STÁT, JENŽ SELHAL: AMERIKA NAD PROPASTÍ

KAM SE PODĚLA STARÁ DOBRÁ AMERIKA NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ? PŘÍJMOVÉ A SOCIÁLNÍ ROZDÍLY SE STÁLE ZVĚTŠUJÍ A ŘADA LIDÍ CHUDNE. A PRÁVĚ TO STOJÍ ZA POSLEDNÍMI NEPOKOJI V USA.

Martin Lobotka

Hospodářské noviny, 12.-14.2. 2021

Dav přeskakující a bořící zátarasy, ozbrojení obránci čelící mnohonásobné přesile. Zdánlivě nedotknutelný symbol americké moci poničený rozvášněnými přívrženci odcházejícího vůdce. Nenásledovalo sice dlouhé drama s rukojmími, ale i tak bych nemohl mít někomu, kdo byl počátkem ledna bez internetu, za zlé, pokud by si myslel, že řeč je o listopadu 1979 v Teheránu a excitovaným davem je shromáždění fanatických studentů známých jako Muslimští studentští stoupenci imámovy linie.

Ve skutečnosti šlo o zneuctění symbolu americké demokracie, Kapitolu, navíc samotnými Američany. Otázka je: Proč se to stalo?

Někdo viní decentralizovaná (rozuměj sociální) média a internet obecně. Díky těmto faktorům měl onen unikátní americký osvícenecký experiment, kdy každý může věřit, v co se mu zachce, nějakým způsobem zdegenerovat tak, že dnes desítky milionů lidí upřímně věří v to, že ve Washingtonu vládne pedofilní klika kanibalů-uctívačů Satana (jak tvrdí kult QAnon), jejíž předchůdci měli prsty v útocích z 11. září a ještě předtím zfalšovali přistání na Měsíci. Thomas Jefferson byl kdysi přesvědčen, že je lepší být vystaven „nepříjemnostem doprovázejícím příliš mnoho svobody než těm, které jdou ruku v ruce s jejím příliš malým množstvím" a že „chybné názory mají být tolerovány, je-li rozumu dovoleno bojovat s nimi". V dnešní situaci, kdy decentralizovaná média a internet umožňují stejně hlasitě křičet konspirátorovi Alexi Jonesovi jako Martinu Baronovi (šéfredaktor listu Washington Post), by to však možná viděl jinak. Tak jako politická revoluce často požírá své děti, požírá nyní osvícenská intelektuální revoluce, která Ameriku založila, svá prapravnoučata.

Jiný zase ukazuje prstem na kulturní faktory. Bílému muži prý pomalu skrze prsty uniká letitá společenská dominance a historie (a demografie) se překlápí na stranu těch druhých. A podobně jako upadající země jsou pro své okolí nebezpečné také chřadnoucí sociální třídy. Bílý muž bez vysokoškolského vzdělání se dle této teorie bez boje nevzdá.

Je to o ekonomice, hlupáku

To vše jsou však dle mého názoru důsledky, nikoliv příčina. Tu prapůvodní příčinu je potřeba hledat v tom, co kdysi napsal na zeď centrály prezidentské kampaně Billa Clintona jeho stratég James Carville: Iťs the economy, stupid! (Je to o ekonomice, hlupáku!). Útěk do vybájeného světa vyhroceného náboženství a konspirací je v moderní společnosti skoro vždy psychologickým adaptivním mechanismem k vyrovnání se s nepříjemnou realitou světa skutečného.

Právě taková je totiž realita průměrného Američana v posledních třech až čtyřech desetiletích. Nejvíce devastující je, že vymizel nejmocnější tmel sociální koheze, pozitivní narativ, že každá další generace se má, s neměnností fyzikálních zákonů, lépe než ta předcházející a že se v Americe za předpokladu tvrdé práce může dařit každému. I když se Elon Musk rozplývá, že Amerika je „zemí příležitostí", pro 40 procent obyvatel je to země, v níž nedokážou pokrýt mimořádnou událost za 400 dolarů, země, v níž polovina lidí nemá žádné úspory na důchod a kde skoro pro 30 procent obyvatel je zdravotní pojištění nedostatečné a onemocnění ekonomickým rizikem. A to i když průměrný Američan odpracuje ročně o 28 procent více hodin než průměrný Němec. A také je to země, kde se i v ekonomicky silných letech 40 milionů lidi (12 procent obyvatel) opírá o potravinové lístky.

Pamatujete si Simpsonovi? Nejznámější dysfunkční americká rodina o pěti lidech živená středoškolsky vzdělaným Homerem s platem (v roce 1996) cca 24,4 tis. dolarů ročně, žila stylem, který je dnes za stejné reálné peníze (cca 42 tis. ročně) zcela nedostupný. Není divu: zatímco ještě v roce 1996 stačilo muži s mediánovým příjmem 39 týdnů k zaplacení ročního nájemného v rozumném třípokojovém obydlí, zdravotního pojištění rodiny, semestru na veřejné vysoké škole a k zajištění chodu vozidla, v roce 2018 to bylo již 53 týdnů. Což je vzhledem k tomu, že rok má o týden méně, jaksi problém.

Amerika přitom nezchudla, naopak. Shora popsané „vymizení pozitivního narativu" je důsledek výrazného růstu nerovnosti v posledních 40 letech. Růstu, který způsobil, že americký sen je pro drtivou většinu populace v nejlepším na klapačkách, v nejhorším mrtvý a pohřbený.

Pokud by zůstal způsob rozdělování plodů ekonomického růstu po roce 1975 stejný, jako tomu bylo ve třech poválečných dekádách, reálný příjem pracovníka v mediánu příjmové distribuce (tj. pracovníka, oproti němuž má polovina pracovníků vyšší a polovina nižší příjem) by dnes byl o 84 procent vyšší a reálný příjem pracovníka ve třetím kvartálu příjmové distribuce by byl o 55 procent vyšší, než ve skutečnosti je. Dokonce i pro ty, kteří se nacházejí v 90. percentilu této distribuce (tj. jejich příjem je vyšší než příjem 90 procent lidí), by situace byla lepší.

Minulý rok by tak v kapsách spodních 90 procent populace skončilo o 2500 miliard dolarů více. Naopak, zafixovali-li bychom míru (ne)rovnosti v roce 1975, vrchní procento společnosti dle příjmů by dnes bralo jen 45 procent toho, co ve skutečnosti bere.

Čí je to vina? Amerického státu. Opojen teorií 19. století, že když se koňům nasype dost ovsa, zbude i na vrabčáky, převtělenou ve 20. století do modernější teorie „skapávání" (trickle down - tedy že i bohatí své peníze nějak utrácí a chudí najdou práci například na stavbě milionářovy jachty) a přesvědčen, že „stoupající příliv zvedne všechny lodě", selhal americký stát na celé čáře v tlumení nerovností vyvolaných společenskými a ekonomickými proměnami posledních 40 let.

Neříkám, že řešením bylo zmrazit kalendář v šedesátých letech minulého století, kdy dvě třetiny amerických rodin s nezaopatřenými dětmi lehce uživil pouze jeden (mužský) vydělávající. Ani dnes obrátit kalendář dozadu nelze, bez ohledu na to, jaké množství kšiltovek s heslem „Uděláme Ameriku opět velkou" v rezavém pásu rozházíte. Ale bylo tak nedůvodné od státu očekávat, že těmto proměnám bude čelit? Že nerovnosti, jež tyto změny s sebou nesou, nebude svou politikou nízkých daní, odporu k sociálnímu státu, demontáže odborů, deregulace finančního sektoru atd. aktivně prohlubovat?

Dvě propasti

Jenže přesně to se stalo: americký stát vykopal to, čemu říkám liberalizační propast. Na jedné její straně je malá skupina profitující z finanční liberalizace a globalizace, nejviditelněji ztělesňovaná vrstvou miliardářů, ale ve skutečnosti zahrnující horních pět až deset procent populace, které si na ovoce globalizace často sahají. Proti nim ale stojí velká skupina, pro kterou je jedním z mála ovocí globalizace regál levného čínského zboží ve Walmartu. A to není vše.

V posledních 10 letech americký stát k této liberalizační propasti přidá ještě aktivně hloubenou propast majetkovou. Politikou své centrání banky v posledních letech totiž způsobil, že se kromě příjmových rozevírají i nůžky majetkové: z centrální bankou živeného růstu akcií opět nejvíce profituje ta stejná (a stejně malá) část společnosti jako ta, která vytěžila nejvíce z růstu nerovnosti. Vlastnictví bydlení, definiční to znak středostavovské rodiny, se naopak stává nedostupnějším a nedostupnějším.

Většina Američanů má dlouhodobý vroucný vztah k iracionalitě. A nemám na mysli pouze devótní religiozitu a pohledy úkosem, jichž se vám dostane, když prohlásíte, že jste ateista. Mám na mysli kupř. to, že dvě třetiny Američanů věří, že „andělé a démoni jsou aktivní ve světě", a polovina si je „absolutně jistá", že existuje nebe, v němž vládne ztělesněný Bůh. Že si čtvrtina myslí, že Obama je možná Antikrist, že 60 procent věří, že v domech mohou strašit duchové a Atlantida existovala a že 40 procent obyvatel si je jistých, že mimozemšťané již navštívili naši planetu. Je i pak stále tak nepochopitelné, že desítky let prohlubovaná nerovnost povede k pocitu zmaru a nicotnosti, z něhož jediným východiskem pro široké části populace je ponořit se do alternativního světa bizarních fantazií, v němž za vaše problémy mohou pojídači dětí ve Washingtonu?

