Vždyť mrtvý les je tak krásný...

Tomáš Jirsa, senátor ODS, starosta Hluboké nad Vltavou

Mladá fronta DNES, 6.4. 2024

Článek v PDF ke stažení zde

Občané na Křivoklátsku protestují proti zřízení národního parku. Jak je to obecně s ochranou přírody v našich národních parcích? A pochopí lidé krásu uschlého lesa nebo spáleniště?

V souvislosti se záměrem ministerstva životního prostředí vyhlásit Národní park Křivoklátsko, který odmítá naprostá většina obcí a občanů v dané lokalitě, se rozhořela odborná debata o specifické ochraně přírody v ostatních národních parcích.

Problémem nejen Křivoklátska je skutečnost, že národní parky se podle zákona zřizují v "člověkem nedotčené nebo málo pozměněné přírodě", která se v české, po tisíciletí osídlené a obhospodařované krajině téměř nevyskytuje. A tak ministerstvo místo ochrany přírody vytváří z kulturní krajiny "divočinu" a chrání tzv. přírodní procesy. A pod toto sousloví schovají progresivističtí ochranáři téměř všechno včetně požáru nebo kůrovcové kalamity. Nedivte se pak Křivoklátským, že se zřízení národního parku obávají.

V Národním parku Šumava se letos soustředí na to, aby jeho zaměstnanci turistům vysvětlovali, že suché stromy nejsou mrtvé a suchý les je vlastně hezký. Podle vedení parku na suchých stromech rostou jedinečné houby a mrtvé stromy poskytují živiny do ekosystému. Vysvětlující kampaň je potřeba, protože většina návštěvníků Šumavy v suchém lese žádnou krásu nevidí. Opravdu lze pocit úzkosti při pohledu na suché šumavské lesy změnit názorovou masáží?

O podobnou kampaň se pokouší i v Národním parku České Švýcarsko. Vedení tohoto parku dlouhodobě bagatelizovalo nebezpečí požáru (nedívejte se tolik na americké filmy), a první den požáru dokonce nevolalo hasiče. I v Českém Švýcarsku se vedení parku snaží přesvědčit návštěvníky, že shořelý les je vlastně hezký a přírodě prospěšný. V každém případě je to stav prospěšný pro desítky výzkumných projektů, které se nyní v Českém Švýcarsku za státní granty realizují. Na rozdíl od honorovaných vědců a ochránců přírodních procesů se turisté do spáleniště příliš nehrnou a podnikatelé v turistickém ruchu v okolí Národního parku České Švýcarsko stále sčítají ztráty.

Pila vadí, kůrovec ne

Ministerstvo životního prostředi připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko a jeho protagonisté argumentují tím, že dosavadní správci lesa, tedy Lesy České republiky a Vojenské lesy, musí z podstaty své činnosti těžit v lesích dřevo, ale národní park uchová staleté stromy, které jsou v přírodě potřeba. Proti kácení staletých stromů nedávno také demonstrovaly zelené spolky před centrálou Lesů ČR.

Rozum zůstává stát nad tím, že na Šumavě záměrné ničení tisíců a tisíců staletých stromů žírem kůrovce nevadí, ale jinde ano. A že se v národních parcích netěží dřevo? Je prostým faktem, že Národní park Šumava těží a prodává dřevo staletých stromů každoročně za cca 300 milionů korun, které na rozdíl od hospodářských institucí (Lesy ČR a Vojenské lesy) neodvádí do státního rozpočtu, ale nadlepšuje si s nimi svůj provoz včetně programů vysvětlujících krásu suchého lesa.

Považuji za zločin, že
správa šumavského parku
nechala záměrně uschnout
i stromy staré čtyřista let

V obou případech - spáleniště i suchého lesa - zapomínají ekologisté na to, že ztráta vzrostlého lesa vede k vysoušení krajiny. Zatímco v dobách zalesněných hřebenů Šumava chladila a za slunného počasí bylo v lese okolo 25°C, dnes je na odlesněných hřebenech povrchová teplota 30°C až 50°C, horký vzduch jde nahoru a na jeho místo se nasává vzduch z okolí. Přehřáté plochy posílají vysoko do atmosféry desetkrát, někdy až stokrát více vody, než co vypaří les. Tak se krajina postupně vysušuje. Popadané kmeny na hřebenech Šumavy by se dávno rozpadly, kdyby tam bylo vlhko, ale nerozpadají se, protože je tam sucho. Oslavované a v médiích ukazované malé stromky jako přirozná obnova tam většinou přežívají z doby, kdy tam byl ještě les.

Považuji opravdu za zločin, že na Pramenech Vltavy nebo na Třístoličníku nechala správa šumavského parku záměrně uschnout i stroma staré tři sta až čtyři sta let. A tak nám správci parku zařídili, že třistaleté velikány uvidíme na Šumavě až za dalších tři sta let! Ve všech lesnických učebnicích se dočtete, že teprve les vysoký 30 až 40 metrů si vytvoří vlastní klima. Ale lesníci jsou pro správce národních parků zločinci, kteří chtějí kácet, a tak se na jejich zkušenosti nebere zřetel. Pro zelené aktivisty je přec lékařem lesa kůrovec!

Hle - semenáček!

Návštěvníci národních parků jednoznačně preferují zdravé lesy s bující přírodou. To je to nejdůležitější pro dobrý pocit ze stavu životního prostředí. Zdravé lesy jsou základní podmínkou pro trvalou akumulaci vod a příjemného klimatu pod lesními velikány spojeného s chladivým stínem a optimální teplotou v parných dnech. Taková byla Šumava před třiceti lety, když se vyhlašoval národní park jako "zelená středa Evropy".

Na národní park dopadají důsledky dlouhodobého ničení lesního prostředí, které dělalo Šumavu Šumavou. Srovnávat suchý a zelený les prakticky nelze, chlubit se malými semenáčky místo třistaletých stromů je absurdní a velmi obtížné je přesvědčit turisty, že umírání lesa je krásné. A bohužel, záměrné ničení tisíců hektarů staletých stromů na Šumavě letos pokračuje na Stožecku, Strážensku, kolem Srní a kolem řeky Vydry. Nedivme se, že když tam byli starostové z Křivoklátska na exkurzi, byli vyděšeni a vědí, proč Národní park Křivoklátsko nechtějí.

