé straně tu byli slušní, vzdělaní idealističtí lidé, kteří věděli, že i tyto – jak později říkali – chyby vedou k vytvoření nového lepšího spravedlivého světa blahobytu a štěstí.

V mládí jsem se vyptával pamětníků, zajisté rodičů a jejich přátel, jak se to mohlo stát, jak mohla jejich generace připustit tak šílenou společenskou devastaci, která začala osmačtyřicátým rokem. Dnes si kladu otázky podobného druhu. Varovné hlasy jsou ve zřejmé defenzívě, rozum je opět vysmíván, zatím ještě ne zcela kriminalizován, jen umlčován. Podobně jako tehdy se nejdříve podvolila akademická a kulturní obec, na řadě jsou politické kruhy. Z iniciativy vůdce labouristů Jeremyho Corbyna vyhlásil britský parlament stav klimatické a environmentalistické nouze. Podobný stav vyhlásila i mnohá města v Británii i jinde a regionální parlamenty ve Skotsku a Walesu.

Jsme svědky skupinového třeštění, ve kterém city zřetelně převládají nad rozumem. Slyšení studentky Grety Thunbergové v Evropském parlamentu a před papežem jsou mediální pumou nebývale průrazné síly. Hnutí Rebelie proti vyhynutí a Momentum by nemohla tak rychle zapustit kořeny, kdyby environmentální bombardování nezkypřilo půdu. Zajisté se naskýtá otázka, k čemu všemu to může vést.

Životní prostředí se zlepšuje

Ve dvacátém století způsobila nezměrná utrpění dvě masová hnutí, komunismus a fašismus, potažmo jeho německá inkarnace nacismus. Po desítky let historici a politologové zkoumají příčiny úspěchu. Shodují se na nutnosti specifických sociálních podmínek, na ochotě se organizovat, na definování jednoduchých receptů agresivně namířených na definovaného nepřítele. Oba koncepty skončily katastrofou a dlouho se zdálo, že nic obdobného nastat nemůže: chudoba rychle mizí všude na světě, s rostoucím blahobytem slábne ochota lidí se politicky angažovat a sdružovat a s definováním nenávisti je to také těžší po historických zkušenostech dvacátého století.

Optimismus z toho plynoucí byl zjevně předčasný. Podkladem pro fanatismus nemusí nutně být bída, stejně tak poslouží blahobyt. Internet a jeho důležitá složka sociální sítě usnadní organizační práci na efektivní minimum a předmětem nenávisti se stává sama společnost, která kolektivním dílem, generačně, v průběhu věků blahobyt vybudovala a vytváří podmínky pro jeho další rozvíjení.

Z hlediska rozumu je tedy environmentalismus v podmínkách západního světa dokonale absurdní. Životní prostředí se zjevně zlepšuje. Nikdy se mu nevěnovala taková pozornost jako dnes, vzduch nebyl nikdy tak čistý, do řek se vracejí ryby, jaké tam nikdo po desítky let neviděl. To vše se pak nazve stavem nouze s limitem tří let dosažení bodu, za kterým již není návratu.

Co se stane v roce 2022? Svět určitě neshoří a kdo ví, jakou životní cestu nastoupí devatenáctiletá Greta Thunbergová. Jedna predikce je ale stoprocentně jistá: nikdo se environmentalistům v roce 2022 nevysměje. Nenaplněné hrozby nikdy neposloužily jako argument proti alarmistovi. On mezi tím zaměstná veřejnost jinými běsy.

Přichází nové hnutí?

To všechno neznamená, že hrozby neexistují. Populační exploze v Africe je možná ta nejhorší, ovšem ochromení dopravy v centru Londýna ji nezmírní. Industrializace třetího světa bez ohledu na přírodní prostředí, to je další planetární zátěž. Taky zjevně neřešitelná: Kdo přiměje Číňany, Vietnamce a Thajce, aby se zřekli civilizačních výdobytků, jimiž se těšíme my? Plastový odpad je celosvětový mor. V tomto ohledu je možné si představit nějaký racionální přístup k nápravě. Lze si představit technické postupy, mezinárodní spolupráci a pomoc. To ale není na pořadu dne, je to technokratický přístup. Racio stojí v koutě, ulicemi proudí vášně.

Zatím ale nebylo ještě řešeno a vykonáno vše. Na stole už je základ nové ideologie a tou je nutnost likvidovat koncept trvalého růstu. Tak daleko nešli ani komunisté, ti přece po celou dobu svého devastačního úsilí tvrdili, že jim o růst jde především a rubali a tavili o sto šest, aby naplnili statistiky. Hodně daleko v tomto likvidačním ohledu postoupili v Německu, Němci jsou na generování zhoubných ideologií specialisté, jak na komunismu tak nacismu mají svůj otisk. Překvapivě malou odezvu vyvolalo oznámení firmy Volkswagen, že přehodí výhybku směrem k plné elektromobilitě. To je čistě politické, ideologicky odůvodněné rozhodnutí s katastrofálním dopadem samozřejmě i na Česko. Zasáhne bezprostředně třetinu našeho průmyslu a v důsledku hospodářství celé.

Ty experimenty s Rebelií proti vyhynutí nebudou mít bezprostřední dopady. Československý průmysl se taky nezhroutil v roce 1949. Pozvolna vadl a upadal, až ztratil konkurenceschopnost v normálním, tedy tehdy normálním západním světě.

Teď si se stejným procesem zahrává západní svět. Pořád není pozdě. Jeremy Corbyn ještě není britský premiér. Pražský magistrát vzdoruje pokusům vyhlásit klimatickou nouzi v našem hlavním městě, třebaže také u nás máme věřící nového náboženství. Snad u nás vydrží a přežije ostrůvek pozitivní deviace. Bude to ale napínavý proces a hlavně mladí lidé by si měli rozmyslet, pod jakým praporem se vydají do ulic.

Odkaz na článek zde.

Budeme ingoty nového světa?

Vlastimil Vondruška
historik a spisovatel
Mladá fronta Dnes 27.4. 2019

Současné politice vládne fundamentalismus. O chodu společnosti rozhoduje ideologie demokracie, která se stala náboženstvím bez boha a bohoslužeb. Korán či evangelia byly nahrazeny evropanstvím a lidskými právy.

Islám je ideologií fundamentální, to znamená, že o chodu společnosti rozhodují především slova Koránu. Protože však jsou jeho súry obrazné a napsané básnickým jazykem, záleží na tom, kdo a jak je vykládá. Moje úvaha se však netýká islámu, to uvádím jen pro lepší pochopení naší současné politiky. Ta je totiž také fundamentální. O chodu společnosti rozhoduje pro změnu ideologie demokracie, která se stala náboženstvím bez boha a bohoslužeb. Ale protože je to pojem ve své podstatě abstraktní, i o podstatě demokracie rozhoduje to, kdo a jak ji vykládá. To by ještě nebylo tak zlé, každá ideologie má své učence a kazatele. Leč ti musí být na vládcích nezávislí.

Problémem každého fundamentalismu je jednostrannost, ať již náboženská, nebo světská. Ve fungujících společnostech minulosti existovala „dělba práce". O věcech veřejných rozhodovaly vládní mocenské struktury, o morálce a soukromém životě rozhodovaly struktury odpovědné za ideologii, ať již byly náboženské, učenecké, či světské. Proto se excesy jedné strany tlumily odporem té druhé, případně byly obě strany rozumné a nevstupovaly si vzájemně do pole působnosti.

Původním smyslem politiky byla od antiky správa věcí veřejných, tedy správa vlastní obce (řecky polis). Nad morálkou lidí pak bděli bohové, kteří hovořili ústy kněží, filozofů a umělců. Občas se sice i politici tvářili, že bohové promlouvají jejich ústy, ale využívali to většinou jen k mocenským záležitostem, nikoli k peskování morálky lidí. To opravdu nebyla věc politiky.

Soupeření autorit

Tohle soužití dvou autorit nebylo pochopitelně ani v antice, ani později konsenzuálni a naivně mírumilovné. Po staletí bojovali papežové a císaři o dominanci, ale díky tomu, že ani jedna ze stran na sebe absolutní moc nestrhla, moc a ideologie se neustále korigovaly a doplňovaly. Tohle ostatně platí i pro islám. V časech egyptského Saladina či tureckého Sulejmana existovala rovnováha sil a za těchto panovníků nebylo náboženství rozhodně tak fundamentální, jako je v některých muslimských zemích dnes.

Teprve ve chvíli, kdy jedna strana začne monopolně rozhodovat o věcech veřejných i soukromých, můžeme hovořit o pokřivení společenského systému. Pokud je navíc podpořen ideologií, jejíž obsah nechrání někdo jiný než vládcové, naklánějí se misky vah k fundamentalismu a ideologické totalitě.

Tenhle rozpor cítili už v 19. století mnozí filozofové. Reálná autorita církve vzala za své a světská politika vstoupila i na pole ideologie, morálky a soukromého života a začala kráčet směrem k dominanci politiků nad myšlením lidí. To, že na základě voleb vládnou lidé prostřednictvím svých zvolených zástupců, je sice krásná myšlenka, ale v praxi nikdy nenaplněná. Realita je totiž taková, že vládnoucí vrstvy jsou si vždy podobné, jen s tím rozdílem, že demokratické jsou méně stabilní než ty dědičné. Demokratická vláda je postavena na důležitosti okamžiku, nikoli dlouhodobého výhledu (vládne se od voleb do voleb). A ideologií není morálka, ale moc. Existuje samozřejmě i dnes pár politiků, kteří se tomuto schématu vymykají, jenže se pohybují v prostoru, který jim neumožňuje ho překročit.

Problémem rovnováhy mocenských a ideologických vlivů v moderní společnosti se už v minulém století podrobně zabýval především funkční strukturalismus Talcotta Parsonse a jeho následovnice Suzanne Kellerové. Výsledkem je několik modelů společností na základě rovnováhy principů moci a ideologie. A jen tak mimochodem, Parsonsova teorie celkem srozumitelně vysvětluje, proč je multikulturní představa souznění různých společenských a náboženských systémů nesmysl a proč nelze předpokládat bezkonfliktní soužití tradiční evropské civilizace s islámem.

Asi nejznámějším kritikem moderního politického systému, který na sebe přebírá veškerou moc, se stal Karl Raimund Popper, autor teorie „otevřené společnosti". Tvrdí, že uzavřené sociální strukrury umožňují nástup totality. Uzavřenou společností je každá „klasická" politická struktura, v níž fungují obvyklé společenské vazby, které umožňují vládcům soustřeďovat do svých rukou stále více moci. Tak se postupně demokratické systémy mění v totalitní, a to nejen v rovině výkonné, ale i ideologické.

Popper jako východisko definuje „otevřenou a pluralitní společnost". Ta ovšem musí fungovat na principu „sociální odpovědnosti". Právě na Popperových myšlenkách byl vystavěn svět idejí Václava Havla a jeho podpora aktivismu. S odstupem času je zřejmé, že ani tato cesta není reálná, protože aktivismus bez reálného mocenského vlivu, placený z prostředků vládnoucích elit, není nic jiného než jeho služebník.

Lidská práva jako karta

Vracíme se tedy na začátek - aby ve společnosti existovala rovnováha mezi správou věcí veřejných a soukromých, musí mít obě strany reálnou a na sobě nezávislou moc. Je totiž naprosto fatální, aby politici rozhodovali o našem svědomí, o tom, jak má vypadat naše rodina, o tom, jak se máme dívat na opačné pohlaví, o tom, co smíme říkat, kde to smíme říkat a jak to smíme říkat, aby psali dějepis a učebnice občanské nauky. Tohle prostě není záležitost správy věcí veřejných, tedy politiky. Obrazně řečeno, dneska nám chybí něco podobného církvi, tedy nezávislá moc, která by se nestarala o politiku, ale o morálku. A měla by takový vliv, že by jí do toho politici nemluvili, ale naopak poslouchali. To je bohužel utopie. Politici nikdy nevzdají území, které již jednou „dobyli".