Zlatý Trump

Ekonomická vykořeněnost a vykuchání střední třídy, onoho pilíře stability a bariéry před společenským hrubnutím, z těla společnosti jsou prapůvodními příčinami nynějších amerických problémů. A také náznakem řešení. Protože nezmění-li Amerika kurz a neotočí-li svou loď směrem k ekonomicky inkluzivnější společnosti, má před sebou jen dvě cesty: v tom lepším "měkkou" diktaturu po vzoru portugalského Estado Novo (korporativní režim zavedený v Portugalsku v roce 1933), v tom horším občanskou válku po vzoru Španělska.

Je totiž úplně jedno, zda si myslíte, že za váš desítky let nikam nevedoucí život mohou imigranti, rasové minority, ženy, pedofilní bažina Washingtonu nebo Židé, výsledek je stejný: exploze hněvu a frustrace. Prozatím byl pro nemalou část rozzlobených Američanů sice nezvyklým, ale stále vesměs mírovým ventilem frustrace Trump. Další Trump už takový být nemusí.

Autor je hlavním analytikem Conseq Investment Management a.s.

Stát chce mít zásoby jídla na 15 dní, nezaplatí však ani tři

Barbora Pánkova

barbora.pankova@economia.cz

Hospodářské noviny 14.7. 2020

V posledních měsících vypsal stát zakázky na potraviny za několik stovek milionů korun. I kdyby se mu podařilo najít dodavatele ve všech, zdaleka nesplní vytyčený cíl. Tedy zásobu jídla na tři dny pro všechny obyvatele Česka na dobu, kdyby přišla přírodní katastrofa, neúroda nebo jiná krize.

Správa státních hmotných rezerv, která funguje jako takzvaný skladník státu, poptává od poloviny března například přes tři tisíce tun sušeného plnotučného mléka a podobné množství odtučněného sušeného mléka, dále čočku, paštiky, přírodní sýry nebo konzervy s vepřovým masem. Systém funguje podle předsedy hmotných rezerv Pavla Švagra tak, že si stát objednává u firem nejen dodání potravin, ale současně u nich jídlo také skladuje. To znamená, že vítězové těchto veřejných potravinových soutěží mají za úkol držet ve svých skladech nasmlouvané množství jídla a současně jej obměňovat tak, aby zůstávalo čerstvé.

„Správa státních hmotných rezerv má ve svých skladech pouze cukr a sůl," uvedl mluvčí úřadu Jakub Linka. Skladování jiných potravin, které mají kratší trvanlivost, by podle něj bylo pro úřad nevýhodné.

Kolik skladů správa má a kde přesně se v republice nacházejí, úřady z bezpečnostních důvodů tají. Ze stejných důvodů odmítají sdělit, kolik a kterých potravin by každý člověk od státu dostal. Správa státních hmotných rezerv pouze tvrdí, že její zásoby vystačí na 13 milionů denních dávek. To znamená, že by dokázala živit celou republiku nanejvýš 1,3 dne.

Na vytvoření zásob jídla na požadované tři dny by úřad potřeboval více peněz, které mu ale nikdo nedá. „Je to záležitost peněžních prostředků. Zakázky můžeme vypsat jen tehdy, když na ně máme finanční krytí," vysvětlil šéf státních hmotných rezerv Švagr.

Ministerstvo zemědělství, které určuje, jaké potraviny a v jakém množství by se měly nakoupit, přitom začíná mluvit o rezervě potravin až na 15 dnů. To by podle Švagra znamenalo sedm až osm miliard korun navíc.

Z pokladny úřadu Miroslava Tomana (za ČSSD) však peníze nejdou. „Peníze dostává SSHR ze státního rozpočtu," uvedl mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý.

Ministerstvo financí odkázalo HN na krizové plány jednotlivých úřadů, tedy v případě potravin na ministerstvo zemědělství. „Ministerstvo financí nerozhoduje o tom, které z požadavků jednotlivých resortů budou splněny," sdělil Zdeněk Vojtěch z odboru vnějších vztahů ministerstva.

Správa státních hmotných rezerv byla nyní pod tlakem nejen kvůli nákupu potravin, ale také zdravotnických pomůcek kvůli pandemii koronaviru. Na ty dostala navíc 1,3 miliardy korun. Minulý týden dostala také 400 milionů navíc na potraviny, které by podle Švagra měly sloužit na nákup sušeného mléka.

Nicméně správa hmotných rezerv se dlouhodobě potýká kromě peněz s dalším problémem, kterým je nezájem firem o tendry. „Když něco nevysoutěžíme, tendr opakujeme," uvedl předseda úřadu.

Podle mlékaře, se kterým HN mluvily a který si nepřál být jmenován, nejsou tyto tendry pro firmy výhodné. „Nastavili podmínky, které nejsou ve vztahu k ceně mléka a pro nás jsou ztrátové," zdůvodnil mlékař.

S tím však Švagr nesouhlasí: „Firmy si nás nemohou plést s intervenčním fondem. To znamená nákup za vysoké ceny, když jsou ceny na trhu nízké."

JAKE POTRAVINY STÁT POPTÁVÁ

·    Sušené ptnotučné mléko: 3150 tun za 309,96 milionu korun v několika zakázkách.

·    Sušené odtučněné mléko: 3300 tun za 241,56 milionu korun v několika zakázkách.

·    Čočka velkozrnná loupaná: 250 tun za 16,95 milionu korun.

·    Konzervy vepřového masa ve vlastní šťávě: 120 tun za 16,2 milionu korun.

·    Paštiky v konzervě: 100 tun za 13,14 milionu korun.

·    Přírodní sýry: 220 tun za 4,24 milionu korun.

Poznámka: jde o vypsané tendry 5SHR od poloviny března 2020.

Černá kaňka

Jaroslav Ortman

Právo 16.7. 2020

Před kárným senátem Nejvyššího správního soudu stanul soudce Městského soudu v Praze Alexandr Sotolář, který ve funkci předsedy senátu čelil obvinění, že manipuloval a fingoval protokoly v kauze Opencard. Dvakrát na jejich základě uznal vinným obžalované v čele s bývalým pražským primátorem Tomášem Hudečkem a pražský vrchní soud jeho rozhodnutí dvakrát zrušil.

Výsledkem soudního řízení v trestní věci bylo odejmutí případu soudci Sotolářovi a jeho předání soudci jinému. Ten pak vynesl jiný, zprošťující rozsudek. Nyní před soudem, tentokrát kárným senátem, seděl sám soudce Sotolář, aby se zodpovídal za své jednání v pozici předsedy senátu, kdy měl upravovat a měnit soudní protokoly.

Přitom soudní protokol je veřejnou listinou, má hodnotu pravdivého popisu věci. Jeho padělání je trestným činem. Právě soudce, předseda senátu odpovídá za správnost a pravdivost údajů. Představa, že garant správnosti protokolu sám s touto správností manipuluje, je šílená. Ale právě toto se stalo.

Ve hře byly dva kárné návrhy. Ten první návrh, od ministryně spravedlnosti Marie Benešové, požadoval odvolání z funkce soudce. Ten druhý, od předsedy pražského městského soudu, odejmutí funkce předsedy senátu, ale zachování soudcovského taláru.

Kárný senát uznal soudce Sotoláře vinným, že měnil protokoly z jednání soudu u obžalovaných, ale i svědků, že podle předsedy kárného senátu „posouval při tom smysl sdělení, někdy více, někdy méně. Vyjádření někdy měnil v pravý opak, jindy vkládal do protokolu nové věty. Musel si být vědom, že takto provedené změny neodpovídají skutečnosti."

Do přepisu výpovědí v rozporu se zvukovým záznamem doplňoval celé věty, například „my jsme ho nepotřebovali", „to nehraje významnou roli", „za takovou cenu už určitě nepůjde" či „na jejich podmínky se nedá přistoupit". Pak následoval trest odejmutí funkce předsedy senátu a ponechání kárně stíhaného v soudcovském stavu.

Soudce Sotoláře znám ze své praxe. Byl specializován na hospodářskou, majetkovou trestnou činnost. Povahou je to introvert, komisní člověk. Spis měl vždy nastudovaný, znal každý detail.

O to víc šokuje, že se snížil k takovým krokům, které degradují soudcovskou roli. Jeho šéf, předseda soudu Vávra, to nazval „gigantickou ostudou", Marie Benešová řekla, že to „není jen ostuda, je to něco nemyslitelného, co by se v justici vůbec nemělo dít". Podle ní to „znevěrohodňuje justici". Dávám oběma za pravdu.

Soudce je člověk, který celým svým postupem v samotném procesu i v rozhodování je garantem nestrannosti, spravedlnosti a dodržování zákona. Právo na spravedlivý proces je právo ústavní. Proto jsou soudci ve své činnosti nezávislí, kdy jejich „bohem" při rozhodování je zákon. Právem si společnost soudcovské role váží a jejich platy musí být takové, aby nešlo soudce ovlivnit. Spravedlnost je vyšší hodnotou než statečnost. Již Cicero učil, že „soudce musí vždy, v každé při, jít za pravdou". Vysoká odpovědnost, vysoké pravomoci také kladou na soudce vysoké nároky. Ty se nemohou a nesmějí snižovat.

Je nepřijatelné a v 21. století nemyslitelné, aby si soudce s případem, který má na stole, pohrával jako pekař, kdy tu něco přidá, něco ubere, někdy přisolí, jindy připepří. Ze dvou návrhů a ze dvou možností, které ležely před kárným senátem Nejvyššího správního soudu, považuji za správný a jedině možný ten, který vyslovila Marie Benešová.

Soudce Sotolář měl být za svůj dehonestující čin potrestán odejmutím soudcovského mandátu. Měl přestat soudit.

Pokud se kárný senát domníval, že „kárně obviněný takto nepostupoval proto, aby poškodil obžalované", pak takové hodnocení zlehčuje míru provinění. Člověka až mrazí při pomyšlení, čeho by se soudce musel dopustit, aby přišel o soudcovskou funkci.