Dobře pohnojená Evropa

Reflex č. 11, 14. března, 2024

Pavel Páral

Článek ke stažení zde

Ne že by krásnou zahradu s růžemi a keři za Strakovkou nebyl zrovna čas trochu přihnojit. Agrotechnické lhůty jsou však jedna věc, ale vyklopený náklad hnoje před vchodem do Úřadu vlády ČR místo z opačné strany u vjezdu do zahrady věc jiná. A českým sedlákům moc nepomohl. Premiér Fiala není úplně tak zahrádkář, aby to ocenil. Nechal se slyšet, že ty dvě připravené miliardy si ještě rozmyslí. Je fakt, že tu neproruskou část farmářů zřejmě chtěl něčím odměnit, což se tak trochu nepovedlo.

Pšenka dokvetla

Jenže organizátoři posledních protestů budou pomoc vymáhat dál a zřejmě na ni dosáhnou. To je totiž ten snazší úkol - nějak kompenzovat evropským zemědělcům současnou situaci na trzích s obilím. Dobré dva roky nahromadily úrodu, s níž se nyní bojuje ve světě o trhy, a to především mezi Ruskem a Ukrajinou, která zrovna nevítězí i kvůli složité dopravě. Obilí je přitom zejména v Česku jedinou významnou přebytkovou a masově vyváženou komoditou. Generuje zemědělcům hodně peněz a ceny jsou hluboko před předválečnými, zatímco hnojiva a energie drasticky zdražily. Proto ten boj o každé kilo dovozu z Ukrajiny a zkazky o kontaminované produkci. Ve skutečnosti by Ukrajina díky svým přírodním podmínkám dokázala uživit Evropu zcela bez práškování hnojivem i dotací, což je další hrozba do budoucnosti našeho zemdělství. To si ale Unie nějak zreguluje. Bohužel reguluje i něco jiného a pro budoucnost mnohem vážnějšího.

Masové protesty zemědělců, které se přesunuly v minulých týdnech ze západoevropských zemí i do střední Evropy a zasáhly ve dvou politicky různě interpretovaných variantách i Česko, spojuje zcela jednoznačně odpor k zelené revoluci valící se Evropou. Byť bezprostředním impulsem nejspíš byl celosvětový pokles cen zemědělských komodit, který spolu s vysokým růstem nákladů v podobě cen energií, hnojiv i dalších chemických prostředků dostává hospodaření farem ve velké části Evropy do zřejmých potíží. Green Deal je pak pro sedláky jednoznačnou informací, že dobře už bylo. A protiargumentů se přes obvyklé řeči o nových příležitostech nedostává.

Nech brouka žít

Zemědělci to přitom mají s politickým zastáním dost složité. Představují ve většíně zemí jen nízké jednotky procent obyvatelstva. V Česku jsou to jen dvě procenta lidí, kteří pracují v oboru. Navíc intenzívní zemědělská výroba má své nepochybné dopady na životní prostředí. Ať už jde o kvalitu vody, ubývající hmyz a další drobné živočichy, jimž se v rozsáhlých monokulturách moc nedaří, nebo zasypávání krajiny chemickými prostředky a reálnou degradaci zemědělské půdy. Proto tlak na změnu hospodaření v krajině často podporují i lidé jinak ke klimatické politické horečce značně skeptičtí. A nakonec mnoho ze změn jsou ochotni podpořit i samotní farmáři.

Jenže vše má svou cenu, a když se lepší ochrana krajiny kombinuje necitlivě a od stolu ještě se snižováním emisí skleníkových plynů, může být cena hodně vysoká. Příliš vysoká. A dokonce nejen pro samotnou Evropu.

Evropská komise má dvě schválené strategie s cíli do roku 2030, tedy ve velmi krátkém časovém horizontu. Jedna se jmenuje Farm to Fork neboli z Farmy na vidličku a druhá Biodiverzita 2030. V nich se plánuje snížení používání pesticidů, tedy chemických prostředků pro hubení živočišných a rostlinných škůdců o padesát procent, používání umělých hnojiv o dvacet procent, používání antibiotik a dalších mikrobiálních přípravků a počtu hospodářských zvířat o polovinu. K tomu by měla být desetina zemědělské půdy vyjmuta ze zemědělského využití a hospodaření v biorežimu by se mělo rozšířit na čtvrtinu zemědělské plochy. Pro srovnání v Česku je to momentálně zhruba osm procent.

Velké součty velkých čísel

Dopady při projednávání těchto cílů v EU podobně jako v jiných případech nikdo neřešil. A protože Evropa je jedním z největších producentů i dovozců potravin na světě, řešili to i jinde. Například studie ministerstva zemědělství zpracovaná v té době, tedy někdy před třemi lety, vyčíslila dopady tak, že následkem této politiky výroba potravin v EU klesne až o patnáct procent, vývoz potravin o dvacet procent, hrubé příjmy zemědělců o šestnáct procent a ceny potravin se jen z titulu dosud nenaplněné strategie zvýší o sedmnáct procent. A to platí jen pro Evropu, a to v případě, že se podobné postupy neprosadí jinde. Američané totiž předpokládali, že EU bude limitovat dovozy ze zemí, které se nepřizpůsobí podobným požadavkům. To pak způsobí zmiňovaný tlak na růst cen.

Jde samozřejmě jen o propočty prováděné z údajů před covidovou a energetickou krizí a studie z jiných nezávislých zdrojů se v dopadech liší. Nikoli však zcela zásadně.

Už dříve přišly drobné ústupky. Například do směrnice o biodiverzitě se dostaly úhory, tedy neobdělávaná půda v rozsahu jen čtyř procent a řada dalších ústupků. A před selskými bouřemi po Evropě politikům dál měknou kolena.