V přemíře složitých problémů ekonomických a mezinárodně-mocenských je pro ně navíc mnohem jednodušší zabývat se lidskými právy než skutečnými složitými problémy, které přesahují jejich erudici. Lidská práva jsou ideální kartou do hry, všichni jim přece rozumějí, jejich obhajoba zní líbivě a existují lidé, kteří kazatelům lásky a pravdy ochotně tleskají, ba dokonce jsou ochotni zalehnout na matrace, pokud by se někdo odvážil těmhle krásným myšlenkám odporovat. A tak je dnes politik správcem nejen věcí veřejných, ale i morálních a ideologických. Je vládcem i knězem současně.

Jenže to, že byl nějaký politik zvolen, aby se staral o veřejné finance, technický chod státu, zdravotnictví a jiné služby občanům, mu přece ještě nedává právo, aby bohorovně nařizoval lidem, jak mají žít ve svém soukromí. Dělá to navzdory tomu, že ústava definuje naše nezadatelná práva na soukromí. Takže vlastně svým způsobem porušuje ústavu, jenže stejně jako v případě demokracie, co ustavní teoretik, to jiná interpretace.

Lidé se dlouho podobné morální uzurpaci bránili. Vzepřeli se i představě „nového socialistického člověka". A někteří se vzpírají i dnes představě „nového evropského člověka". Stejně jako kdysi, jsou i dnes označováni za reakcionáře, tmáře a burany. Aby se odpor individualistů a liberálů zlomil, začalo se soukromí lidí špehovat a kontrolovat. Zatím jen na internetu, ale politik se nikdy neumí zastavit, rozhlédnout se po zpustošené krajině a říci si: „Tak to by tedy stačilo!" I přes pustinu bude kráčet dál a dál, protože tak to má politika nastaveno v genech.

Vítaní nespokojenci

Je načase, abychom začali diskutovat o tom, do čeho vlastně mají politici právo zasahovat a co je naším osobním a nezcizitelným světem, o němž si rozhodujeme my sami. Já vím, že je to těžké a je to běh na dlouhou trať, ale pro začátek by snad stačilo odmítat ty politické koncepce, které chtějí kontrolovat naše myšleni a nabízejí všeobecné blaho prostřednictvím dalšího rozšiřování práv žen, dětí, transsexuálů, chudých, neschopných, líných, stejně tak i medvědů, velryb a žížal.

Ten problém je samozřejmě složitější, protože nestačí korigovat jen ideologii, je třeba změnit řadu vlastních postojů v našem reálném světě. Namátkou třeba přistřihnout křídla nadnárodním průmyslovým korporacím, aby nedevastovaly planetu. Jenže upřímně, za to si můžeme my sami. Copak musíme mít každý rok nový mobil? Co je špatného na nápojích ve vratných skleněných lahvích? Přejídáme se, musíme mít všeho mnohem víc, než reálně potřebujeme, ovšem tohle všechno se musí někde a z něčeho vyrobit. Potřebují se na to suroviny, energie, a odpady není kam ukládat. A pak se divte, že se necháme politiky ochotně vodit za ručičku a myslíme si, že zachráníme planetu jen demonstracemi za ekologickou čistotu světa. Prý nás vedou do nebe, ale já se obávám, že to je cesta opačným směrem.

To byla malá odbočka, protože stejně neutěšené je to s naším osobním a soukromým životem. Vždycky se najde pár lidí, kteří jsou nespokojení, jimž životní plány nevyšly, něco se jim nepovedlo, ať již proto, že toho chtěli příliš, nebo měli smůlu. Právě tihle lidé jsou živnou půdou politiky. Kdo by byl tak hanebný, aby nesouhlasil s politikem, který chce někomu takovému pomoci? Musíme pomáhat všem, a to znamená, že reálně pomůžeme několika jedincům, ovšem tak, že ty ostatní zavřeme do klece nařízení, kontrol a nákladů z daní nás všech.

V minulosti býval předmětem křesťanského milosrdenství každý konkrétní jedinec. Dnes je předmětem politického milosrdenství celá společnost bez ohledu na to, zda to chce a potřebuje, či nikoli. Jsme tedy v situaci, kdy se z nás ve jménu jednostranného ideologického pohledu na svět a pokřiveného pojetí demokracie, v němž menšina vládne většině, odlévají „ingoty nového světa" (parafrázováno podle Bohumila Hrabala). Vládne nám politický fundamentalismus, v němž Korán či evangelia nahradilo náboženství evropanství a lidských práv.

Němci se šest let dopouštěli násilí na Češích, srovnávání s odsunem je demagogií, říká archivář

Michal Bernáth,
Lidovky.cz 7. května 2019

PRAHA Ve středu uplyne 74 let od konce druhé světové války. I přes časovou propast má její odkaz stále vliv na myšlení evropských národů, Čechy a Němce nevyjímaje. „Historie každého národa i jednotlivců je stále relevantní, ať chceme, nebo nechceme. Myslím si také, že zrovna Německo by druhým národům nemělo dávat etická ponaučení a vykládat, co je správné,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz archivář Vojtěch Šustek.

Lidovky.cz: Umí si dnes ještě Češi vzít z událostí druhé světové války ponaučení?
To se dostáváme k otázce, zda si my vůbec dokážeme brát z historie nějaké lekce. Jak říká americký filosof Richard Weaver: „Na tom, zda je minulost ‚přítomna v přítomnosti‘ závisí, zda bude veškeré jednání usměrňováno poznáním“. To, jak dnes žije český národ i jiné národy, vyplývá z historie. Pochopitelně bych byl rád, kdyby se veřejnost o historii zajímala více. Naštěstí zájem o téma druhé světové války není vůbec mrtvý.

Lidovky.cz: Nefunguje občas povědomí o druhé světové válce ve zkratkách? V internetových diskuzích i všude možně jinde se stále s patřičnou vehemencí rojí přirovnání kdekoho k Hitlerovi…
Předně já sám do internetových diskuzí nechodím a ani si nemyslím, že internetové diskuze jsou spolehlivým měřítkem společenské reflexe současných Čechů o válce a německé okupaci. Sám bych k tomu dodal jen to, že při mé práci se setkávám s knihkupci a nakladateli, kteří mi říkají, že o dějiny druhé světové války a okupace mají čeští čtenáři větší zájem, než je tomu v okolních zemích. Tím jsem byl příjemně překvapen.

Lidovky.cz: S vědomím toho, že u nás zájem o toto téma je, jak se podle vás Češi vidí v událostech z let 1939-1945? V Rusku, Polsku ale i Francii to vypadá, že mají tu dobu spojenou s velkými příběhy, které formovaly národ.
To si až do takové míry nemyslím, ač nedokážu sledovat veřejnou diskuzi v ostatních zemí. Předpokládám ale, že v zemích někdejšího Sovětského svazu, v Polsku či Srbsku, bude vnímání druhé světové války intenzivnější, už proto, že se tam Němci dopouštěli plošného vyvražďování a ztráty na životech byly tak velké, že se dotkly v podstatě každé rodiny. Němci tam stříleli lidi na potkání jako králíky, v odboji pak byl – řečeno s malou nadsázkou – každý. Se situací u nás to nelze porovnávat, protože tam byl okupační režim mnohem surovější. Na druhou stranu si nemyslím, že v zemích jako je například Norsko, Dánsko či Holandsko by byl zájem o dějiny okupace větší.

Lidovky.cz: Vyplývá z toho tedy, že to u nás nebylo v oněch osudných letech tak brutální jako jinde?
Myslím, že u nás byl okupační režim dost brutální. České historické povědomí o německé okupaci ale bylo dost nabouráno. Jednak komunistickým režimem, ve kterém, když už dovolil o odboji psát, se psalo hlavně o komunistech. O takzvaném „západním“, tj. nekomunistickém odboji se psalo výrazně méně. A poté asi od poloviny devadesátých letech se v našich médiích za nepřímého přispění řady politiků, a za účasti mnoha novinářů, spisovatelů a filmových tvůrců rozjelo něco, čemu říkám „německá post-nacistická revizionistická propaganda“. Velmi dobře to ve svých knihách popisují historici Eva a Hans-Hennig Hahnovi.

Za oponou tajné agentury:
Proč agenti donášeli na nacisty?
Kvůli penězům i lásce k vlasti

Lidovky.cz: Jak to vypadá?
Hezky to vystihl německý profesor Friedrich Wilhelm Foerster, který už před první světovou válkou kritizoval agresivní německý nacionalismus a byl za to také vězněn a musel odejít z Německa. V knize Evropa a německá otázka popisuje revizionistickou propagandu Německa, která začala už po první světové válce. Hovořila o nutnosti smíření mezi národy a následně o tom, že nejen Němci přece páchali zlo. Pokračovalo to až do úplného obrácení rolí viníků a pachatelů. Připomíná mi to situaci v polovině devadesátých let u nás, kdy Václav Havel hovořil o tom, že Češi by se měli Němcům za odsun omluvit. Diskuze byla v médiích dále manipulována tak, jako by viníky války byli Češi, nikoliv Němci.

Například spisovatel a náš bývalý velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša napsal knihu o Edvardu Benešovi s názvem Beneš jako Rakušan. Když si k tomu pro porovnání vezmete projevy kolaboranta Emanuela Moravce z doby heydrichiády, tak je to v podstatně totožné. Netvrdím, že z nich pan Grůša vycházel, ale stylem vyjadřování i vylhanými argumenty jsou si texty dosti podobné.

Takže tato propaganda je možná ještě škodlivější, než ta před listopadem 1989. Tehdy většina rozumných lidí věděla, že to, co tvrdí komunisté je nejspíš opakem skutečnosti. Demagogii o domnělé „sebereflexi, smíření a kritickém pohledu na sebe sama“ dnes lidé věří. Zneužita je zde ochota nás Čechů podívat se kriticky i na vlastní dějiny.

Myslím si, že my dnešní Češi nemusíme nic odpouštět dnešním Němcům, kteří žádné zločiny nepáchali. Určitě oni nemají co odpouštět nám. Zločin může odpustit jen jeho oběť nebo Pán Bůh.

Lidovky.cz: Narazil jste na vztah mezi Čechy a Němci. Setkání našich politiků s členy německého landsmanšaftu vyvolává stále pohoršení. Benešovy dekrety se staly důležitým bodem ještě při prezidentské volbě v roce 2013. Tlak na usmiřování asi nemá až takový dosah…
Třeba ony Benešovy dekrety je výraz, který by Češi vůbec neměli používat, byly to ústavní dekrety prezidenta republiky. Totéž se týká floskule „Sudety“. Ta evokuje zdání, že tady bylo nějaké „německé“ území Sudety, na které vlastně Češi nemají nárok.

Naštěstí tu ale žádná nenávist k Němcům není, ta by nikam nevedla. Ovšem drzé vydávání obětí za viníky a naopak, může u české veřejnosti vyvolat k Němcům averzi.

Účet za nacistickou okupaci.
Německo dluží Varšavě 850 miliard dolarů,
tvrdí polský poslanec

Lidovky.cz: V některých předchozích rozhovorech jste uvedl, že jste pro budování dobrých vztahů s Němci. Předpokládám, že to, co nazýváte revizionismem, už je ale pro vás příliš.
Ano, rozčiluje mě to, ale zároveň to nevztahuji na běžného Němce, stejně jako nevztahuji sovětský bolševismus na běžného Rusa. V našich mediích je dnes ovšem politicky nekorektní mluvit o německé okupaci a protiněmeckém odboji 1939 až 1945. Musí se říkat nacistická okupace. Ovšem mnoho Němců, kteří se u nás za okupace dopouštěli zločinů, nebyli členy NSDAP, ale každý nacista byl Němec.

Lidovky.cz: U nás se běžně používá termín násilný odsun. V čem se lišil od toho, co páchali nacisté?
Dnes se v českých mediích používá nikoliv výraz násilný odsun, ale zejména oficiální výraz dokumentů sepsaných vládou SRN s naší vládou, a to „vyhnání“ (Vertreibung). Naše vláda ovšem tento výraz neakceptovala a v českojazyčné verzi používá výraz odsun. Vítězné velmoci totiž závěrem druhé světové války rozhodly o odsunu německého obyvatelstva ze střední Evropy. Nejedná se proto o ilegální zlovolné vyhnání, nýbrž o právní důsledek války. Srovnávání zločinů spáchaných Německem na Češích s odsunem a ojedinělými poválečnými násilnostmi na Němcích je demagogií. 