V každém případě je případ černou kaňkou a stínem nad českou justicí. Měl by být i ponaučením, že nejde jen o to, mít napsáno v Ústavě, že ČR je právním státem, ale i o to, tento stav chránit. Jak praví nápis na budově mateřského soudu soudce Sotoláře: „Spravedlnost - ochránkyně poctivých, karatelka provinilých, strážkyně obecné veřejnosti."

(Autor je advokát)

O potravinách a volném trhu

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Tak máme za sebou diskuzi o povinné potravinové soběstačnosti.  V parlamentě hlasovali o nařízení, podle kterého měla být naprostá většina potravin v našich obchodech z naší produkce.

Rozložení pozic v debatě bylo přesně takové, jaké se dalo čekat. Na jedné straně ti, pro které potraviny představují podstatnou část výdajů domácnosti. Tedy chudší lidé. Ti potřebují jistotu, že jídlo bude, že bude v nejbližší prodejně a že cena nebude příliš kolísavá. Když se ztrojnásobí cena rajčat, můžeme na čas přejít na zelí. Ale poradit si takhle s bramborami je obtížné, a s chlebem nemožné. Takoví lidé tedy preferují soběstačnost. Třeba i povinnou soběstačnost.

Na druhé straně jsou ti, kteří vydělávají tolik, že výdaje za potraviny jsou pro ně zanedbatelné, a není pro ně obtížné nakoupit v cizině.

Proti povinné soběstačnosti bylo i sdružení drobných zemědělců, ale to je záhada jenom na první pohled. Mnoho malých farem produkuje biopotraviny, což je luxusní zboží určené převážně pro nejbohatší klientelu (většina si tím jenom přilepšuje vedle nákupů v hypermarketech). Potřebují své bohaté zákazníky, a často od nich i přebírají pohled na svět, takže v této vrstvě najdete názory bližší spíše korporátním manažerům než starým sedlákům. Bohatá manažerská vrstva a velké sociální rozdíly  - to je něco, čemu se umí dobře přizpůsobit. Tisíce tun brambor, pšenice a vepřového pro dělnicko-řemeslnickou vrstvu, to je nezajímavé.

Až sem je to jasné. A je také logické, že byl návrh zameten pod koberec. Bohatí mají na dění v parlamentech větší dění než chudí, a referendum si obyvatelé vynutit nemohou.

Buranský sociolog si ale nemůže odpustit jedovatou otázku. A co supermarkety? Vždyť sítě supermarketů jsou skutečnými vítězi současné situace. Jejich marže narostla z jednotek procent před 25 lety na dnešních 20-50 procent, a dále roste. V řadě případů je tomu tak, že pro nadnárodní korporaci jsou české země zdrojem tak obrovského zisku, že je to rozhodující pro celoevropský výsledek. Kde je zájem těch korporací? Proč se o něm nemluvilo? Proč ho nehájily? Proč jsme všude neslyšeli, že v případě povinné potravinové soběstačnosti budou muset zdražovat, propouštět a zhorší služby? Proč jsme neslyšeli dojemné příběhy o matce samoživitelce s postiženými dětmi, která by kvůli tomu přišla o práci v Kauflandu?

A buranská odpověď vychází z jiné otázky. Kdo hájí zájmy nadnárodních investorů? No přece vrstva profesionálních ekonomů. A od nich jsme to slyšeli snad tisíckrát. Povinná potravinová soběstačnost by byla regulací, státním zásahem a vůbec by nebyla tržní. A to je prý moc zlé.

Což je příležitost k další šťouravé otázce. Ano, samozřejmě, že chceme, aby české zemědělství nebylo vlastněné jedním monopolem, ale skládalo se z bezpočtu nezávislých statků, podniků a družstev. Ale co nám může přinést volný trh v mezinárodním měřítku?

Za prvé. Třeba to, že když někde v Holandsku vypěstují rajčata nebo v Německu maso levněji než u nás (ať už díky dotacím, podnebí nebo z jiného důvodu), zlikvidují tím naše zemědělce. Chceme to?

Za druhé. Že zahraniční producenti přinutí české zemědělce srazit ceny. Opravdu to chceme? Opravdu jsou sedláci a zemědělští dělníci právě ti, kdo by se měli dále uskromňovat? Vidíme před českými vesnickými domky nové mercedesy? Vyplácí se na statcích statisícové platy? Pracuje se tam jenom tři hodiny denně? Není to náhodou tak, že další snížení cen by už bylo likvidační? 

Za třetí. Pokud někde v Kanadě, Číně nebo kdekoliv jinde zaplatí za potraviny víc, podle zásad volného trhu by tam měly být vyvezeny, bez ohledu na dopady na české obyvatelstvo. Chceme to?

A v pozadí nejdůležitější otázka. Co když se ukáže, že tržní hodnota práce obyvatelstva českých zemí na globálním trhu je nižší než náklady na jeho stravování, bydlení a další nutné věci? Vypneme národ jako produkt s nedostatečnou marží?

Odkaz na článek zde

Liberalismus proti demokracii

Petr Drulák

Právo, 25.6. 2020

Liberální stát se stále více vymyká demokratické kontrole. Minulý týden opět ukázal sílu liberální soudcokracie v západních demokraciích. Americký Nejvyšší soud odmítl pokus Trumpovy administrativy zastavit program na podporu mladistvých nelegálních migrantů. Evropský soudní dvůr zakázal Maďarsku požadovat zveřejňování finančních zdrojů od nevládních organizací pobírajících peníze ze zahraničí.

O statut mladistvých nelegálních migrantů se ve Washingtonu vedou už léta spory. Děti, kteří do USA většinou přicházejí se svými rodiči, za svoji ilegalitu nemohou, se zemí původu často už nemají žádný kontakt a v ilegalitě z nich nevyrostou řádní občané.

Na druhou stranu stále se jedná o obcházení vládní imigrační politiky a zpochybňování schopnosti státu kontrolovat vlastní hranice. Významná část americké společnosti je navíc přesvědčena, že ji další imigrace ohrožuje. Kongres opakovaně projednával návrhy zákonů na legalizaci nezletilých imigrantů, nikdy nezískaly většinu.

Prezident Obama se věc rozhodl řešit na úrovni výkonné moci. Bez opory v zákonu zavedl vládní program chránící kolem milionu mladistvých před deportací. Trump se v kampani netajil, že tento program okamžitě zruší, což také po nástupu učinil. Nicméně jeho krok byl soudně napaden a věc se dostala až před Nejvyšší soud. Ten rozhodl, že zrušení Obamova programu nebylo dostatečně odůvodněné, a je tudíž neplatné.

I když lid řekne demokratické "ne",

liberální elita si to prostřednictvím soudů

klidně vyloží jako "ano"

   O nápadech prezidenta Trumpa si můžeme myslet, co chceme. Ale nepochybně měl demokratický mandát zrušit program, který jeho předchůdce zavedl. Zejména když Obama obešel Kongres, jehož souhlas neměl. Soud však dal přednost právům nelegálních imigrantů před schopností státu kontrolovat své hranice a území. Trumpa vyzývá, aby své kroky lépe zdůvodnil. Nestačí mu ani demokratický mandát prezidenta, ani že faktická legalizace mladých imigrantů byla bez zákonné opory.

Rozhodnutí soudu nejvíce ocenili lidskoprávní aktivisté a představitelé velkého byznysu, z médií víme o radosti generálního ředitele Applu i šéfa Americké obchodní komory. Reakce běžných Američanů, kteří s imigranty soutěží na trhu práce, liberální média nezajímají. Tato shovívavost k porušování zákonů připomíná dokonalý soulad mezi liberálními progresivisty a ekonomickými neoliberály. Posilování postavení nelegálních migrantů zajistí nárůst nabídky pracovní síly a utlumí nároky na růst mezd.

Maďarský zákon reagoval na specifikum zemí střední a východní Evropy. Podobně jako jsou jejich ekonomiky silně závislé na zahraničním kapitálu, i nevládní organizace jsou v mnohem větší míře financovány zvnějšku než v západní Evropě. Řada z nich je politicky aktivních, přičemž vnější zasahování do demokratické debaty je vždy velmi citlivé. Ukázala to koneckonců i americká debata o ruském vměšování do předvolební kampaně, jakkoliv je těžké si představit, že by americký kolos mohl být zvnějšku skrytě a účinně ovlivňován.

U malých středoevropských států je podobné ovlivňování zcela běžné - z USA, Ruska. EU i odjinud. To nejmenší, co se dá udělat, je rozkrýt zahraniční financování a související zájmy. Maďarsko demokraticky přijalo příslušný zákon. Ale Evropský soudní dvůr ho odmítl s tím, že odporuje principu svobodného pohybu kapitálu. Má zvýhodňovat nevládní organizace s čistě domácími zdroji oproti těm, co jsou financovány zvenku.

Soud tím opět předvedl, jak kreativně umí interpretovat pravidla společného trhu ke zdůvodnění téměř jakéhokoliv evropského zásahu do národní svrchovanosti. Také ukázal, jak liberální elita dokáže využít nadnárodního trhu, aby mohla v Maďarsku i jinde bez jakýchkoliv překážek financovat ze zahraničních zdrojů progresivistické kampaně namířené proti vládním politikám.

Co si z toho vzít? I když lid řekne demokratické "ne", liberální elita si to prostřednictvím soudů klidně vyloží jako "ano". Asi je třeba "ne" opakovat snad i důrazněji a elitě připomenout, že pokud si s lidem nerozumí, nemění se lid, nýbrž elita.