Například od Ursuly von der Leyenové zazněl slib, že kontroly, které hlídají dodržování pravidel, bez nichž nelze vyplácet dotace, klesnou na polovinu, aby se sedlák vůbec dostal k práci na poli. Kontrolu bude zachraňovat družicový systém Copernicus.

Hlavně však nastalo couvání s dalším postupem v rámci pokračování současného balíčku Fit for 55, který má snížit emise do roku 2030 o 55 procent proti roku 1990. Pak se má pokračovat tak, aby do roku 2040 byly emise o devadesát procent nižší. Plán považovaný mnohými za pouhou utopii a seznam drastických zásahů do životů lidí se ve své aktuální podobě zemědělství pro jistotu zcela vyhýbá.

Avokádo do každého chudobince

Samotná Zelená dohoda pro Evropu přitom vyčísluje, že zemědělských sektor se na produkci skleníkového efektu v Evropě podílí 10,7 procenta, z čehož je sedmdesát procent ze živočišné výroby. Terčem zelených aktivistů jsou tak nyní chovy hospodářských zvířat, což farmáři dobře vědí a chystají se na očekávatelný útok zelené legislativy.

V dokumentech se zatím jen obecně mluvilo o nutnosti převychovat Evropany ke stravě přívětivější ke globálnímu klimatu. Kdo si to vykládá jako zatím nepovinné doporučení k přechodu od bůčku s kůrčičkou k avokádovým toastům s quinoou, nejspíše se moc neplete. A nepletou se ani farmáři, když mají pocit, že tenhle svět s nimi tak nějak nepočítá.

Jen je trochu o strach dotyčným otcům myšlenky přiznat pravdu. Nyní proto podobně nabádavé věci z textů projednávaných dokumentů nenápadně mizí, ale že se tomuto tématu nelze vyhnout, je zřejmé. A to nebudou na ulicích zdaleka jen sedláci straktory a s fůrou hnoje. Tahle hra se sociální únosností největšího experimentu na lidech v dějinách už je skoro na hraně.

Laura a její tygři: GREEN DEAL je zhovadilost, v USA je menší svoboda než u nás

ECHO č. 10, ročník 2024

Představte si, že USA budou mít v roce 2050 ekonomiku s nulovými čistými emisemi, jak se zavázal prezident Joe Biden (k tomu se zavázala i Velká Británie).

Bude třeba dokončit tři velmi rozsáhlé, vzájemně propojené a multidisciplinární inženýrské projekty. Doprava bude elektrifikována. Průmysl a vytápění domácností budou elektrifikovány. Odvětví elektrické energie – výroba, přenos a distribuce – bude značně rozšířeno, aby bylo schopno zvládnout první dva projekty, a přestane používat fosilní paliva.

Mám za sebou dlouhou kariéru v průmyslovém a akademickém inženýrství a nedávno jsem odešel do důchodu jako profesor technologie v elektrotechnice na univerzitě v Cambridge. Strávil jsem nějaký čas zkoumáním proveditelnosti těchto myšlenek a toto jsou fakta.

V současné době se v USA každý měsíc spotřebuje v průměru 7 768 bilionů britských tepelných jednotek energie, z nichž většina je dodávána spalováním fosilních paliv buď přímo pro vytápění nebo dopravu, nebo nepřímo pro výrobu elektřiny.

Protože spalovací motor přeměňuje energii uloženou v palivu na dopravní pohyb s účinností asi 30 %, zatímco elektromotory mají více než 90 % účinnost při využívání energie uložené v baterii, budeme muset zvýšit dodávky elektřiny v USA asi o 25 %, abychom udrželi dopravu v USA na dnešní úrovni. Předpokládejme, že nahrazení dnešních vozidel a vlaků poháněných fosilními palivy elektrickými vozidly nebude stát více, než kolik bychom na jejich výměnu vynaložili tak jako tak: není to tak docela pravda, ale rozdíl je ve srovnání s ostatním malý. Měl bych však poznamenat, že malá část dnešní energie v dopravě se spotřebovává v letectví a lodní dopravě, které je mnohem obtížnější elektrifikovat než pozemní dopravu, ale to zatím budeme ignorovat.

Dále musíme elektrifikovat veškeré teplo. Pokud by toto teplo zajišťovaly běžné elektrické ohřívače, potřebovali bychom další elektrický sektor o velikosti dnešního. Pokud však budeme využívat převážně tepelná čerpadla na bázi vzduchu a země a budeme předpokládat koeficient výkonu 3:1 - což je optimistické, ale nikoliv nesmyslné – pak budeme pro tento tepelný úkol potřebovat pouze novou kapacitu sítě odpovídající 35 % velikosti současné sítě.

Zatím bude muset být síť v roce 2050 o více než 60 % větší než její současná velikost. Musíme také zapracovat na budovách. Americký stavební fond tvoří téměř 150 milionů bytových jednotek, komerčních a průmyslových budov s odhadovanou podlahovou plochou 367 miliard čtverečních stop. Část z nich je dobře izolovaná, velká část nikoli. Aby naše tepelná čerpadla pracovala s potřebnou účinností, musela by být izolována všechna. Na základě pilotního programu modernizace ve Velké Británii činí náklady na národní úrovni 1 bilion dolarů na 15 milionů obyvatel. V USA by se tedy mohlo jednat o 20 bilionů dolarů. Může to být až 35 bilionů dolarů.

Měli bychom si uvědomit, že stejně jako v dopravě nelze v současné době některé specializované druhy vytápění provádět elektricky, například v prvovýrobě oceli. Pokud chceme dosáhnout čisté nuly, budou s tím spojeny další náklady, ale to zatím budeme ignorovat, i když budeme potřebovat strašně moc oceli.

Nyní dekarbonizujme energetickou síť a udělejme ji o 60 % větší a výkonnější. Americká elektrická síť je dohromady označována za největší stroj na světě: 200 000 mil vysokonapěťových přenosových vedení a 5,5 milionu mil místních distribučních vedení. Bude třeba přidat dalších 120 000 mil přenosových vedení. To bude podle údajů o nákladech v USA stát řádově 0,6 bilionu dolarů.