Opomíjí se totiž skutečnost, že německá okupace rozbila československou státní moc, a než se ji těsně po válce podařilo obnovit, kriminální lůza měla příležitost dopustit se na Němcích zločinů. Ovšem Němci se 6 let dopouštěli násilí na Češích, a byla to jejich oficiální státní politika. Oblíbeným trikem revizionistické propagandy bývá vyprávění polopravd. Kdo sleduje texty a pořady uveřejňované v našich veřejnoprávních mediích jako je rozhlas a televize, může si všimnout, že pro mnohé jejich tvůrce začaly dějiny až 8. květnem 1945. Tehdy se „krvelační Češi“ vrhli na „nevinné německé sousedy“.

Díra v bezpečnostním sítu gestapa.
Hugo Zappe ukázal na nacistické
agenty v Československu

Lidovky.cz:Populární u nás bývá řešit, kdo všechno za protektorátu kolaboroval. Občas to vypadá jako to nejdůležitější z tehdejší doby. Přeceňuje se význam Čechů spolupracujících s Němci?
Svojí odpověď uvedu tím, že snaha vyvracet výmysl, že Češi masivně kolaborovali, považuji za stejnou ztrátu času jako vyvracet, že dva a dva je pět nebo že Země je placatá. Na druhou stranu se tento názor ale často objevuje. Přitom jsou kořeny tohoto postoje už u samotných Němců okupujících Československo. Tehdy si totiž funkcionáři německé policejní správy ve své interní komunikaci stěžovali, že Češi nechtějí udávat druhé za peníze, že raději položí život, než aby spolupracovali s gestapem. Šéf pražského gestapa Geschke v jednom svém dokumentu říká, že jediné, co na Čechy platí, je takzvaný zostřený výslech. Což byl eufemismus pro mučení. Ze sedmi milionů Čechů dobrovolně kolaborovali jednotlivci.

Lidovky.cz:Tento výklad se u nás chytil?
Myslím, že se u nás velmi dobře uchytil. Poválečné trestní spisy členů gestapa jsou také velmi podnětné. Často v nich tvrdí, že Češi si všechno zavinili sami, že se navzájem udávali a že odbojáři byli hloupí a nezodpovědní. Trestní spis obyčejného vraha, který zavraždil svou ženu nebo souseda ale přitom vypadá podobně. Takový vrah tvrdí, že si za to vlastně ten soused nebo manželka mohli sami. Z komunismu se sem přelila ještě jedna tendence. A to neochota zdůrazňovat, že zde byli lidé obětaví, stateční a vlastenečtí. To přetrvává dodnes, připomínání vlastenců se dnes příliš nenosí, spojuje se to často s nacionalismem. Je za tím i snaha vytvořit uměle jakéhosi člověka evropského. To ale napáchá spíše více škody než užitku.

Velký útěk spojeneckých
letců ukončili nacisté
vraždami zajatců

Lidovky.cz:Roky 1939 až 1945 jsou u nás synonymem pro protektorát. Vnímají se vůbec Češi jako součást události druhé světové války?
Fakticky zcela nepochybně její součástí byli. Ale zda to tak i vnímají, na to se zdráhám odpovědět. Myslím, že ti, kteří naši historii zcela neignorují, jsou si našeho zapojení vědomi.

Lidovky.cz:Uplatňuje se u nás stále narativ českého národa zmítaného dějinami, kdy o našich osudech rozhodují jiní?
Možná se u nás tento nepravdivý pocit skutečně objevuje. Jeho kořeny jsou v propagandě za protektorátu i za komunismu. Mnozí z nás jsme bohužel příliš pohodlní a pravdu si proto nehledáme. Opět se mi vybavuje Richard Weaver, který psal, že i zdánlivě nevinná lidská neřest jakou je pohodlnost umožňuje vyrůst zlu do gigantických rozměrů.

Také je smutné, že se studiem historie okupace příliš mladých historiků nezabývá. Přišli za mnou třeba studenti z FF UK kvůli diplomové práci a já zjistil, že na celé fakultě nebyl historik, který by měl historii okupace jako své hlavní odborné téma. Uvítal bych, kdyby si dějiny okupace vzali za své ještě další historici.

Lidovky.cz:Čím to je, že o to nemají takový zájem?
To nevím, nechci, aby to znělo vyčítavě. Ostatně k tomu, aby se historik, do tématu skutečně ponořil, je třeba, aby tento zájem vyšel od něho samého. Je tu řada velmi kvalitních autorů, ač bychom jich potřebovali ještě více.

Hitler chtěl v odplatě
vyhladit Řím. Za útok na nacistické
vojáky nakonec zemřelo 335 civilistů

Lidovky.cz:Odkaz druhé světové války se občas objevuje i v evropské politice. Poláci i Řekové už v posledních letech stihli Německo žádat o válečné reparace. Je to v evropské politice pořád téma?
Myslím, že události druhé světové války mají pořád velký vliv a dosah. Do určité míry je to bohužel také pořád politikum. Proto je tady ta tendence historii zkreslovat. Dopady cítíme pořád, obě světové války pustily evropským národům výrazně žilou. Potomci lidí, kteří v nich zahynuli, nám teď znatelně chybí. Konkrétně reparace jsem ale odborně nikdy nezkoumal. Nakonec je to stejně otázka spíše právnických kliček, než morálních argumentů. Podle mého osobního názoru je beztak Německo v tak silné pozici, že Polsko nebo Řecko od něj už nikdy reparace nedostanou.

Lidovky.cz:Používá se tedy druhá světová válka jako své druhu argumentační nástroj?
Ano, například Německo stále považuje Mnichovskou dohodu za platnou až do 15. března 1939, kdy ji Hitler porušil.

Lidovky.cz:Zaslouží si Německo připomínání jeho minulosti spojené s nacistickým režimem?
Historie každého národa i jednotlivců je stále relevantní, ať chceme, nebo nechceme. Myslím si také, že zrovna Německo by druhým národům nemělo dávat etická ponaučení a vykládat, co je správné. Já už v současných Němcích ovšem nevidím žádné nepřátele. V Německu se historie nacismu někdy používá k demagogii. Například když jsou hlasatelé oprávněné kritiky masové imigrace a občané, proti ní protestující, označováni za neonacisty.

Lidovky.cz:Slouží druhá světová válka spíše jako zneužívaný nástroj, nebo jako zdroj ponaučení?
Kéž bychom si ponaučení uměli vzít! Tohle je filozofická otázka a já se necítím být filozoficky vzdělaný. Provedu proto takovou trochu alibistickou kličku. Myslím si, že evropským národům hrozí totalitární represivní režim možná naléhavěji, než si připouštíme. Já jsem pro sebe odpovědi na otázky, jak vznikají totalitární ideologie a režimy, jako byl např. ten nacistický, nalezl v knihách českých filozofů Jiřího Fuchse a Romana Cardala. Sám se ale necítím kvalifikovaně na to odpovídat.

VOJTĚCH ŠUSTEK 

• Absolvoval studia pomocných věd historických a archivnictví na Filozofické fakultě UK v Praze
• Od roku 1992 pracuje jako archivář v Archivu hlavního města Praha. 
• Prováděl výzkum a publikoval k tématům germanizace Prahy v letech německé okupace a český protinacistický odboj v letech 1939 1945; publikace: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Zlato se čistí v ohni, O životě, oběti a smrti pravoslavného kněze Vladimíra Petřka a jeho rodiny

Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/nemci-se-sest-let-dopousteli-nasili-na-cesich-srovnavani-s-odsunem-je-demagogii-rika-archivar.A190506_161323_ln_domov_mber

Tajemný život Slunce

Rebecca Beyle,
Scientific American 3-4/2019
https://www.scientificamerican.com/

Rebecca Beyle je oceněná novinářka na volné noze v St. Louis. Mn. Je přispívající autorkou pro Atlantic a její práce se pravidelně objevuje v publikacích New Scientist Wired, Papular Science a dalších publikacích a vyšla jí antologie v řadě Best American Science and Nature Writing.

NA POČÁTKU

nebylo nic než prázdnota a temnota mezi atomy, které se staly sluneční soustavou. Před 4,6 miliardami let nebylo žádné Slunce, jen nadýchaný oblak pozůstatků dřívějších hvězd, zaplněný prvky ukutými v předchozích kataklyzrnatech, jež přesahují naše chápání. A pak se něco stalo.

Možná, že do oblaku šťouchla gravitace nebeského poutníka, možná explodovala ještě vzdálenější hvězda, která uvolnila vítr jenž atomy rozcuchal, stejně jako vítr může navát listy na hromadu. V každém případě se atomy shromáždily a začaly se zahušťovat, až nakonec se materiál zahřál natolik, že započala fúze vodíku na helium. Zrodilo se Slunce a nedlouho poté také Země. Za necelou miliardu let poté vznikl první život, přinejmenším na této planetě -a teďjsme tady my.

Právě tento základní příběh nám věda vypráví už po celá desetiletí: zrození Slunce, poté nudný časový úsek a pak geneze. Ale výkonné nové kosmické dalekohledy a rostoucí pole „kosmochemie", stejně jako genealogické techniky vypůjčené z biologie, umožňují astronomům napsat pro Slunce mnohem bohatší a komplexnější biografii. Dnes je vědcům známo, že naše hvězda nebyla vždy osamocená. Kdysi měla sourozence, a možná dokonce přijala za svou jednu z jejich planet. Slunce a jeho planety měly - jak říkáme pro nedostatek méně antropomorfního slova — matku: obří hvězdu, jejíž krátký život poskytl embryonální materiál sluneční soustavě. Tento prekurzorový materiál mohl být izolován od zbytku galaxie po dobu nejméně 30 milionů let, což je dlouhá gestace, která odporuje rychlosti, jakou Slunce vytvářelo planety.

Dokonce i konečnou smrt Slunce nyní vidíme jinak. Astronomové vědí, že asi za pět miliard let spálí svou zásobu vodíku a začne se ochlazovat a nadouvat se do podoby opuchlého monstra, jehož vnější okraje možná naši planetu pohltí. Stále ale studují, jak smrtelné chroptění Slunce ovlivní mezihvězdné médium (plyn a prach, který vyplňuje prostor mezi hvězdami), strukturu budoucích hvězd a galaxie jako celku. Je možné, že se Slunce ve chvíli smrti samo stane matkou a umožní vznik nových hvězd, a možná i nových planet.

A když vědci poznávají více o minulosti, současnosti a budoucnosti Slunce, dělají více, než že by jen psali naši vlastní historii. Vesmír může mít nespočet hvězd, ale jen jednu můžeme znát důvěrně. Každý poznatek, který získáme, vrhá světlo na mnoho vzdálených nebeských těles, kterým nikdy nebudeme tak dobře rozumět.

Obr. 1 - PŘEDKOVÉ

Slunce možná mělo "matku", která se narodila několik desítek milionů let před ním a zemřela při výbuchu supernovy (obr. 1), která osela vesmír těžkými a radioaktivními prvky. Některé z nich skončily ve Slunci a planetách sluneční soustavy. Ve studii z roku 2012 astronomové tuto hvězdu nazvali "Coatlicue" po aztécké matce Slunce.

Obr. 2 - SOUROZENCI

Slunce se narodilo v oblaku plynu a prachu, když zkondenzovalo dost hmoty na to, aby se zažehla jaderná fúze. z tohoto oblaku se zřejmě zrodily stovky až desetitisíce dalších hvězd, které se staly příbuznými Slunce (obr. 2). Postupem času se tyto hvězdy rozpadly, ale vědci nedávno identifikovali kandidáta na alespoň jednoho ze sourozenců Slunce.

Obr. 3 - DĚTSTVÍ

Když bylo Slunce ještě mladé, kroužila kolem něj prachová zrna, aby se spojovala a vytvořila malá tělesa. Během pouhého jednoho milionu let se vytvořily asteroidy a za další milion let existovaly první skalnaté planety. Země se možná vytvořila mezi 38 miliony a 120 miliony let po narození Slunce.

