PO DEVASTACI ŠUMAVY A ČESKÉHO ŠVÝCARSKA MÁ PŘIJÍT NA ŘADU I KŘIVOKLÁTSKO? 

RAPORT ROČNÍK 32* č. 37, 13. září 2022

Autor: Miroslav Pecha

Katastrofální požár v okolí Hřenska pohledem lesnického odborníka Miroslava Pechy

Miroslav Pecha

Do diskuze k vládnímu záměru vyhlásit Národní park Křivoklátsko nám zaslal svůj názor také Ing. Miroslav Pecha. Lesnický odborník a bývalý pracovník CHKO Křivoklátsko, kde působil devět let, vystudoval Střední lesnickou školu v Písku a Vysokou školu ekonomickou v Praze. V lesnické praxi prošel řadou funkcí od lesníka až po ředitele závodu. Pracoval také šest let v lesnickém učňovském školství. Dnes je v důchodu, aktivně spolupracuje s Informačním a vzdělávacím střediskem LČR Křivoklát a je také předsedou o.p. s Lesnický park Křivoklátsko.

Historie se opakuje

Náměstek ministra životního prostředí Tomáš Tesař na valné hromadě ČSL v dubnu 2012, tedy už před 10 lety, odpověděl na otázku z pléna "Kdo je zodpovědný za miliardové škody na lesích v ŠUNAPu" takto: "Na Šumavě nevznikla žádná škoda a nelze proto hledat konkrétního viníka. Jediným odpovědným činitelem za současný stav Šumavy je "Pithartova vláda", protože vyhlásila národní park a neuvědomila si, že tím vyjímá celý krajinný celek z lidské činnost, produkce a výnosovosti, a převádí ho do režimu ochrany přírody, kde tyto hodnoty neplatí. Přitom si neuvědomila, že tato krajina už nikdy nebude taková jako dosud, že může být po několika letech dokonce hnusná, že už tam lidi nikdy nebudou moci dělat to, co dělali před tím. Že se tedy nikdo nemůže divit, když na těchto územích ničí les vichřice, požáray, anebo kůrovec, protože to je přirozená součást přírodních procesů."

Historie se opakuje! O 10 let později, v jiném národním parku, při živelné katastrofě, která na kůrovcovou kalamitu přímo navazuje, ale pod stejným jmenovatelem.  Obě území jsou řízena ministerstvem životního prostředí a opět za to není nikdo z této instituce zodpovědný. Je až zarážející, jak "umně" je Zákon o ochraně přírody a krajiny postavený, když v národních parcích nikdo za nic neručí, nikdo nezodpovídá za stav a budoucí vývoj obrovského území státního majetku, který jim byl svěřen do péče. A to dokonce ani v případě, kdy vzniknou nevyčíslitelné škody na státním i soukromém majetku. A dokonce s úsměvem tvrdí, že to k existenci národních parků prostě patří.

Lesy NP České Švýcarsko po dvacetileté péči MŽP

Naše lesy nejsou přirozené

Lesní porosty, které byly po staletí vychovávány jako lesy hospodářské, případně ochranné, nelze považovat za lesy přirozené, i když byly administrativním rozhodnutím Správy NP zařazeny do bezzásadových zón, ponechaných přirozenému vývoji. Mají zjednodušenou druhovou skladbu, nejsou věkově ani prostorově diferencované, mají jinou trukturu, vrstvu i jiné složení hrabanky, jiné bylinné patro. Zkrátka nesou stále ještě všechny znaky hospodářského lesa a tak se s nimi musí také zacházet. Minimálně v oblasti ochrany lesa před biotickými a abiotickými činiteli, mezi které nebezpečí vzniku požáru nesporně patří. 

Požár v Národním parku České Švýcarsko tedy nemůže být považován za přirozenou součást přírodních procesů, jak se tím někteří vědci z akademické sféry i někteří úředníci z rezortu MŽP stále zaštiťují. Jediní, kdo uvažují mozkem a používají zdravý selský rozum, jsou starostové obcí, jejichž občané po staletí tento krajinný celek budovali, zvelebovali a chránili. Díky tomu si ho také váží více, než státem placení úředníci, kterým je osud tohoto území zcela lhostejný. Přitom se zaštiťují Plánem péče, který na území NP přebírá funkci zákona. Sami si ho navrhnou, schvalují, provádějí, kontrolují a v případě potřeby mění. A hlavně - nikdo není za nic zodpovědný. Dokonalý socialistický projekt.

Výsev jedlového semene do stínu pod ochranu mladých habrů

Časovaná bomba

Za příčinu vzniku požáru nemůže být považována klimatická změna, geologické podloží, morfologie terénu ani teplé počasí posledních dnů, ale extrémně silná vrstva suchého, hořlavého materiálu, která v lesních porostech postižených kůrovcovou kalamitou za několik let bez řádné asanace vytvořila. Je to časovaná bomba, k jejíž explozi pak stačí souběh několika dalších příznivých okolností. Když se zamyslíme na tím, jak všichni z resortu ŽP jásají nad lesním požárem v národním parku České Švýcarsko, vkrádá se otázka, jestli nebyl požár dokonce úmyslně založen některým náruživějším pracovníkem Správy NP, anebo některými čipernějšími ekologickými aktivisty. Bylo by jim to podobné a lidé už si o tom šuškají.

K ochraně lesa před požáry nepatří jen určitá "čistota lesa", ale i přiměřená dostupnost lesních porostů pro požární techniku a vozidla záchranného integrovaného systému. V lesích, kde se hodpodaří, je to běžná součást udržování dopravní infrastruktury. V bezzásahových zónách národních parků se na to nehledí a znepřístupňování porostů zapadanými stromy, sesuvy půdy, erozními rýhami a dalšími destrukčíními prvky je dokonce vnímáno jako součást ochrany území proti nežádanému vstupu veřejnosti. Není pak divu, že drobná zahoření, anebo větší požáry nemohou být likvidovány v samém počátku, protože se k nim požárníci prostě nedostanou.

Zakládání smíšených porostů jde i bez požáru, pokud to dělají lesníci

Lesní porosty musíme chránit

Už před padesáti lety v lesnické škole v Písku jsme se v předmětu "Ochrana lesa" učili, že bychom měli lesní porosty chránit před velkými kalamitami, ať už biotickými (hmyzími) nebo abiotickými (klimatické vlivy včetně požárů). A pokud k nim někdy přede jen dojde, tak bychom si z každé takové kalamity měli vzít poučení, které by nám v budoucnu pomohlo, jak se jim účině bránit. Poučení z přístupu MŽP k hodnocení tohoto katastrofálního požáru ale spíš podněcuje k myšlence, že by se u nás požáry minimálně na území národních parků, ale možná i v ostatních lesích, mohly stát systémovým řešením hospodaření. Například při změně druhové skladby, zvyšování biodiverzity, hnojení lesních porostů, a možná i v oblasti péče o zvěř a další druhy lesní flory a fauny. Že přitom velká část z nich uhoří, to nevadí, přeživší to bohatě nahradí, tvrdí už dnes "odborníci" z různých biologických oborů.

Lesníci i rozumní lidé v obcích, které do národních parků zasahují katastrem anebo s ním sousedí, ale o takovém poučení nechtějí ani slyšet. A to platí i pro občany obcí Křivoklátska, které by se národním parkem mělo teprve stát. Jsou to občané křivoklátských obcí, kteří po staletí svoji krajinu tvořili a kultivovali. Založili zde své domovy a okolní příroda jim poskytovala vše, co bylo k životu potřeba - obživu, dřevo do kamen i místo k relaxaci. Stálo je to mnoho potu i krve, ale vydrželi. Není tedy divu, že si svoji krajinu chtějí udržet i do budoucna a že mají k přírodě ve svém okolí daleko užší vztah, než pražští úředníci nebo politici, kteří nevidí v časovém horizontu dál než na konec svého funkčního období. Nenechají se tedy zmást bláboly lidí, kteří v pomatení mysli a s vidinou divočiny nejlépe na celém území České republiky budou obhajovat tento požár jako akt zrození nové a ještě krásnější přírody. Místní občané udělají všechno pro to, aby se Křivoklátsko nestalo dalším obludným experimentem, při kterém bude poměrně malá, úzce zaměřená skupina lidí sledovat, jak se budou chovat po staletí obhospodařované lesy, když se v nich přestane hospodařit. Rozhodně nechtějí být adeptem podobných katastrofických událostí, jaké se dnes ve stávajících národních parcích odehrávají.

Křivoklátské lesy jsou díky téměř třistaleté péči lesníků stále zelené

Na co sakra ta vláda čeká?

S GENERÁLNÍM ŘEDITELEM MADETY MILANEM TEPLÝM NEJEN O CENĚ ENERGIÍ

DANIEL KAISER, Týdeník Echo 17

28.4. 2022

Pokračujeme v rozhovorech s českými průmyslníky, lidmi, kteří prudký růst cen a především cen energií pociťují jako první. Vlastník Madety Milan Teplý (73) odepisoval investice už po první ukrajinské válce, tedy po Majdanu, záboru Krymu a bojích ve dvou separatistických republikách na východě Ukrajiny v roce 2014. Evropská unie tehdy na Rusko uvalila různé sankce a embarga na dovoz zboží, Rusko odpovědělo embargem na evropské potraviny. Letos Teplého trápí především prudký růst cen nafty, elektřiny, méně plynu. Rozhovor vznikal v nejistotě, zda Evropská unie po prezidentských volbách ve Francii zařadí do dalšího balíčku sankcí proti Rusku i zákaz dovozu ruské ropy.

V jakém stavu je česká ekonomika?

Mám obavu, že v hrozném. Dobře už bylo a hned tak se nevrátíme ani k průměru posledních let. Vláda snížila spotřební daň na pohonné hmoty o korunu padesát, klobouk dolů, zaplaťpánbůh za to. Ale je to málo. Myslím, že původní ceny už nebudou. Musíme se tomu přizpůsobit. U Fialovy vlády ale pozoruju naprosto nekoordinovaný přístup. Vím, že to taky neměla jednoduché: covid, vzápětí válka. Přesto jsem čekal, že vláda bude připravenější. Přece říkali, že mají plán postupu na příští tři roky, že mají připravený rozpočet. Že vědí, co chtějí. Ale už jsou u moci o hodně víc než sto dní, a neudělali vůbec, ale vůbec nic. Jasně, ono se lehce kritizuje, pan premiér Fiala mi taky řekl: Kritizovat by vám šlo, ale co konkrétně byste dělal jinak? Na což jsem mu odvětil, že na jeho místě bych se snažil dát najevo, jak se vláda postaví k ceně proudu, k ceně plynu. Kolik bude stát nafta a jestli bude. Nic víc. A premiér vám řekne: Naftu máme na 90 dnů. Načež se ukáže, že státní hmotné rezervy jsou prázdné, respektive že v nich je nafty na 21 dní. Mně ta vláda připadá netečná, mně se zdá, že na nic nereaguje.

Čím to? Myslíte, že se ještě nezaučili?

Nedávno mě pozvali na ministerstvo zemědělství, abych se vyjádřil k tomu, jak budu dál provádět zásobování škol. Je to vládní program svačin do škol -mléka a ovoce -, dělám ho 15 let, protože to tehdejší ministr zemědělství Gandalovič po nás chtěl.

Takže já dvakrát týdně zavážím tisíc Škol. Stát to dotuje, nicméně my jsme museli koupit 900 lednic, uzavřít smlouvu s tisícem školníků... No a teď nastala situace, že ke škole přijede šofér s IQ kokršpaněla, vyloží bedny, že v nich je 250 balíčků. Přitom na jeho lince je 450 žáků. Tak jdu na intervenční fond, jestli budou dodávat do programu peníze na víc svačin. Narazím v budově na náměstka ministra, kterého jsem neznal. On mi tedy po chvíli tykal a na otázku, jestli ty školy máme zavážet v celém rozsahu, mi odpověděl: Z nás nevyrazíš ani dech. Jsou to noví náměstci, političtí, nevědí, o čem mluví. Dobře. Ale ministr zemědělství o tom bohužel taky neví nic. On je pan Nekula slušnej chlap, včelař. O mouchách a o včelách se bude bavit dvě hodiny. Ale ve věcech, které zajímají mě, a dovolím si tvrdit, že i většinu zemědělců, je úplně bezradnej. Znovu se mi to potvrdilo, když jsem s ním seděl na debatě v České televizi. Chvíli to vydržíte, a pak jste po půl hodině rozčílený, když ministr málem každou větu končí slovy: Budeme to muset prodiskutovat v Evropské unii. Na co čeká?

A co že chce prodiskutovávat v EU? Energie?

Ceny za proud a naftu, dotační příspěvky na jednotlivé výrobky... Vždyť ať mi na svačiny do škol nedávají nic, ale ať mi to řeknou! A já tam nebudu jezdit. Přece na tom neztratím deset milionů korun měsíčně. Prostě to nebudu dělat. Oni mají určovat koncepci, říct, jak se to bude dělat. Ne já. Já jsem považován za toho, kdo chválí bývalého ministra zemědělství Tomana. Asi trochu jo. On nám konvenoval tím, že nepotřeboval mapu Bruselu, vyznal se tam, měl tam neobyčejné konexe. Nový ministr se ani nedomluví. Mně vyprávěl: Já teď byl v Bruselu, oni všichni mluvili anglicky, já česky, ale rozuměli jsme si. To si on asi myslí, jak si porozuměli, ale nevypadá to, že by si to mysleli ti ostatní. Řídí ho Marian Jurečka, to je naprosto jasné. A ten sice čtyři roky už ministroval, ale, marná sláva, je na to mladej. Mě to zklamalo, pravicová vláda - a tohle. Třeba se ještě vzpamatujou.

A v čem konkrétně vás zklamali?

Měli by jasně říct, jestli budeme ve všem takzvaně proevropští, nebo si dovolíme v něčem takzvaně proevropští nebýt. Jestli budeme mít svůj názor na věc, nebo nebudeme. Nedá se už jen papouškovat a argumentovat větou, že EU to chce.

Jak se vám v Madetě zvýšily náklady na energie?

Upřímně vám povím, že jsem to málem nevydýchal. Mého technického náměstka, dělal tam 16 let, velice chytrý kluk, to stálo místo. My jim na podzim vtloukali na poradě do hlavy: Kluci, cosi se hrne na ekonomiku, pohlídejte si, ať nepropadneme na energiích. Ať máme každý barák evidovaný, kolik nás ten barák bude stát, kolik energie se kde spotřebuje. Ohlídejte to. Oni, že všechno je pod kontrolou, byli chytrý jak rádio, ještě se usmívali. Ptal jsem se jich, na jak dlouho mají nasmlouváno, a dověděl jsem se, že na dva měsíce. No a když jsem si porovnával měsíční rozbory, tak celá Madeta za leden 2021 elektřina a plyn dohromady 17,2 milionu. A přišel rozbor ledna 2022 a já koukám, že za totéž platíme 52 milionů. To jsem myslel, že se vzteknu.

Co je pro vás horší, když podraží nafta, nebo když podraží plyn?