Místní distribuční vedení o délce 5,5 milionu mil bude nutné modernizovat tak, aby přenášela mnohem vyšší proudy. Většina domů v USA má hlavní jistič, který propouští do domu proud o velikosti 100 až 200 ampérů (A), ačkoli některé nové jsou dimenzovány na 300A. Standard 100 A byl stanoven téměř před sto lety, kdy byla rychlovarná konvice největším jednotlivým spotřebičem. V moderním plně elektrickém domě odebírají některé nové spotřebiče spíše vyšší proudy: tepelná čerpadla se zemním zdrojem mohou při spuštění odebírat 85 A, sálavé varné desky při spuštění odebírají 37 A, rychlonabíječky pro elektromobily odebírají 46 A, a dokonce i pomalé mohou odebírat 17 A, zatímco elektrické sprchy odebírají 46 A. Místní rozvody v ulicích a místní transformátory byly dimenzovány na limit 100 A. Většina domů bude potřebovat modernizovaný jističový panel a alespoň nějaké přepojení a mnoho místních rozvodů a mnoho místních trafostanic bude potřebovat navýšení velikosti. Náklady ve Spojeném království byly podrobně odhadnuty na 1 bilion liber, což by v přepočtu na jednoho obyvatele znamenalo řádově 6 bilionů dolarů.

Vzhledem k tomu, že 60 % současné výroby elektřiny je poháněno fosilními palivy, musíme všechny fosilní elektrárny uzavřít a zbývající nefosilní výrobní kapacitu čtyřikrát zvýšit. Pro nové vodní elektrárny není mnoho prostoru a zachycování uhlíku zatím mimo výrobu fosilních paliv neexistuje. Při použití směsi větrné energie (na pevnině 1600 USD/kW, na moři 6500 USD/kW), solární energie (1000 USD/kW na úrovni veřejných služeb) a jaderné energie (6000 USD/kW) se kapitálové náklady jen na tento úkol pohybují kolem 5 bilionů dolarů, a to jsme se ještě nevypořádali s obrovským problémem, že větrná a solární energie je přerušovaná.

Zatím jsme se dostali na 32 bilionů dolarů jako náklady na zajištění izolovaných budov a výroby, přenosu a distribuce elektřiny ve světě s nulovou čistou spotřebou. I když ne všechny nesou domácnosti, tato částka se pohybuje v řádu 260 000 dolarů na jednu americkou domácnost.

Nyní se zamysleme nad intermitencí. Někdy nefouká vítr a nesvítí slunce a naše síť poháněná převážně obnovitelnými zdroji nebude mít žádný proud. Současné zásobníky vodní energie by v USA dokázaly provozovat síť s nulovou čistou spotřebou po dobu několika hodin; současná kapacita baterií by to dokázala po dobu několika minut. Zastánci nulové sítě často navrhují jednoduše vybudovat obrovské množství bateriových úložišť, ale náklady na to jsou kolosální: Náklady jsou 80krát vyšší než náklady na elektrárny, tedy stovky bilionů dolarů. A to je skutečně jen fantazie, protože potřebné nerostné suroviny nejsou k dispozici ani zdaleka v potřebném množství. Pokud by ceny stouply, staly by se ekonomicky výhodnějšími další zásoby - ale ceny jsou již nyní nemožně vysoké.

Hned vidíme, že síť s nulovou čistou spotřebou a velkým podílem obnovitelných zdrojů energie prostě nelze vybudovat. Prozatím však problém skladování ignorujme a podívejme se na další čísla.

Britská inženýrská firma Atkins odhaduje, že projekt v elektrotechnickém odvětví za 1 miliardu dolarů na 30 let potřebuje po celou dobu 24 a více profesionálních vystudovaných inženýrů a 100 a více kvalifikovaných řemeslníků. Pokud tato čísla rozšíříme na právě popsané projekty v elektroenergetice v hodnotě 12 bilionů dolarů, budeme jen na tuto část projektu čisté nuly potřebovat 300 000 profesionálních elektroinženýrů a 1,2 milionu kvalifikovaných řemeslníků na plný úvazek po dobu 30 let do roku 2050. Na základě rozpočtu můžeme očekávat, že sektor modernizace budov bude potřebovat podobnou pracovní sílu v počtu zhruba tří milionů lidí. To je dohromady pracovní síla zhruba o velikosti celého stávajícího stavebního sektoru.

Nyní se zamysleme nad materiály. Plynová turbína s kombinovaným cyklem o výkonu 600 megawattů (MW) potřebuje 300 tun vysoce výkonných ocelí. Abychom dosáhli stejného nepřetržitého výkonu 600 MW, potřebovali bychom 360 větrných turbín o výkonu 5 MW, z nichž každá by pracovala s optimistickou průměrnou účinností 33 % (a vedle nich velké úložiště energie, které právě ignorujeme, protože by bylo nemožně drahé). Vzhledem k tomu, že životnost větrných turbín je 25 let, což je méně než polovina životnosti turbín paroplynových elektráren, potřebovali bychom jich ve skutečnosti více než 720 kusů.

Hmotnost gondoly (turbíny na vrcholu věže) větrné turbíny o výkonu 5 MW je srovnatelná s hmotností paroplynové elektrárny. Kromě toho je hmotnost betonu v soklu jedné CCGT srovnatelná s hmotností betonu pro základy každé jednotlivé větrné turbíny na pevnině a mnohem menší než hmotnost betonu a zátěže pro každou turbínu na moři. Budeme potřebovat obrovské množství vysokoenergetických materiálů, jako je ocel a beton: zhruba tisíckrát více, než kolik potřebujeme na stavbu paroplynových elektráren nebo jaderných elektráren, a častěji je obnovovat. Tato obrovská potřeba pravděpodobně ovlivní ceny jak materiálů, tak energie – a to ne v dobrém slova smyslu -, ale zatím budeme předpokládat, že náklady zůstanou na podobné úrovni jako nyní.