Obr. 4 - SMRT

Za dalších pět miliard let slunce skončí. Je velmi pravděpodobné, že uvolní své vnější plynné vrstvy, které se vzdálí jako zářící planetární mlhoviny. Ve středu se zbytky slunečního jádra promění v malou, hustou hvězdu "bílého trpaslíka". Země a vnitřní planety budou v tomto bodě pryč (pohltilo je ve svých posledních letech Slunce), ale vnější asteroidy sluneční soustavy, jako například objekty Kuiperova pásu (obr. 4), vydrží.

PŘED SLUNCEM: PŘEDKOVÉ SLUNCE

Milióny let předtím, než se zažehlo Slunce, dříve než se stalo zábleskem v oku Mléčné dráhy, ovládali galaktickou čtvrť jeho předkové. Tyto dřívější hvězdy samy byly prapra...pravnoučaty prvních hvězd Galaxie a jejich generace jich čítala desítky tisíc. Během několika milionů let své vlastní tvorby začaly některé z nich umírat. Jejich násilná smrt osela galaktickou oblast jejími prvními těžkými prvky, jako jsou železo a hliník. Zbytky těchto hvězd daly vzniknout pozdějším generacím hvězd, včetně předků Slunce.

Astronomové rekonstruují tuto historii pomocí meteoritů, drobků zbylých ze zrodu sluneční soustavy. Badatelé porovnávají množství různých radioaktivních izotopů v meteoritech s těmi v mezihvězdném prostředí Galaxie, které je neustále vyplněno agónií nebeských těles. Odlišné množství těchto radioaktivních materiálů, které se zmenšuje v určitých časových úsecích, slouží jako hodiny pro astronomy, kteří se snaží zjistit, kdy byly stavební bloky sluneční soustavy konečně přítomny.

Sledováním jednoho radioizotopu, hliníku 26, Matthieu Gounelle z francouzského Národního přírodovědného muzea a Georges Meynet z Ženevské observatoře sledovali rodokmen Slunce tří generace nazpět. Hliník 26 je radioaktivní, s poločasem rozpadu asi 730 000 let - což znamená, že se během této doby polovina vzorku rozpadne. Nachází se v meteoritech datujících se k prvním dnům sluneční soustavy a mnoho astronomů předpokládá, že vznikl v supernově, která mohla explodovat blízko Slunce, když se tvořilo. Supernova, která by znamenala příležitost ke zrození sluneční soustavy, by však byla neobvyklá náhoda. Místo toho v roce 2012 a později Gounelle a Meynet ukázali, že hliník 26 mohl vzniknout uvnitř masivní hvězdy.

Tato hvězda musela být podle Gounellových a Meynetových výpočtů nejmasivnější v našem kosmickém rohu a představovala asi třicetinásobek hmotnosti Slunce. Stejně jako ostatní obří hvězdy prožila krátký, ale velkolepý život a explodovala několik milionů let poté, co se zažehla. Nejen že syntetizovala hliník 26, ale také by při své násilné smrti v podobě supernovy soustřeďovala proud vodíku, těžkých kovů a radioaktivních prvků do oblaku plynu, který se stal sluneční soustavou. Vědci pojmenovali tuto hvězdu „Coatlicue" po matce Slunce z aztécké kosmogonie.

Výzkum poskytl další vodítka k tomu, jak vznikly stavební bloky sluneční soustavy. Například v roce 2014 vědci v Austrálii ukázali, že některé těžké kovy, jako je zlato, stříbro a platina na Zemi a v meteoritech, dorazily do naší oblasti asi 100 milionů let před zrozením Slunce. Část prvků vzácných zemin, jako je neodym, dorazila do gestačního prostředí Slunce asi 30 milionů let před tím, než se utvořilo. Slunce se proto inkubovalo dlouhodobě, až 30 milionů let.

Ačkoli astronomové nedokážou cestovat zpět v čase, aby tento příběh ověřili, mohou jej porovnat s jinými planetárními systémy s podobným chemickým složením, říká Megan Bedellová, astrofyzika z Flatiron Institute v New Yorku. A časová Unie se jeví jako souvislá. „Vkládáme Slunce do kontextu s jeho sousedy a vidíme, že pokud jde o podmínky jeho vzniku, je to docela typická hvězda," říká.

Kromě sledování předků Slunce používají vědci také nástroje z biologie, aby hledali jeho bratrance, strýce a další příbuzné - širší rodokmen. Zatímco botanik by mohl použít DNA nebo zděděné rysy, aby spojil jeden druh rostliny s jiným, astronomové studují poměry chemických prvků v různých hvězdách, aby prozkoumali vztahy mezi nimi. Didier Fraix-Burnet, astronom působící nyní v Institutu planetologie a astrofyziky v Grenoblu ve Francii, byl jedním z prvních, kdo v roce 2001 tuto techniku navrhl. Podle kladistiky - termínu, který biologové používají k popisu techniky mapování zděděných znaků - ji nazval „astrokladistikou". V roce 2017 Paula Jofré z Diego Portales University v Chile a její kolegové použili tuto metodu k vytvoření hvězdného evolučního stromu pro okolí Slunce.

Ve spolupráci s biologem z Cambridgeské univerzity použil tým Jofré klastrový přístup z biologie zvaný distanční metoda, který vytváří evoluční strom, kde různé větve ukazují evoluční změnu. V astronomii větve reprezentují populace, které jsou oddělené ve věku a pohybových vzorech přes galaxii. Představte si dvě generace hvězd. První generace má dvě hvězdy: jednu velkou a jednu malou. Masivnější hvězda exploduje dříve a dá vzniknout hvězdě druhé generace stejným způsobem, jakým zemřel Coatlicue a porodil Slunce. „Druhá generace přináší informace z první generace. Jsou „geneticky" spojené, "říká Jofré. „Takže byste mohli najít hvězdu a jejího strýce."

Jofré a její kolegové zkoumali 22 blízkých hvězd podobných Slunci a zaměřili se na 17 chemických prvků jako zástupce DNA, aby určili „rodinné" vztahy. Jejich analýza seskupila hvězdy podle poměru prvků a roztřídila je do dvou známých rodin hvězd. Našli také některé, které patří do nové, dosud neznámé třetí skupiny, kterou Jofré stále ještě nedokáže přesně vysvětlit.

Obr. 5

Obr. 6

Na těchto fotografiích z let 2013 (obr. 5) a 2012 (obr. 6) vycházejí sluneční protuberance z povrchu Slunce. Erupce šlehají do vzdálenosti 50 000 až 260 000 kilometrů od povrchu Slunce.

ZRODILA SE HVĚZDA A JEJÍ SOUROZENCI

Od narození Coatlicue a jeho předků několik desítek miliónů let před tím, než se vytvořilo Slunce, se toho v rodném oblaku Slunce hodně dělo. Plyn se zhroutil a zapálil, přičemž utvářel další hvězdy. Když oživly, tlak jejich hvězdných větrů a světlo, které vyzařovaly, vytlačily blízký plyn směrem ven a nakonec spustily zrod ještě dalších hvězd: Slunce a jeho sourozenců. Odhady počtu těchto sourozenců se pohybují od několika set do desítek tisíc. Pravda je pravděpodobně na spodním konci, vzhledem k poměrně stabilnímu vyrovnání planet Slunce: bližší sourozenci by narušili sluneční soustavu, změnili by počet a umístění planet uvnitř ní.

I když se sourozenci Slunce narodili poměrně blízko u sebe, už dávno jde každý z nich vlastní cestou. Jak šly věky, někteří z nich vyvanuli v zapomnění a jiní se vzdalovali kvůli malým rozdílům v rychlosti, s jakou se otáčejí kolem středu Galaxie. Z jejich aktuálních pozic je nyní téměř nemožné vyčíst jejich místo původu. „Stejně jako já a můj bratr jsme vznikli společně, ale úplně jsme se vzdálili a dělali oddělené věci," říká Keith Hawkins, astronom z Kolumbijské univerzity. Říká, že chemické značení, také známé jako kosmochemie - například technika porovnávání poměrů určitých těžkých a lehkých prvků ve hvězdách — umožňuje vědcům vidět spojení mezi hvězdami, která by jinak byla neviditelná.

V roce 2014 se Ivan Ramirez vydal hledat sourozence Slunce a jednoho našel. Ramírez, který je nyní profesorem na Tacoma Community College, začal asi s 30 kandidáty, které si vybral na základě jejich chemického složení a rychlosti a směru, kterými putují Mléčnou dráhou. Po další analýze těchto vlastností zúžil pole pouze na jednu hvězdu, nazvanou HD 162826. Je o 15% masivnější než Slunce a jen trochu modřejší, říká. Ačkoli se Slunce a jeho sourozenec utvořili blízko sebe, dnes je HD 162826 sto deset světelných let daleko v souhvězdí Herkula. Je viditelná nízko-výkonnými dalekohledy nad ramenem Herkula a nedaleko od jasné hvězdy Vega.

Ramírez říká, že jeho hledání se zčásti zrodilo z čistého zájmu, ale také chtěl otestovat strategie, které budou on a ostatní používat, když si z nového satelitu Gaia stáhnou olbřímí datové soubory. Kosmická sonda je určena k měření jasu hvězd a jejich přesné polohy na obloze a bude sledovat miliardu hvězd, aby vytvořila nejpodrobnější 3D mapu Galaxie, která kdy byla pořízena. Jeho poslední dávka dat, uvolněná v dubnu 2018, obsahuje přesná měření pro více než 1,3 miliardy hvězd. Toto číslo je více než o řád větší než předchozí nejlepší sada dat.

Ramírez si myslí, že Gaia pomůže astronomům najít asi polovinu ztracených sourozenců Slunce. Průzkum by tak mohl astronomům říci, v jakém prostředí se Slunce zrodilo, a jakou cestu Galaxií od té doby urazilo. Slunce obíhá dnes kolem galaktického středu rychlostí zhruba 200 kilometrů za sekundu a astronomové si myslí, že doposud podniklo alespoň 20 výletů okolo Galaxie.

DĚTSTVÍ:  VYTVOŘENÍ PLANET

Nedlouho poté, co se zažehlo Slunce a jeho sourozenci, se prachová zrna kolem mnoha — ne-li všech - hvězd začala shlukovat do planet. Přinejmenším v naší sluneční soustavě stavba planet probíhala závratnou rychlostí. Důkazy z meteoritů naznačují, že jakmile pevná látka zkondenzovala, trvalo méně než milion let, než vznikla první generace asteroidů. Z velké části poháněny rozpadem hliníku 26 se kusy skal zahřály a diferencovaly se do těles s kovovým jádrem a křemičitanovým pláštěm. Poměrně brzy pak vznikly větší skalnaté světy. Podle jednoho odhadu se Mars mohl utvořit během dvou milionů let. Země se vytvořila 38—120 miliónů let po Slunci.

Kolem té doby mohla naše hvězda zachytit planetu svého sourozence. Předpokládaná devátá planeta, teoretické obří těleso, o kterém astronomové myslí, že se skrývá na vnějších okrajích sluneční soustavy, může být bratrancem našeho světa, kterého Slunce přijalo za svého 100 milionů let po zrození naší hvězdy. Aby se takový scénář uskutečnil, musela devátá planeta obíhat svou původní hvězdu ve značné vzdálenosti, zhruba 100 až 500 krát větší, než je vzdálenost Země od Slunce (100 až 500 astronomických jednotek). Zároveň se tato hvězda musela přiblížit ke Slunci, svému sourozenci, na zhruba 1 5OOkrát větší vzdálenost. Tento typ hvězdného setkání probíhá poměrně často v jiných hvězdokupách, takže astronomové vědí, že je možný. Jsou-li planety velikosti Neptuna běžné, mnoho hvězd bude pravděpodobně hostit světy podobné deváté planetě na vysoce excentrických drahách, které je činí zranitelnými vůči únosům ze strany jiných hvězd.

Vroce 2016 Alexander Mustill a Melvyn Davies, oba na univerzitě v Lundu ve Švédsku, a Sean Raymond z Univerzity v Bordeaux ve Francii vypočítali, že Slunce mohlo mít několik příležitostí, jak zachytit devátou planetu. Je dokonce možné, že slunce tento svět ukořistilo, aniž by narušilo Kuiperův pás, kruh komet a planetek na okraji sluneční soustavy.