Plyn je problém, ale ne takový. Zato nafty máme obrovskou spotřebu, měsíčně nakoupím přes 250 tisíc litrů. Mám 48 velkocisternových náklaďáků. My to mléko musíme nějak přivézt. Drahá nafta se mi projevuje i jinak, začalo se obrovsky krást. Řidiči provrtají nádrže, ve vozidlech do osmi tun jsou ty nádrže plastové. Bezdrátové vrtačky, to je vrchol zla. Vrty vrt, člověk strčí pod nádrž konev a hotovo. Zrovna dneska ráno jsem to řešil, vyhodil jsem jich tuším šest. Neuvědomili si, volové, že tam jsou kamery. Hodně se teď ty krádeže rozšířily. Plyn není takový problém, jak se původně jevilo. Minulý měsíc dělal nárůst v ceně plynu, respektive tepla 3,7 milionu. Ale to ještě pořád utáhneme. Topíme míň. I lidi, kteří bydlí v našich ubytovnách, jsme trochu otužovali. Nafta je jiný příběh, podražila nám o 12 milionů měsíčně. Nebo obaly, tam mám meziměsíční nárůst za 4,5 milionu korun. Takovýto nárůst nákladů nedostanete do cen. Samozřejmě trochu s tím začnete, zákazníci to musejí zaplatit. Není to ovšem všespásné, začne se prodávat méně a zákazník půjde po méně kvalitním zboží. Já z kvality ustoupit nechci, protože jsem si tu značku na kvalitě postavil. Takže lidi nekoupí osm lipánků, koupí dva. Už je cítit, že nakupujou míň.

Tím pádem ale s cenou od nějaké úrovně už jít nahoru nemůžete. Nebo můžete?

Už dřív, to ještě nikdo o žádné válce nevěděl, jsem byl na trhu s máslem nejdražší. Hlavní důvod byl ovšem ten, že my jsme nestačili vyrábět. A regulovali jsme jednoduše cenou. To má vždycky následky. Pro mě je zrcadlem chalupa, kde pobývám často. A tam na mě starý báby volají: Dostaneš po držce, podívej se, co stojí máslo. My dnes samozřejmě nezlevníme, ale půjdeme dolů s marží, na hranu únosnosti, to jo. Máme strach, že lidi budou přecházet na rostlinné tuky anebo dovozy jako z Belgie, kde se sice píše čerstvé máslo, ale je to s rybím tukem. Na dovozy z Polska. Lidi takové věci budou kupovat z nouze.

A vy když půjdete s marží k nule, jak se Madeta za těchto cen energií udrží?

Budeme ve ztrátě. Ano, dlouhodobě se takhle hospodařit nedá. My teď zvyšujeme ceny, co to půjde, natahujeme je jako kšandy. No a až to nepůjde, začne nejdřív racionalizace všech úkonů, které souvisejí s naftou a s proudem. Začne se omezovat. I když zase na druhou stranu při svíčkách dělat nebudeme.

Pak je tu nově ohlášená zemědělská strategie vlády. Nezabývá se cenami energií, ale dotacemi. S tím asi moc spokojen nebudete, že se dotační balík přesune k menším...

Já jsem taky ze sedláckého rodu, i já mám nějaká pole. Přesto vám říkám, že to je čurání proti větru, holý nesmysl, co pan ministr razí. Tomu to nakázal Jurečka, protože se to líbí v Bruselu. Ale ono v jádru nepůjde o nic jiného než o zvýšení dotační podpory lidem, kteří nebudou nic dělat. Vezmete si dvacet hektarů pozemku, nepropachtujete je družstvu, místo toho řeknete: Budu na nich hospodařit. A osejete ty hektary trávou, založíte eseróčko, pustíte na pozemek tři kozy nebo dva oslíky. Nebo pokud nejste úplný provokatér, budete mulčovat. Vyfotíte a zažádáte si o dotaci. Získáváte 18,19 milionů korun za rok. Z hektaru tímto způsobem získáte na dotaci trojnásobek pachtovného. A všechno řídíte z obýváku. Co to je za nápad, lidem, kteří nic nebudou produkovat, zvyšovat dotace? Kvůli tomu, aby u nás nebyli takzvaní agrobaroni. Hm, ono se řekne: agrobaroni... Já jsem postavil továrnu s pátým největším mlékařem na světě. Toni Meggle, Němec, dneska je mu 92. Mlékařina jako taková už ho moc nebavila, na mléku je malá marže. A tenhle zatracenej dědek mi jednou povídá: Pošli syna do Bruselu. Chodí to tam jinak, než si myslíš. Toho se jako viceprezident Evropské mlékárenské asociace, EDA, začal zúčastňovat můj syn. Jezdí tam asi deset let. Pan Meggle, pan Bongrain (francouzský výrobce plísňových sýrů - pozn. red.) a další pánové z EDA sedí v hotelu nedaleko Bruselu, čekají na poslíčka se zprávou, co rozhodla Komise, a když se jim to rozhodnutí nelíbí, prostě řeknou: Ne, ať to upraví.

Jinak pan Meggle už vyrábí jen syrovátku. On si nás vypozoroval, postavili jsme v Plané nad Lužnicí společně továrnu, já mu jeho soprocentní podíl postupně splácel a splatil. Ale on mi v žádném případě neodevzdal své trhy. Takže my zpracujeme naši syrovátku, ošetřenou ji odvezeme k němu, Toni to pošle do Atlanty, do Singapuru, všude, kde má továrny. Nechává ze syrovátky dělat léky, kosmetické přípravky a podobně. Z toho jsou násobně vyšší marže než z mléka. Já jsem taky syrovátku dodával na krmení do prasečáku za 40 halířů litr. Ale od Meggleho dostávám 2,40 za litr, pro mě je to samozřejmě nebe a dudy. Dědek bláznivej teď chce s námi zbudovat další továrnu. Hlavně je to ovšem chlap s obrovským rozhledem a zkušenostmi. Díky němu vím, že zemědělskou politiku v EU pískají jiní hoši, než si myslí Zdeněk Nekula.

V tom případě byste ale naší vládě neměl vyčítat nečinnost, protože by se v Bruselu akorát vysilovala, ne?

Ne. Naše vláda by měla přijít s koncepcí, co a v jakém rozsahu se bude dělat. Například slýchám od velkých sedláků, že zavřít u nás chov prasat je nepředstavitelná pitomost. Tento stát je přece postavený na tom, že se tu konzumuje vepřo knedlo zelo. U nás je vepřové nutnost, ne že ho budeme dovážet ze Španělska. Ve Španělsku teď mimochodem zastavili vývoz vepřového, protože nemají krmné směsi z Ukrajiny. Němci omezili vývoz vepřového k nám na padesát procent, i oni mají nedostatek krmiva. Co budeme jíst? Co mě trápí ještě víc: víte, že už je od nás fakticky vyvezena veškerá pšenice za letošní rok, tedy ta, která se teprve seje? Už je prodáno 92 procent, ještě ani nevyrostla. Ptám se Večeři z Agro Měřín: Proč to prodáváš? A on mi povídá: Ty bys to za tu cenu neprodal? Osmnáct tisíc korun za tunu. Ale tady přece musí být někdo, nejspíš vláda, kdo řekne: Ne, nevyveze se už ani pytel. A hotovo. Rozumíte?

Nerozumím, byl jsem zvyklý na představu, že tohle má řešit trh.

No jo, a kde teď stát koupí pšenici? Žádná není. Pavel Švagr ze Státních hmotných rezerv tvrdil, že ji mají, ale oni ji nemají. To mě velmi zlobí. Premiér Fiala se mě ptal: Co s tím máte vy za takovou osobní starost? V televizi mi premiér říkal, že v případě potřeby přivezeme pro hmotné rezervy pšenici z Austrálie. Tak to už je teda síla. Já bych odhadoval, že australská pšenice nebude levnější, než kdyby ji vykoupili u nás třeba i za těch 18 tisíc. Doprava není zadarmo. Hezky jste zmínil trh. K tomu mám příběh: Zemědělci z jižních Čech se na nás před deseti lety naštvali, že jim za mléko nedávám dost peněz, což měli pravdu. A s částí mléka odešli do Chámu v Bavorsku. Ten je od Krumlova sto kilometrů. Pro mě to tehdy byla rána hrozná, ale co jsem měl dělat. Dneska je to tak, že já do Českého Krumlova, kde vyrábím nivu, dovážím mléko z Moravy. V Přerove natočím 40 tisíc litrů, v Prostějově dalších 40 tisíc a vezu je do Krumlova. Zatímco oni čtrnáct kilometrů od Krumlova seberou mléko a vezou ho do Chámu. Kdyby byl naživu Josef Lux - a to jsem člověk, který nikdy nevolil lidovce -, poví jim jednoduchou věc: Víš co? Jestli chceš nějaké dotace na výrobky, tak tohle změň. Mně by Lux nařídil, abych polovičku nákladů, které projezdím v naftě do Prostějova a Přerova a zpět, přidal mlékařům k ceně mléka. Nezasmrádával bych celou republiku. A to mléko bude mít jinou kvalitu, nebude roztřískané z cesty. Dnes ale český stát připlácí zemědělcům na vývoz za hranice. K částce 10,47, co dostávají od Němců za litr mléka, náš stát přidává 1,70 Kč z programu Podpora produkce mléka. Já jsem schopen jim zaplatit jen 8,40. Takže Lux by jim vzal příspěvek na vývoz do Německa a mně by nařídil, že jim tu cenu doplatím. Z republiky se denně vyveze kolem 850 tisíc litrů mléka, hlavně do Německa. S příplatkem od českého státu. O to levněji nám sem posléze Němci dovezou svoje sýry a jogurty.

Pobíráte dotace?

Ano, investiční. Vždycky zažádám, když jsou vypsané investiční dotace na technologii. A když mi dotaci dají, tak zrenovuju nějakou fabriku. Jako například teď v Českém Krumlově.

Není to postavené na hlavu, aby si velké firmy jako Madeta žádaly o moje peníze?

Ony jsou to z větší části evropské peníze. A aby se vyčerpaly, vypíše se toto. Já existenci dotačních programů nijak nevynucuju. Jistěže jsou podivuhodné. Ale pořád lepší nasměrovat ty peníze do Madety, Olmy a podobně než zvolit program na podporu malých firem. Já bych vám těch malých farem mohl několik ukázat, znám to z jižních Čech dobře: nová mlékárnička, která zpracovává 20 tisíc litrů mléka denně, ale jako biologický pokus na lidech. Málokdo se z jejich mlíka neposere. Ty malé farmy ani nemají dost ochotných lidí, aby pro ně dělali. Já bych jim i fandil, ale podpora nastavená takhle plošně je blbost. A ještě se vrátím k těm agrobaronům: v Čechách je mezitím tak kvalitní mléko, jak jsme ho ještě před dvaceti lety mohli obdivovat v Tyrolsku. Dřív když jsem se hádal se zemědělci o cenu, vždycky jsem jim říkal: Udělejte kvalitu, jakou mají Švýcaři nebo Tyroláci, a já vám ji zaplatím. Teď už tu figuru nepoužívám, oni totiž mezitím i ti naši dělají ohromně kvalitní mléko. A tuto novou kvalitu si právě ohlídali agrobaroni. Krávy už jsou v pořádku, krmení je v pořádku, výroba je hlídaná.

Vám se nelíbí prudké přesměrování dotací. Třeba je to i vyprovokované tou až skandální podporou velkých firem v minulosti. Když byl ministrem právě Jurečka, bylo naopak v módě agrobarony dotovat. Jurečka roku 2015 zvýšil strop pro jednotlivé dotace v rámci Programu pro rozvoj venkova z 50 na 150 milionů korun. A to byl dárek pro Agrofert, pro Madetu a další.

Fakt je, že Marian Jurečka tehdy na ministerstvu zpracoval velmi kvalitní podklad k agrární politice České republiky. V něm se právě stanovilo, co u nás v zemědělství budeme a co nebudeme podporovat. Jeho nástupce Toman v tom už jen pokračoval. A Nekula přijde a první, co udělá, to povalí. Přitom, a to je paradox, jeho stranický předseda Jurečka to tehdy měl rozjeté jinak. Já dnešní dění považuju za výsledek měření sil mezi ODS a lidovci. Mně to Marian Jurečka vysvětlil takhle: Mě nepřesvědčuj, přesvědčuješ přesvědčeného. Jdi za Petrem Bendlem, ten teď do toho nejvíc mluví. Petr Bendi neumí nic, ovšem myslí si, že tomu rozumí. Je poslancem, má tři koně a s nimi patrně i pocit, že má blízko k zemědělství. A ještě hezky zpívá. Já jsem Jurečkovi říkal: Udělejte to jednoduše. Velkým něco vezmete, neboj se, oni nezdechnou, mají, máme velké zisky. Vezmi něco z dotací nám - Madeta má pátý rok za sebou zisk 300 milionů -, my budeme chvilku nadávat, napíšeme někam stížnost pro porušování lidských práv, budeme brečet jako potkani. Ale po nějakou hranici to přijmeme. Dej víc těm malým, ale dej jim za práci: vy nám odevzdáte tolik a tolik tun vepřového a my vám dáme takovou či onakou dotaci. Ale ne za hektar posekané trávy. Dej jim nějaké úkoly. Taky jsem Jurečkovi řekl: Pampelišky dojit nebudu. To je ze starého pořekadla: Pampeliška dává bílý mlíko. Což znamená, že když nebudu mít kravské mléko, budu dojit pampelišky.

Abych se vrátil k vládě: V čem konkrétně by se na Bruselu měla emancipovat a dělat vlastní politiku?

Já prostě Evropské unii nevěřím, obecně. Někdy se to až stydím říct nahlas. Ale léta letoucí si tykám s Milošem Zemanem; a vždycky jsem se s ním kvůli tomuhle pohádal. On mi pokaždé argumentoval miliardami, co k nám Evropa nasype. Vždycky mi odborníci na zahraničí říkali, že EU je potřebná kvůli míru. No, nevím.

Bylo by v silách naší vlády vyvázat se já nevím ze systému emisních povolenek, které citelně zdražují elektřinu?

Samozřejmě. A samozřejmě bych se spojil s Orbánem. Paní Merkelová tohle vůbec nezvládla. Kdo teď začal nejdřív couvat z tvrdého postoje vůči Rusku kvůli Ukrajině? No Německo. U našich současných ministrů mám ale dojem, že to jsou většinou ministři z leknutí. Šli kolem ministerstva, bylo tam volno, šli si tam dřepnout. Ale nevědí o něm nic. Paní Černochová, ministryně války, daruje Ukrajincům zadarmo tanky, které ani nefungují.

Vy jste v roce 2014 dělal investici pro ruský trh, plánoval jste tam vyvážet sýr Niva, než se ruský trh po Krymu zavřel. Jak jste to tehdy nesl?

Špatně. Jsem toho názoru, že pokud český stát přijímá politické rozhodnutí a ví, že tím způsobí škody českému podnikatelskému subjektu, tak že by mu aspoň mohl říct: Je to blbé, ale nemůžeme tě plně odškodnit. Tihle (míněna Sobotkova vláda -pozn. red.) se o tom vůbec odmítli bavit. Později jsem ovšem kvůli nivě v Rusku byl přímo a popral jsem se tam.

Opravdu?

Letěl jsem v delegaci ministra Tomana. Měli jsme program v Moskvě, odkud se mělo pokračovat do Tatarstánu, což je, jak známo, součást Ruské federace. Program v Moskvě jsme absolvovali, načež na letišti celou delegaci najednou zadrželi. Odebrali nám pasy, posádku letadla odvezli, my zůstali v letištní hale. Rusové nám řekli: Do žádného Tatarstánu neletíte ani na záchod vás nepustíme, jídlo pro vás nemáme. Nějaké naše ženské potřebovaly na záchod, tak jsem tam jednoho chytil... Málem by mě zastřelili. To už ovšem celou věc řešili ministři zahraničí, takže do jednání ještě přišla stížnost z letiště, jak se tam Češi chovají zpupně. Nakonec jsme místo do Tatarstánu letěli domů. V šest ráno nás pustili do letadla, museli ho rozmrazovat.