(Autor je politolog)

VLIV METEOROLOGICKÝCH FAKTORŮ NA VÝNOSY CHMELE

Karel Pejml,

Meteorologické zprávy 20, 1 (1967), Praha

1. ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY

Jedním z hlavních úkolů, které současná zemědělská výroba ukládá agrometeorologii, je studium a rozbor vlivu počasí na výši výnosů. Je to proto, poněvadž vyhodnocení meteorologického faktoru je nezbytným předpokladem pro prognózu výnosů. Je však hned třeba dodat, že právě při řešení tohoto základního úkolu se setkáváme s nemalými potížemi. Tyto potíže pramení jednak ze samotné podstaty problému (subjektivní příčiny), jednak z vnějších objektivních příčin.

Subjektivní příčiny se projevují především v tom, že výnosy nejsou jenom výslednicí působení počasí, ale celého spektra různých faktorů, jejichž hodnota není konstantní, ale variabilní. Variabilita se projevuje v prostoru i v čase. Tento fakt, který stále ještě není dostatečně oceňován, je nutno zvlášť zdůraznit. Uveďme si názorný příklad. Kdybychom měli ve studované oblasti dva tři zemědělské závody v rozdílných půdních podmínkách a kdyby tyto závody byly dobře odborně vedeny po dlouhou řadu let, kdyby tam byly prováděny hnojení, ochrana, veškerá agrotechnika s největší pečlivostí, kdyby tam byly zaváděny jen vyzkoušené a vysoce rentabilní metody (ty by však ovlivňovaly již docilované vysoké výnosy relativně jen málo) a kdyby i přesto výnosy těchto zemědělských závodů rok od roku kolísaly, tehdy a jenom tehdy mohli bychom kolísání těchto výnosů připisovat vlivům počasí. Je samozřejmé, že v současné době nemáme takové podmínky a neměli jsme je ani v minulosti. Výsledky našich zkoumání budou proto zatíženy jistou chybou (výnosová chyba). Tato chyba pak bude tím větší, čím bude užší rozsah našich zkoumání, tj. čím méně faktorů budeme sledovat.

Ovšem i při samotném rozboru vlivu počasí na výši výnosů se setkáváme jak s přímým působením počasí (např. snižování výnosu chmele déle trvajícím suchem), tak i nepřímým (např. rozšíření i omezení rostlinných chorob či škůdců působením počasí, ztížené obdělávání půd vlivem sucha nebo působením déle trvajících dešťů, atd.).

K objektivním příčinám, alespoň při rozboru výnosů chmele, především patří nemalé potíže při soustřeďování, třídění a verifikaci podkladového materiálu. Pokud se týče výnosů jsme nuceni pracovat pouze s okresními, případně krajskými průměry, v starších dobách se zemskými i celostátními průměry. To pak silně ztěžuje meteorologický rozbor. I meteorologické řady, zvláště v okrajových pásmech chmelařské oblasti, jsou poznamenány dvěma světovými válkami. Jsou přerušované a starší, obecně před r. 1920, často úplně chybějí. Pozorovací materiál se buď ztratil nebo byl zničen. To je velmi nepříjemné, poněvadž není možno účelně zpracovat období před r. 1900, z kterého jsou poměrně spolehlivé a četné statistické údaje o výnosech chmele a o jeho chorobách a kdy byla takřka jednotná agrotechnika. Proto při prověření jistých našich předpokladů musíme se zaměřit na druhé podobné období v letech dvacátých až třicátých. Zmínil jsem se jen o hlavních překážkách. O jiných, např. o snižování výnosů z daňových důvodů nebo o zvyšování či snižování výnosů z důvodů burzovních se nezmiňují, poněvadž jsou dnes prakticky nezjistitelné.

Přes všechny tyto potíže se však domnívám, že můžeme při sledování vlivu meteorologických faktorů na výnosy chmele dospět v prvním přiblížení k jistým užitečným závěrům, majícím především metodický význam pro další výzkum výnosů, případně pro jejich prognózu.

2. ROZBOR ŘADY VÝNOSŮ CHMELE Z LET 1871 – 1964

Laskavostí Výzkumného ústavu chmelařského v Žatci byly mně zaslány dlouhodobé záznamy o výnosech chmele z let 1871 až 1964. I když jsou to výnosy zemské (do r. 1918) a od r. 1918 celostátní, vztahují se z největší části na českou chmelařskou oblast, jelikož Morava a v nejnovější době i Slovensko se podílejí na celostátní produkci chmele jen nepatrně. Přes tyto výhrady však získáme jistý přehled o celkovém trendu produkce. A k tomu bylo zaměřeno i statistické zpracování řady.

Výnosová řada 1871 – 1964 je znázorněna na obr. 1. Údaje jsou již převedeny na celní centy (cc.) 1 cc. = 50 kg. Při statistickém vyhodnocení této řady provedli jsme skupinové rozdělení četností. Šířka třídy byla stanovena na 4 cc. Počítali jsme se 6 třídními intervaly. Při výpočtu směrodatné odchylky σ použili jsme běžný vzorec:

kde σ = směrodatná odchylka, h = velikost třídního intervalu, u_i = třídní čísla a f_i = četnosti.

Výnosy chmele za období 1871 – 1964 byly potom definovány takto: n = 94, A (x_max – x_min = 22,32,  = 12,056, σ = 4,519,

Obrázek 1

k_r (Sheppardova korekce) = 1,33, σ‘= 4,369, V_r = 36,4%, x = 11,724, x = 11,64. Z rozboru řady je patrno, že medián, modus i aritmetický průměr se od sebe příliš neliší a že tedy jde o mírně nesouměrné rozdělení četnosti. Průměr je na pravé straně modu, je tedy šikmost pozitivní. Ze statistických veličin je zajímavý průměr (x = 12,056), který je poměrně vysoký a velké variační rozpětí A (22,32 cc.). Ovšem sebepodrobnější statistický rozbor nám nic neřekne o pravděpodobných příčinách, které vedly k obecně zajímavým charakteristikám výnosové řady. Vraťme se proto znovu k obr. 1.

Z grafu na obr. 1 je patrno, že znázorněné výnosy mohli bychom rozdělit do dvou hlavních skupin. První skupina sahá od r. 1871 ca. do r. 1900 a obecně se vyznačuje nižšími výnosy. Druhá skupina zahrnuje období od r. 1901 do r. 1964 a obecně se vyznačuje vyššími výnosy. Na tom nemění nic ani ta skutečnost, že v druhé skupině se projevují markantní kolísání výnosů. Lze hovořit dokonce o výrazných poklesech, např. v r. 1952.

Některé z těchto poklesů, jmenovitě poklesy v letech 1914 až 1918 a 1940 až 1945, jsou přímým důsledkem válečných let. Tehdy snižovaly výnosy chmele především tyto faktory: Rušení a omezování chmelnic, aby byla získána půda pro vyživovací hospodářství, nedostatek pracovních sil, nedostatek materiálu všeho druhu, nedostatek postřiků a postřikovacích zařízení, nedostatek nutných peněžitých prostředků a konečně nedostatek péče o chmelnice vůbec. Tyto vlivy se samozřejmě projevovaly i v těžkých poválečných letech po obou světových válkách. Přechodně nižší výnosy v období zhruba od r. 1951 do r. 1955 byly způsobeny přeměnou malovýrobních forem na zemědělskou velkovýrobu.

Významným faktorem, který ovlivňoval výnosy chmele byly silné až katastrofální výskyty škůdců a chorob na chmelu. Např. jsou známé mšicové kalamity v letech 1903 a 1918. V r. 1903 bylo zničeno 76% sklizně chmele. V letech 1936, 1939, 1940, 1943, 1945, 1949 a 1955 byl silný výskyt peronospory. V letech 1826, 1893, 1896 a zvláště pak v r. 1879 a v r. 1880 ničil a někde úplně zničil celou úrodu chmele zavíječ prosný (Botys nubialis), zvaný „chmelný červ“. V některých případech lze prokázat vliv počasí, ale zdá se, že velikost škod závisela na obraně, která byla zvláště před r. 1900 ještě velmi primitivní, ale selhávala i ve válečných a poválečných letech, kdy strádala nedostatkem vhodných prostředků. Je nutno zdůraznit, že pokroky chmelařské fytopathologie v posledních desetiletích a dokonalejší agrotechnika podstatně přispěly k zvýšení výnosů.

Nemalou úlohu hrála i používaná technická zařízení. Chmel se sušíval na lískách na slunci, konstrukce chmelnic se lišila od dnešní, byla odlišná délka sponů, atd.

Výnosy by tedy bylo možno charakterizovat vztahem:

W = f + F + v,

kde W = výnosy, f = společenský faktor, F = povětrnostní faktor a v = výrobní faktor. Z toho hlediska je pak nutno posuzovat celkový trend výnosů chmele za období 1871 – 1964.

Pro celkové posouzení výnosů za celé studované období je významný přímkový trend A (silná čára na grafu na obr. 1). Má výrazně vzestupnou tendenci. Jeho rovnice zní:

Y_A = 0,087 x + 12,255

Přímkový trend b na obr. 1 zachycuje trend výnosů od r. 1871 do r. 1919. Má vzestupnou tendenci a hoví rovnici:

Y_b = 0,108 x + 9,961

Přímkový trend c, zachycují trend výnosů chmele za období 1920 – 1964, vykazuje sestupnou tendenci a je vyjádřen rovnicí:

Y_c = -0,029 x + 14,669

Kdybychom nebrali v úvahu výše uvedené vztahy, dospěli bychom k nesprávnému vyhodnocení trendu.

3. KVANTITATIVNÍ STANOVENÍ POVĚTRNOSTNÍHO FAKTORU F

Při podrobnějším výzkumu vlivu počasí na výnosy chmele použijeme vzorce pro výpočet povětrnostního faktoru F, který  jsem empiricky odvodil z dlouholetých rozborů výnosů chmele a počasí.

Tabulka 1. Zjišťování koeficientu srážek v červnu (k_rVI).