Další studium vnějších objektů sluneční soustavy pomůže teoretikům identifikovat rodiče deváté planety - pokud tato proslulá planeta opravdu existuje. A pokud ano, nemusí to být jediný vetřelec z jiné hvězdy, který by dorazil nebo se připojil k rodině Slunce. Vroce 2015 Eric Mamajek, tehdy na Rochesterské univerzitě, se svými kolegy ukázal, že před 70 000 lety - kdy se z Afriky šířili moderní lidé a ještě žili neandertálci — hvězda jménem Scholzova vstoupila do Oortova oblaku, kulového pláště ledových planetesimál, které obklopují slunce za oběžnou dráhou Pluta. Tato hvězda se přiblížila na méně než jeden světelný rok ke Slunci - podle studie z roku 2018, kterou vedl Carlos de la Fuente Marcos z Univerzity Complutense v Madridu, to byla ohromující rána, která přetvořila trajektorii některých objektů Oortova oblaku. Hvězda je dnes téměř 20 světelných let daleko. A astronomové vědí, že i menší cizí tělesa mohou někdy zaletět na návštěvu. Minulý podzim Slunce krátce uvítalo prvního známého cestovatele z vesmírné ciziny: mezihvězdný asteroid 1I, neboli ,Oumuamua. Potulná skála však cestovala příliš rychle na to, aby se mohla připojit ke sluneční svitě.

Zatímco Slunce tvořilo planety, měnilo se také ono samo. Bedellová, která strávila několik let snahou rozplést vztah mezi chemickým složením hvězdy a její historií tvorby planet, zkoumala soubor solárních dvojhvězd, které nejsou nutně z téže rodiny, ale jejichž chemické složení přesně odpovídá našemu Slunci.

Bedellová a její kolegové zjistili, že ve srovnání s jinými hvězdami je Slunce mírně neobvyklé v jedné klíčové věci: ve svých vnějších vrstvách má méně horninného materiálu než jiné hvězdy, které jsou mu podobné, a množství je zhruba ekvivalentní několika hmotnostem Země. Jedním z výkladů je, že tento materiál „byl uzamčen v planetách zemského typu nebo v jádrech plynových obrů a nyní chybí z vnější strany Slunce," říká. Pokud je to pravda, pak proces formování planet proměnil Slunce, stejně jako dávání zrození mění těla lidských žen.

Objev může také poskytnout nový způsob hledání exoplanet. Pokud astronomové zjistí, že jiné hvězdy podobné slunci mají o něco nižší množství prašného materiálu, mohou být schopni odvodit, že je obklopují i planety, říká Bedellová.

KONEC

Jednou, asi za pět miliard let, se Slunce spotřebuje zásoby vodíku ve svém jádře. Nabobtná ze své aktuální střední velikosti a nažloutlé barvy do červeného obra a ten pohltí nejbližší dvě, tři nebo možná čtyři planety. Země bude pravděpodobně blízko, ne-li uvnitř, povrchu zestárlého Slunce. Jádro Slunce se začne ochlazovat a jeho jaderná pec bude pomalu vyhasínat. Jak se bude dál rozrůstat do sluneční soustavy, jeho gravitační pole nebude schopno udržet jeho obří, difuzní vnější vrstvy. Jeho atmosféra odvane pryč do prostoru.

„Slunce se stane touto krásnou planetární mlhovinou, jejímž jádrem bude bílý trpaslík," říká Hawkins. Bílý trpaslík -malá, hustá hmota obsahující zbytky Slunce - se bude časem ochlazovat a bude plachtit galaxií po nesčetné věky do budoucnosti.

Mohlo by tedy Slunce založit novou rodinu? V roce 2016 Hans Van Winckel a Michel Hillenová, oba v Katholieke Universiteit Leuven v Belgii, ukázali, že hvězdy podobné Slunci by mohly ve svém stáří vytvořit novou dávku planet. Pomocí velmi velkého dalekohledu na vrcholku hory v poušti Atacama v Chile spatřili kolem staré umírající hvězdy horký disk prachu. Připomínal protoplanetární disk takového typu, do kterého se zahalují rodící se hvězdy. To znamená, že některé hvězdy - a možná i slunce - mohou získat druhou šanci na vytváření světů. Tento scénář by však byl pravděpodobnější v binárních systémech a naše hvězda je sama.

Když Slunce umře, to, co zůstane, se nakonec rozptýlí do mezihvězdného média, kde je nepravděpodobné, že by se přidalo k dalšímu materiálu, který by kondenzoval do nové hvězdy, říká Bedellová. ,Je poetičtější říci, že se rozptýlí a stane se součástí příští generace, kruhu života a toho všeho," říká. Slunce však pravděpodobně zemře „klidnou smrtí v odlehlé oblasti Galaxie." Nezůstane z něj nic, co by mohlo vyprávět příběh o jeho dobrodružném životě.

Mezitím jsme tady však my. Vše, co se o Slunci učíme, není jen pravda o našem koutku vesmíru, ale okno do mnoha hvězd, které nemůžeme studovat zblízka. „Slyšel jsem, že lidé v minulosti říkali, že se jedná o vyřešený problém," říká Bedell. „Ale stále je toho hodně, čeho nerozumíme." Pomalu, ale jistě to Slunce pomáhá měnit..

Obr. 8

Aktivní oblasti na Slunci, kde víří magnetická pole, tvoří sluneční skvrny, ukázané na obr. 8 bíle. Do největších z nich by se vešlo několik Zemí. K dolní části obrázku letí velký výběžek, který se právě oddělil.

CHCETE-LI  VĚDĚT VÍCE:

Solar System Genealogy Revealed by Extinct Short-Lived Radionuclides in Meteorites.

M. Gounelle a G.Meynet, Astronomy &Asfropftys/cs, svazek 545, ČI.A4, září 2012. Elemental Abundances of Solar Sibling Candidates. I. Ramirez a kol.,Astrophysical Journal, svazek 787, č. 2, článek č. 154,1. června 2014.

Z NAŠICH ARCHIVŮ:

On the Probable Origin and Age of the Sun. James Croll, 25 srpna 1877 The Great Solar Eclipse of 2017. Jay M. Pasachoff, srpen 2017

Levná průmyslová kolonie Německa

Lenka Zlámalová,
Týdeník Echo 15/2019 (11. dubna 2019)
https://www.echo24.cz/

ČESKO JE NEJVÍC Z CELÉ EVROPY ZÁVISLÉ NA JEDINÉM PARTNEROVI. ČÍM NÁS TO OHROŽUJE

Hrozby obchodními válkami, které spustil americký prezident Donald Trump, a brexit přitahují pozornost k otázce, kdo je dnes na kom ve světě obchodně závislý. Kdo může být omezením obchodu nejvíce zasažen, a kdo má proto přirozený zájem na tom, aby se udržel. My patříme k těm nejvíce motivovaným. Máme jednu z nejvíce otevřených exportních ekonomik na světě. A z celé Evropy máme zároveň vůbec největší závislost na svém největším obchodním partnerovi. V našem případě na Německu. V současných vyhrocených obchodních vztazích jsme jednou z vůbec nejvíc ohrožených zemí.

Statistický úřad Evropské unie Eurostat teď přinesl zprávu, jak moc je Evropa propojena mezi sebou navzájem a jak moc obchoduje s ostatními světovými partnery. Jestli je pro někoho skutečně důležitý jednotný vnitřní trh EU, jsou to středoevropské země Visegrádské skupiny. Ty jsou přitom až na Slovensko zároveň největšími odpůrci prohlubování evropské integrace, jak na ni tlačí francouzský prezident Emmanuel Macron. Není divu. Evropská unie je pro ně výhodná především jako jednotný trh. A ten mají. Takže chybí jakákoli motivace, proč by si měly nechat vnucovat společnou azylovou a migrační politiku nebo společně sdílet dluhy. Ze všech zemí V4 míří přes 80 procent vývozů do ostatních států Evropské unie. Jedničkou je Slovensko s 86 procenty, následované Českem s 84, Maďarskem s 82 a Polskem s 80 procenty. Z celého zbytku EU má stejnou závislost na vnitřním obchodu už jen malé Lucembursko, což je dáno tím, že tam sídlí centrály řady firem.

Pro srovnání. Největší evropští hráči Německo a Francie mají na unijní poměry na vnitřním evropském trhu podprůměrnou závislost. V obou případech 59 procent. Průměr osmadvacítky je 63 procent. Itálie je obchodně na ostatních unijních zemích závislá jen z 57 procent a Velká Británie z pouhých 47 procent. Zajímavé je, že většina bohatších zemí (s výjimkou Nizozemska a Rakouska) je podprůměrně závislá, zatímco skoro všechny chudší a východnější jsou závislé víc. Podprůměrnou závislost mají všechny tři bohaté skandinávské země. Švédsko, Dánsko i Finsko. Z postkomunistických zemí patří do zóny závislosti jen Lotyšsko.

Značkové země a jejich levné výrobní linky

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, není složitá. Je to rozdíl mezi subdodavatelskou ekonomikou střední Evropy a značkovou ekonomikou Evropy západní. Vstup do Evropské unie udělal z postkomunistických zemí střední a východní Evropy žádané dodavatele dílů pro západní značky. Západní firmy si v zemích s nesrovnatelně levnější prací a často i podstatně nižšími daněmi vytvořily zázemí dodavatelů součástek. Z ekonomického pohledu to pro ně funguje stejně, jako by ho měly v sousedním regionu své vlastní země. Žádná cla, žádná byrokracie. Naloží se kamiony nebo vlaky a jede se na kompletaci do západních centrál, odkud se také řídí ty vůbec nejvýnosnější branže. Vývoj, marketing, prodej.

Pověstná křivka ve tvaru U neboli smějící se ekonomika, kdy na vrcholech se vydělává nejvíc a u dna úsměvu nejméně, je tady tvrdě rozdělena. V koutcích úsměvu s vysokými platy jsou země západní a severní Evropy. U dna U, kde tradičně bývají platy nejnižší, jsou země střední a jihovýchodní Evropy. Tady je také vysvětlení, proč se české nebo slovenské platy k těm německým nebo francouzským přibližují výrazně pomaleji, než si lidé při pádu železné opony před třiceti lety představovali. A pokud se nezmění struktura středoevropských ekonomik a neposunou se z dodavatelských do značkových, srovnání životní úrovně není v dohledné době reálné.

Nebezpečná závislost

Eurostat přináší ještě jeden žebříček závislosti. Ukazuje, jak moc jsou jednotlivé země závislé na svých největších obchodních partnerech. Pro většinu zemí Evropské unie je tím největším obchodním partnerem Německo. Platí to jak pro subdodavatelské, tak značkové země. Výjimkou jsou Irové a Britové, pro něž jsou jedničkou Spojené státy americké. Pro Estonce jsou to Finové, pro Lotyše Rusové. Chorvaty a Řeky Italové, pro Španěly Francouzi, pro Portugalce právě Španělé a pro Kypr Kajmanské ostrovy.

V Evropské unii je ale jen jedna země, která je na svém největším obchodním partnerovi závislá víc než ze třiceti procent. Je jí Česko, odkud do Německa míří 32 procent z celkového vývozu. Na druhém místě jsou Rakušané, závislí na Berlínu z 30 procent svého obchodu, Poláci a Maďaři z 27 procent. Bohaté Rakousko, které má řadu vlastních silných ceněných značek, je výjimkou. Jeho druhým největším obchodním partnerem jsou Italové, trojkou Američané. Jinak ale platí, že ve střední Evropě se vytvořil na dodávkách pro Německo závislý průmyslový klastr. Ze zemí V4 putují z velké části součástky do německých výrobků, které dokážou být velmi úspěšné na světových trzích.

I díky středoevropským dílům je Německo světový obchodní hegemon, který dráždí Donalda Trumpa obrovským přebytkem v obchodu s Amerikou. Ten se loni vyšplhal na 68 miliard dolarů. Německo nemá svého největšího obchodního partnera mezi zeměmi Evropské unie, ale právě ve Spojených státech, kam míří osm procent z celkově obřího německého vývozu. V něm jsou české, polské a slovenské součástky. Trumpovy obchodní výhrůžky Evropě cílí přímo na Němce. Pokud by je naplnil, dotknou se ale stejně i Česka. Naše součástky jedou do Ameriky pod značkou Made in Germany. To je globální provázanost světového obchodu, o níž se tak často abstraktně mluví. Je podobně symbolická, jako když donedávna nejcennější značka Apple míří v podobě iPhonů do Ameriky s nápisy Designed in California, Assembled in China na zadní straně. Podle obchodních statistik je iPhone čínský výrobek.