A kvůli čemu vaši delegaci zadrželi?

Kvůli Pavlu Novotnému, jak tady chtěl stavět sochu Vlasova, poslal do Ruska jakýsi dopis. Ale to jsme zjistili až doma. Ve Kbelích na letišti jsme se od nějakých pánů v civilu dověděli, že máme držet hubu a že se o tom nebudeme bavit se sdělovacími prostředky. Pane Teplý, vy zvlášť. Nicméně asi za tři týdny nato jsem se dověděl, že mám letět do Tatarstánu. Prezident Tatarstánu že chce nivu. Já jsem jel na Hrad, už se mi nechtělo, jenže Zeman trval na tom, ať letím. Takže jsme letěli znova, asi pět včetně Tomana. V den příletu nás prezident Tatarstánu nepřijal, prý odletěl do New Yorku na zasedání OSN, kde s ním chtěl mluvit Putin. Vrátil se další den a projevil zájem nejdřív o fabriku na nivy, pak o odběr 70 tun nivy měsíčně do Tatarstánu. Namítl jsem, že Rusko uplatňuje vůči potravinám z Evropy embargo. Jeho odpověď: To mě nezajímá. Já mám u vás v Česku i lesy, já tam musím jezdit, tak si tu nivu odvozím. Letos v létě chce začít odebírat. Tudíž v červnu začínám vyrábět o dvě třetiny víc.

Ohrožuje válka a hospodářský vývoj vaše podnikání natolik, že byste to eventuálně úplně zabalil?

To ne. Lidem u nás opakuju jednu větu: Kdo by měl přežít, když ne Madeta? Jsme bez dluhu, jsme bez úvěru, máme surovinu, máme perfektní technologie. Máme teď sice drahé vstupy, ale ty mají všichni. Samozřejmě že rentabilita podniku se sníží, obrovsky. Zatím ale od pondělka do pátku jedeme na tři směny, v sobotu na dvě. Za týden udělám víc než 155 tun plátkových sýrů. Nemám ani plátek do zásoby. Prázdno, vyvezeno, vyprodáno. Lidi po covidu jedí jako blázni. Já nemám kilo másla, že bych měl někde schované. Teď jak tu s vámi mluvím, jsme úplně vyprodaní. Ale při takovémto vývoji ekonomiky se nevyhnutelně sníží koupěschopnost obyvatelstva, ostatně už se snižuje. Řeknu vám, že jsem nemyslel, že tohle všechno ještě ve svých letech zažiju.                                                                         ■

MILAN TEPLÝ (1949)

Pražský rodák, vystudoval VŠCHT, pracoval ve státních podnicích Laktos a (od roku 1976) v budějovické Madetě. Firmu v 90. letech privatizoval, nakupoval její akcie postupně, celkem za 1,7 miliardy korun. Madeta je nejznámější česká mlékárna, Teplý je v ní generálním ředitelem a předsedou představenstva. Firmu dnes řídí společně se synem.

Sto dvacet miliard Kč jede do Němec

MÁME V REPUBLICE DRAŽŠÍ ENERGIE NEŽ NAŠE OKOLÍ. CO NA TO VLÁDA?

Daniel Kaiser, Týdeník Echo 17, 

28.4. 2022

Důvěra spotřebitelů v českou ekonomiku prudce klesá, podle čerstvého hlášení statistického úřadu se dostala na nízké hodnoty z roku 2012. Máme ze střední Evropy nejdražší energie a nejvyšší inflaci.

Vlády v několika sousedních zemích - Německu, Maďarsku, Rakousku - čelí zas jinému problému. Evropa je kritizuje za polovičatost při sankcích proti Rusku. Někdy se na vysvětlenou hledají ideologické důvody: že Viktoru Orbánovi imponuje ruské auto-ritářství, někdy historické: tradice Ostpolitik v Německu a neutrality v Rakousku. Ale stěžejní rozdíl oproti nám a Polákům spočívá v tom, že každá z těch tří zemí má dlouhodobý kontrakt s ruským Gazpromem - Němci do roku 2028, Maďaři až do roku 2036 (ale na rozdíl od nás nejsou na ruském plynu závislí stoprocentně, diverzifikovali). Všechny tři země kupují dnes plyn mnohem levněji než my.

Do loňska aspoň z krátkodobého hlediska dávalo smysl doporučení Evropské komise, když členským státům radila, ať místo dlouhodobých kontraktů nakupují suroviny na okamžitém, tzv. spotovém trhu. Z pohledu Českého zákazníka jsou dnes výsledky této politiky čistá absurdita. Plyn kupujeme ruský, od Němců, kteří ho přivezli v rámci dlouhodobého kontraktu. Oni nakoupili tisíc kubíků plynu za cenu mezi 250 a 270 dolary, nám těch tisíc kubíků poslední týdny spotově přeprodávají za 1100 dolarů. Představme si, že by takto rozdané karty zůstaly celý rok, což je při současném vývoji docela dobře možné. V takovém případě odteče do Německa jenom na rozdílu mezi jejich dlouhodobou a naší spotovou cenou i při konzervativním počítání hodně přes sto miliard korun. A plyn je jen jedna, byť důležitá položka, podobně neudržitelný se zdá přeprodej levné elektřiny z ČR do ČR přes unijní burzu v Lipsku. Hojnost levné energie byla napříč dějinami základem civilizačního vzestupu. Co asi pro Českou republiku znamená, že má dražší energie než její okolí, i to bezprostřední? Hrozbu systémové konkurenční nevýhody.

Co si o tom myslí naše vláda, těžko říct. Ministr financí a místopředseda ODS Zbyněk Stanjura při svém posledním vystoupení v ČT působil dojmem, že vinu za zeď, proti níž česká ekonomika jede, by chtěl celou naložit Vladimíru Putinovi a bájné dezinformační scéně. Co naše vláda dělat může? Má to nesmírně těžké, ta předchozí Babišova energeticky zameškala, co se dalo. Spotřeba plynu roste v České republice třetí rok po sobě. S ohledem na zavírání uhelných a jaderných elektráren v Německu a jinde (uhelných časem i u nás), s ohledem na takové vymoženosti jako kotlíkové dotace (= vyšší spotřeba plynu) mělo být našim činitelům jasné, že cena plynu poroste, i kdyby se z Putina stal mílius.

Dlouhodobý kontrakt s Gazpromem je po 24. únoru samozřejmě nemyslitelný. S Ruskem naše vláda neudržuje kontakty. Ale může se bavit se svými kolegyněmi v nadnárodních organizacích, jejichž jsme členem, na prvním místě s Německem. Proč si ofenzivně neříci o podíl na jejich dodávkách plynu z Ruska ještě za ruskou, tedy nízkou cenu? Nějaké páky by Praha jistě našla, kdyby měla odvahu je nasadit. Když budeme chtít, můžeme odstavit průtoky „zeleného" proudu ze severu na jih Německa přes české území. Ty průtoky při silném větru v Severním moři dokážou zatížit sítě tak, že Němcům v tu chvíli hrozí kolaps. A pokud se vláda bojí sáhnout na ČEZ a výdělky jeho akcionářů na lipské burze, proč tuto z pohledu české ekonomiky nesmyslnou přítomnost našich výrobců v Lipsku politicky tvrdě nezobchodovat? Tu přítomnost zase Německo potřebuje, když se počasí přechýlí do druhého extrému.

Anebo se dá pořád opakovat, že jsme ve válce, ačkoli v ní fakticky, právně ani vojensky, nejsme, nic nedělat a svou akceschopnost demonstrovat zavíráním okrajových webů, případně naháněním „keťasů" z benzínek. V této poloze premiér se svým kabinetem ztuhl, aspoň zatím.

Nízká důvěra spotřebitelů v ekonomiku před deseti lety se už následujícího roku přetavila v nečekaný úspěch Andreje Babiše a ve vládu levice. Dnes je do sněmovních voleb mnohem dál. Ale představy Zbyňka Stanjury z loňského podzimu, že vítězná pě-tikoalice bude projekt na osm let, vypadají najednou strašně zastarale.

Tři modely bezpečnostní politiky

Petr Hampl
www.petrhampl.com

26. března 2022

odkaz na článek zde

Poslední události nám umožňují sestavit jednoduchou typologii národních států podle stylu obranné a zahraniční politiky.

Mírumilovný národní stát se snaží žíti si po svém. Samozřejmě musí vynakládat rozumné prostředky na obranu, což nezahrnuje jen zbraně a financování armády, ale také výcvik obyvatel, přípravu krytů, vytváření hmotných rezerv a podobně. Protože má na obranu jen omezené prostředky, tak je pečlivě odměřuje. Nemůže tedy utrácet za zbytečné hračky a nemůže utrácet za přípravu na zahraniční mise. Veškeré zdroje směřují k obraně vlastního území.

To hlavní je ale diplomacie. Mírumilovný národní stát udržuje dobré vztahy se všemi silnými hráči (bez ohledu na režim, jaký v tom kterém státě panuje) a vyvažuje zájmy. Dává si pozor, aby nepůsobil bezbranně, ale také si dává pozor, aby se jím nikdo necítil ohrožen. K vyvažování patří i to, že je nucen občas udělat kompromisy, jako tomu bylo třeba za studené války v případech Rakouska a Finska, které musely přistoupit na určitá omezení, ale zvládly to bez jakýchkoliv dopadů na vlastní obyvatelstvo. Lidem v těch zemích se žilo mnohem lépe než v mnoha zemích zapojených do vojenských bloků.

To by nakonec mělo být cílem politiky. Ani realizace vyššího dobra ani trestání domnělých či skutečných zločinců, ale to, aby lidé v té zemi měli slušnou životní úroveň, mohli žít svobodně a cítili se bezpečně (nezapomínejme, že pro běžné obyvatelstvo představují kriminalita a migrace mnohem vážnější hrozby než porážka země ve válečném konfliktu).

Typickým příkladem mírumilovného národního státu je Orbánovo Maďarsko.

Pro válečnický stát je typické, že veškerý život je militarizován. Všichni obyvatelé nebo aspoň všichni muži prochází bojovým výcvikem a nějaká forma přípravy na válku probíhá už od dětství – fyzická příprava, podpora válečnické mentality, zdůrazňování boje jako něčeho velmi ušlechtilého, pravidelná školení ve zdravovědě, důkladná civilní obrana, budování krytů, krizové plány pro všechny organizace a oblasti života. K životu takového státu patří i silný obranný průmysl, nejspíš se státní podporou. Ve všech oblastech průmyslu a zemědělství je kladen důraz na soběstačnost, což má prioritu před ekonomickým růstem a často i před životní úrovní. Jsou vytvářeny zásoby surovin a nasmlouvány alternativní zdroje. Důležitý je i důraz na rozvoj přírodních věd a technologií.

Takový stát, i když je malý, si může dovolit poměrně agresivní politiku. Může provokovat, zaplétat se do válek, občas napadat i zdánlivě silnější soupeře.

Znamená to smířit se s nižší životní úrovní a asi i celkově nižší kvalitou života, ale rozhodně to má své silné stránky. Kdyby někdo přišel s takovou vizí pro Českou republiku, proč ne.

A pak je tu ještě Fialův stát. To je typu státu, jehož zahraniční politika je úplně nejagresivnější. Hlavním cílem všech kontaktů je vytvořit co nejhorší nepřátelství s co nejvíce státy, a ideálně dosáhnout otevřených válek. Zapojit se do každé koloniální výpravy. Oblíbeným rčením je, že se kdesi bojuje o Prahu – od Kyjeva přes Kábul, celou Afriku, samozřejmě v Caracasu, Havaně na Taiwanu a kdekoliv jinde. Není na světě místo, kde by nebyla ohrožena Praha. Fialův stát miluje krev a miluje zabíjení. Pokud jeho představitelé nemohou zabíjet přímo, tak aspoň dodávají zbraně a okázale tolerují, že jsou ty zbraně využívány k masakrování civilistů.

To je ale pouze část toho, co obnáší Fialův stát. Je pro něj typické, že absolutně není militarizovaný. Vynakládá stovky milionů korun na boj proti toxické maskulinitě vlastních mužů. Pokusy o zřizování domobrany jsou trestné. Obrovské armádní výdaje směřují výhradně na podporu koloniálních výprav, přičemž o obranu vlastního území se stát ani nepokouší.

Vedle toho Fialův stát systematicky likviduje zbytky vlastního zemědělství, aby v případě konfliktu byl stát zcela závislý na dovozech. Systematicky likviduje zbytky vlastního průmyslu se stejným cílem. Neexistují žádné záložní plány a žádné náhradní zdroje pro případ, že by vypadla dodávky klíčové suroviny nebo životně důležitého produktu. Zásobníky se udržují poloprázdné nebo dokonce ruší. Žádné kryty, žádné civilní obrana, žádná fyzická příprava.

O co je taková země slabší, o to je její politika agresivnější. A tím silnější soupeře napadá. Kdyby existovala vesmírná federace, už je s ní Fialův stát ve válce.

Kdo by chtěl dobrovolně žít ve Fialově státě?

V dnešní politice existuje snaha koncentrovat moc a vrátit se zpět k diktatuře

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště

Egyptolog MIROSLAV BÁRTA o kolapsu civilizace, cestování časem, selhání elit a taky o tom, jak kobry vyhnaly vědce z expedice.

Lidové noviny Pátek

Text: Alena Plavcova

Foto: Jan Zátorský

Miroslav Bárta se k egyptologii dostal vlastně za trest. V 5. třídě základky totiž tak vyrušoval, že mu paní učitelka přikázala naučit se do druhého dne dlouhou pasáž o pyramidách v Gize. Sice mu to pokazilo odpoledne, ale nakonec zjistil, že je to docela zajímavé. Osudově zajímavé. Dnes je Miroslav Bárta světovou kapacitou egyptologie - v Egyptě, ale taky v Súdánu je známější než Jaromír Jágr. K tomuto výroku se pan profesor zdráhavě přizná, s dodatkem o pokoře, pochopitelně. Ale pravda to prostě je.

Být archeologem je unikátní profese. Mimo jiné to totiž znamená, že máte tunel do minulosti a jiné měřítko času, takže vidíte i současnou civilizaci trochu jinak. Miroslav Bárta se řadu let zabývá srovnávacím studiem civilizací, vydává o tom knihy (vloni např. publikaci Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, která se umístila na 5- 6. místě i v anketě LN Kniha roku), točí dokumenty, zkrátka snaží se varovat před zjevnými příznaky blížící se krize. A pořád věří, že jsme unikátní civilizace, která bude umět kolapsu čelit právě proto, že má z historie dostatek dat.

Otázkou ovšem je, jestli se opravdu dokážeme z chyb lidí tisíce let mrtvých poučit. Bylo by to totiž zřejmě poprvé v historii.

Tvrdíte, že „všechny civilizace jsou omezené v čase, což znamená, že jsou konečné". Jak by ale vlastně takový kolaps vypadal? Něco jako vyhynutí dinosaurů? Co by to znamenalo pro žijící lidi?