Tabulka 2. Zjišťování koeficientu srážek v červenci (k_rVII).

Tabulka 3. Zjišťování koeficientu teploty v červnu (k_rVI).

V tomto vzorci znamenají: 

ØtV = průměrnou teplotu v květnu, 

  = úhrn srážek v květnu, 

ØtVI = průměrnou teplotu v červnu, 

k_rVI a k_rVII = koeficienty srážek v červnu a v červenci, 

k_rVI = koeficient teploty v červnu.

Tabulka 4. Výpočet povětrnostního faktoru F pro žateckou oblast v letech 1923 až 1937

4.Veličiny dané

5. Výpočet veličiny F

Tabulka 5. Rozbor dosažených výsledků

Číslice používané ve vzorci: Číslo 19 v první závorce je námi stanovená konstanta a 10 ve jmenovateli zlomku snižuje květnové srážky na desetinu (opatření, aby se nevytvářely neúměrně vysoké hodnoty F).

Tab. 1-3

Jako příklad praktického výpočtu uveďme si výpočet F pro žateckou oblast pro léta 1923 až 1937 a proveďme ihned testování spolehlivosti F s výnosy v jednotlivých letech.

Tab. 4-5

Výčet podmínek, které vyžadujeme pro splnění jest vlastně modelem příznivých povětrnostních podmínek pro nejlepší výnosy chmele. Jelikož veličina F podává tyto nejpříznivější podmínky pouze v prvém přiblížení, nemluvím o maximálních, případně optimálních výnosech. Podobné rozlišení jest třeba vyhraditi dalším zkoumáním. Výčet podmínek bude uveden v dalším textu. Přistoupím však ihned k testování výsledků. K testování použijeme koeficientu pořadové korelace. Jak známo běžný koeficient korelace r je podmíněn lineární závislosti a dvojrozměrným normální rozdělením základního souboru. Tyto předpoklady, zvláště u malých souborů – jako v našem případě – nebývají vždy splněny. Pracujeme s tímto vzorcem:

kde značí součet čtverců rozdílů pořadových čísel pro všechny dvojice pozorování. Počet dvojic pozorování je celkem n, r_d je koeficient korelace (Spermanův koeficient korelace). Může nabývat hodnot od -1 do 1. Při úplné shodě pořadí je r_d = 1, při úplné neshodě r_d = -1 a při nezávislosti r_d = 0. V našem případě zkoumáme závislost pořadí F a pořadí výnosů. Pro test významnosti zvolíme hladinu významnosti p = 0,05 a při v = n - 2 = 13 najdeme r_0,05 = 0,5139. Protože

zamítáme nulovou hypotézu o nezávislosti. Studovaná závislost pořadí povětrnostního faktoru F a pořadí výnosů je tím jasně prokázána.

Závěrem lze tedy říci, že při rozboru výnosů chmele z žatecké oblasti za období 1923 – 1937 (15 let) byla prokázána výrazná závislost výnosů na počasí vyjádřeném povětrnostním faktorem F.

Tabulka 6. Hodnoty povětrnostního faktoru F na Lounsku za období 1926 – 1943 (18 let)

Přistupme nyní zcela obdobným způsobem k prozkoumání řady výnosů z lounské oblasti z let 1926 – 1947 (18 let). Jelikož postup je stejný uvedu v tab. 6 pouze hodnoty F. Tyto hodnoty jsou však vypočteny pouze do r. 1943 včetně. V pozdějších letech se totiž již výrazně uplatňuje společenský faktor f, který silně ovlivňuje i výrobní faktor v. Tyto faktory, f přímo a v nepřímo pak silně zkreslují působení povětrnostního faktoru F.

Pomocí pořadových čísel povětrnostního faktoru F a výnosů bylo přikročeno k výpočtu korelačního koeficientu r_d. Korelační koeficient r_d = 0,777. Pro test významnosti opět zvolíme hladinu významnosti p = 0,05 a při v = n – 2  = 16 najdeme r_0,05 = 0,4683. Protože

zamítáme nulovou hypotézu o nezávislosti. Je možno považovat za prokázané, že i na Lounsku v studovaném období panovala významná souvislost mezi počasím charakterizovaným povětrnostním faktorem F a výškou výnosů.

Graficky je tato souvislost znázorněna na obr. 2. Přímka odhadu byla vypočítána podle známého vzorce

a tedy

4. STANOVENÍ A POROVNÁNÍ MODELU POČASÍ VELMI PŘÍZNIVÉHO PRO VÝNOSY CHMELE

Způsob výpočtu povětrnostního faktoru F, který jsme uvedli, vytyčuje 5 základních podmínek, které jsou též parametry našeho modelu příznivého působení počasí na výnosy chmele. Jsou to tyto podmínky:

1.     Nadnormální srážky v květnu.

2.     Nadprůměrná teplota v květnu.

3.     Nadprůměrná teplota v červnu. Vysoké teploty v červnu se však mohou hodnotit kladně jen tehdy, spadne-li v tom měsíci alespoň 70% srážek z normálu.

4.     Srážkový úhrn v červnu nemá klesnout pod 40 mm.

5.     Srážkový úhrn v červenci nemá klesnout pod 60 mm, v případě vyšších srážek v červnu (80 mm a více) pod 40 mm, v případě nízkých srážek v červnu (pod 20 mm) pod 80 mm.

Platí prozatím jen empirické pravidlo, že jsou.li splněny 3, 4 nebo 5 podmínek bývají výnosy vyšší, jsou-li splněny jen 2 podmínky a méně jsou výnosy nižší.

Obr. 2

Je nutno ještě uvést, že pokud se týče chmele jsou rozhodující nejen výnosy, ale i kvalita. S tímto problémem jsem se však zabýval jinde a domnívám se, že výsledky těchto zkoumání budou zveřejněny.

Zkoumáním závislosti výnosů chmel na počasí za delší období zabývali se Winter [3] a Oswald (2).

Winterův model

Gymnasiální profesor v Aši Adolf Winter zkoumal vztahy mezi výnosy kulturních rostlin a počasím v Čechách. Mezi jiným zkoumal též tyto závislosti u chmele, a to za období 1896 – 1915. Práce byla řešena statisticky (korelačním počtem) a pokud mohu posoudit, bez jakéhokoliv přihlédnutí k ostatním skutečnostem. Winter dospěl k názoru, že v době od česání chmel až do prosince podmiňují dobré výnosy chmele v příštím roce relativně vysoké teploty a velké srážky. Srážkový úhrn za dobu vegetačního klidu (až do konce února) nemá klesnout pod 180 mm a průměrná teplota v stejném období nemá znatelněji klesnout pod 4°C. Studený leden přináší spíše užitek než škodu. Srážky během jarních prací (konec března-květen) neprospívají, ale také neškodí. Březen mý být mírný, duben studený. Od května do července je žádoucí postupné zvyšování teplot. Srážky mají být zpočátku slabší. Teploty i srážky mají dosáhnout svých nejvyšších hodnot v červnu. Teplota a srážky v červnu jsou rozhodující pro výši výnosů.  Průměrná červnová teplota nemá klesnout pod 16°C. V červenci trvá vliv teplot, zatímco srážky nemají již žádný vliv. V srpnu naopak jsou požadovány vyšší srážky (před česáním jen průměrné), zatímco teploty již nehrají žádnou úlohu. Česání má probíhat za suchého a studeného počasí.

Oswaldův model

Karel Oswald [2] sledoval po delší dobu (1935 – 1946) působení počasí na výnosy chmele. Z těchto pozorování, prováděných do r. 1938 v Deštnici, později v Rakovníku, dospěl k názoru, že v druhé polovině vegetačního období panuje naprostá souvislost mezi výnosy a množstvím srážek. Hlavní podíl na vývoji hlávek pak mají srážky v měsíci červenci, tj. v době hlávkování. V těch letech, ve kterých po teplém dubnu a květnu následoval vlhký červen a zvláště pak červenec, byly výnosy maximální. Naopak, byl-li studený duben a květen a bylo.li v červnu a v červenci sucho, byl výnos chmele minimální. Klesla-li průměrná teplota v měsíci dubnu pod 7°C, případně květnová pod 11°C, byl vývoj chmele ohrožen a to i tehdy, kdyby v důsledku příznivého množství srážek v druhé polovině vegetace nasazené hlávky dobře odrostly. I tehdy by byl výnos malý. Výnos byl malý i v tom případě, když teplota v první polovině vegetace sice umožnila dobrý vývoj rostliny, ale množství srážek v červnu a v červenci bylo nedostatečné (pod 150 mm) nebo poklesly-li srážky v červenci (pod 80 mm).

Z popisu obou modelů vyplývá, že náš model se nejvíce přibližuje Oswaldovu modelu. Winterův a Oswaldův model se podstatně od sebe liší. Zdá se tedy, že naše parametry, které byly vypočteny z dlouhodobých řad Žatecka a Lounska, jest možno vztahovati i na Oswaldovu řadu z let 1935 – 1946. Jistou výhodou našeho modelu je patrně to, že působení povětrnostních činitelů, zahrnuté do povětrnostního faktoru F, je možno vyjádřit exaktně, pomocí stanoveného vzorce.

5. ZÁVĚRY

1.    Byl proveden základní rozbor (přímkovými trendy) řady výnosů chmele z let 1871 – 1964 a byly uvedeny tři činitelé ovlivňující výšku výnosů: společenský faktor f, povětrnostní faktor F a výrobní faktor v.

2.    Byl odvozen empirický vzorec pro výpočet povětrnostního faktoru F a přezkoušen a otestován co do významnosti na řadě výnosů chmele z Žatecka (1923 – 1937) a z Lounska (1926 – 1943). Dosažené výsledky byly zcela uspokojující a byla prokázána závislost výše výnosů chmele na hodnotách povětrnostního faktoru F. Byla zvolena taková období, kde mohlo býti předpokládáno dominantní působení F a silné potlačení f a v (relativně menší společenské výkyvy, jednotnost v poměrně vyspělé agrotechnice).