Vidíme tedy, že infrastrukturní části projektu čisté nuly, které jsou teoreticky možné, by stály pohodlně přes 35 bilionů dolarů a vyžadovaly by specializovanou a vysoce kvalifikovanou pracovní sílu srovnatelnou se stavebním sektorem a také obrovské množství materiálu. Čistá nula by také vyžadovala několik věcí, které jsou dnes zcela nemožné: škálovatelné nefosilní skladování energie, velmi vysokoteplotní elektrické průmyslové procesy, seriózní elektrické letectví a lodní dopravu. Dále by bylo třeba dekarbonizovat zemědělství. Tyto věci, pokud by jich bylo vůbec možné dosáhnout, by náklady znásobily nejméně několikanásobně, na více než 100 bilionů dolarů.

Skutečné náklady na dosažení čisté nuly, nebo spíše na pokusy o její dosažení a neúspěch, by tedy byly podobné – nebo dokonce vyšší – než celkové předpokládané vládní výdaje USA do roku 2050. Neexistuje žádná pravděpodobnost, že by tato částka byla odkloněna od jiných účelů v rámci něčeho, co by připomínalo normální tržní ekonomiku a životní úroveň.

Představa, že čisté nuly lze dosáhnout v současném časovém horizontu jakýmikoliv prostředky, kromě příkazové ekonomiky kombinované s drastickým poklesem životní úrovně – a několika nepravděpodobnými technologickými zázraky – je zjevně nepravdivá. Mlčení národních akademií a odborných vědeckých a technických orgánů o těchto velkých technických skutečnostech je zavrženíhodné.
Lidé musí znát realitu čisté nuly.

Michael Kelly


Autor je emeritním profesorem inženýrství na univerzitě v Cambridge. Je členem Královské společnosti, Královské akademie inženýrství, Královské společnosti Nového Zélandu, Fyzikálního institutu a Institutu inženýrství a technologie a také starším členem Institutu elektronického a elektrotechnického inženýrství v USA.

Převzato z webu Neviditelný pes

BÝT PROT GREEN DEALU NENÍ PRORUSKÉ, ALE ROZUMNÉ, PANE PREMIÉRE

Proto nejste rozumný

Text: Marek Stoniš, Ladislav Henek

Budoucnost bez energie

Green Deal, Energiewende a podobné programy jsou rizikem ohrožujícím Evropu.

Pavel Kohout, ekonom, Algorithmic SICAV

Lidové noviny, 27.2. 2024

Článek v originální podobě v PDF, ke stažení zde

Česká republika spotřebovala v roce 2023 o 3,5 procenta méně elektřiny než v roce předchozím. Ve srovnání s rokem 2018 jde dokonce o 7,1 procentní pokles. Je to dobrá zpráva?

Jak se to vezme. Německo zaznamenalo během loňska dokonce 4,5procentní pokles spotřeby elektřiny, ale v kontextu zhruba stejně hlubokého poklesu průmyslové výroby nejde o žádnou radostnou novinu. Spíše se nabízí otázka, co dělat s Německem - ale i českou ekonomikou a s celou Evropskou unií. Dosavadní růstový model je u konce. A bude mnohem hůře.

Dosavadní model německé a české ekonomiky byl založen na výrobě automobilů a na dostupné a poměrně levné elektřině generované převážně v uhelných a v jaderných elektrárnách. S tím je ovšem konec. Německé a české automobily budou (k velké radosti čínských výrobců) nahrazeny čínskými elektromobily. I když se v Evropě možná nějaká výroba automobilů udrží, bude závislá na čínských komponentech a technologiích.

Elektromobily pro vyvolené

Předpokládejme, že Evropa dodrží své závazky ohledně přechodu na elektromobilitu. Co by to v praxi znamenalo? Odpověď nabízí britský autor Ross Clark v nedávno vydané knize Not Zero (doslova přeloženo "Ne nula"; narážka na oficiální klimatický cíl "net zero", teddy čistá nula emisí CO2.) V roce 2019 spotřebovala silniční vozidla ve Velké Británii ekvivalent 414 TWh energie (spalovací motory mají velmi nízkou účinnost - pozn. red.) Ve srovnání s tím všechny elektrárny Spojeného království v témže roce vygenerovaly 325 TWh. Clark ještě připomíná, že ambiciózní emisní cíle zahrnují též nahrazení domovních plynových kotlů tepelnými čerpadly, která fungují rovněž na elektřinu.

Pokud jde o Evropskou unii, obdrželi bychom v zásadě podobná čísla: výroba elektřiny jednoznačně nestačí k napájení budoucího elektrifikovaného vozového parku. Tím spíše, že uhelné elektrárny mají být odstaveny a Německo iracionálně dělá všechno pro to, aby stejný osud postihl i evropské atomové elektrárny.

Z ekonomického hlediska existuje jediné řešení této soustavy rovnic: zásadní a drastické zdražení elektrické energie na mnohonásobek současné úrovně. Elektromobily se stanou dopravním prostředkem pro hrstku vyvolených (velmi bohatých jedinců, státních zaměstnanců), zatímco běžný člověk posadí děti do cargo kola a vydá se šlapat pedály do pražských kopců.

Někteří považují tento vývoj za správný. Clark cituje Trudy Harrisonovou, bývalou náměstkyni ministra dopravy. Vlastnit auto je podle ní "přežitek 20. století", moderní člověk se má prý orientovat na sdílenou mobilitu. (Jak vyřešit sdílenou mobilitu v době ranní dopravní špičky, již Harrisonová nevysvětluje).

Ale dobrá. Dejme tomu, že se budeme muset smířit s poklesem životních standardů na úroveň běžnou před mnoha desítkami let. Pokud to zachrání planetu, bude to přece správné, že ano?

Ne. Skutečnost je taková, že EU vypouští do atmosféry jen asi 5,4 procenta oxidu uhličitého z celkové světové produkce. I kdyby Evropa dosáhla ideálního cíle "čisté nuly", světové klima by to ovlivnilo jen na hranici měřitelnosti.