Nevypadalo by to jako vyhynutí mamutů nebo dinosaurů. Systému zkrátka dojdou zdroje, prakticky ze dne na den. Podívejte, co se stalo s Bohemia Energy. Takže třeba ve středoevropských poměrech by benzin stál ještě dvakrát tolik, co dnes, a cena plynu by vystřelila násobně výš. A kdyby, mluvíme pořád teoreticky, museli lidi zaplatit za litr benzinu 90 korun, přestali by jezdit na chalupy. Utratili bychom své úspory za úplně základní věci. To se týká samozřejmě i potravin a všeho dalšího. Když o tom mluvím, vždy si vzpomenu na zážitek z doby, kdy jsem přednášel v San Diegu. Měl jsem po příletu hrozný jet lag (porucha biorytmů po rychlém leteckém překonání několika časových pásem), nemohl jsem spát, a tak jsem v pět ráno bloumal po místním hypermarketu. Byla tam ulička dlouhá snad pětadvacet metrů a v té byly jenom jogurty. Kolaps by znamenal, že přestane být výběr a všechno bude velmi drahé. Lidi si v lednu rozmyslí, jestli si doma zatopí, nebo ne. A úplně je přestane zajímat nějaký koncert nebo divadlo, nebudou chodit na fotbal, budou se starat jen o sebe. Státu neboli systému ale dojdou zdroje prakticky na cokoli. Takže třeba u zubaře vám nebudou dva týdny ošetřovat bolavý zub, ale rovnou vám ho vytrhnou. Bude to zkrátka znamenat rychlý pokles životní úrovně, což nejvíc odnese, tak jako vždycky, nejchudší vrstva obyvatel. Pochopitelně se taky nebudeme zabývat něčím tak krásným, jako je egyptologie. Bude se studovat jen to, co má bezprostřední vztah k životní úrovni.

Takže místo bazénu a květin budeme na zahradě sázet brambory?

Teď jsem to chtěl říct. Ti, kdo mají kousek nějaké zahrady, tam budou pěstovat brambory a cibuli, protože v obchodě to bude velmi drahé. Nepůjde o vymření, nebo že by to tady převálcovala nějaká jiná civilizace, ale prostě systém v reálném čase skokově zchudne. A důsledky si asi každý umí představit.

Nevadí vám, že máte už tak trochu nálepku proroka apokalypsy?

Neprávem, neprávem. Já vůbec nemám ambici být prorokem apokalypsy, to rozhodně ne.

V každém případě se vaše knihy velmi dobře prodávají. Proč vlastně lidi odjakživa tak fascinují předpovědi konce civilizace, konce světa?

Myslím, že lidi prostě fascinují výjimečné události, fascinuje je oheň, nebezpečí. A tak je zkrátka okouzluje i představa konce světa, i když tomu samozřejmě většina z nich nevěří. Zároveň ale některé podezřívám, že si v duchu říkají: Tý jo, to je něco, co jsem ještě nezažil...

Chcete říct, že lidi si chtějí takzvaně užít i konec světa?

Lidi chtějí stále silnější a silnější zážitky. Dřív se takových věcí báli, protože to považovali za trest bohů. Ale dnes je spíš vede, podle mě, fascinace neznámým zážitkem. A to jakýmkoli.

Když člověk čte vašich Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, najednou si uvědomí, že průvodních znaků kolapsu civilizace se teď objevuje čím dál víc. Tak například: nárůst byrokracie nebo prodražující se zdroje. Chybějící elity, nekompetentní politici, kterým se národ vysmívá. Mocné zájmové skupiny. Prales zákonů a paragrafů, kterým už nikdo, kromě právníků, nerozumí. A čím víc zákonů, tím méně práva... Kdybychom měli stupnici kolapsu v rozmezí 1 až 10, kde je zrovna teď podle vás naše civilizace?

Když jako nulu nebo jedničku vezmu vyspělou civilizaci bez zjevných problémů, a desítku jako civilizaci, která stojí před velkou změnou, ať už pozitivní, nebo negativní, tak bych nás dal někam na konec osmičky, začátek devítky.

Může být člověk v takové situaci optimista?

Já se snažím být optimista. Člověk si přece může vybrat: jít do hospody, nadávat a upíjet se, nebo něco dělat a věřit, že to má smysl. A já si myslím, že čím víc lidí začne u sebe a bude dělat věci smysluplné pro ně, pro okolí a pro společnost, tím bude líp.

To zní trochu naivně optimisticky. Není ale vývoj civilizace něco jako přírodní jev, který tak úplně neovlivníme?

No vidíte, a já si právě myslím, že žijeme v době, kdy to snad poprvé zásadně ovlivnit můžeme. Mimo jiné proto, že první relativně dobře změřené století, století, které se dá kvantifikovat, je až dvacáté století. Takže dnes známe podrobnou anatomii své situace. Krizi se vyhnout nelze. Ale krize má ozdravný účinek, protože odstraňuje to, co nefunguje, a pomáhá najít nová řešení problémů, svým způsobem je to pozitivní věc. Pravda ale je, že bychom mohli zaplatit menší cenu.

Jak to myslíte?

No například protože známe takzvaný Hérakleitův zákon, totiž že ty faktory, které civilizaci přivedou na vrchol, ji nakonec zničí. Takže když třeba víme, že máme příliš mnoho úředníků, neměli bychom o tom, jak snížíme jejich počet, mluvit jen před volbami. Pokud chceme reálně pomýšlet na světlejší zítřky, měli bychom se probrat. Jsem přesvědčen, že by to mohlo jít. Já například můžu psát varovné knihy na základě faktů, ke kterým jsem dospíval dlouhé roky, mluvit o nich a snažit se pochopit, co se kolem nás děje. Protože archeologie a historie se na základě sledování dlouhých časových řad vlastně staly strategickými obory pro toto století. Totiž téměř vždy ten cyklus vývoje, vzestupu a úpadku civilizací proběhl podobně. Hluboké trendy jsou vždycky stejné. Nějaký začátek, nárůst v době, kdy má systém dostatek zdrojů, pak vrchol, kdy se to celé začne propadat do vnitřních rozporů - a to je právě začátek konce. Nicméně já tvrdím, že my jsme výjimečná civilizace - i proto, že máme široké a detailní poznatky o vývoji civilizací v minulosti. Takže víme, jak to vždycky proběhlo, a měli bychom být schopni kolapsu předejít.

Zajímají se o vaše poznatky politici?

Občas si nějaká velká firma objedná seminář. Ale politici myslím stále ještě žijí v přesvědčení, že všechno vědí nejlépe. Nebo že vědí všechno nejlépe díky svým poradcům, svým starým kamarádům. A pak to vypadá, jak to vypadá. Jen si zkuste porovnat skutečný leadership (vůdcovství, kdy jednotlivec určuje směr, lidé za ním přirozeně jdou, on jim jde příkladem), který mění svět a který představoval například Konrád Adenauer nebo Charles de Gaulle, s většinou životopisů dnešních politiků. Člověk by zaplakal.

Ve vaší knize je k tomu pěkný citát, totiž že je to tu teď „samý ouřada, ale žádný Churchill".

No právě. Ale taky odkazuji na památnou přednášku Steva Jobse, když uváděl na trh první iPhone, který v sobě spojoval internetový vyhledávač, telefon, ale třeba i přehrávání písniček. To byl okamžik, kdy jeden člověk zásadně změnil svět. Já totiž tvrdím, že dnes je stále víc skutečný leadership vidět ne v politice, ale v oblasti technologických firem. Typickým příkladem je Elon Musk. Naše budoucnost musí stát na nových vědeckých poznatcích, na nových technologiích, takže to budou spíš vědci a budovatelé velkých technologických firem, ne politici, kteří budou měnit svět myšlenkou. Což je velká výzva i pro Česko, které je pořád ještě příliš závislé na manuální práci.

Jedním z příznaků krize civilizace je obecný pokles úrovně vzdělanosti a taky to, že lidé ze svého života vytěsňují duchovní rozměr. Co po nás ale potom zůstane? Nákupní centra?

Co po nás zůstane? Balík mailů, které nikdo za pár let nepřečte, stadiony a nákupní centra. To je příliš málo na tu civilizační úroveň, kde právě jsme. Protože to, že létáme do kosmu, že máme notebooky, telefony a další úžasné věci, ještě neznamená, že jsme lepší než civilizace před námi. Vývoj v čase sám o sobě totiž neznamená směřování k lepším zítřkům. To není pravidlo ani zákon, že zítra se musíme mít líp a pozítří ještě líp. Naopak se zdá, že bychom se teď měli mít významně na pozoru. No a těch mých sedm zákonů je takový manuál popisující, co vždycky fungovalo, a naopak co se stalo, když to fungovat přestalo.

Pokles úrovně vzdělanosti je vidět i na tom, že lidé jsou teď schopni přijmout jako pravdu kdejakou pitomost. Viz to, co se děje kolem očkování.

Ano, to je velké vítězství fake news. Svět je rozpolcený a je to zřejmě v zájmu některých „sil temna", aby společnost nedejbůh netáhla za jeden provaz. Existují vědecké studie dokazující, že fake news, nepravdivé zprávy, skandální novinky, se šíří násobně rychleji než pravdivé informace. A mnozí novináři tomu jdou bohužel naproti. Sám jsem to zažil například v době takzvaného arabského jara, kdy egyptský Abúsír byl také poničen místními vesničany. Naštěstí to nebylo nic závažného. Ale tady se o tom psalo, jako že abúsírská koncese je v ohrožení. Dokonce když jsme tam odlétali na jaře 2011, jako jediná zahraniční expedice, která se v Egyptě v tom roce vyskytla, přijeli novináři až na letiště, protože cítili tu „krev". Postupně jsme to tam dali do pořádku, vrátili se a já těm novinářům volal: „Tak jsme zpátky, jestli chcete pokračovat v natáčení..." A oni: „A zničili vám všechno?" Já říkal: „Nám to trvalo šest neděl, ale už je to stabilizované..." - „Aha. Tak to ne, nezlobte se, to už není zajímavé."

Jakou roli sehrávají sociální sítě?

Sociální sítě jsou nejtvrdší droga 21. století. Mimořádně nebezpečná věc, protože pro informační šum sociálních sítí už není slyšet kloudné slovo. Průvodním znakem úpadku civilizace je i to, že se čím dál víc mluví. Lidi se dneska snaží na všechno mít svůj názor. A protože žijeme v době Googlu, každý je schopen ze sebe přes noc udělat experta na cokoli, od diagnózy nemoci až po to, zda máme mít jadernou elektrárnu, nebo ne. S tím se v tuhle chvíli nedá nic dělat. Mně mimochodem říkal jeden profesor na Vysoké škole chemicko-technologické, že v 90. letech studenti diskutovali mnohem méně, ale věděli podstatně víc. A dneska diskutují vlastně o všem, a vůbec neruší o základech, které by měli mít, než nějakou otázku položí.

Dokážete odhadnout, jak naši civilizaci promění covid?

Covid je vysoce nakažlivá nemoc, která už zabila několik milionů lidí. Ale když se na to dívám z delší perspektivy, není to zas tak výjimečná nemoc - v porovnání třeba s morem nebo španělskou chřipkou na konci první světové války, kdy zemřelo možná až sto milionů lidí, přestože svět nebyl zdaleka tak propojený jako dnes. Navíc, protože jsme v 21. století, povedlo se během krátké doby vyvinout vakcínu. Můžeme se bavit o její účinnosti, ale v principu zachránila stovky milionů životů, tím jsem si jist. Řekl bych, že k „popularitě" covidu přispívá globální svět, protože se denně prakticky okamžitě dovídáme, co se kde děje. A toho samozřejmě ti, kdo na covidu dobře vydělávají, využívají. A ještě něco: když vidíte záběry lidí ležících s covidem na jipkách, nelze přehlédnout, že jsou často obézní, lidé, kteří o sebe nedbají, nesportují - neříkám všichni, ale valná část z nich. Takže si myslím, že u téhle nemoci dost záleží i na tom, jak moc si vážíme svého života a co jsme ochotni pro něj udělat. Samozřejmě teď nemluvím o chronicky nemocných, kteří za svoji nemoc často nemohou. Už staří Řekové ale používali termín kalokagathia, který vyjadřuje antický ideál harmonického souladu tělesné a duševní krásy. Nevymyslíte nic lepšího než „ve zdravém těle zdravý duch".

Je opravdu epidemie snem všech mocných, jak zmiňujete?

To není moje myšlenka, řekl to francouzský filozof Michel Foucault. Samozřejmě nouzový stav, lockdown a podobné situace, to je velké pokušení pro kohokoli, kdo touží po větší rozhodovací pravomoci. Předloni na jaře jsme to strašení viděli v televizi denně. Ale podle mě se lidi nemají strašit, ale inspirovat a motivovat. A to se tady určitě nedělo. Naopak jsme tu viděli VIP večírky v restauracích, které měly být zavřené. Ti vipáci na všechno kašlali, vlastně ukazovali většinové populaci vztyčený prostředníček. Přiznám se, že mě může vzít čert, když vidím, jakým způsobem u nás elity občas selhávají, ať už politické, vědecké, umělecké, nebo novinářské. Například zahájení posledního filmového festivalu v Karlových Varech, kde bylo několik set lidí, a většina z nich bez roušek, ačkoli bylo v platnosti nařízení, že akce ve vnitřních prostorách se mají bezpodmínečně konat se zakrytými ústy a nosem. Přenášela to televize, to všechno za „dohledu" několika našich ministrů i epidemiologa pana doktora Smejkala, který tam taky pobíhal bez roušky. Takže se vracím k jedné velice důležité poučce, totiž že velké věci se nevyhrávají jenom technologií, ale taky symbolicky, právě tím leadershipem. Především ti v čele musí lidem ukazovat, že oni jako první dodržují to, co vyžadují. Protože když lidi vidí pravý opak, samozřejmě na všechno začnou kašlat. U nás došlo k velkému selhání elit, a proto máme teď zase tolik mrtvých denně. Proto jsme tam, kde jsme. Nejlépe epidemii zvládají občansky vyspělé společnosti jako Dánsko, nebo naopak společnosti s autoritářským řízením. Covid je naše zrcadlo: takhle jsme na tom my jako společnost.

Tak něco veselejšího: v jednom knižním letáku jsem se dočetla, že se už dva roky otazujete, dokonce že se inspirujete knihami Wima Hofa o extrémním otužování. Já myslela, že v Egyptě by si člověk měl spíš zvykat na vedro...

Chtěl jsem si zlepšit imunitu, tak jsem chodil plavat do venkovního nevytápěného bazénu, i když léto skončilo, a nakonec jsem se dostal v zimě až třeba na patnáct minut v ledové vodě. Pak jsem si přečetl knihu Wima Hofa a nadchla mě. Mně se tyhle věci líbí, mít funkční tělo k funkční hlavě je krásná věc, ale musí na tom člověk pořád pracovat. A když vylezete ráno z té ledové vody, je to prostě nádherná katarze a ten den je pak taky úplně jiný.

Mimochodem, je pravda, že v Egyptě jste známější než Jágr?

Prosím vás! Já Jaromíra Jágra obdivuju, dokázal mnohem víc než já. To jsem zkrátka řekl spíš z nějaké momentální frajeřinky.

Frajeřinka, ale pravdivá, ne?

Já takové výroky nemám rád, uteklo mi to a štve mě to. Ale myslím si... vlastně... že asi jsem v Egyptě známější než Jágr. (směje se) A možná ještě taky v Súdánu. Tak to asi pravda je. Nicméně člověk by měl být pokorný a podobné výroky si odpustit.

Na expedice do Egypta jezdíte už od roku 1991. Čím vlastně takový archeologický průzkum začíná?

Pokud jde o archeologickou expedici, musíte půl roku předem egyptské vládě odevzdat seznam lidí, které na to máte, musíte pokrývat všechny aktivity, které s tím souvisejí, musíte prokázat, že jste schopen tu expedici vést, že máte zahraniční renomé, protože v Egyptě se koncese dávají zásadně na jméno, ne na instituci. Takže když budu na přednášce v Plzni a v Egyptě mi někdo spadne do šachty, tak za to můžu já. Ne ten, koho jsem pověřil, jenom já. Což znamená poměrně dost stresu. A pokud jde o vlastní expedici, když nám Egypťané schválí program, můžeme pracovat třeba od dubna do prosince, což ale neznamená, že jsme tam celou tu dobu, na to nikdo nemá peníze ani kapacity.