3.    Byla provedena konfrontace mezi našimi, Winterovými a Oswaldovými výsledky. Bylo konstatováno, že naše výsledky se nejvíce přibližují Oswaldovým.

LITERATURA:

[1]       Myslivec V.: Statistické metody zemědělského a lesnického výzkumnictví.

Praha, 1957

[2]       Oswald K.: Vliv počasí na vývoj a stavbu chmelné hlávky. Sborník ČSAZV,

XX (1947), seš. 2, p. 137-147.

[3]       Pollak L.: Der Einfluss der Witterung auf die Ergebnisse der Ernte von

Hopfen, Wein, Weizen und Kartoffeln in Böhmen. Statistický obzor, XV

(1934), seš. 4-6. Sonderdruck.

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se takto nechovají, vysvětluje mikrobioložka Peková

Lidovky.cz, 25.5. 2020

PRAHA Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody se státem ohledně testování na koronavirus, ale i kvůli svým prohlášením, že nový typ koronaviru je uměle vytvořený.

Koronavirus našli výzkumníci v Česku i ve splašcích.

Prozradit místa nálezu zatím nechtějí

Byť ji za to mnozí kritizují, je toho názoru, že obor genového inženýrství je potřeba regulovat. „Doba je nová a není možné si myslet, že genové inženýrství a molekulární biologii dělají jen dobráci," říká Peková v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Na koronavirus se ve vaší laboratoři už nechalo otestovat mnoho lidí a také jste jej podrobně zkoumali. Co všechno jste tedy o něm zjistili?

Rukama nám prošly tisíce pacientů a viděli jsme mnoho pozitivních záchytů. Moje hypotéza coby molekulárního biologa, kterou naše pozorování potvrzují, je taková, že se virus velmi rychle množí. Při každé replikaci přepisu a kopírování svého genomu dělá chyby. On by dělal chyby, i kdyby se tak rychle nemnožil. Je to totiž RNA virus a ty jsou chybové. Jenže tento virus se množí až 270krát rychleji než běžný koronavirus, jak už popsala zpráva z laboratoře v čínském Wu-chanu.

Někteří potomci viru vyvinou mutace, které zabíjejí. Některé mutace budou takové, že oslabí virus, ten si zaleze do buňky a bude se tam chovat normálně. Může také nastat to, že se viru nezbavíme a někdo se stane jeho rezervoárem. Doufám však, že se to nestane. Potom jsou samozřejmě varianty, kdy se virus chová agresivně, to jsou případy kmenů z Lombardie v Itálii a v New Yorku.

Nemoc covid-19 může zaútočit na téměř

jakýkoliv orgán v lidském těle.

Odborníci popsali průběh nákazy

Lidovky.cz: U lidí v USA se začaly objevovat symptomy jako sraženiny krve, vyrážky, oteklé nohy. To je další projev rychlé mutace?

Virus se mění pod rukama. Cosi ho žene do obrovských výkonů, na které původně nebyl stavěn. Takto se zkrátka přírodní izoláty nechovají. Na začátku byla verze nula a teď vidíme kdoví kolikátou. To, jaký má virus biologický efekt, záleží na tom, s jakou chybou přepíše svůj genom. Proto může být zcela nečekaný. Má samozřejmě afinitu k plicím, poškozuje plicní tkáň, ale že dělá i trombózy a různé vyrážky - byť kožní vyrážky k určitým virům prostě patří -, vypovídá o tom, že se skutečně chová tak, jak si zamane na škále od 1 do 100. Nejde mu přičíst jeden klinický popis, jako u jiných.

Lidovky.cz: To, že se takto rychle množí, je tedy vaše hlavní laboratorní poznání o koronaviru?

Pokud bychom vyloučili variantu, že se jedná o zázrak - a o něj se opravdu nejedná -, jde podle mě o dílo lidské ruky. Regulační systém viru, jeho biologické hodiny, určující, jak rychle se bude replikovat a pracovat, má upravené. Biologické hodiny tikají rychleji. To je to, co jsme v naší laboratoři identifikovali. Na začátku jsme vídali pacienty, kteří měli obrovské kvantity viru, přišli po svých, odevzdali vzorek a odešli po svých do karantény. Potom jsme sledovali pacienty z JIP, kteří měli stejné množství tohoto viru, ale skončili na umělé plicní ventilaci. Je to jako počítačová hra, která se vyvíjí za pochodu. Jenom doufám v to a jsem o tom přesvědčená, že se mu biologické hodiny nezměnily v jeskyni s netopýry, ale někdo mu to udělal. Pro virus to znamená, že je v dlouhodobém měřítku méně životaschopný, že vymizí. To je jediná záchrana, protože jinak je to v negativním smyslu geniálně vyrobená hračka.

Našlapujeme na minové pole. Od českých i slovenských vědců se naopak ozývá, že se koronavirus nemnoží tak rychle, spíše odpovídá rychlosti virů chřipky a není tak agresivní. Koronavirus je tady velmi krátkou dobu a objevuje se mnoho informací. Dovolím si vyjadřovat se k tomu jenom proto, že jsme virus v laboratoři zkoumali. Kdybych čerpala jenom z literatury, nedovolím si říct ani slovo. Pokud se v odborné literatuře objeví názor proti mainstreamu, který říká, že virus vyletěl z netopýří jeskyně, velmi rychle tyto zprávy ze stránek mizí. Podobně jako zpráva z wuchanské laboratoře o tom, že se virus množí až 270krát rychleji. Změřili rychlost replikace divokého typu netopýřího koronaviru a rychlost izolátu, který měli ve Wu-chanu. Zjistili, že se izolát minimálně 100krát až 270krát rychleji replikuje. To odpovídá tomu, co vidíme v laboratoři my.

Staví-li někdo svůj názor jen na tom, co je na internetu stále dostupné, může se i na základě toho domnívat, že virus tolik nemutuje. Pomáháme třeba fakultním nemocnicím s případy, kde je potřeba změřit množství viru. Nový koronavirus jsme kvantifikovali u pacientů přijatých na JIP, jimž se poté průběh komplikoval. Nárůst množství jednoho anatomického kompartmentu (oblast s jednotnými vlastnostmi - pozn. red.) byl v průběhu dvou dnů větší tisíckrát. Ani chřipka se takto rychle nechová.

Lidovky.cz: Už v březnu jste řekla, že dle vás koronavirus unikl z laboratoře, nikoliv z netopýří jeskyně. Podobně se vyjádřil americký ministr zahraničí Mike Pompeo či francouzský nobelista Luc Montagnier. Světová zdravotnická organizace však prohlásila, že jde o dílo přírody, vesměs stejně se vyjadřují čeští vědci. Oč tedy svoje zjištění opíráte?

V naší laboratoři se věnujeme celé řadě zvířecích koronavirů. Tuto diagnostiku dělám od roku 2006 a vím, kam je nutné se různým mikrobům v genomu dívat, abychom je dokázali identifikovat. Ne náhodně a chybově, ale diagnosticky přesně. Tento virus má svůj unikátní úsek, který se vyskytuje v jeho 5' UTR (nepřekládané) oblasti, je to úplně prvních 265 písmen jeho genomu z celkových 30 tisíc. Vyskytuje se ještě před oblastí, kterou popisují dva články v odborných časopisech Nature Medicine a Nature, podle kterých se říká, že koronavirus vyletěl z jeskyně. Oba články se vyhýbají první oblasti viru, která je jeho hlavou, a to se domnívám, že je hrubé pochybení. Věnují se pouze jeho tělu.

Nemělo by se stát, že na základě nedostatečné informace udělám takovéto závěry a publikuji je ve svaté bibli molekulární biologie, časopisu Nature. V této oblasti, již normálně používáme u jiných koronavirů k jejich identifikaci, protože je stabilní, jsme zjistili, že je tam obří heterogenita oproti nejbližším virům. Pokud bychom se bavili o tom netopýřím, který měl uletět z jeskyně, je u něj 27 různých záměn oproti původnímu netopýrovi. Ale nejblíže tomuto koronaviru stejně není netopýr, nýbrž virus SARS, jenž se objevil v roce 2003.

Lidovky.cz: Co nám tedy pětičará nepřekládaná oblast (5' UTR), o které mluvíte, o koronaviru říká?

Je to unikátní a nejdůležitější oblast, jsou to biologické hodiny, mozek viru. Když mu nehorázným způsobem a zcela náhodně vyměním kolečka, tak nevím jistě, jestli bude takto dobře fungovat. A protože je genové inženýrství můj obor, ve kterém jsem začínala, neumím si představit, jak by to udělala příroda. Ale vím, jak bych to udělala já, kdybych chtěla zvýšit replikační kapacitu viru. Je to hrubá odlišnost od normálu. Laboratorně se dá takováto manipulace udělat velice snadno v horizontu dní a týdnů. Pokud se ukáže, že došlo k laboratornímu úniku, nebo že to někdo dokonce vytvořil, čemuž se říká gain of function a je to přísně zakázáno, jde o velký průšvih. Vědecká obec se k tomu může stavět vlažně, protože to znamená, že se nastaví regule. Ty se však musejí udělat jako prevence.

Lidovky.cz: Vědci argumentují tím, že nejbližší virus, s nímž laboratoř ve Wu-chanu manipulovala, se z 96 procent shoduje s tím, jenž způsobil pandemii, a že právě ta zbývající čtyři procenta jsou poměrně zásadní. A že kdyby byl virus opravdu z laboratoře, trvalo by aspoň 20 let, než by se vyvinul do současné podoby.