Zapojení do výkonné německé exportní mašiny pro nás bylo po vstupu do Evropské unie velkou výhodou. Přes německé obchodní vazby se otevřela cesta na západní trhy, kterou by si jinak české firmy dlouho prorážely. Jenže jsme si na ni zvykli jako na neměnnou konstantu a danost. Tato subdodavatelská mentalita nás ale postupem času začala držet v pasti nízkých platů a zóně levné práce. Je to přirozené. Je to osud každé subdodavatelské ekonomiky, kde se spíš vyrábí, než vymýšlí a prodává konečnému zákazníkovi. Tahle závislá ekonomika dokáže jen velmi málo těžit z ostré konkurence a z prosperity. Bere si z ní vždycky výrazně méně než značková ekonomika, která inkasuje vysoké ceny na obou koncích křivky ve tvaru U.

Prezident Miloš Zeman se svým německým protějškem Joachimem Gauckem (za volantem) ve Škodě Auto v Mladé Boleslavi, 2014

Na platy by mohlo jít o 500 miliard víc

Na první pohled to vypadá jako geografická danost. Sousedíme s třetím největším světovým exportérem. Průmyslovou mocností, se kterou se naše struktura ekonomiky dobře doplňuje. Nemusíme si moc lámat hlavu s vymýšlením nových věcí ani se strategiemi, jak prodávat. České subdodavatelské firmy prostě dostanou od Němců zakázku. Dokud se daří Německu, automaticky se daří i nám. A o německé zboží je díky kombinaci prvotřídní kvality a rozumné ceny, ke které přispíváme i my svou levnou prací, velký zájem. Když někdo žije v takovéto jistotě a pohodlí, nemá moc ambicí se měnit. Ani chuť posouvat ekonomiku do vyšších pater křivky U, kde se podstatně víc vydělává.

Poslední roky přinesly do Česka jeden z nejrychlejších vzestupů platů za poslední dekády. Bohatším značkovým zemím jsme se samozřejmě ani po něm stále výrazně nepřiblížili. Ale z byznysu už se nějakou dobu ozývají hlasy, že dlouhodobě je podobné tempo vzestupu platů neudržitelné. To není úplně pravda. V platech zaostáváme za Německem a dalšími bohatými zeměmi výrazně víc než v produktivitě práce. Míra zisku jako podíl na celkové přidané hodnotě, kterou tady firmy vytvoří, je stále jedna z nejvyšších v celé Evropské unii. Ta část přidané hodnoty, která se naopak rozděluje na platech, je u nás šestá nejnižší z celé Unie. Právě v tom je past nízkých českých platů.

Podle podílu vytvořeného HDP, který se rozděluje na platech, se poznají low cost země a státy s vysokými platy a životní úrovní. Německo je s 51,1 procenta celkového HDP rozdělovaného na platech trojkou Evropské unie. S nepatrným odstupem za prvními Francouzi s 52,2 procenta a druhými Dány s 52 procenty. Čtyřkou je nejbohatší unijní stát, Lucembursko. My jsme naopak za Iry, Řeky, Italy, Rumuny a Poláky šestou nejvíc low cost zemí v Evropské unii, pokud jde o podíl celkové přidané hodnoty rozdělované na platech. Dosahuje jen 41,3 procenta HDP. Za posledních dvacet let, to znamená mezi roky 1997 a 2017, ze kdy jsou poslední data, se ta část, která se rozděluje na platech, zvýšila o pouhých 0,6 procenta. Na trase mezi subdodavatelskou a značkovou ekonomikou jsme se za tu dobu příliš neposunovali.

Kdyby se tady dělila na platech stejná část jako v Německu, dostali by lidé ročně dohromady 504 miliard korun navíc. V této chvíli pracuje v Česku zhruba pět milionů lidí. Každý by tedy za rok dostal 100 tisíc korun hrubého navíc. Průměrný plat, který nyní dosahuje necelých 35 tisíc korun, by se zvýšil o 8 333 korun. To znamená bezmála o čtvrtinu. Celkově by dosáhl skoro 44 tisíc korun.

Čím nižší je část HDP rozdělovaná na platech mezi lidi, tím vyšší je částka, která na zisku zůstává firmám. Zbývající část jsou daně. U nás míra zisků firem dosáhla 49 procent HDP. Před námi jsou výše připomenutí Irové, Rumuni, Poláci a Slováci. Míra zisků v Německu je 39,2 procenta HDP. Přesně o těch deset procent nižší, o které je u platů vyšší. I tady je vidět, že se u nás za dvacet let moc nezměnilo. Mezi roky 1997 a 2017 se míra zisků snížila o pouhých 1,8 procenta HDP.

Druhý nejtučnější krmelec v historii

Zisky, to jsou ty částky, které ze země odcházejí na dividenách, tedy právě podílech na zisku. Loni odešlo z Česka na dividendách 293,9 milardy korun. Je to druhá nejvyšší suma za posledních deset let. Překonal ji jen rok 2016 (314 mld.). Do svého dalšího rozvoje v ČR firmy investovaly jen 120 miliard korun. Částka investovaná do dalšího rozvoje je nejnižší za posledních šest let. Nejvíc dividend z Česka odteklo právě do Německa. Následuje Nizozemsko a Lucembursko, to jsou svého druhu daňové ráje uvnitř Evropské unie. Stejně jako Irsko.

Tak vypadá v kostce stav prodloužené levné výrobní linky Německa. Nebo z průmyslového pohledu největší spolkové země evropského exportního hegemona. Pokud se z té role nedostaneme, na dohnání západní životní úrovně můžeme zapomenout. To se nám podaří jen jako značkové zemi, která má vlastní výrobky od vývoje po finální produkt a marketing. Silné české značky.

Že lze takový druh ekonomiky provozovat v roli malé země sousedící s Německem, ukazuje bohaté Švýcarsko. To je sice dlouhodobě známé jako pračka a úkryt peněz všeho druhu, má však zároveň velmi silný, sofistikovaný, značkový průmysl s velmi vysokou přidanou hodnotou. Částka, která se tu rozděluje na platech, je vůbec nejvyšší z celé Evropy. Dosahuje 59 procent HDP. O sedm procent víc než v Německu, o osmnáct víc než u nás.

Největším švýcarským obchodním artiklem, podílejícím se na vývozu 12,4 procenta, jsou léky. Když se k tomu přidají ještě krevní preparáty, je to víc než pětina vývozu. Farmacie a biochemie jsou spolu s informačními technologiemi těmi branžemi s vůbec nejvyšší přidanou hodnotou, kde se nejvíc vydělává. Nejklasičtější případ značkové ekonomiky. Za posledních deset let se objem švýcarského obchodu v této branži zvedl o 20 miliard dolarů (440 miliard korun). Druhým nejdůležitějším vývozním artiklem jsou hodinky a šperky. Opět klasická ukázka značkové ekonomiky, kde jsou vysoké platy ve vývoji, prodeji a marketingu. Swiss Made je značka sama o sobě.

Při takto nastavené značkové ekonomice Švýcaři nejsou závislí na jakékoli zemi a jsou schopni prodávat po celém světě. I pro ně je největším obchodním partnerem Německo. Míří tam ale jen 15,3 procenta všech švýcarských vývozů. Dvojkou jsou Spojené státy s 13,2 procenta. Trojkou Čína s 9,8 procenta. To je skvělé rozložení rizika, protiklad naší závislosti. Celkově do zemí EU prodávají Švýcaři jen 45,8 procenta zboží. Zbytek míří mimo Evropu.

Švýcarsko má za sebou samozřejmě úplně jinou historii než země střední Evropy. Farmacie a biotechnologie ale nejsou žádné na historii postavené obory. Odehrává se tam spolu s informačními technologiemi jeden z nejpřekotnějších vývojů a Švýcaři v něm zjevně umějí udávat tón. Na to jsou potřeba skvělé školy, výborné právní prostředí včetně ochrany vlastnictví a intelektuálních práv. Preciznost, spolehlivost, schopnost prodávat. I my máme skvělé vědce, kteří dokázali vymyslet průlomové léky na vážné nemoci, které mohly být ve světě skvěle prodejné. Avšak zatím jsme kolem nich nedokázali postavit efektivní průmysl, který by je uměl dobře prodávat, a často jsme si je nechali utéct tam, kde k tomu dostali lepší podmínky.

Cesta ze závislé průmyslové kolonie ke značkové ekonomice je schůdná. Zatím jsme se na ni ale nepustili.       

Číňané nás nezachrání

Pohled ekonoma Kohouta na výsledky návštěvy čínského prezidenta

Podle oficiálních „hradních" údajů jsou výsledky návštěvy čínského prezidenta famózní. Celkem 10,906 miliardy eur v čínských investicích do české ekonomiky, dále dohodnutý export do Číny v hodnotě 2,321 miliardy eur. Navíc 1,469 miliardy v kolonce „Ostatní uzavřené dohody". To vše v časovém rozmezí 2016-2020. JAKÁ J E VLASTN Ě PRAVDA?

PROJDĚME SI VÝSLEDKY položku po položce. Největší z nich (pět miliard eur) je Dohoda o strategickém partnerství a spolupráci mezi J&T Finance Group a Ping An Bank. Toto partnerství má zahrnovat vytvoření fondu pro investice do finančního sektoru, energetiky a průmyslu. Je zde ale důležitá poznámka: „Před prezidenty se podepisuje Dohoda o strategické spolupráci, vlastní smlouva s výší investice se podepisuje v samostatném ceremoniálu." Aha. Takže zatím se ještě nic neděje. Podepsána byla pouze rámcová dohoda. Číňané mohou investovat, ale také nemusejí.

ČESKÝ EXPORT

Dále je zde memorandum mezi čínskou společností SAIC Motor Co. Ltd. a mezi německou společností Škoda Auto, a. s., v nominální hodnotě 2,1 miliardy eur. Skutečná hodnota se může lišit. Co je ovšem podstatnější: jde o smlouvu mezi čínskou a německou stranou. Češi s tím mají společného jen to, že by měli dodat levnou pracovní sílu. Té je ovšem v Česku nedostatek, takže Škoda Auto zkoumá, zdali importovat dělníky z Ukrajiny, z Rumunska, anebo odjinud. (Ukrajina zatím vypadá nejlépe z hlediska demografie a kvalifikace. Rumunsko podstatně hůře. O Syřanech a podobných národech v Mladé Boleslavi neuvažují. To jen tak zcela na okraj.)

Třetí místo obsadila slovenská společnost Železiarne Podbrezová, a. s., s kontrakty v hodnotě 1,17 miliardy eur. Tentokrát jde konečně o konkrétní transakci: prodej 100 % akcií společnosti ŽĎAS a TS Machinery Plzeň v hodnotě 72 milióny eur. Dále vytvoření fondu pro investice do českého průmyslu ve výši 1,1 miliardy. Tato větší částka opět není upřesněna.

VZDUŠNÉ ZÁMKY

Na čtvrtém místě je opět J&T Finance Group se smlouvou v objemu 800 milionů eur a s vysvětlivkou Investice do vybraných projektů. Nechme se překvapit. A seznam obchodů J&T nekončí, neboť je zde ještě položka Koupě dalších 20 % akcií společnosti J&T Finance Group na celkem 50 procent. Tato transakce bude mít hodnotu 420 miliónů eur. Z česko-slovenské společnosti J&T se tedy stává napůl čínská firma.

Seznam velkých kontraktů bychom mohli doplnit o nákup dvaceti českých letadel L-410 v hodnotě 111 miliónů eur, ale pozor: bývalá firma Let Kunovice ovšem již není česká, jejím nadpolovičním akcionářem je ruský podnikatel Iskander Machmudov.