Ale i kdyby naše oběť měla přinést jen nepatrné zlepšení, stále by šlo o správnou věc, není-liž pravda? Navíc bychom dali příklad ostatním velkým ekonomikám. Někdo zkrátka musí nést pochodeň pokroku.

Právně nezávazné cíle

Ne, i tyto představy jsou mylné. Ukažme si konkrétní čísla. Elektrárny na fosilní paliva v Evropské unii dokázaly od roku 2002 do roku 2022 snížit produkci oxidu uhličitého o 372 milionů tun ročně. Část této úspory byla způsobena přechodem na solární a větrnou energii. Další část byla ovšem vytvořena přesunem evropského průmyslu na jiné kontinenty. A nyní věnujte zvýšenou pozornost následující informaci:

Mezi lety 2022-2022 vzrostl objem emisí CO2 způsobený elektrárnami na fosilní paliva v Číně a v Indii o 4643 milionů tun ročně.

Zatímco Evropa za velkých obětí snižuje emise o stovky megatun, Čína a Indie chrlí do zemské atmosféry o tisíce megatun více. Evropa nedokázala ušetřit ani desetinu množství oxidu uhličitého, které oba velké asijské státy emitovaly navíc.

Nicméně aspoň vytváříme ušlechtilý příklad. A donutili jsme i Čínu a Indii přijmout cíle směřující k omezení emisí, ne?

Ne. Čínský cíl dosažení uhlíkové neutrality je stanoven na rok 2060. Dále, pětiletý plán rozvoje přijatý v roce 2021 dále počítá s výstavbou dalších uhelných elektráren. Především ale uvedený cíl není právně závazný, na rozdíl od podobných cílů stanovených EU nebo Spojeným královstvím. Totéž platí i pro indický cíl uhlíkové neutrality stanovený na rok 2070.

Evropa přesouvá svůj vyspělý a energetický úsporný průmysl do zemí, které bez omezení pálí uhlí a budou tak činit ještě desítky let. Green Deal, Energiewende a podobné ušlechtile míněné programy působí škody jak ekologické, tak ekonomické. Není to žádná "velká příležitost". Je to obrovské riziko ohrožující Evropu, zcela srovnatelné s nebezpečím ruského expansionismu nebo islámského terorismu.

Vyhlásit boj spalovacím motorům a sázet čistě na elektřinu je špatně, říká šéf koncernu Toyota 

Václav Lavička

Hospodářské noviny, 26.2. 2024

Ostře proti elektromobilitě jako jediné volbě se vyslovil Akio Tojoda, šéf správní rady největší světové automobilky Toyota Motor Corporation. Sázet v autoprůmyslu jednoznačně na plně elektrická auta nemá podle něj vůbec smysl. Alespoň do doby, než budou fosilní paliva v elektrárnách nahrazena obnovitelnými zdroji. Jedna z nejvlivnějších postav japonského byznysu je přesvědčena, že k dosažení uhlíkové neutrality, jež má zabránit dalšímu oteplování ovzduší, mohou účinně přispět nejen auta na hybridní a vodíkový pohon, nýbrž i účinnější a ekologicky šetrnější spalovací motory.

"S myšlenkou, že uhlíková neutralita je důležitá, aby se zabránilo dalšímu oteplování klimatu, všichni souhlasí, nikdo vůči ní nic nenamítá. Ale jakmile dojde na rozhodnutí, jaké nástroje použít, začnou se zavádět různá regulační pravidla, omezující se na jednu jedinou volbu. To je důvod, proč si myslím, že je to špatně," prohlásil v nedávném rozhlasovém rozhovoru, jehož obsah zveřejnil koncernový časopis Toyota Times, Akio Tojoda. Jak dodal, nepřítelem uhlíkové neutrality je především uhlí, nikoli spalovací motor.

Vezme-li se v úvahu výroba, přenos a spotřeba energie, pak jsou osobní auta jasně "na straně spotřeby". Ale na straně výroby převažují fosilní paliva (uhlí, zemní plyn, ropné produkty). "Chceme-li více elektrických aut, musíme vyrábět také více elektřiny, což znamená vyšší objem emisí oxidu uhličitého. V takovém případě nemá současný přístup smysl," argumentuje Tojoda, podle kterého k uhlíkové neutralitě vede několik cest, jejichž konkrétní výběr závisí na energetické situaci té které země.

Sedmašedesátiletý Akio Tojoda, vnuk zakladatele společnosti Kičira Tojody, byl prezidentem a generálním ředitelem Toyoty od června 2009 do konce loňského března. Poté ho vystřídal o 14 let mladší Kodži Sató, zatímco Tojoda stanul v čele správní rady koncernu zahrnujícího 17 různých firem. Akio Tojoda, který má podle svých slov "rád auta vonící benzinem", se proti jednoznačné orientaci na plně elektrická osobní auta vyslovil již několikrát. Ovšem jeho poslední veřejné vyjádření je podle německého odborného časopisu "neobvykle břitké".

Předseda správní rady největší světové automobilky tentokrát nešetřil kritikou ani na adresu finančního byznysu v Japonsku i v zahraničí. Ten podle něj neoprávněně "trestá" výrobce spalovacích motorů i firmy, jež jim dodávají různé komponenty. "Někteří naši dodavatelé vyrábějící motory si už nemohou od bank půjčovat. Nechtěl bych, aby to vyznělo arogantně, ale vlivní lidé jako já mohou pomoci těm, jejichž hlas není tak silný, a proto se chci zasadit o změnu," poznamenal dále Tojoda.

Netají se ani důvodem, proč to chce udělat. Japonský autoprůmysl zaměstnává kolem 5,5 milionu lidí, z nichž mnozí vyrábějí komponenty pro spalovací motory. Už proto musí být podle něj přechod k uhlíkové neutralitě hladký, aby se předešlo sociálním otřesům.

Akciový kurz Toyoty loni v létě povzbudila zpráva, že společnost vyvíjí nové baterie s tekutým elektrolytem, které budou lehčí a umožní delší dojezd na jedno dobití. Opravdový průlom si slibuje od baterie s pevným elektrolytem. Společnost ujišťuje, že nabíjení u stojanu potrvá maximálně 10 minut a baterie vydrží až 1200 kilometrů. Do vozů se začne podle plánu montovat v roce 2026.