Podle čeho se rozhodujete, že zrovna na tom místě byste měli začít kopat?

Vždycky vyberete na základě geofyzikálního průzkumu, satelitních snímků, povrchové analýzy a samozřejmě studia literatury místo, které se zdá jako pravděpodobné, že splňuje ani ne tak požadavek nějakých „hezkých" nálezů, ale spíš že nám poskytne odpovědi na to, co neznáme. Takže těch kritérií, podle kterých místo vybíráme, je víc. A jak říká můj kamarád Zahi Hawass: „Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště." Nakonec se to vždy ukáže až na místě, do jaké míry byl náš odhad správný. Zatím se nám v posledních letech poměrně hodně dařilo.

Najímáte si na kopání místní lidi. Umíte arabsky?

Naši dělníci, zkušení kopáči, kteří s námi pracují roky, samozřejmě neumějí anglicky ani žádný jiný světový jazyk. Takže jsem se kdysi začal učit spisovnou arabštinu v Praze u pana doktora Bahbouha a pak jsem se v terénu naučil do jisté míry i hovorovou arabštinu.

Kde na expedici spíte?

Díky tomu, že náš ústav byl spoluzaložen ministerstvem zahraničních věcí, máme ubytovací prostory na ambasádě. Ale dojíždění na místo výzkumu je tak náročné, časově i fyzicky, že si prostě pronajímáme od egyptských památkářů domek poblíž Abúsíru, je to asi dva kilometry od místa, kde kopeme.

Jak se na expedici stravujete?

Jíme v terénu, ve dvanáct je na půl hodiny pauza. Máme místního kuchaře a místní stravu. Není to tedy žádná hitparáda, ale jednoduchá arabská kuchyně. Nejčastěji jsou k obědu chlebové placky, sýr, nějaké vajíčko, cibule...

Dostanete se do míst, kde třeba pár tisíc let nikdo nebyl. Jak vám v tu chvíli je?

Je to zvláštní pocit. Já miluju ten vlastní výzkum, protože de facto odkrýváte unikátní památky civilizace, která zanikla před více než dvěma tisíci lety. Takže můžete cestovat časem - možná je to jediný způsob, jak reálně cestovat časem. Díváme se do minulosti, abychom pochopili současnost.

Zkoumáte svět mrtvých. Co k nim cítíte?

Je nutné být pokorný a uctivý. Oživujete civilizaci, která dávno zanikla, a vy ji přivádíte zpátky do tohoto světa. Staří Egypťané si přáli, aby jejich jméno žilo věčně. Je to něco výjimečného, velké privilegium. A staroegyptská civilizace byla neuvěřitelně vyspělá, je v ní spousta inspirace, ale i spousta tajemství, takže je ještě hodně co objevovat. Já ale vlastně chápu staré civilizace, které zkoumáme, jako velký příběh vesmíru. Nemyslím, že narození a smrt je to jediné, co máme.

Když zmiňujete tajemství: Tutanchamonovu kletbu, totiž že kdo poruší klid hrobky, zemře, archeolog asi vážně nebere. Hrozí vám ale při expedicích nějaké reálné nebezpečí?

Reálné nebezpečí například je, že můžete spadnout do hluboké šachty, když si nedáváte pozor. Může vás zasypat podzemí. Mohou vás smrtelně uštknout kobry nebo zmije růžkaté, když pracujete hluboko v poušti. Takže těch reálných nebezpečí samozřejmě je dost, ale když o nich víte, můžete jim předcházet. Ale jsou. Když jsme měli expedici v egyptské západní poušti, v oáze Bahríja, kde jsme objevili nejstarší křesťanské osídlení v Egyptě z 2., 3. století, tak tam v květnu už bylo takové vedro, že začaly vylézat kobry. A bylo jich tolik, že jsme museli expedici ukončit, protože nám šlo opravdu každý den o život. Prostě jsme utekli - s kobrami se blbě bojuje.

Stalo se někdy, že někoho had uštkl?

Naštěstí ne. Ale mohli jsme se zabít, když jsme jeli na velkou expedici do oblasti Džilf al-Kabíru. To jedete pět dní pouští od poslední asfaltky. A my jsme v nepřehledném terénu spadli s autem z asi dvacet metrů vysoké duny. No přežili jsme to. Naši beduíni celou noc auto spravovali a ráno jsme jeli dál. Dopadli jsme líp než německá expedice, která několik let před námi najela na minu: egyptská Západní poušť je pořád hodně zaminovaná z doby druhé světové války.

Přežili?

Naštěstí v pouští nebyli připoutaní, takže vylítali z auta - a přežili. Ale byli hodně pomlácení.

Knihu Sedm zákonů jste věnoval „Oli a Albimu". Lze vytušit, o koho jde. Můžeme o tom mluvit?

Kdo si přečte úvod a podívá se na první fotku v knize, bude asi tušit, nebo možná i dobře vědět, komu je věnovaná.

Tak mi aspoň poraďte, co mám napsat do vašeho životopisu. Vlastně se nemůžu dopátrat, jestli jste ženatý a kolik máte dětí.

Jsem svobodný už několik let a zároveň šťastný partner. S mojí ženou vychováváme tři děti.

SEDM ZÁKONŮ

1. Všechny civilizace jsou omezené v čase a prostoru. Na jejich začátku a konci stojí obvykle konflikt.

2. K zásadním změnám ve vývoji civilizací dochází náhle, skokově, nikoliv lineárně.

3. Hérakleitův zákon: To, co přivedlo civilizaci na vrchol, obvykle způsobí i její krizi.

4. Každá civilizace je založena na společně sdílených hodnotách, vizích a implicitním právu.

5.  Každá civilizace potřebuje pro svoji stabilní existenci funkční společenskou smlouvu založenou na vzájemné spolupráci jednotlivých částí společnosti. Zásadní vliv mají představitelé tzv. elit.

6. Vývoj každé společnosti je determinován technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost růst ani udržet svoji komplexitu.

7. O úspěšnosti každé civilizace rozhoduje míra schopnosti adaptovat se na proměny přírodního prostředí.

Prof. Mgr. MIROSLAV BÁRTA, PhD. (52)           

Vystudoval archeologii a egyptologii na UK v Praze a pak v Hamburku. V roce 2009 byl jmenován profesorem egyptologie. Od roku 2011 vede výzkum archeologických vykopávek na českých koncesích v Egyptě a Súdánu. Mezi lety 2013 a 2019 byl ředitelem Českého egyptologického ústavu FF UK. Od roku 2019 je prorektorem UK pro vnější vztahy. Kromě egyptologie se dlouhodobě zabývá srovnávacím studiem civilizací, výsledky shrnul např. ve vloni vydané knize Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají (JOTA, 2021). Je autorem a spoluautorem desítek odborných textů a publikací, získal prestižní vědecké ceny (např. v roce 2019 cenu Česká hlava), vyučoval na světových univerzitách, je členem odborných společností, mj. Učené společnosti ČR, think-tanku Equilibrum či newyorského Explorer's clubu.

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK NOVÉ DOBY

TEXT OLDŘICH TICHÝ, MAREK STONIŠ

ILUSTRACE JAN IGNÁC ŘÍHA

Jak současná propaganda znásilňuje význam některých slov a pojmů

„Zpráva TASS: Na sovětsko-čínských hranicích napadla skupina čínských tanků klidně orající sovětský traktor. Ten palbu opětoval a po zničení čínských tanků odletěl na domácí základnu." Vtip vznikl v minulém století, kdy tu a tam docházelo k ozbrojeným konfliktům na pomezí mezi Sovětským svazem a Čínou. Moderní doba podobnému vtipkování znovu nahrává.

ZDRAVÝ JE NEMOCNÝ. Dobrovolné je povinné. Pravda je lež. Když před více než sedmdesáti lety psal George Orwell román 1984, použil jiné příklady, ale demonstroval na nich totéž - význam slov je mocenskou garniturou často záměrně zkreslován, aby ve zpotvořené podobě lépe posloužil propagandě a upevnění nové ideologie.

V posledních dvou covidových letech popisovaný trend posílil. Zdraví lidé, kteří subjektivně nepociťují ani objektivně nevykazují žádné příznaky nemoci, jsou za nemocné označováni jen proto, že v jejich organismu byla ne zcela spolehlivým testem zjištěna (byť minimální) přítomnost jakéhosi silnějšího bratrance chřipkového viru. Za odborníky na epidemii jsou vydáváni lidé, kteří mají v oboru minimum zkušeností, a naopak špičkoví, ve světových vědeckých publikacích mnohokrát citovaní epidemiologové jsou odsouváni na okraj společnosti. Případně jsou na oficiálních stránkách ministerstev označováni za dezinformátory.

Typické je, že znásilněná slova a pojmy nejsou užívány výhradně v nové (rozumějte propagandisty pozměněné) podobě, ale někdy si zachovávají skutečný význam (za nemocného může být označen jak člověk v terminálním stadiu rakoviny, tak někdo, jemuž vyšel pozitivní test na covid, ale není mu vůbec nic). To dále posiluje matení pojmů a hraje do noty propagandě. Protože Reflex považuje za jeden ze svých hlavních úkolů pomáhat čtenářům s orientací v dnešním světě, připravili jsme pro vás stručný výkladový slovník, jenž zohledňuje nový význam některých výrazů. Nejde o kompletní výčet, spíše jen o jakousi ukázku. A o podnět k přemýšlení, co vám vlastně představitelé státní moci, média a další mluvčí při proslovech ve veřejném prostoru sdělují (a sdělovat chtějí).

VÝKLADOVÝ SLOVNÍK

Protože koronavirová infekce už skoro dva roky ovládá veřejný prostor, věnujeme jí i my pozornost jako první. Předpokládáme, že původní význam uváděných pojmů je každému dostatečně známý, a přinášíme proto pouze jejich nový, moderní výklad.

BOJ S EPIDEMIÍ- neschopnost vlády řešit koronavirovou nákazu při dodržení základních práva svobod; drastické zasahování do svobody pohybu, podnikání, vzdělávání atd. v zájmu tzv. veřejného zdraví, aniž by byl vidět pozitivní výsledek

VLÁDNÍ OPATŘENÍ - soubor často protichůdných, nelogických a nesmyslných nařízení a zákazů (zákaz zpěvu, pití kávy na ulici, nařízení nosit roušku i v lese apod.), která obvykle soud označí za nezákonná či protiústavní; na vývoj epidemie nemají v lepším případě žádný vliv

ZODPOVĚDNÝ POLITIK - vyhlašuje vládní opatření (vizte výše) bez ohledu na devastační důsledky pro život společnosti; zároveň využívá svoji funkci k nákupu nejrůznějšího mnohonásobně předraženého zboží od spřátelených firem a osob

ZODPOVĚDNÝ OBČAN - bez přemýšlení přijímá a respektuje vládní opatření (vizte výše) a alespoň verbálně napadá všechny, kdo naznačí sebemenší pochybnost

ZÁKLADNÍ HYGIENICKÁ PRAVIDLA - nesmyslná snaha postavit bariéru infekci šířící se vzduchem, jejímž důsledkem může být plošně snížená imunita populace; lidé jsou mimo jiné nuceni trávit dlouhý čas se zakrytými ústy a nosem, což podle řady „dezinformátorů" (vizte níže) může způsobovat zdravotní potíže. Z. h. p.jsou nařizována „zodpovědnými politiky" (vizte výše), kteří je sami nedodržují.

OBĚTUJME LISTOPAD (libovolně možno nahradit jiným měsícem, případně svátečním či ročním období) - výzva vládnoucí garnitury, aby lidé přestali žít jako lidé, izolovali se od ostatních, respektovali rozvrat ekonomiky, školství, zdravotnictví a dalších oblastí veřejného života s tím, že vše může trvat neomezeně dlouho a nepřinese to žádný výsledek

MOTIVOVAT - plošně a drasticky porušovat základní práva a svobody všech, kdo nejsou nakloněni oficiální vládní linii, přičemž dotyční a jejich rodiny se ocitají na okraji společnosti (srovnejte s „vydírání").

DOBROVOLNÉ OČKOVÁNÍ - podvolení silovému nátlaku spočívajícímu v systémové segregaci neočkovaných (na základě „motivace" - vizte výše)

NEMOCNÝ - zdravý člověk, jenž nepociťuje žádné příznaky nemoci, při klinickém vyšetření nejsou u něj zjištěny žádné chorobné symptomy, nicméně ne zcela spolehlivý test u něj zjistil nespecifikované množství viru, s nímž si organismus v naprosté většině případů sám poradí

TEČKA; DĚLAT ZA NĚČÍM TEČKU - zahájit časově neohraničený a nikdy nekončící proces neustále se opakujících totožných úkonů, které nevedou ke slibovanému cíli

ODBORNÍK- 1. novináři používáno jako označení pro osobu, která je ochotna okomentovat kdykoliv cokoliv tak, aby to odpovídalo editoriální politice daného média, a jež má alespoň formální vzdělání v oboru blížícím se problematice, k níž se vyjadřuje 2. státní propagandou používáno jako označení kterékoliv osoby, která je bez ohledu na vzdělání a fakta ochotna veřejně podpořit záměr propagandisty a zároveň oslovit velkou cílovou skupinu

DEZINFORMACE - informace, jež nepodporuje momentální státní propagandu; nezřídka je později potvrzena jako pravdivá

DEZINFORMÁTOR - osoba šířící dezinformace (vizte výše); často patří ke špičce v oboru, má nejvyšší dosažitelné vzdělání a množství citací ve světově uznávaných odborných časopisech a publikacích

KONSPIRAČNÍ TEORIE - informace o dalším chystaném omezení základních práv a svobod, která ovšem doposud nebyla oficiálně zveřejněna (např. chystané covid pasy, segregace neočkovaných, povinné očkování apod.)

FAKTCHECKER (čtěte faktčekr) -osoba závislá obvykle na přísunu veřejných peněz (často prostřednictvím tzv. neziskové organizace) a ochotná označovat za dezinformaci vše, co neodpovídá názorové a ideové linii příslušného finančního donátora (srovnejte s odborník 2. -vizte výše)

NEZODPOVĚDNÝ ODMÍTAČ OČKOVÁNÍ- člověk, jenž se opakovaně nechal bez problémů očkovat ověřenými vakcínami proti život ohrožujícím nemocem, ale má pochyby o nutnosti očkování proti o něco vážnější chřipce anebo o spolehlivosti vakcíny vytvořené a schválené v bezprecedentně krátkém čase

ANTIVAXER - vyšší stupeň nezodpovědného odmítače očkování, tzn. každý, kdo nepovažuje za nezbytné nařídit pod hrozbou přísných trestů očkování úplně všem (za antivaxera může být takový člověk označen bez ohledu na to, zda je sám očkován)

KOLAPS NEMOCNIC, PŘETÍŽENÍ ZDRAVOTNÍCI - situace, kdy na péči o pacienty s covidem musí být v nemocnicích vyčleněno více lůžek a personálu než v době, kdy covid neexistoval

PROGNÓZA VÝVOJE EPIDEMIE - obvykle dlouhá nesrozumitelná prezentace přesycená tabulkami, grafy a výpočty, v jejímž závěru je vysloveno několik variant možného vývoje, z nichž žádná se později nenaplní; někdy je za p. v. e. vydáván i fiktivní rozhovor psychopata s kočkou

KAMPAŇ - šíření lží prostřednictvím moderních komunikačních technologií; způsob, jak si kamarádi „zodpovědných politiků" (vizte výše) přijdou na erární peníze

Zatímco některé výše vysvětlené pojmy se vztahují výhradně k situaci ohledně covidu (např. boj s epidemií, dobrovolné očkování atd.), jiné mohou prolínat i do dalších oblastí, v nichž oficiální propaganda ve velkém úřaduje (např. dezinformace, faktchecker apod.). Přibližme si namátkou ty, s nimiž jsme se v uplynulých dvanácti měsících setkávali nejčastěji. A bohužel se s nimi nejspíš dál setkávat budeme.