To je pořád linie, že to dělá příroda. Samozřejmě že to v evoluci trvá. Kdybychom byli v 80. letech, vedli bychom jinou debatu. Ale dnes, pokud by nám někdo zadal, abychom vytvořili koronavirus, jenž má být 270krát nebo 1000krát rychlejší než ten původní, přesně víme, jak bychom to udělali.

Genetické modifikace se dělají, genomodifikující nástroje jsou dostupné a je potřeba, aby měly pořádné regulace. Doba je nová a není možné si myslet, že genové inženýrství a molekulární biologii dělají jen dobráci, podobně jako u počítačů. Jeden programuje virové programy, druhý antivirové. Svět by si měl uvědomit, že obor genového inženýrství je už někde jinde, udělal obrovské pokroky, genetický terorismu existuje a měli bychom se k tomu postavit čelem.

STÁT Z NÁS UDĚLAL DOTAČNÍ FEŤÁKY

Bohumil Pečinka

Reflex 21/2020

V době korony jsme si v Reflexu řekli, že na rozhovory budeme preferovat lidi, co věčně nefňukají a něco v životě dokázali. Jedním z nich je i zemědělec STANISLAV NĚMEC (56), který svým rodinným zázemím a životem připomíná postavu Františka z filmu Všichni dobří rodáci.

JEHO FARMA leží v Radonicích, pár kilometrů za Prahou. Sešli jsme se přesně třicet let poté, co dal výpověď ve státním statku a s otcem a manželkou se vrhli do soukromého podnikání. Kromě toho už dvanáctý rok v obci starostuje. Prostě ten typ, o nichž se říká, že na nich stojí společnost.

Co vy a koronavirus? Vyšel jste z toho jako vítěz, nebo poražený?

Zatím, říkám zatím dobrý. Postiženi byli hlavně farmáři, kteří dodávají maso do restaurací a hotelů. Tam to šlo k nule. My máme naštěstí rozvážkovou službu s produkty z malých farem a naší mlékárny, takže jsme měli asi třikrát tolik objednávek. Na druhou stranu dodáváme balkánský sýr do mnoha restaurací a to ze dne na den skončilo. Ekonomiku prostě někdo vytáhl ze zásuvky.

Co říkáte, že v obchodech je kilo paprik za 145 korun a květák za 85 korun? Budou takhle růst ceny dál?

To je na větší debatu o reálných cenách potravin a dotačním feťáctví.

Co tím myslíte?

Ceny všech potravin jsou tak deformované dotacemi, že reálná cena žádné komodity nebo zboží neexistuje. Farmář pak nemá informaci, jaké jsou skutečné ceny toho či onoho, a leckdo neví, na co by se měl zaměřit. Základní ceny rostlinných produktů jsou patnáct let stejné, od pšenice přes ječmen, cukrovku až po tu prokletou řepku. Zatímco ceny jsou stejné, náklady rozhodně ne. Jenom cena práce se zvýšila několikrát. Vzrostly i ceny hnojiv nebo strojů. Dříve vydržel traktor bez problémů patnáct let a měl spotřebu dvacet litrů na hektar orby. Dnes vydrží pět let, stojí dvakrát tolik a spotřebu má kvůli ekologickým předpisům třicet litrů. To jsou absurdní věci.

Zhoršuje se to?

Začal jsem podnikat před třiceti lety hlavně proto, abych byl svobodný člověk. Po těch letech nemůžu v tomhle oboru udělat vůbec nic, aniž by někdo nekontroloval, co zrovna dělám. Například přes družici.

Přes družici?

Právě teď se zavádí satelitní systém Sentinel, který bude každé tři dny snímkovat všechna pole, co se tam dělá. Zdůvodňují to tím, že pomáhají zemědělcům, aby jim řekli, kdy například mají sekat. To je směšné. Tohle každý zemědělec dobře ví. Tady jsem vám z počítače vyjel třináctistránkový soupis 136 termínů a lhůt, jež musí zemědělci dodržovat, aby dostali dotace. Neznám jediného člověka, který by se v tom kompletně vyznal. To je otřes. Dotace jsou droga. Stát nás na ni navykl a nemůžeme se z toho dostat. Je to, jako když vám dealer dá 136 termínů, kdy si máte přijít pro dávku. A vy víte, že je to špatná věc, ale jdete.

Vraťme se k cenám potravin.

Ceny jsou pokřivené celosvětově. Vezměme si supermarkety. Například pro Tesco děláme balkánský sýr, který se vyváží do čtyř okolních zemí, ale trvalo to rok a půl, než jsme se tam dostali. Říkám to proto, že vím, jak to tam chodí. Nemám rád řeči o tom, jak řetězce preferují dodavatele podle toho, z jaké země je jejich majitel. To je nesmysl. Je to tvrdý konkurenční boj a jediným kritériem je cena. Jinou věcí je, jak státy EU, třeba skrytě, dotují své výrobky.

Takže porostou ceny potravin, nebo ne?

Měly by, protože neodpovídají reálným nákladům. Ten náš sýr děláme za stejnou cenu zhruba dvacet let. Kdo chodí dvacet let do práce za stejnou výplatu?

Jak ceny potravin vlastně vznikají?

Přibližně 75 procent obratu se v České republice odehrává v pěti hlavních řetězcích. Ty se hlídají mezi sebou a jediným kritériem je opět cena. Navíc téměř polovina výrobků se prodává v akcích. To je začarovaný kruh. Ze strany státu je to nastavené tak, aby všechno bylo co nejlacinější.

Jaký za tím stojí zájem?

Politici chtějí laciným jídlem zavřít lidem huby. Mají strach, že když půjdou ceny potravin nahoru, půjdou hlasy ve volbách dolů.

Jaký je v českém zemědělství, jen pro představu, poměr mezi ziskem a dotacemi?

Velmi přibližně. Zisk odvětví je zhruba 16 miliard a dotací 22 miliard.

Chcete říct, že zisk zemědělců je tvořen výhradně dotacemi?

Ano, stát z nás udělal dotační feťáky. Bohužel se bez toho nedá fungovat. Navíc to berou jako normální věc i soukromí zemědělci, nejenom bývalí jézédáci. Když se někdy v rámci Asociace soukromého zemědělství sejdeme, devadesát procent našich debat je o těch pitomých dotacích. To je šílený.

A když si je nevezmete?

Vzhledem k tomu, že je mají i ostatní, nejspíš vás to zničí. U mě se dotace na obratu podílejí pěti procenty, já bych to přežil, ale jsou zemědělci, co jsou na dotacích závislí ze sta procent.

Kde se nachází Česko v množství dotací?

V podílu dotací na hektar někde v evropském středu. Dvacet let se mluví o zjednodušení evropské zemědělské politiky, ale je čím dál složitější.

Jaké vidíte řešení?

Je to zamotaná situace: čím víc dotují evropské státy svoje zemědělce, tím hůře jsou na tom chudé státy Afriky a třetího světa. Prostě nejsou konkurenceschopné, aby samy něco pěstovaly a vyvážely. Tím větší je pak migrace do Evropy, protože se doma nemůžou uživit.

Fajn, takže dotace jsou a budou. Jak je podle vás nejlépe nastavit?

Racionální by bylo podpořit konkurenceschopnou soběstačnost a investovat do technologií. Před šesti lety jsme měli velký konflikt s ministrem zemědělství Jurečkou. Když se nastavovala pravidla, ministerstvo tam vložilo možnost financovat projekty do 150 miliónů korun. Kruci, co to je venkovský projekt za tolik peněz? To je akorát tak dáreček agrobaronům, kteří sem přivezou sto Ukrajinců, aby to odpracovali. Pro český a moravský venkov to neznamená vůbec nic.

Jak tedy dotace jinak koncipovat?

Společnost se bude muset rozhodnout, že za potraviny zaplatí víc. A to buď formou vyšších dotací, což je špatné, nebo vyšších reálných cen. Pak je tu ještě jedna cesta - změnit pohled na poslání zemědělců jako celku.

Co tím myslíte?

Stručně řečeno, stále menší počet zemědělců je schopen uživit celou společnost. Pro zemědělce tím vyvstávají ještě další úkoly, jako udržovat krajinu nebo zadržovat vodu v půdě. Jestli je k tomu někdo kompetentní, tak právě zemědělec, tedy obdělávatel země. Ať stát nedává nesmyslné dotace na výrobu potravin, ale dá jim jiné zadání. Jestli po nás společnost chce mít hezkou krajinu, jezdit v přírodě po cyklostezkách, tzv. se kochat, tak v pořádku. My jsme to připraveni udělat. Osobně jsem v okolí rekultivoval několik hektarů skládek, rybník a louky. Dělám to proto, aniž o tom někomu povídám, protože mě taky baví se kochat. Jestli to společnost po nás chce, musí to někdo zaplatit. Zatím je to tak, že dávají méně peněz a chtějí po nás víc ekoopatření. To je podstata celé debaty. Ať někdo pojmenuje, že dotace v horských a jiných oblastech jsou platba za krajinu. Na jedné straně zákazník stát a zhotovitel konkrétní zemědělec. Tohle je zemědělství budoucnosti.

Proč jste po revoluci do soukromého podnikání vlastně šel?

Měli jsme to v rodině. Táta byl poslední soukromý zemědělec v širokém okolí. Skončil v roce 1958, kdy mu soudruzi řekli: Buďto nám svůj statek dáš, nebo tě zavřeme. Tak si zvolil to první, ale do JZD nevstoupil. Nebyl to žádný velko­statkář, měl osmnáct hektarů, ale žili si dobře. Začínal u lopaty ve stavebnictví, ale protože to byl mimořádně pracovitý člověk, začal jezdit s náklaďákem. V roce 1968 komunisté podnikání trochu pustili, hned si koupil starý náklaďák a jezdil soukromě. Po ruské okupaci mu to zase zakázali.