Tržní kapitalizace koncernu, jež koncem minulého roku dosáhla 247,5 miliardy dolarů, od té doby stoupla skoro o 28 procent a přesáhla 316 miliard dolarů, vyplývá z údajů serveru CompaniesMarketCap.com. Tyota je tak druhou nejcennější globální automobilkou hned po americké Tesle (nyní asi 629 miliard dolarů).

Klíčovým odbytištěm společnosti jsou USA, kde loni zvýšila prodej osobních aut o 6,6 procenta na 2,25 milionu. Právě tam se pustila do jedné z největších investic ve své historii. Od poloviny roku 2022 staví v Severní Karolíně obří bateriovou továrnu, do které investuje 13,9 miliardy dolarů. Provoz má zahájit v příštím roce.

Toyota si loni už čtvrtý rok po sobě udržela světové prvenství, když zvýšila prodej motorových vozidel ( včetně nákladních aut) o 7,2 procenta na 11,2 milionu. Tím se vzdálila druhému Volkswagenu, jenž zvýšil dodávky zákazníkům meziročně o 12 procent na 9,24 milionu osobních a nákladních aut. Ale v prodeji plně elektrických aut má navrch. Prodal jich 771 000, zatímco Toyota 104 tisíc.

Za první tři kvartály obchodního roku (duben - prosinec 2023) Toyotě čistý zisk meziročně stoupl více než dvojnásobně v přepočtu na 26,5 miliardy dolarů hlavně díky silnějšímu prodeji hybridů. Ty představují zhruba 30 procent celkového prodeje.

Neuvěřitelný příběh krádeže 1 miliardy Kč z majetku Ukrajinského státu, na které se částečně podílela i Podnikatelská družstevní  záložna (PDZ), kterou spoluvlastní Petr Fiala. PDZ dále  pomáhá  získávat dotační zdroje z EU a ČR i neziskovkám Petra Fialy.
Policie ČR, tajné služby ČR, Ukrajiny a ČNB se pokouší skandál vymlčet

Vláda jim chce vzít les

Robert Božovský, redaktor MF DNES

MF DNES, 17.2. 2024

"Já vás chápu, ale vznik parku i nadále podporuju," vzkazuje ministr zemědělství lesníkům.

Křivoklátská pobočka České lesnické společnosti (ČLS) se obrátila otevřeným dopisem na ministra zemědělství Marka Výborného (KDU-ČSL). Žádá ho, aby za svůj resort přehodnotil vládní záměr vyhlásit Národní park (NP) Křivoklátsko. Parkby podle nich vedl k zániku dlouholeté tradice tamního lesnictví. Místo toho preferují větší podporu a rozvoj už existujícího Lesnického parku Křivoklátsko se šetrným lesnickým hospodařením.

Ministr tento týden v odpovědi ke zklamání lesníků uvedl, že si velmi cení jejich práce, ale vznik NP jemu svěřené ministerstvo bude nadále podporovat.

Lesníci: Křivoklátsko je unikát

Podle lesníků jsou současné křivoklátské lesy perlou, kterou budovaly po dobu delší než 300 let desítky generací jejich předků spolu s majiteli lesů. "Po staletí jsou to lesy hospodářské, které jsou pozměněny lidskou činností. Výsledkem práce lesníků jsou dnes porosty, které nemají v českém vnitrozemí obdoby. Je to klenot, který svým významem přesahuje hranice naší země a možná i Evropy," uvedl v otevřeném dopisu jeho autor a předseda křivoklátské pobočky ČLS Miroslav Pecha.

"Vláda deklarovala zájem změnit cíle ochrany přírody na Křivoklátsku a zajistit v jeho nejcennější části nerušený průběh přírodních dějů. Nezbytným předpokladem vzniku NP je ale úspěšné vypořádání všech oprávněných požadavků a připomínek, především tamních obyvatel a samospráv," odpověděl spolku mimo jiné ministr.

Státní lesy přehodily výhybku

Podle Miroslava Pechy lze z odpovědí ministra jasně vycílit, že současná vláda má evidentní politický zájem vyhlásit národní park za každou cenu bez ohledu na názory odborníků z oblasti lesnictví, obyvatel Křivoklátska i okolních obcí.

"Ministr zemědělství by měl jako  nejvyšší šéf lesníků hájit naše zájmy, ale nedělá to. Zmíněné požadavky správce lesů nebyly a ani nemohly být úspěšně vypořádány, protože v některých případech nesměly být z politických důvodů ani předloženy," konstatoval Pecha v narážce na nedávné přehodnocení postoje státních lesnických společností. Nesouhlas se vznikem NP totiž pře půl rokem odvolal státní podnik Lesy ČR a poté také Vojenské lesy a statky ČR. Oba subjektyv části Křivoklátska hospodaří.

"Národní park měl zahrnovat i území, které má strategický význam pro obranu státu a v současné mezinárodní politické situaci není prostor pro zmenšování ploch využívaných armádou. Proto bylo naše původní stanovisko negativní. Na základě dohody mezi ministerstvy zemdělěství, obrany a životního prostředí nám ale byly nabídnuty výměnou vhodnější pozemky v nynějším vlastnictví Lesů ČR v sousedství vojenského posádkového cvičiště v Jincích na Příbramsku. To je důvod, proč se naše stanovisko změnilo," odůvodnil změnu názoru mluvčí Vojenských lesů a statků ČR Jan Sotona. Lesy ČR stažení námitek odůvodnili tím, že podnik respektuje vládní politickou dohodu směřující k vyhlášení národního parku.

Park versus park

Lesnický park Křivoklátsko vznikl v roce 2010 a rozkládá se na ploše 17 tisíc hektarů. Jeho spoluzakladateli jsou Lesy ČR, zmíněná křivoklátská pobočka České lesnické společnosti a největší soukromý tuzemský vlastník lesů Jerome Colloredo Mannsfeld, který opakovaně prohlašuje, že se vznikem NP Křivoklátsko zásadně nesouhlasí. I přes změnu postojů Lesů ČR jejich vzájemná spolupráce v lesnickém parku, který je alternativou parku národního, stále pokračuje.