VĚDECKÝ KONSENSUS - oficiální propagandou podporovaný názor skupiny vědců, který ovšem nelze exaktně dokázat, a nemusí být tedy správný; názory jiných vědců, často stejně dobře argumentačně podložené, jsou záměrně marginalizovány a vytlačovány mimo veřejný prostor (srovnejte např. s inkvizice => Galileo Galilei)

KLIMATICKÁ KRIZE - údajný vývoj klimatu na Zemi, směřující bez drastických zásahů k ekologické katastrofě; pro správnost tohoto myšlenkového směru neexistují žádné exaktní důkazy, ale panuje o něm vědecký konsensus - vizte výše

UDRŽITELNOST - nová formálně zelená ideologie, k níž se hlásí už i soukromé subjekty poškozující tak svůj primární byznys (např. udržitelná banka utrácí vaše peníze za udržitelné kampaně, které nemají nic společného s pravou podstatou existence banky)

PĚTISETLETÉ SUCHO - období vyhlášené v Česku tuzemskými odborníky (vizte výše) na klima krátce před tím, než vydatné deště způsobily záplavy a množství podzemní, půdní i povrchové vody vystoupilo nad novodobý normál

STUDENTSKÉ STÁVKY ZA KLIMA - záškoláctví vydávané za veřejný zájem, který je třeba hájit výhradně během školního roku a v den zajišťující záškolákům prodloužený víkend

PŘÍLEŽITOST PRO EKONOMIKU - (používáno zejména v souvislosti s tzv. Green Dealem)- Evropskou unií vynucené omezení většiny tuzemského průmyslu a hospodářství, jež přinese znevýhodnění (nejen) Česka v evropské i světové konkurenci a následně i výrazné zchudnutí

ZKLIDNĚNÍ DOPRAVY - zcela nesmyslné uzavření či omezení významné dopravní tepny, v jejíž blízkosti žije minimum lidí; po z. d. se většina dopravy přesune do hůře průjezdných a obydlenějších oblastí a zhorší celkovou dopravní situaci; typické pro velká města

EKOLOGICKÁ/MEDIÁLNÍ VÝCHOVA - vymývání mozků většinou školou povinným dětem, které jsou přesvědčovány o jediné správné (oficiální propagandou hlásané) pravdě; často zdroj zisku pro neziskové organizace zaměstnávající jinak nezaměstnatelné absolventy nesmyslných univerzitních oborů

SEXUÁLNÍ DISKRIMINACE -staromilské trvání na tom, že dítě mohou zplodit jen muž a žena, že pohlaví jsou dvě (samčí a samicí), že manželství je svazkem muže a ženy a že není normální běhat po městě jen v kožených tangách a převlečený za karikaturu osoby opačného pohlaví

OBĚŤ POLICEJNÍHO NÁSILÍ/STÁTNÍHO RASISMU - zpravidla opakovaně trestaný nezaměstnaný toxikoman z etnické menšiny, který na veřejném prostranství ohrožoval sebe i okolí, byl policisty v souladu se zákonem zklidněn a poté zemřel na předávkování drogami

DEMOKRATIZACE VLASTNICTVÍ - znárodnění; v současné době používáno nejčastěji v souvislosti s byty a dalšími prostorami pro bydlení; rozšířeno mezi příslušníky extrémní levice, často s vazbami na Piráty; zastánci d. v. odmítají názor, že na bydlení si má člověk vydělat a našetřit. (Opakem je „fetišizace vlastnictví" -rozumějte respekt k soukromému majetku.)

NEZÁVISLÝ BEZPEČNOSTNÍ ANALYTIK - kdokoliv, kdo je ochoten vinit ze všech minulých, současných i budoucích problémů Rusko a Čínu; nezřídka plně existenčně závislý na vládních grantech či evropských dotacích (kvalifikace není podstatná, například pornoherec)

PROKREMELSKÝ - nepodlézající EU a USA (případně též podporující kroky USA pod vedením Donalda Trumpa); podporující svrchovanou a sebevědomou zahraniční politiku ČR

MUSÍME SE SEMKNOUT -odmítnutí přiznat, že za dalším teroristickým útokem stojí opět osoby s odlišnými kulturními a civilizačními kořeny

PSYCHICKY NARUŠENÝ JEDINEC - pachatel teroristického útoku chovající se zcela předvídatelně a v souladu s vlastním náboženstvím, kulturou a civilizačními zvyklostmi; zpravidla napojený na síť stejně smýšlejících krajanů s kořeny v zemích s rozsáhlou nelegální migrací; nezřídka již dříve sledovaný bezpečnostními složkami pro své nebezpečné chování

VÁNOCE - necitlivé označení svátků připomínajících narození ježíše Krista, které zcela pomíjí, že ne všichni lidé jsou křesťané a že ani všichni křesťané neslaví tuto událost ve stejném termínu - nově „zimní prázdniny, dovolená"

SLUŠNÁ A ZODPOVĚDNÁ DISKUSE - cenzura všech názorů, jež nejsou náležitě politicky korektní a v souladu s dominujícím levicově progresivistickým viděním světa; v rámci s. z. d. jsou zastánci jiných názorů vytlačováni z médií (především veřejnoprávních), je jim omezována možnost publikovat, veřejně vystupovat atd.

SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME - vzkaz establishmentu nespokojené veřejnosti: Držte hubu a krok, my víme co vy ne!          

Konec čahounů

Nejvyšší lidé světa, Nizozemci, možná o své prvenství přijdou. Podle posledních výzkumů se totiž začali snižovat. Co o člověku vypovídá tělesná výška? Jak se vyvíjela v historii a jak velký vliv má na ni výživa?

PAVEL GRASGRUBER

Lidové noviny, 8.-9. ledna 2022

Senzační titulky před pár měsíci oznamovaly: Nizozemci, nejvyšší lidé na světě, se začínají zmenšovat. Ve studii nizozemského statistického úřadu udávají tamní muži narození v roce 1980 výšku 183,9 cm, ale u jejich vrstevníků z ročníku 2001 byla zjištěna výška o jeden centimetr nižší. U žen nastal dokonce pokles o 1,4 cm (ze 170,7 cm na 169,3 cm). Řada českých diskutérů na internetových fórech přisuzovala tento jev přílivu podměrečných imigrantů, ale pozvolný pokles vzrůstu je patrný i u potomků „čistokrevných" etnických Nizozemců. O žádnou záhadu se přitom nejedná. Následkem kombinace pomýlených nutričních doporučení, fastfoodové stravy a tlaku na „ekologicky udržitelnou výživu" se totiž v bohatých západních zemích otáčí příznivý historický trend nastartovaný průmyslovou revolucí a vrací se opět stejným směrem tam, kde před 150 lety začal.

K čemu je dobrá výška

V Česku porovnatelná data chybí. Poslední celonárodní měření mládeže proběhlo v roce 2001 (v grafu jsou tato data vyznačena přerušovaně). Dílčí výzkumy Fakulty sportovních studií MU v Brně naznačují, že výška mladých žen stagnuje kolem 167 cm a u mladých mužů se zřejmě pomalu přibližuje 181 cm. To nás minimálně u mužů řadí na chvost první světové desítky. Osud Nizozemců tak zatím nesdílíme. Ačkoli leckoho takové zprávy o populačním „růstu do země" nevzruší, experti vědí, že tělesný vzrůst je jedním z nejspolehlivějších indikátorů kvality života a každá jeho záporná odchylka věští společenský problém. Ovlivňuje jej totiž kombinace genetických a environmentálních faktorů, a zatímco genetické předpoklady se z generace na generaci mění jen málo, vliv prostředí se na vzrůstu odráží velmi rychle a výrazně. Zahrnuje na prvním místě kvalitu živin ve stravě a dále např. úroveň hygieny a zdravotní péče (častý výskyt infekčních nemocí vyčerpává růstovou kapacitu dětského organismu), sociální nerovnost, urbanizaci (umožňuje lepší přístup k výdobytkům moderní civilizace) nebo rychlost populačního růstu (menší počet dětí v rodině nemusí soupeřit o zdroje poskytované rodiči).

Výška má pozitivní vztah i s inteligencí, protože vývoj mozku závisí na kvalitě přijímaných živin. Názorně je to vidět na dlouhodobých měřeních skandinávských rekrutů, jejichž průměrné výsledky v inteligenčních testech stoupaly paralelně s jejich průměrným vzrůstem. Všechny tyto faktory byly příznivě ovlivněny nástupem průmyslové revoluce v 19. století, nicméně tento vývoj vůbec nebyl přímočarý a doposud nedosáhl ve všech vyspělých zemích stejné úrovně.

Vysocí lovci, podvyživení zemědělci

Protože pro antropology je tělesná výška důležitým indikátorem životních podmínek, je k dispozici dostatek dat, z nichž můžeme odvodit její proměny v čase. Odhady tělesného vzrůstu se málokdy zjišťují z kompletně zachovaných koster (tzv. anatomická výška) a až do novověku, kdy jsou k dispozici měření vojenských rekrutů, si musíme většinou vystačit s nepřesnými propočty založenými na délce dlouhých kostí (tzv. matematická výška).

Obrázek získaný z tohoto historického srovnání je ale konzistentní a ukazuje, že výškový trend v Evropě má v zásadě tvar paraboly s dvěma hlavními vrcholy. První nastal před nástupem poslední doby ledové před cca 30 tisíci lety, v éře gravettské kultury lovců mamutů. Ti byli v důsledku nízké hustoty populace, relativně snesitelného klimatu a dostatku kvalitních živin z lovené megafauny v překvapivě dobrém zdravotním stavu a na našem území se průměrné odhady pohybují mezi 174 a 176 cm u mužů. Ještě vyšší byli „obři" z jeskynního systému Grimaldi na pobřeží italské Ligurie: 180-186 cm.

Postupné ochlazování a vrchol poslední doby ledové před 22 tisíci lety ale znamenaly dramatický zlom. Kosterních nálezů z té doby je málo, a když jich na konci mladšího paleolitu (před 10-15 tisíci lety) přibývá, vynořují se z archeologických záznamů mnohem menší muži s výškou 165-167 cm a výraznějšími stopami stresových vlivů na kostech. Vyhynutí megafauny v období tzv. mladšího dryasu před 12 tisíci lety (způsobené snad dopady kosmických těles) bylo pro tyto lovce další těžkou ranou. V následném období mezolitu tudíž obývali většinu Evropy „trpaslíci"; muži byli vysocí 161-164 cm. Tento retardovaný růst ještě více vymkne, pokud uvážíme, že jejich genetické předpoklady, zděděné po mladopaleolitických předcích, byly zřejmě vysoké. Čestnou výjimkou byli rybáři od dunajských Železných vrat a dolního Dněpru se 173-175 cm.

V horách na Předním východě byla tehdy situace ještě tíživější a místní domorodci se odhodlali k zoufalému kroku, který měl dalekosáhlé důsledky pro budoucnost lidstva: začati se živit semeny obilovin. Tato tzv. neolitická revoluce sice přinesla možnost dlouhodobého skladování sklizené úrody (což chránilo před smrtí hladem a umožnilo také rychlý růst populace), nicméně celkovou kvalitu stravování nijak dramaticky nezvedla - a to navzdory tomu, že část tehdejší potravy představovalo i maso domestikovaných zvířat. Bílkoviny z obilovin jsou totiž velmi nízké biologické kvality. Ve stravě postavené na obilovinách navíc chybějí některé klíčové živiny (zejména vitamin D), což vysvětluje časté stopy křivice na neolitických kostrách. Tragický zdravotní dopad neskončil jen u křivice; projevil se i v podobě kardiometabolických chorob, za kterými stojí vysokoglykemické obilné škroby. V 6. tisíciletí př. Kr. se začali maloasijští zemědělci šířit na Balkán a poté dále do Evropy. Vyznačovali se malými postavami (161-168 cm), přičemž byl patrný jejich klesající gradient od východu k (jiho)západu. Čím déle bylo zemědělství v Evropě provozováno, tím níže tyto průměry klesaly, a bylo to zřejmě i v důsledku přírodního výběru menších postav, které se lépe vypořádávaly s chronickou podvýživou. Na straně zemědělců však stála velká výhoda: rychlý populační růst. V průběhu 5. tisíciletí před Kristem byly proto méně početné lovecko-sběračské skupiny vytlačeny do periferních oblastí severní a východní Evropy. Na to, že by neolitičtí křivičníci někdy ztratili svoje postavení vládců Evropy, by tehdy nikdo nevsadil.

Jenže historie bývá krutě škodolibá. Ve studených stepích východní Evropy, kam se vyznavači zemědělství zrovna nehrnuli, přežívaly vysoké a velmi robustní populace mezolitických rybářů, které jen pozvolna přejímaly pěstitelské a chovatelské recepty z Kavkazu. Na konci 5. tisíciletí př. Kr. se tito lidé překvalifikován na bojovné pastevce a začali se šířit na západ do Karpatské kotliny a na jižní Balkán, kde je jim mj. přisuzován násilný konec metalurgické civilizace Varna. Ačkoli nedávná genetická studie zpochybnila předpoklad, že za jejich převahou nad zemědělci stálo ochočení koně (k tomu mělo dojít až ve 3. tis. př. Kr.), rozsáhlé zeměpisné přesuny přinejmenším nasvědčují efektivnímu využívání vynálezu kola. Jednu mimořádnou přednost jejich pastevecká kultura měla nepochybně: Začala totiž přijímat špičkové živiny ze zvířecího mléka, což mělo za následek i genetickou adaptaci v podobě šíření laktózové tolerance. Díky kvalitnější výživě tudíž stepní válečníci přečnívali tehdejší neolitiky zhruba o půl hlavy (odhady se pohybují nejčastěji mezi 173 a 174 cm).

Na kompletní reconquistu Evropy to ale nestačilo; přijít musel nečekaný spojenec -bakterie dýmějového moru Yersinia pestis. Dosud není úplně jasné, kde se tato smrtící epidemie zrodila. Každopádně se zdá, že stepní populace na ni získaly určitou imunitu, zatímco zemědělci umírali doslova jako mouchy. Po roce 3000 př. Kr. musely být rozsáhlé oblasti severní poloviny Evropy radikálně vylidněny, protože stepní lid kultury se šňůrovou keramikou (který mimochodem hovořil indoevropskými jazyky) ji snadno obsadil rychlým „Blitzkriegem". Díky tomu nesou současní Evropané jen menšinu neolitických genů (nejméně Estonci - cca 8 %, Češi asi 35 %) a po stepních populacích zdědili jak jazyk, tak i vlohy pro vyšší tělesný vzrůst a schopnost laktózové tolerance. Pokud by mléčné produkty nebyly součástí naší stravy, nebyli by dnes evropští muži vyšší než v bohatých státech laktózové intolerantní Asie, tedy nějakých 170-175 centimetrů.