Co dělal potom?

Jezdil pod různými komunálními službami a taky pro Konstruktivu, které dělal tak trochu zásobovače. Protože všechny znal, dokázal sehnat materiál, po němž byla poptávka. Po revoluci jsme doslova z kopřiv vytáhli dva staré náklaďáky, trambus a Avii, totální vraky. Renovovali jsme je, takže od té doby znám u auta každý šroub.

Vy jste byl zaměstnán kde?

Poslední dva roky před revolucí jsem dělal agronoma ve státním statku. Patnáctého května 1990 jsem dal výpověď a společně s manželkou a otcem jsme šli do soukroma. Měli jsme tehdy jako druzí ve Středočeském kraji autodopravu. Po roce nám v restitucích vrátili pole, koupili jsme další stroje, osiva a pronajali si polnosti. Začínali jsme na 27 hektarech, přitom jsme stále provozovali autodopravu. Pak jsme si zrekonstruovali chlív pro prvních 26 krav. Když stát začal lidem vracet ukradenou půdu, pronajali jsme si ji od nich a přes rok už obdělávali 170 hektarů.

Areál za Radonicemi jste koupili?

Ne, ne, ten jsme v letech 1993 až 1994 vybudovali na zelené louce. No a dnes obděláváme 860 hektarů a máme k tomu mlékárnu a rozvoz potravin malých farmářů. Hospodaříme třicet let, mlékárnu už řídí syn, takže si nestěžuju, ale v dnešních podmínkách by to už asi nešlo zopakovat.

Proč?

Vybudovat firmu průměrného evropského rozměru, tedy mezi 30 až 50 hektary, je investice v řádu desítek miliónů korun, která se už nikomu nemůže vrátit. Navíc vás to neuživí ani provozně. Je to tvrdé vůči kolegům, ale nemá cenu si lhát.

O co jde?

Pro představu: z hektaru uděláte 20 až 30 tisíc korun v průměru. V obvyklých oblastech Česka spíš těch 20 tisíc tržeb z hektaru, když to jde dobře. Z padesáti hektarů uděláte milión tržeb a proti tomu máte náklady kolem 900 tisíc.

Když to někdo bude číst, asi si řekne: No tak asi proto jsou ty dotace, ne?

To je věta jako z románu Kmotr, kde mafiánský kápo don Corleone dával nabídky, co se nedají odmítnout. Uvědomte si, že se motáme pořád v bludném kruhu dotací a cen, které nejsou cenami.

To už nemluvím o tom, že dotace vás zbavují svobody. Musíte si nechat líbit, že vás někdo fízluje z družic, chodí vám přeměřovat pozemky a neustále vás buzeruje.

Kvůli čemu?

Normální člověk není schopen vyplnit všechny ty formuláře. Žádosti o investiční dotace musíte svěřit soukromé agentuře, která to za vás udělá, ale ani tady se nestává, že by to někdo napsal bez jediné chyby. A peníze dostanete třeba až za dva roky.

Podívejme se na zemědělství z větší perspektivy. Ještě koncem Rakouska-Uherska tady mělo hlavní vliv několik šlechtických rodin, mluvilo se o šlechtickém velkostatku. Nemáte pocit, že o sto let později jsme ve stejné situaci, jen s tím rozdílem, že tón určuje bývalý socialistický velkostatek? Namísto Schwarzenbergů a Lichtenštejnů jsou to rodiny Babišů a Tomanů?

Je pravda, že první republika dělala pozemkovou reformu, v níž velké majetky rozdělovala menším sedlákům, kteří za ně museli zaplatit. Na druhou stranu to odpovídalo tehdejší skladbě populace. Před sto lety pracovaly v zemědělství tři milióny lidí, dnes jich tam dělá sto tisíc. Ještě si pamatuju svého dědu, narozeného roku 1886, a vím, co jim stačilo k životu na pěti hektarech. Tohle by dnes nikdo dělat nechtěl.

A co dnešní Rakousko, kde základní výměra farem a statků je kolem 16 hektarů?

No jo, ale zase jen díky dotacím. Jenže hlavně: neměli bolševiky, takže tam nebyla přetržená kontinuita vývoje a rodových tradic.

Jak se podle vás zemědělství po revoluci formovalo?

Do soukromého podnikání šlo dvacet tisíc lidí. Víc ne. Rozkulačení starých zemědělských rodin a jejich vystěhovávání byla tak velká, že jejich potomci už k půdě neměli žádný vztah a svoje podíly většinou nechali v bývalých kolchozech. Dostali za to tzv. transformační podíly, o něž je však soudruzi předsedové do značné míry obrali. Druhá generace vlastníků tyhle podíly prodala a přešlo to na zemědělské akciovky. Spousta z nich dlužila za chemii a hnojiva firmám typu Agrofert, na něž to pak často přešlo. Takhle zhruba vzniklo to, co nazýváte socialistické velkostatky.

Jak to nazýváte vy?

Mezi postsocialistickými firmami je třeba rozlišovat. Když máte 1500-2000 hektarů polí, je to věc, která je přehlédnutelná. Sám jsem byl agronom ve státním statku, jenž měl 1500 hektarů, a dodnes si pamatuju každou louku. Úplně něco jiného jsou pak společnosti jako Agrofert, který má desítky firem rozházených po republice. To už je vyloženě holdingový způsob hospodaření.

Kdo jsou ti, jimž se dnes říká agrobaroni?

Jeden majitel drží porůznu několik firem a obhospodařuje třicet až padesát tisíc hektarů. Většina lidí, co na něj pracují, jsou jenom zaměstnanci bez vztahu k půdě.

Třicet až padesát tisíc? To jsou přesně ty výměry, kvůli nimž Masaryk se Švehlou po roce 1918 šlechtické velkostatky parcelovali a přidělovali je malým zemědělcům.

Vaše srovnání vlivu a postavení šlechty před sto lety s dnešními agrobarony má jednu odlišnost. Šlechta skutečně vlastnila hodně půdy, ale většinou na ní hospodařila s vědomím generačních souvislostí. Její vliv plynul právě z velkého vlastnictví a ona tento vliv přirozeně využívala ke svému prospěchu, což leckdy, určitě ne vždy, mohlo být i ku prospěchu celku. Naproti tomu dnešní „agrokapitáni" sice jednotlivě vlastní poměrně značné výměry půdy, ale celkově se jedná maximálně o jednotky procent výměry republiky. Jejich vliv tedy neply­ne z přirozeného postavení vlastníka, ale především z politického postavení. Je to založené na kontaktech a vazbách bývalých bolševiků a jejich sítě pocházejí právě z bolševických dob a struktur.

Kolik těch agrobaronů dnes je?

Dvacet až pětadvacet v čele s Agrofertem. Jejich vlastnictví půdy je vzhledem k celku relativně malé, ale politický vliv obrovský. Celou polistopadovou dobu uplatňovali vliv prostřednictvím Agrární komory a Zemědělského svazu, politicky přes ČSSD, lidovce a komunisty. Troufám si říct, že mají pětadvacet let pod kontrolou ministerstvo zemědělství, což se projevilo v reálné zemědělské a venkovské politice. A pochopitelně i té dotační.

Pověst zemědělců v Česku je z pohledu městských lidí hodně špatná - berete dotace, chemizujete půdu, nezadržujete vodu, pěstujete řepku, týráte zvířata a praktikujete industriální způsob hospodaření. Jak se vám s tím žije?

No jo, kvůli praktikám úzké skupiny agrobaronů šla pověst celého zemědělství do háje a my jsme za vyvrhele.

A co to průmyslové zemědělství?

Dnes už nejde bez moderních technologií nic dělat. Všechny traktory jsou vybaveny GPS a jezdí podle satelitu, aby měly rovné řádky a úsporu osiva. Dnes traktorista už nemůže být žádný hlupák. Způsob praktického hospodaření u velkých a malých je skoro stejný. Diametrální rozdíl je, jestli hospodaří s lokální znalostí a lokální odpovědností za krajinu. Nám nikdo nemusí dávat 136 rad, kdy sít a kdy zase sekat. Nepotřebuje nám nikdo říkat, čím máme stříkat. Navíc ty postřiky jsou tak drahé, že nikdo z nás, co to kupujeme, tam nedává víc, než je potřeba.

Co nedostatek vody?

Neprší, to je celý, co chcete slyšet víc? Jedna strana říká, že za všechno mohou zemědělci. Ekologové v čele s profesorem Hruškou tvrdí, že to zachrání tůňky a remízky a prý musíme obnovovat drenáže. To je prima, ale když neprší, co chcete dělat? Žiju v rovině, která je deset kilometrů na jednu stranu a deset na druhou stranu. Tady pro tyhle věci nejsou podmínky. Včera jsem někde četl vyjádření nějakýho magora, že kdyby lidé nejedli hovězí maso, jak by se prý klima zlepšilo. Do Prčic, kdo komu bude říkat, co má jíst?

Copak nevidíte, že další metou všech nápravců, po omezení kouření a alkoholu, je udělat z lidí vegetariány a vegany?

A jak to chtějí provést? Uvalit na maso vyšší daně a uměle tak nadsadit jeho ceny? Nebo bude maso na příděl jako za protektorátu? Jsem příznivcem nechávat věcem volný průběh a umožnit lidem svobodné rozhodování za nějakých předem daných podmínek. Tahle zmatená doba jenom nahrává majitelům rychlých řešení.

Jednak zeleným, kteří před časem přišli s biopalivy, jež se ukázala jako úplná blbost. Na druhé straně různým kanimůrům, nabízejícím vládu silné ruky. Veřejná debata se na můj vkus vede v extrémních výrocích, což je špatně ze všech stran.

Jak je to dnes s vývojem poznání v klimatologii aneb Od meteorologie k astronomii