Zdánlivě úctyhodný seznam obchodních kontraktů se tedy podstatně smrskne, pokud odečteme vzdušné zámky typu „rámcová smlouva" a smlouvy mezi Číňany na jedné straně a Němci, Slováky nebo Rusy na straně druhé. Zbývají drobty typu Zavedení letecké línky mezi Prahou a Šanghají nebo Dohoda o jmenování Pavla Nedvěda velvyslancem Čínské fotbalové super ligy pro léta 2016-2018. Proboha, skutečně musel český prezident ztrapňovat a ponižovat sám sebe i celou zemi kvůli lince do Šanghaje nebo kvůli Nedvědovi?

Co ale v hradním seznamu chybí: největší výhodu z rozvoje česko-čínských vztahů má firma Home Credit finančníka Petra Kellnera. Odvětví financí je v Číně považováno za strategické a vláda do něho nerada pouští zahraniční subjekty. Licence pro zahraniční společnost k působení na území celé Číny jednoznačně není žádnou samozřejmostí. Fakt, že ji Home Credit získal, stojí za zvláštní pozornost: Čína je v tomto ohledu jiná než „normální" země.

JAKÁ OČEKÁVÁNÍ?

Co vlastně Zeman a jeho myšlenkoví souputníci čekají od Číny? Příliv investic, které spasí strádající českou ekonomiku, odstraní alarmující nezaměstnanost a znásobí životní úroveň? Pokud někdo někdy myslel něco podobného vážně, měl by se konečně probudit. Česká ekonomika trpí spíše nedostatkem pracovních sil ochotných dělat u pásu za mzdu, jež by na Západě budila záchvaty smíchu. Svědčí o tom zmíněná studie Škoda Auto o možném dovozu ukrajinských nebo rumunských dělníků.

Pokud jde o zvýšení životní úrovně díky čínským investicím, situace připomíná jeden starý politický vtip. Prezident sděluje vládě: „Uděláme absolutně vše, abychom v krátké době zásadně zvýšili životní úroveň lidí. Zde je jejich seznam."

Jistě. Pokud se náhodou jmenujete Kellner nebo Tvrdík, vaše životní úroveň se díky čínskému kontraktu nepochybně zvýší. Pokud jste obyčejný český zaměstnanec, živnostník nebo střední podnikatel, může vám být Čína srdečně lhostejná.

Skutečnost je taková, že Česko nepotřebuje žádné další zahraniční investice. Zahraničních investic je již v této zemi příliš. Každá ekonomika potřebuje domácí i zahraniční kapitál, ale v Česku je rovnováha nepřiměřeně vychýlena v neprospěch kapitálu domácího.

Bohatství je vždy tam, kde se inkasují dividendy. Ty vždy končí na účtech konkrétních jedinců, ať už velkopodnikatelů, nebo „lidových kapitalistů" investujících pomocí fondů. Klišé tvrdící, že „kapitál nemá národnost", je vůbec největší hloupost, která byla českým občanům podsunuta po roce 1990.

Kapitalisté samozřejmě mají národnost. Všichni mají ale jedno společné: nikdy neinvestují kvůli charitě. Volkswagen neinvestoval po roce 1990 do Mladé Boleslavi proto, aby zvýšil životní úroveň ubohých Čechů, ale aby vydělal. Nějaká ta pracovní místa a odvedené daně byly jen vedlejším efektem. Právě tak „zachránci" českých bank z Rakouska, Francie nebo Belgie nekoupili Českou spořitelnu, Komerční banku nebo ČSOB proto, že by chtěli nezištně pomoci. Koupili je kvůli zisku.

INVESTICE

Zahraniční investice byly logickým a nutným krokem vývoje české ekonomiky v 90. letech, kdy bylo nutné provizorně překlenout nedostatek kapitálu domácího. Jenomže z nouze se bohužel stala ctnost, a když se dnes řekne „investice" nebo „kapitál", běžně se tím rozumějí zahraniční investice nebo kapitál. Jako kdyby Češi měli být navždy odsouzeni do role zaměstnanců nebo v nejlepším případě subdodavatelů. (Co to obnáší být subdodavatelem: „Tahle součástka je příliš drahá. Buď nám snížíte cenu, nebo si najdeme jiného dodavatele. Firmiček, jako jste vy, jsou tucty.")

Výzkumný pracovník Lukáš Kučera z Českého statistického úřadu uvádí, že „v průběhu prvních tří čtvrtletí 2015 z Česka odešlo 449 miliard Kč. (...) Nerovnováha české ekonomiky v přímých zahraničních investicích byla jedna z nejvýraznějších ze zemí Evropské unie. Větší rozdíl ve stavech, vyjádřeno relativně k HDP, měly na konci roku 2014 pouze tři země: Estonsko, Bulharsko a Malta.

Jelikož právě nerovnováha ve stavech přímých zahraničních investic je hlavní příčinou čistého odlivu peněz z české ekonomiky do zahraničí a ta je přitom jedna z nejvýraznějších v EU, není překvapením, že také tento odliv patří k nejsilnějším. Za celý rok 2014 odešlo z České republiky 8,7 procenta HDP. Jednalo se o nejhorší výsledek v Unii."

Běžný konzument médií je zásobován zprávami, že hrubý domácí produkt (HDP) roste, což má vyvolat představu, že „se máme čím dál tím lépe". Jenomže HDP zahrnuje i výdělky zahraničních investorů. Tedy peníze, jež Čechům nepatří, které nezůstanou v Česku, a pokud ano, pak jen proto, aby v budoucnosti vydělávaly další peníze, na něž si český občan nesáhne.

KONSPIRACE NOVINÁŘŮ?

Skutečnou mírou prosperity není HDP, ale hrubý disponibilní důchod (HDD). S ním se ovšem jaktěživi v médiích nesetkáme. Konspirace novinářů, kteří systematicky balamutí veřejnost? Pravda je zřejmě jednodušší: většina novinářů o HDD nikdy neslyšela. Ani mezi ekonomy není jeho používání příliš rozšířené, což má zase jiný důvod než spiknutí: statistické údaje o HDD se hledají podstatně méně pohodlně než HDP.

Drahomíra Dubská, rovněž pracovnice ČSÚ, uvádí v jiné analýze tohle:

„Podle dat o stavech investic z publikovaných údajů ČNB umístili přímí zahraniční investoři v ČR do konce března 2015 celkem 3,293 bilionu Kč. Zpět si stáhli v podobě dividend (podle dat do konce roku 2014) 1954,4 miliardy Kč - téměř 60 procent vložených peněz tedy jíž mají doma. Česká republika se nachází ve třetí fázi přímých zahraničních investic, kdy odliv výnosů převyšuje zisky určené k reinvesticím v tuzemsku. Tato fáze tak podstatně redukuje růstový potenciál, který přinesly zahraniční investice do ČR zejména v období ohraničeném lety 1995-2003. Tehdy se mohutné přílivy přímých investic soustředovaly velkou měrou na prodeje státních podílů v největších firmách anebo bankách. Kde hledat nový růstový potenciál pro českou ekonomiku nyní?"

Odpověď se nabízí: konečně přestat házet klacky pod nohy domácímu kapitálu. Ne, Číňané nás nezachrání.

REGULACE NAKLÁDÁNÍ SE ZEMĚDĚLSKOU PŮDOU ČR VE SROVNÁNÍ S OKOLNÍMI STÁTY

1)    STRUČNÝ POPIS SITUACE

Nikde v okolních zemích není trh se zemědělskou půdou zcela neregulovaný tak, jako v ČR. Jen svobodný trh se nestačí vypořádat s otázkou diskriminace, přístupu a kontroly nad skutečným zemědělským využíváním (produkce potravin) půdy. Při přijetí regulačního zákona (Kubačák, 2015) je nutné prokázat veřejný zájem - samozřejmě ne zájem EU či okolních států, ale ČR!!!

2)    POSTAVENÍ ČR

a)    Podíl pronajaté půdy - 80% (Slovensko 90 %, ČR 78 %, Francie 75 %, Německo 60 %, Litva 50 %, Chorvatsko 45 %, Švédsko 40 %, Anglie 35 %, Polsko 30 %, Irsko 25 %)

Graf č.1

b)    Regulace vlastnictví a nájmu půdy

Graf č.2

V ČR téměř neregulováno na rozdíl od Polska, Maďarska, Slovenska, Francie, Rakouska, Nizozemí (Voltr, 2015).

3)    PRÁVNÍ USPOŘÁDÁNÍ REGULACE TRHU A NAKLÁDÁNÍ SE ZEMĚDĚLSKOU PŮDOU V OKOLNÍCH ZEMÍCH

a)    Cíl správních orgánů pro otázky zemědělské půdy v okolních státech:

Nizozemí - rozvoj zemědělství, Maďarsko - rozšíření podniků střední velikosti, Dolní Rakousko - vlastnictví půdy zemědělci, Horní Rakousko - ochrana před spekulativními nákupy půdy, Dánsko -zemědělec = vlastník půdy, Německo - zlepšení agrární struktury, Francie - podpora mladých, podpora místní ekonomiky, Polsko - cíl farmy do max. 300 ha, Slovensko - ochrana před spekulacemi.

b)    regulace 1: Omezení právnické osoby, souhlas s nájmem, regulace ceny, výhody pro příbuzné, výhody pro stát

Zajímavá je situace např. V Německu, kde je nutný souhlas státu (Grottke, 2015) s prodejem, je zde stanovena hranice ceny (maximální). Souhlas s prodejem je nutný u všech zkoumaných států mimo Dánsko, Polsko, Belgii a samozřejmě ČR. Souhlas s prodejem je tak ve všech státech mimo těch, kde vysoký podíl vlastní půdy, jako je např. Polsko (tabulka č.1).

Tabulka č. 1

c)    Regulace 2: Požadavek nedělení parcely. Přednostní nabývání - ve veřejném zájmu, spoluvlastníkem, veřejnou správou. Předkupní právo -zemědělec, soused, mladý obyvatel a zemědělec.

Zásadní je opět ten poznatek, že trh regulován předkupním právem je ve státech, kde je vysoký podíl pronajaté půdy (destabilizační faktor zemědělské výroby = vysoký podíl pronajaté půdy). Ve státech s vysokým podílem vlastnictví (Dánsko, Polsko) není předkupní právo. Jinak ve všech státech  bez rozdílu je řešena otázka přednostního nabývání minimálně na úrovni spoluvlastníka (viz. neregulovaná situace v ČR dle NOZ) nebo nabývání veřejnou správou (například pro stavbu dálnic atd. - situace v ČR taktéž absolutně neregulovaná). Zajímavá je opět situace okolních ekonomik EU s velmi vysokým HDP (Německo, Rakousko, Francie, Nizozemí, Belgie) kde je zákonné předkupní právo, to znamená přelévání  kapitálu do zemí bez regulace (ČR) a destabilizace trhu se zemědělskou půdou, zde je dokonce i Rumunsko na tom lépe než ČR, neboť má předkupní právo nájemce (tabulka č.2).

Tabulka č.2

d)    Regulace 3: Souhlas s nájmem (pachtem), požadavek na zemědělské odborné vzdělání, osvobození do limitované výměry

Opět nejzajímavější je omezení nakládáním se zemědělskou půdou týkající se nájmů (pachtu v terminologii ČR), kde většina zemí tuto regulaci má, zejména pak opět země, kde je  velký podíl pronajaté půdy. Za zmínku opět stojí Německo, Rakousko, Francie, což jsou země s násobně větším HPD, než ČR. To opět znamená potencionální možnost migrace kapitálu a destabilizace trhu se zemědělskou půdou v ČR. Regulace nájmu není naopak v zemích s vysokým podílem vlastní půdy (Polsko). Země zcela neregulované jsou Rumunsko a bohužel i ČR, což je poněkud smutné srovnání. Většinový je požadavek vzdělání uživatelů zemědělské půdy s vyjímkou Belgie a samozřejmě zcela neregulovaných států s volným trhem zemědělské půdy, jako Rumunska a ČR, což je opět smutné společenství (HDP ČR násobně větší než Rumunska). Velmi logická je opět minimální výměra, pod kterou se regulace neuplatňuje. Jedná se např. o pozemky stavební atd. (Nizozemí pod 0,5 ha). Zajímavá je podmínka Maďarska na maximální výměru farmy -FO- 300 ha, družstvo - 1200 ha, max. však 1800 ha, dále pak maximální výměra farmy v Polsku na 300 ha (tabulka č.3).