Brambory a americké bingo

V následujících staletích mužská výška v Evropě kolísala nejčastěji mezi 165 až 170 cm, zejména v důsledku klimatických změn a malthuziánských tlaků. Negativní dopad mělo vlhké a studené období na přelomu doby bronzové a železné a také vrtkavá éra „malé doby ledové" mezi 15. a 19. stoletím. Naproti tomu průměry přes 170 cm bychom naměřili v teplém období vrcholného středověku a kupodivu i v neklidné době stěhování národů. To se mj. připisuje snížení populační hustoty následkem válek a epidemií. Severoevropané - kteří těžili ze svých lepších genetických předpokladů a konzumace mléka - přitom byli konzistentně vyšší než civilizačně vyspělejší obyvatelé Středomoří.

Až ve druhé polovině 18. století se tyto historické výkyvy zmírnily zavedením nové, produktivnější plodiny - brambor. Podle některých autorů tato změna přinesla výrazný efekt jen v zemích, kde byly brambory ve stravě kombinovány s mlékem, což vedlo k lepší rovnováze v příjmu živin. Výsledkem byl rychlý růst populace, uvolnění pracovních sil, urbanizace a ekonomický rozvoj vedoucí až k průmyslové revoluci. Jenže ani progres v zemědělství nedokázal odvrátit malthuziánské hrozby z přelidnění a doslova výhrou v loterii musela být pro každého Evropana imigrace do amerických kolonií.

Tam se nabízely obrovské plochy řídce osídleného území, kde bylo „v řekách víc ryb než vody". To se odrazilo i na výšce postavy. Průměrný britský muž měřil na konci 18. století asi 168 cm, průměrný Američan 173 cm. Náskok si Američané udrželi až do půlky 20. století. Lze se dovtípit, že výhoda lépe živené populace sehrála významnou úlohu i v cestě USA na špici žebříčku průmyslových velmocí.

Trvalé zlepšení životních podmínek v Evropě přinesl nástup průmyslové revoluce v 19. století, což je druhý vrchol paraboly. Ani tehdy to nebyla cesta bezproblémová. Zpočátku sice tělesný vzrůst v industrializujících státech stoupal (např. v Anglii z „předbramborových" 165 cm na 171 cm začátkem 19. století), jenže kolem poloviny 19. století se cosi zadrhlo. V řadě států začaly výškové průměry opět klesat. Co se stalo? To bylo v uplynulých desítkách let námětem řady odborných studií ekonomů a záhada to byla o to větší, že tehdejší HDP na hlavu setrvale rostl.

Život všech společenských vrstev by tedy měl vzkvétat. Jenže místo toho tu byly krvavé dělnické stávky, pokusy o revoluční převraty a zrod Marxova Kapitálu (1867). Šlo zřejmě o kombinaci vícera faktorů, které mají do jisté míry analogii s dnešní neklidnou situací v muslimských zemích. Rychlý růst populace vedl k bobtnání chudinských čtvrtí ve městech, jejichž obyvatelé museli žít ve špatných hygienických podmínkách, a z důvodu nedostatečného zásobování a vysokých cen mléka a masa (jejichž produkce zůstávala drahá) měli paradoxně horší přístup ke kvalitním živinám než lidé na venkově. K tomu připočtěme výrazné ochlazení klimatu (dobře patrné na záznamech z pražského Klementina), cyklické periody nezaměstnanosti a vzrůstající sociální nerovnost. Z pohledu současníků se kapitalismus musel jevit jako slepá ulička vývoje, která vede jen k obohacování úzké skupinky elitářu. Technologický vývoj a sociální reformy nicméně dokázaly tyto problémy překonat a od konce 19. století začaly výškové průměry kontinuálně růst. Uvážíme-li, že výška českých mladých mužů vzrostla za uplynulých 150 let o dobrých 15 centimetrů (na cca 181 cm), pochopíme, jak nesmíme vysokých životních standardů si dnes užíváme.

Americká nutriční revoluce

Zdálo by se tedy, že vše půjde jako v pohádce na věčné časy, protože pokračující industriální vývoj nám zabezpečuje stále větší bohatství. To by však na světě nesměli provádět své experimenty američtí odborníci - dietologové. Začalo to v 50. letech tím, že za příčinu kardiovaskulárních chorob mylně označili nasycené tuky, a horlivý výbor amerického Senátu tuto neprokázanou hypotézu v roce 1977 prosadil do oficiálních doporučení (s odůvodněním, že v zájmu blaha amerického národa na žádné definitivní důkazy čekat nelze). V roce 1983 tato doporučení zkopírovala Velká Británie a potom i další evropské země. V důsledku toho v bohatých západních zemích poklesla konzumace nejkvalitnějších zdrojů bílkovin (mléčných produktů, vajec a červených mas), vzrostla konzumace obilovin a tuk začal být nahrazován cukrem a sladidly.

Současně s tím zažilo boom i fastfoodové stravování. K čemu tyto nutriční změny vedly, to nám ukazují zdravotní statistiky 35 zemí OECD, v nichž USA okupují první místo ve výskytu obezity u dětí i dospělých a druhé místo ve výskytu diabetů. Naopak svoje postavení nejvyššího národa světa už Američané dávno ztratili a výška bílých a černých amerických mužů v celonárodních zdravotních průzkumech (NHANES) už dokonce dvacet let klesá.

Raněná ega amerických odborníků si však tuto blamáž stále nejsou schopna připustit, a proto přišla s nápadem, jak z toho ven: „Zdravým rostlinným stavováním". Pokud byla totiž obtloustlým americkým diabetikům servírována dieta s vysokým podílem nízkoglykemické, sytící zeleniny, začali hubnout a lepšily se i jejich kardiometabolické parametry. Experti se zaradovali: Objevili jsme svatý grál lidské výživy! Následně se vynořili i nutriční reformátoři, kteří se rozhodli tímto způsobem řešit obezitu u dětí. To je ale fatální omyl.

Green Deal na talíři

Dítě totiž není malý dospělý. Jeho požadavky na vyšší příjem živin - které souvisejí s potřebami organismu v růstu – lze spíš přirovnat k potřebám sportovců. U dětí krmených stravou s nízkou kvalitou bílkovin bude vyšší podíl přijatých živin použit pro ukládání do tukových zásob, a nikoli pro růst. Pokud omezíme kalorický příjem (např. prostřednictvím oné zdravé zeleniny), dosáhneme sice „zeštíhlení", ale za cenu ještě hlubší podvýživy. Výsledek tedy bude vždy tristní.

Tou správnou strategií je naopak maximálně zvýšit kvalitu bílkovin, omezit konzumaci sacharidů a dostat do školních jídelen i děti z nižších sociálních vrstev, které trpí nezdravým jídelníčkem a zdaleka nejvíce se podílejí na nárůstu obezity.

Výmluvně to dokládá i v úvodu zmíněný výzkum Fakulty sportovních studií v Brně, který v letech 2016—2019 probíhal u středoškoláků ve věku 18-21 let: Kupříkladu dívky z gymnázií, které od základní školy pravidelně chodily na školní obědy, byly v průměru vysoké 168 cm a měly 24,9 % tělesného tuku. Naproti tomu dívky z učilišť bez maturity, které do školních jídelen nikdy nechodily, byly vysoké jen 164,3 cm a měly 30,5 % tuku.

Za zcela scestné lze tudíž označit pokusy snížit dávky bílkovin ve školních obědech a prosadit do nich „zdravou" rostlinnou stravu na úkor nutričně hodnotných mléčných a masných jídel. Příkladem budiž grantové programy Zdravá školní jídelna a Máme to na talíři, které osobně podpořil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (autor resort několikrát oslovil s upozorněním, že autorky těchto programů nejsou schopny doložit odbojné podklady ke svým tezím, nedostalo se mu však odpovědi - pozn. red.), či podobný program iniciativy Skutečně zdravá škola, který vyzývá k boji s dětskou obezitou a nahrazování masa zeleninou.

Vedení této iniciativy (u jejíhož zrodu stáli členové Strany zelených) reagovalo na kritiku svého programu mj. poukazy na to, že byl inspirován úspěšným, ekologicky motivovaným britským projektem Food For Life. Stránky Food For Life však nabízejí jen sbírku sebechvalných anekdot, jež nekorespondují s realitou: Navzdory tomu, že více než 50 procent britských základních škol připravuje obědy certifikované tímto projektem, výskyt obezity u dětí ve věku 10-11 let setrvale stoupá - z 18,7 procenta v letech 2009/2010 na 21 procent v letech 2019/2020.

Je zřejmé, že programy tohoto typu jsou od počátku odsouzeny k neúspěchu, protože jejich autoři nechtějí pochopit vztahy mezi výživou a dětskou obezitou. A bude hůř. Nutriční trendy ve Velké Británii jsou totiž bez nadsázky katastrofické a kvalita bílkovin se propadla na úroveň nejchudších evropských zemí.

Udržitelná strava" je vůbec to poslední, co by tamější mládež potřebovala. Nizozemsko je na tom mnohem lépe a dlouho odolávalo nízkotučným doporučením, nicméně pod tlakem ekologických iniciativ tam za posledních 20 let poklesla spotřeba červených mas o třetinu. „Neekologické" maso je přitom ve stravě nahrazováno pšenicí, což je ten nejhorší možný scénář, který bude mít v budoucnosti dalekosáhlé zdravotní dopady. A aby těch chmurných zpráv nebylo málo, měření černohorských vědců ukazují, že přinejmenším mezi osmnáctiletými už Nizozemci o své první místo na světě přišli.

U nás se takové trendy zatím výrazně neprojevují, ale česká strava je na tom stále hůř než v roce 1990, kdy z ekonomických důvodů rovněž poklesla spotřeba živočišných potravin. Sofistikovaný systém školních jídelen tudíž funguje jako účinný „kompenzátor", který současně chrání děti před obezitou. Nenechme si jej zničit.

S energiemi je třeba šetřit, říká rektor ČVUT.

Univerzita k tomu má několik vynálezů

Jako jediná tuzemská univerzita si České vysoké učení technické loni polepšilo o 29 míst v mezinárodním žebříčku vysokých škol. V době covidu přišlo s technologiemi, které chránily zdravotníky. Nedávno ČVUT založila společnost, jež má novinky dostat do světa.

Anna Brzybohatá

Hospodářské noviny, 15. listopadu 2021

Podruhé za sebou se koncem října do čela pražské ČVUT dostal Vojtěch Petráček. To, že neměl protikandidáta, je podle něj výsledek práce, kterou jeho tým odvedl v předchozích čtyřech letech. „Myslím si, že k tomu přispělo, jak jsme se s nejbližšími spolupracovníky snažili řídit školu. Cíle, které jsme si v minulém volebním období vytyčili, jsme splnili a povedlo se nám dobře jednat s akademickým senátem i vedením fakult," říká staronový rektor vysoké školy, která patří k největším a nejstarším technickým školám v Evropě.

HN: Důležitou součástí činnosti ČVUT je vývoj a výzkum. Na začátku pandemie co-vidu-19 univerzita vyráběla dezinfekci, vytvořila ochrannou masku, kterou si nechala patentovat. Pracujete na dalších vynálezech spojených s pandemií?

V rámci covidu už toho technologicky moc nevzniká, vytváříme ale například programy na odhalování fake news. To je strašně důležité kvůli matení informací, které nastává i v souvislosti s covidem. Ale to jsou programy, ne hmatatelné prostředky. Díky nim bychom chtěli představovat základnu kvalitních informací, které pomohou lidem se orientovat. Protože to, co vidíme kolem nás, je velký zmatek a univerzita má mimo jiné pro společnost vytvářet stabilní, kvalitní základ informací a jejich interpretací, o který by se lidé mohli opřít.

HN: Nastartoval covid u lidí zájem o vědu a kvalitní informace?

Ukázala se role a užitečnost skupiny lidí, která ví, jak krizové situace řešit. Význam univerzit se v tomto smyslu hodně zvýraznil nejen u nás, ale také ve světě. Nastartovalo to novou fázi jejich vnímání ve společnosti.

HN: A reflektuje to i politická reprezentace? Naslouchá univerzitám více?

No. Myslím si, že nastupující vláda bude naslouchat a reflektovat více než předešlá. I když ta také aspoň částečně poznatky přijímala, ale nechci hodnotit končící éru. Doufám, že to bude lepší.

HN:Včem?

To je spíš otázka strategického řízení pandemie vládou. Měla by opravdu pracovat s ověřenými daty od odborné veřejnosti a nefiltrovat je politicky.

HN: Univerzita založila o prázdninách dceřinou společnost ČVUT Tech, jejímž prostřednictvím chcete výsledky výzkumů dostat do praxe. Pro co to bude platit?

Umožňuje to například vznik nových firem, chceme podporovat jejich rozvoj a chceme, aby se prostřednictvím dceřiné společnosti dobře hlídalo i duševní vlastnictví. Současně je kolem školy hodně společností, které jsou například spojené s našimi zaměstnanci, a proto je chceme v rámci zastřešující organizace propojovat. Tim vznikne oficiální uskupení firem, které jsou buď založené univerzitou, nebo s ní nějak souvisí, a tak je to správně. Vědci si prostě občas něco založili a firmy běžely tak nějak vedle školy. Teď to bude propojené a partnerství bude oboustranně výhodné.

HN: ČVUT má několik produktů, které se dají sériově vyrábět, teď je to třeba mikroelektrárna WAVE, což je v podstatě kotel na dřevní štěpky, který kromě tepla vyrábí elektřinu. Neleží mikroelektrárna zbytečně ladem, protože se nevyrábí ve větším měřítku?

Neleží. Duševní vlastnictví patří škole a dceřiná společnost bude mít za úkol takové projekty dostávat více do praxe. Máme k tomu i odbor technologického transferu, který na tom nyní pracuje jen v rámci rektorátu, ale nová firma vtom bude ještě lepší. Ale už to řešíme, jde o licencování, prodeje patentů a takdále.

HN: Podobné vynálezy by mohly pomoci v řešení aktuální energetické krize. Váznou dodávky energií, které zároveň citelně zdražují. Nebo máte i jiné návrhy, jak situaci řešit?

Máme například Ústav energeticky úsporných budov, který nabízí jako součást řešení především úspory v energiích. Máme také jadernou fakultu, takže se ekologicky dá pomoci dobrým jaderným zdrojem. Strojní inženýři projektují letecké motory, které spotřebovávají o 30 procent méně paliva. Nebo malé odvalovací turbíny, jež fungují i na potůčcích se slabým tokem a jsou velmi efektivní. Je tu i projekt S.A.W.E.R., který částečně také uspoří energii. Vyrábí pitnou vodu ze vzdušné vlhkosti. Dá se využít hlavně v pouštních oblastech, kde je poháněný solárními panely a vody je tam nedostatek. Těch směrů je řada.

HN: A jak jdou takové věci na odbyt? Mám tím na mysli propojení vynálezů s odběrateli, tedy jak rychle lze nové vynálezy do praxe dostat.

O ty, které jsem zmínil, vyjma jaderných zdrojů, je zájem. Některé z prvních firem, jež budou vznikat pod novou dceřinou společností, jsou právě z této oblasti. Zájem je poměrně vysoký ze zemí, které pro ně najdou využití, jako například malé turbíny do pouštních oblastí. Už existují i jejich výrobci a předpokládám, že se budou objevovat také na našich potůčcích. Zajímavé téma je hledání řešení v oblasti nedostatku čipů. Chybí jen některé, ale továrny nejsou schopné mezi výrobou různých čipů rychle přepnout. Je tedy otázka, jak řešit dočasnou potřebu určitých součástek, což by mohly pokrýt například malé čipové továrny. Ty by měly charakter Průmyslu 4.0, takže by dovedly rychle přepínat mezi technologiemi a takové strategické nedostatky pokrýt.