Vyhlášení menšího NP Křivoklátsko na 11 600 hektarech, ale s vyšším stupněm ochrany přírody než současná chráněná krajinná oblast, je záměrem vlády. Má podporu Středočeského kraje. Proti jsou naopak samosprávy aktuálně 29 obcí, řada obyvatel, myslivci a lesníci.

Farmáři budou řešit emise, děsí je papírování

Jan Drahorád, redaktor MF Dnes,

MF DNES 24.2. 2024

Obchodní řetězce, jejichž akcie se prodávají na burze, letos poprvé budou muset podle evropské legislativy podávat zprávu ohledně své uhlíkové stopy. Dotkne se to však i jejich dodavatelů včetně zemědělců a potravinářů.

"Aktuálně řešíme vytvoření společné metodiky. Pokud by neexistovala, mohlo by se stát, že by si každý z řetězců vytvořil svou, a potravináři by tak museli pro každý řetězec dělat jiný výkaz." sdělil MF Dnes prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza.

"Obchod je připravený spolupodílet se na vytvoření jednotné metodiky a zjednodušit tak situaci svým dodavatelům," dodal Prouza.

"Obchod je připravený spolupodílet se na vytvoření jednotné metodiky a zjednodušit tak situaci svým dodavatelům," dodal Prouza.

Největší řetězce budou poprvé vykazovat nefinanční informace o stavu firmy už příští rok, a to za letošek. V následujícím roce se přidají ostatní.

Prouza se domnívá, že stát s přípravou na nové povinnosti trochu zaspal. Nyní se ale snaží připravit pro zemdělce a potravináře kalkulačky, které by jim mohly situaci zjednodušit.

Podle Jana Pivoňky z Potravinářské komory ČR nejde o to, že by obchodník musel přímo reportovat veškeré emise svých dodavatelů, ale musí brát do úvahy celý řetězec, který může emise vytvářet.

"Celý systém není jen o reportování, ale i o nastavování cílů a snižování environmentální zátěže. Proto mohou mít jednotlivé subjekty odlišnou představu o tom, co by měli jejich dodavatelé dělat, a to by znamenalo pro zpracovatele skutečně velkou zátěž," popisuje Pivoňka.

Pravdivost hlášení zatím nikdo auditovat nebude, má jít čistě o dodavatelsko-odběratelské vztahy. "Běžně se reportuje na roční bázi. Smyslem však není "fixovat" emise, ale stanovovat cíle pro snížení environmentálních nebo sociálních dopadů a v podstatě vykazovat postupné zlepšování," vysvětluje Pivoňka.

Potravinářská komora ČR ale v této souvislosti připomíná, že malé a střední podniky, které chtějí dodávat své zboží velkým řetězcům, se do budoucna bez těchto výkazů nejspíš neobejdou. Partneři z řad řetězců tím už nyní v řadě evropských zemí podmiňují pokračování obchodních vztahů.

Pivoňka upozorňuje, že spousta evropských států pro své zemědělce a potravináře připravila nejrůznější kalkulačky, které pomáhají se spočítáním potřebných informací. Sami výrobci to totiž podle něj nezvládnou.

"V současné době není dostatečný počet specialistů, kteří by se problematice mohli věnovat na skutečně detailní a odborné úrovni," uvádí Pivoňka.

"Řada konzultačních společností sice služby nabízí, nicméně hodnocení životního cyklu a kalkulace emisí v zemědělství a potravinářství vyžaduje specifické znalosti v oblasti technologií a jejich vazeb, které nelze nahradit obecným ekonomickým nebo manažerským vzděláním," doplňuje.

Pomoc pro výrobce biopaliv

Že Česko v této věci zaspalo, se domnívá i odborník z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Vladimír Kočí. Připravovt se podle něj mohlo už dvě dekády.

"V Česku jsme měli bohužel k již prokázanému vlivu člověka na klimatickou změnu jen velmi vlažný vztah. Vzhledem k velkému společenskému požadavku na zjišťování emisí takzvaného Scope 3 (týká se právě dodavatelských řetězců, pozn. red.) přitom bude celá oblast brzy předmětem velkého zájmu byznysu," říká.

Ministerstvo zemědělství na nedávném semináří přislíbilo, že data za výrobu poskytnou resortní výzkumné ústavy. Už nyní připravil jeden z ústavů kalkulačku na měření emisí plodin používaných k výrobě biopaliv.

"Sběr dat není jednoduchý, pro zemědělce to znamená navýšení administrativní zátěže. Ti stále nechápou že by měli kvůli klimatické změně, která je postihuje mezi prvními, do snižování emisí investovat," uvedl z úřad Vlastimil Zedek.

Komerční společnosti vypracování zpráv již za úplatu nabízejí. "Zemědělci, kteří nejsou závislí na dotacích, velkých odběratelích nebo zahraničních řetězcích, nemusí svou uhlíkovou stopu nutně znát. Naproti tomu ti, kteří jsou do těchto struktur zapojeni, by měli mít zájem nejen o svou uhlíkovou stopu, ale i o dopad svého hospodaření na biodiverzitu," sdělil MF DNES zakladatel Green0meteru Karel Kotoun.

Fakta

O čem budou muset velké firmy už brzy informovat

Evropská směrnice po společnostech obchodních řetězců požaduje informace ze tří oblastí.

Scope 1 jsou přímé emise zdrojů, které má firma pod kontrolou. Například emise aut se spalovacím motorem ve firemní flotile.

Scope 2 jsou nepřímé emise ze zdrojů, které firma používá pro vlastní činnost, ale neovládá je. Například odebírá elektřinu, ale vznik emisí při její výrobě neovlivní.

Scope 3 jsou nepřímé emise spojené s dodavatelským řetězcem nebo se zaměstnanci, jejich služebními cestami či dojížděním do práce.