Tabulka č. 3

4)    STAV REGULACE TRHU A UŽÍVÁNÍ ZEMĚDĚLSKÉ PŮDY V ČR, OCHRANA ZEMĚDĚLSKÉHO  PŮDNÍHO FONDU

Státní orgány ČR, které jsou pověřeny zákonnou ochranou zemědělské půdy mají roztříštěné pravomoci (MZe ČR x MŽp ČR) a ačkoliv je ochrana půdy formálně deklarována a zemědělcům jsou stále navyšovány povinnosti při její správě a užívání (rozšíření protierozní ochrany z 25 % na 45 % plochy výměry  zemědělské půdy, nová ochranná pásma, ekologické funkce atd.), tak fakticky zemědělská půda je chráněna stále méně - snížení či úplné odstranění poplatků za vyjmutí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu.

Vlastníci zemědělské půdy v ČR nemají žádnou zákonnou povinnost ji využívat v souladu s jejím hlavním určením, což tedy znamená k aktivní, odborné, trvale udržitelné zemědělské výrobě buď sami nebo prostřednictvím aktivního zemědělce - nájemce (pachtýře) jako v jiných zemích a nejsou k tomu zákonnou úpravou motivováni, v ČR tato neexistuje. Vlastník zemědělské půdy v ČR nemá žádnou zákonnou povinnost  dbát  s péčí řádného  hospodáře o stav zemědělské půdy, aby tato nebyla poškozována, degradována, znehodnocována a měněna účelově na jiné kultury a druhy užívání, které lze snadno  zpeněžit a vyvést mimo zemědělskou výrobu. Tyto povinnosti se snaží státní orgány velmi urputně delegovat (sankce, zákazy, dotační programy) na uživatele - nájemce (pachtýře), ale uživatel nemůže mít nikdy více práv a povinností, než vlastník, proto je také tato snaha předurčena k neúspěchu. Předkupní právo k zemědělské půdě v žádné podobě v ČR neexistuje, regulace nájmů taktéž, žádné jiné další regulační prvky  výše uvedené v ČR neexistují. Tato situace staví ČR na úroveň nejméně rozvinutých zemí EU, Afriky se všemi negativními důsledky

5)    ZÁVĚR

a)    Ve všech bezprostředně okolních státech, které mají násobně větší  nebo alespoň stejný HDP než je ČR a stejný nebo podobný podíl pronajaté půdy je trh (předkupní právo, souhlas s prodejem) nebo nakládání se zemědělskou půdou (souhlas s nájmem) regulováno (Německo, Francie, Rakousko, ale i Slovensko). Jedná se o velmi vyspělé tržní ekonomiky a není patrné, že by tato regulace byla něčím, co je s podmínkami svobody nakládání s majetkem, svobodné tržní a vyspělé ekonomiky neslučitelné a nefunkční, spíše naopak.

b)    Státy se strukturou podstatně menšího podílu pronajaté půdy a vysokého podílu půdy vlastní (Polsko, Dánsko, Belgie) již nepotřebují takový stupeň regulace), takže některé regulační prvky zde chybí, ale další naopak plně využívají (Polsko, Belgie - předkupní právo nájemce).

c)    Situace ČR je naprosto tristní, žádné regulace nejsou a dokonce i státy s podstatně menším HDP je mají (Rumunsko, Slovensko - předkupní právo). Výsledkem je a ještě více bude destabilizace trhu se zemědělskou půdou v ČR a přesun vlastnictví zemědělské i nezemědělské subjekty zahraničního původu, což způsobuje spekulativní kapitál a dále i zahraniční toky kapitálu, kde v domovských zemích podléhá nákup půdy přísné regulaci a v ČR je nákup půdy zahraničními subjekty, ale i nezemědělskými subjekty naprosto neomezen.

7)    LITERATURA

1.    Voltr, V. - Základní podmínky trhu se zemědělskou půdou v ČR a ve vybraných sousedních zemích - in Workshop Vlastnictví a užití zemědělské půdy v podmínkách ČR, 7.10. 2015

dostupné na:

https://www.uzei.cz/data/usr_001_cz_soubory/voltr_151001.pdf

2.    Grottke, E. - Informace o zemědělské podnikatelské struktuře, právní předpisy půdy ve Svobodném státě Sasko a vybrané výsledky z uplatňování správy - in Workshop Vlastnictví a užití zemědělské půdy v podmínkách ČR, 7.10. 2015

dostupné na:

https://www.uzei.cz/data/usr_001_cz_soubory/grottke_151001.pdf

3.    Kubačák, A. - Posouzení vlastnického práva k půdě a vztah k veřejnému zájmu - in Workshop Vlastnictví a užití zemědělské půdy v podmínkách ČR, 7.10. 2015

dostupné na:

https://www.uzei.cz/data/usr_001_cz_soubory/kubacak_151001.pdf

ZMĚNA KLIMATU A JEHO VLIV NA VÝNOS A KVALITU CHMELE V ČESKÉ REPUBLICE

Podle některých výzkumů, které byly zaměřeny na interakci výnosů chmele, obsahu alfa hořkých látek a vývoje klimatu za období 1891-1996( Možný, Trnka et. al., 2007) autoři zjišťují nárůst teplot, stagnaci srážek, nárůst výnosů chmele a pokles obsahu alfa-hořkých látek u chmelu. Na základě matematicko-klimatického modelu predikují:

2011-2025 - pokles výnosů chmele o 6,5 %, pokles obsahu alfa-hoř. látek o 9 %

2026-2050 - pokles výnosů chmele o 7,7 %, pokles obsahu alfa hoř. látek o 17 %

2051-2100 - pokles výnosů chmele o 8,7 %, pokles obsahu alfa hoř.látek o 25 %

V dalším sledovaném období 1954 - 2010 (Možný, Trnka et al.,2011) autoři výzkumu opět dokládají trend zvyšování výnosů chmele, teplot, stagnaci srážek a poklesu alfa hořkých látek. Na základě modelu CORAC a vstupních údajů slunečního svitu, teploty, srážek, vlhkosti vzduchu tento model verifikují.

Obr. č.1 - Kolísání průměrných výnosů Žateckého poloraného červeňáku v české chmelařské oblasti vyjádřené odchylkami od průměru období 1961-1990 v letech 1954-2010

Obr. č. 2 - Kolísání průměrného obsahu α - hořkých kyselin v Žateckém poloraném červeňáku v české chmelařské oblasti vyjádřené odchylkami od průměru období 1961-1990 v letech 1954-2010

Náš názor je, že skutečně mohou být vazby mezi výnosem, obsahem alfy a klimatickými podmínkami. Velmi odvážná je však predikce výnosů a obsahu alfa hořkých látek do let budoucích a to až do horizontu let 2025-2050-2100. Zde může nabrat vývoj klimatu i jiný směr, než by mohl být dán  tzv. hypotézou globálního oteplování   (hlavní podíl imisí CO₂). Některé věděcké zdroje uvádí, že současné oteplování může mít jinou příčinnou souvislost než jen CO₂.

Velkým kladem prací výše uvedených autorů je získání relativně dlouhých časových řad výnosů chmele, obsahů alfa-hořkých látek a klimatických dat za někdy i více než stoleté období a schopnost práce s těmito daty. Dalším kladem je konstrukce matematicko-klimatického modelu (CORAC), o kterém však v dostupných zdrojích současné doby schází více informací a jak výzkumná, tak i prakticky zaměřená část chmelařské obce (nejen) ČR by další informace rozhodně uvítala.

B - Dopady potenciální změny klimatu na produkci žateckého chmele v Čechách - M. MOŽNÝ (1), D. BAREŠ (1), M.TRNKA (2), Z. ŽALUD (2) and M. DUBROVSKÝ (3) (1- Český hydrometeorologický ústav, Observatoř Doksany, Česká republika (e-mail: martin.mozny@chmi.cz), 2 - Ústav agrosystémů a bioklimatologie, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Česká republika (e-mail: mirek_trnka@yahoo.com), 3 - Ústav fyziky atmosféry, Česká akademie věd, Česká republika (e-mail: dub@ufa.cas.cz)-2007- zdroj-source  BIOCLIMATOLOGY AND NATURAL HAZARDS” International Scientific Conference, Poľana nad Detvou, Slovakia, September 17 - 20, 2007, ISBN 978-80-228-17-60-8 dostupné: cbks.cz/SbornikPolana07/pdf/Mozny_et_al.pdf

C - The impact of climate change on the yield and quality of Saaz hops in the Czech Republic - Martin Možný a,*, Radim Tolasz a, Jiri Nekovar a, Tim Sparks b, Mirek Trnka c, Zdenek Zalud ca-Czech Hydrometeorological Institute, Na Sabatce 17, 14306 Praha 4 – Komorany, Czech Republicb-Centre for Ecology & Hydrology, Monks Wood, Abbots Ripton, Huntingdon, Cambridgeshire PE28 2LS, UKc-Institute of Agrosystems and Bioclimatology, Mendel University of Agriculture and Forestry Brno, Zemedelska 1, 61300 Brno, Czech Republic -2009-zdroj-source: Agricultural and Forest Meteorology 149 (2009) 913–919  dostupné : www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0168192309000392

dne 8.5.2014

Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech

Rozhodli jsme se přinést krátkou reportáž o tom, jak vznikla poslední vydaná kniha nakladatelství Agroscience spol. s.r.o. - Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech, která je sice obsahem stránek útlá (120 stran), ale narozdíl od předešlých reedic (Kočka, Levý atd.) obsahuje nové ilustrace.

1.    Původní předloha z roku 1915

2.    Nejlepší grafici a ilustrátoři knih pro děti jsou děti 

Do Zemědělské společnosti Chrášťany s.r.o. jsou téměř každý rok pořádány exkurze místní mateřské a základní školy Chrášťany. Děti si tak mohou prohlédnout zemědělský provoz, kde pracují někteří z jejich blízkých a osahat si zemědělskou techniku. Vždy jsou plné dojmů, mají mnoho dotazů a snad si i vytváří pozitivní vztah k zemědělství. Pokaždé děti poděkovaly za péči o ně a za možnost exkurze tak, že namalovaly obrázky - kresby toho, co je nejvíce zaujalo. Obrázky to byly a jsou tak nádherné, že ty nejhezčí z nich byly zarámovány a vystaveny v prostorách ZS Chrášťany. Níže uvádíme namátkou jen malý vzorek. Došlo tedy k nezvratnému rozhodnutí, že ilustrace k nové knize budou svěřeny ilustrátorům, kteří do svého díla vkládají nejvíc svého srdce......

Níže je jen namátková ukázka toho, jak děti ztvárnily práci hasičského sdružení Chrášťany v akci při zásahu a výcviku. Obrázky jsou to dokonale výstižné. Je v nich vše podstatné, akce. Děti mají smysl pro zvýraznění věcí hlavních a nestarají se o nepodstatné. Rozhodnutí o graficích nové knihy bylo jasné!

3.    Jak to vše dopadlo aneb nová podoba knihy

Hlavní ideový záměr tedy byl, aby knihu ilustrovaly děti. S pomocí pracovníků Muzea T.G.M. Rakovník pak začal výběr užšího autorského kolektivu grafiků - dětského seskupení. Pracovníci Muzea T.G.M oslovili některé rakovnické školy, zejména místní LŠU, bohužel jim bylo zděleno, že děti a školy mají jiné poslání než ilustrovat knihy (jaké asi, to jsme se už nedozvěděli...) K porozumění došlo až na LŠU Buštěhrad na okrese Kladno. Níže jsou uvedeny jen některé ukázky, celou knihu nemůžeme z pochopitelných důvodů prezentovat, sami však můžete posoudit.

Úvodní list:

Obsah jen pro krátké seznámení, co kniha obsahuje:

Pověst o původu Rakovníka:

Kdo neví jak vodník vypadá, nejlépe se dozví v pověsti:

Nejmilejší pověst o volovi, hovězím dobytku, na věži kostela v obci Hředle a jak se to vše seběhlo:

Velice povedený linoryt:

 Mimořádně povedený obrázek o středověké štvanici zvěře (způsob lovu): 

4.    Recenze knihy - Tomáš Bednařík, Raport, dne 13.10.2014