HN: Tedy když to hodně zjednoduším, aby byla továrna obrazně řečeno schopná přepínat mezi výrobou červených, modrých či zelených čipů během dnů?

Ano, nebo aspoň v co nejkratší době. To jsou technologické detaily výroby čipů. Některé procesy trvají dlouho, jiné jsou kratší. Továrnu, která by výrobu dokázala měnit podle potřeby, tady nemáme, musela by se postavit.

HN: Ani nikde v Evropě?

Nemyslím si, že by někde taková byla. To je spíše charakteru výzkumného, protože děláte malé série. Průmysl 4.0 znamená například výrobu menšího množství, ale s rychlou dobou obrátky mezi návrhem a výrobou.

HN: Jste částicový fyzik, věnujete se také jádru. V čem je vlastně budoucnost jaderné fyziky a jaderné energie?

Jádro nemá alternativu, ať si o tom kterýkoliv politik říká, co chce. A je to zelená energie, protože neemituje nic škodlivého. Mimochodem, když se spalovalo hnědé uhlí na severu Čech, odcházelo z popílku uhlí do ovzduší víc radiace, než by si člověk přál, a nikdo to neřešil. Jádro je prostě stabilní zdroj a budoucnost je asi ve fúzní energetice, v tokamacích - přístrojích, které získávají energii z termojaderné fúze a které už se teď budují.

HN: Takže řešením je kombinace jádra s jinými zdroji energie?

Přesně tak. A je třeba také zjistit, jak uložit energii, kterou vytvoří obnovitelné zdroje. Když hodně fouká, je i hodně energie. Když hodně svítí sluníčko, také vzniká hodně energie. V noci ale slunce nesvítí, takže je třeba vymyslet, jak vzniklou energii ukládat. Jaderná energie dokáže udělat stabilní základ. Pak jsou ale energetické výkyvy, které je třeba pokrýt, což může být právě kombinace s dalšími zdroji energie, které vykrývají špičky.

HN: Souhlasíte s Green Dealem, tedy Zelenou dohodou pro Evropu?

Ne.

HN: Proč? To se klima řešit nemá?

Protože není možné například vypnout výrobu spalovacích motorů během pár let.

HN: A jak by se tedy mělo snižování emisí řešit?

Každopádně by se mělo postupovat tak, aby vznikly racionální závěry, a ne iracionální rozhodnutí. Green Deal je nerealizovatelný. Přepnutí na elektrická auta by kromě toho, že bychom k jejich fungování u nás potřebovali asi čtyři nebo pět Temelínů a spousty nových drátů, také znamenalo, že by v Česku v podstatě zanikl průmysl točivých motorů. Pokud vím, bateriová auta jsou řešením asi tak na 10 let a pak přijdou vodíková. Ty patenty už jsou. Točivé motory, které budou spalovat vodík či syntetická paliva, musí také někdo umět vyrábět. A bylo byl hloupé, kdyby to uměli jenom na západ od Aše. Tady to musíme vyřešit tak, aby hospodářství nejenom našeho státu, ale také Evropské unie zůstalo stabilní. I v té struktuře, kterou teď ve strojírenství máme. Kým bychom byli, kdybychom ztratili strojírenské schopnosti směrem k automobilnímu průmyslu a byli závislí na výrobě, která v Česku není? K čemu by to vedlo?

HN: Jeden z mnoha argumentů říká, proč by oteplování měla řešit jenom Evropa.

A zcela správně. Evropa produkuje nějakých šest nebo 10 procent emisí. A když si tady všechno zakážeme, zdaníme, zvýšíme patřičně ceny všech navazujících produktů, nebudou mít lidé na to, aby si koupili drahá auta. Jenomže ve zbytku světa, kde těch 90 procent emisí vzniká, se nebude dít žádná změna. Budou vyrábět levně, a i kdybychom chtěli dovoz krýt nějakým zdaněním nebo cly, bude zase náš ostrůvek chudý, protože si lidé nebudou moci drahé zboží dovolit. A my také nic do zahraničí neprodáme právě proto, že naše výrobky budou drahé. To se musí opravdu řešit globálně. I vývoj technologií, jež budou následovat po čistých elektroautech nebo článkových autech. Vodík je další alternativou, která je pro náš průmysl asi vhodná, protože i rotační spalovací motor může jezdit na vodík.

HN: Loni si ČVUT jako jediná z českých vysokých škol polepšila v mezinárodním žebříčku, který každý rok zveřejňuje britská společnost Quacquarelli Symonds. Posunula se z 432. pozice na 403., ostatní tuzemské školy klesly. Čím to je?

Hodně se věnujeme zvyšování kvality ve výzkumu i ve vzdělávání. Polepšení je jedním z důsledků kvalitního vykazování či práce s daty, které se do žebříčků posílají.

HN: A jak pozici hodláte udržet?

Loni nám členové hodnotícího panelu dali doporučení, která postupně naplňujeme. Na základě toho to určitě půjde ještě lepším směrem než teď. Panel jsme transformovali do mezinárodního poradního výboru, od kterého budeme mít neustále zpětnou vazbu. Mezi doporučeními například bylo zkrátit dobu doktorského studia, ještě více na škole budovat mezinárodní prostředí. Na všem postupně pracujeme.

HN: Jeden z hlavních cílů následujících let pro ČVUT je „rozvoj lidských zdrojů", to myslíte v rámci personálního obsazení?

Mám na mysli studenty i zaměstnance. Jde o to vytvořit takové podmínky, aby se na univerzitě lépe pracovalo lidem ze zahraničí i Čechům. Abychom měli mezinárodní prostředí, které bude ze zahraničí přinášet nové myšlenky a postupy. To všechno posouvá školu v mezinárodním měřítku výš a výš.

HN: Jak složité je do Česka přilákat zahraniční odborníky?

Zase tak složité to není, přicházejí i sami, ale ve zlepšování podmínek chceme pokračovat. Jde například o srozumitelné dokumenty v angličtině, aby výuka programů byla dostupná v obou jazykových verzích. Aby cizinci dostali potřebnou podporu při administrativních záležitostech, jako je vyřizování na úřadech či pomoc s hledáním bydlení.

HN: Soupeříte s jinými univerzitami v rámci Česka?

V rámci vysokých škol spíše intenzivně spolupracujeme na projektech. Většinou se propojujeme, i když si samozřejmě někdy konkurujeme. Často se ale nyní snažíme vytvářet sítě k práci na problematikách, které by se měly řešit v rámci celé republiky. Třeba v centrech kompetence, jež se soustřeďují na podporu vzniku a činnosti center výzkumu, nebo co se týká umělé inteligence.

HN: Problémem českého školství je chybějící praxe studentů. Jde v technických oborech spojit vysokoškolská praxe se středoškolskou?

Jsou to jiné praxe. U středoškolských technických oborů chybí spíše kvalitní výuka matematiky, fyziky a informatiky. To se snažíme doplnit tím, že vytvoříme učitelské nadstavby či obory, kde si naši odborníci budou moci nastudovat pedagogickou část a následně kvalitně učit a připravovat studenty pro vstup na technickou univerzitu. Některé části diplomových prací či výzkumných úkolů vznikají ve spolupráci s průmyslovým odvětvím, což je příklad propojení s praxí ve směru výzkumně-vzdělávacím. Jinak na profesní obory, ve kterých bychom už na úrovni bakalářů připravovali studenty hned třeba do výrobní praxe, se soustřeďují jiné univerzity. My jsme více výzkumná univerzita.

HN: Jak daleko jste v tom nadstavbovém studiu pedagogického typu?

Nyní ho spouštíme. Bude to několik programů mezi Masarykovým ústavem a fakultami. Připravujeme to k akreditaci.

HN: Ještě se vrátím ke koronaviru a tomu, co udělal s českým školstvím, protože školy

byly dlouho zavřené. Jak dopadl lockdown na vysoké školy?

Nemyslím si, že bychom mezi studenty měli výrazný propad úspěšnosti. Distanční vzdělávání fungovalo dobře, i když bylo pro studenty složitější. Na promocích říkají, že jsou rádi, že to zvládli, ale že to byla zkušenost, kterou by už nechtěli opakovat. To by asi nikdo z nás nechtěl. Studenti, kteří přišli do prvního ročníku a za dva dny jsme zavřeli školu a otevřeli jsme ji až za rok a kus, trpí tím, že se vlastně neznají se spolužáky, a to se tedy teď musí napravit, jak jen to půjdeme tím, že budeme držet kontaktní výuku. Tenhle sociologický aspekt je docela těžký. Studenti obtížně nesli separaci, takže jsme spustili studentskou televizi, abychom je propojili a udělali jim radost. Izolace byla pro studentskou generaci docela náročná, protože šlo v podstatě o první krizi v jejich životech. Moje generace zažila více omezujících věcí. Tak snad už to teď bude lepší.

VOJTĚCH PETRÁČEK (57)

·  Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. V letech 2010 až 2015 byl prorektorem pro vědu a výzkum na ČVUT v Praze.

·  Na rektora ČVUT kandidoval už roku 2013, ale zvolen byl tehdy Petr Konvalinka, který zvítězil poměrem hlasů 31 ku 11. Petráček poprvé do čela univerzity usedl v roce 2018, kdy uspěl až v pátém kole nejtěsnější možnou většinou.

·  Krátce po nástupu se dostal do sporu s tehdejším ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) Vladimírem Maříkem, s nímž se neshodl na fungování školy a v červnu 2018 ho odvolal. Nakonec se ale situace uklidnila, řízení CIIRC v listopadu 2018 převzal Ondřej Velek a Mařík získal nově vzniklou pozici vědeckého ředitele.

·  Petráček na univerzitě vyučuje experimentální fyziku, relativistickou fyziku těžkých iontů a subatomovou fyziku, rovněž je garantem oboru experimentální jaderná a částicová fyzika.

Německé potíže s průmyslem

Náš soused zažívá složité časy. A to ho čeká nákladnější úkol, než bylo sjednocení země

Pavel Kohout, ekonom

Algorithmic Investment Management, a.s.

Lidové noviny, 13. listopadu 2021

Německá průmyslová výroba je podle posledních údajů (srpen 2021) zhruba na 85 procentech hodnoty z prosince 2017. Dokonce je i pod úrovní z roku 2015. Není to důsledek pandemie: pokles začal již v průběhu roku 2018. Dále je zde pozoruhodný fakt, že kupříkladu italský průmysl již důsledky covidu překonal, zatímco německý ještě ne.

Německý průmysl zaostává za všemi velkými západoevropskými ekonomikami. Nejen to: zatímco Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie vykázaly od února 2021 alespoň slabý růst, Německo klesá. To je špatná zpráva pro všechny, kdo jsou na této ekonomice závislí.

Není to poprvé, co Německo prochází složitým obdobím. Kolem roku 2000 se o této zemi běžně psalo jako o „nemocném muži Evropy". Spolková republika trpěla vysokými daněmi a mzdovými náklady. Odbory a úřady komplikovaly podnikání. Bylo zapotřebí zdařilých pravicových reforem, které možná poněkud překvapivě provedl sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schroder - a Německo zaznamenalo hospodářskou renesanci.

Svůj podíl na oživení měla i Evropská centrální banka, která snížila úrokové sazby podle potřeb stagnujícího Německa. Krátkodobé sazby poklesly na nevídanou úroveň pod tři procenta. Výnos desetiletého německého dluhopisu poklesl během roku 2002 pod hladinu pěti procent a nikdy ji znovu nepřekonal - přičemž dřívější dlouhodobý normál byl kdesi kolem sedmi procent. Jak se později ukázalo, uvolněná měnová politika měla dopady na nadměrný růst úvěrů v jižním křídle eurozóny a v Irsku, ale to je již jiný příběh.

Nesnáze

Do popředí vystupuje otázka, co budoucí německá vláda může dělat. Nedávno zvolená „semaforová" koalice má v plánu navýšit veřejné investice, zvýšit mzdy a usnadnit procesy pro schvalování výstavby. Slibuje si od toho posílení domácích motorů růstu a snížení závislosti na exportu.

Export v posledních dvaceti letech Německu zásadně pomohl, ale do budoucna se na něj již nebude možné spoléhat. List The Wall Street Journal v článku Germany's Economy, Once Europe's Engine, Is Holding It Back (Německé hospodářství, kdysi motor evropského růstu, je nyní brzdou) uvádí příklad strojírenské společnosti Wilo. Tato jinak velmi úspěšná společnost prožívá od roku 2017 stagnaci. Za účelem podpory tržeb společnost přesouvá výrobu „blíže zákazníkům", v tomto případě do Číny a do Indie. Naopak zavírá výrobní závod ve východní části Německa.

Co bude dál: Číňané časem okopírují výrobní technologii a obejdou se bez Němců úplně. Tento vzor byl v Asii aplikován již mnohokrát a ještě bude. Asijští výrobci již nejsou méněcenní ve srovnání s Evropou -problém je technologická kázeň, ale ten je časem řešitelný.

Asijská konkurence však není jediná potíž. Německý průmysl čelí růstu nákladů, zejména v oblasti energetiky. Ceny elektřiny patří k nejvyšším na světě. V Indii a v Číně je cena elektrické energie čtvrtinová ve srovnání s Německem. Podobně jsou na tom Indonésie, Turecko, Mexiko a Brazílie, abychom zmínili alespoň několik rozvíjejících se ekonomik s významným podílem průmyslu.

Hovoříme o „normálních" cenách, tedy před špičkou, která nastala na podzim 2021. Příčinou je „energetický obrat" (die Energiewende), tedy odklon od jaderné energetiky. Vláda kancléřky Merkelové pod dojmem z katastrofy v japonské Fukušimě schválila postupný útlum jaderných elektráren. Tento populistický krok způsobil, že Německo nyní čerpá z jádra jen jedenáct procent elektřiny. V roce 2000 to bylo 29 procent.

Velký problém

Co může Německu pomoci? Vládní plány na zvyšování mezd asi těžko. Uvolněná politika Evropské centrální banky ztratila svoji sílu, a naopak se začaly projevovat její nepříznivé důsledky, zejména růst cen: u energií a nemovitostí je to zvláště patrné. O snížení daní si lze za daných podmínek nanejvýše nechat snít. Možná by pomohla debyrokratizace podnikání, pokud to budoucí vláda míní vážně a bude dost razantní.

Mezitím se Německo plnou rychlostí řítí do neskutečně náročných a nákladných ekologických programů. Přesně řečeno, nejde ani tak o ekologii jako spíše o víru, že snížením produkce oxidu uhličitého Němci dokážou zachránit svět. Zatímco Čína, Indie a podobné země plní svoji „povinnost" snížit emise pouze verbálně - sliby, které se týkají vzdálené budoucnosti -, Němci je berou vážně.

„Transformace na zelenou energii bude vyžadovat investice kolem 5000 miliard eur s horizontem do roku 2045 neboli 5,2 procenta německého hrubého domácího produktu ročně," uvádí The Wall Street Journal s odkazem na studii německé státní rozvojové banky KfW (dříve Kreditanstalt für Wiederaufbau, Úvěrový ústav pro znovu výstavbu). „To je znatelně více než zhruba 2000 miliard utracených na znovusjednocení Německa během dvou desetiletí po roce 1990," dodává WSJ.

Němečtí politici se snaží prodat „zelenou" transformaci jako příležitost, ale čísla hovoří o něčem jiném. Říkají, že je to velký problém. Samozřejmě, nikoli pouze německý.