Vlastimil Vondruška - Žij a nech žít

Autoři: Vlastmil Vondruška, Marek Stoniš, fotografie-Jakub Hněvkovský

měsíčník TO,duben 2024

článek ke stažení zde

 

Spisovatel Vlastimil Vondruška: Sami směřujeme k vlastnímu zániku, z dějin však vím, že vždycky, když začalo být zle, evropská civilizace v sobě našla vnitřní sílu.

 

Historik a spisovatel Vlastimil Vondruška je nejčtenějším a nejprodávanějším českým spisovatelem, prodeje jeho knih přesáhly dva miliony výtisků. Čtenáři milují jeho středověké detektivky, kroniky českých zemí, jakou bylaq například jeho monumentální Husitská epopej. Do redakce přišel v dobrém rozmaru, pozitivně naladěn, i když se mohou některé jeho předpovědi vývoje našeho světa zdát poněkud depresivní. O paralele dnešní doby se zánikem starého Říma říká: "Řím nezanikl tak, že roku 476 Germáni obsadili a zničili město Řím. Řím, jeho kultura, civilizace i lidé zůstali a žili na území obrovské říše dál, jenže měli jiné vládce a ti postupně prosazovali jiný svět. Takže i nám se jednoho rána může stát, že se probudíme a budeme mít jiné vládce. Pak už nebudeme slavit Vánoce nebo První máj, ale něco jiného."

 

"Nevedu žádné ideologické proslovy, jen se snažím ukázat, jak to bylo dříve a v čem spočívá podobnost s dneškem. 

A je na každém, jaký si udělá závěr. I tak se tohle mnohým nelíbí."

 

Škoda že rozhovor s Vlastimilem Vondruškou nemůžu nařídit jako povinnou četbu všem moderním progresivistům, kteří chtějí změnit svět k "lepšímu", podobnou možnost bohužel nemám. Možná naštěstí.

 

Občas je vám vyčítáno, že ve svých knihách opouštíte "svůj" středověk a pouštíte se na pole komentování současnosti, napsal jste i dystopický román Neviditelní o tom, jak naše civilizace dopadne v roce 2068. Proč máte potřebu "vystupovat" ze středověku do součastnosti?

Protože se dějiny opakují a je třeba si to neustále připomínat. V knížkách populárně naučných, ať už je to Breviář pozitivní anarchie, nebo O svobodě myšlení, nevedu žádné ideologické proslovy, jen se snažím ukázat, jak to bylo dříve a v čem spočívá podobnost s dneškem. A je na každém, jaký si udělá závěr. I tak se tohle mnohým nelíbí. Dneska neumíme v komunikaci téměř už nic jiného než se navzájem mistrovat a kritizovat, případně dehonestovat. Když někdo vysloví jiný názor, div ho nechtějí ukřižovat. Zmizela schopnost vést diskusi a snést opozici. Nikdy se nezavděčíte všem a neměli bychom být jako naši politici. Jejich mantrou je, že se problémy musí takzvaně vydiskutovat, že se jimi budou zabývat, ale v tuhle chvíli neříkají tak ani tak. Takové amébní chování považuji za pokrytecké.

 

Vašimi romány o středověku se line jako červená nit vliv církve na běžný život. Role církve ve středověku byla určitě větší, než měl stát, panovník. Z dnešního pohledu měla katolická církev opravdu velmi dobrý marketing, lidé jí věřili....

To měla vždycky. V církvi byli vzdělaní lidé, opravdové intelektuální špičky své doby. V době vrcholného středověku, zhruba mezi desátým a třináctým stoletím, hrála církev v duchovní a ideologické rovině velice pozitivní roli v tom, že kultivovala moc světských vládců. Razila ideologii, že křesťané jsou si rovni. Idea rovnosti, i když měla být pouze před Bohem, měnila myšlení lidí a nutila panovníky, aby se na prostý lid dívali jinak. Křesťanství stmelilo evropskou společnost. To mělo odraz v podobě feudálních norem, například staré zvykové právo bylo nahrazováno právem moderním, založeným na propracovaném právu římském. Jedním z příkladů je, že za zločin člena občiny pykala původně celá obec. Nově byla přijata zásada, že právo je třeba individualizovat a nebude trestána obec, ale jen skutečný viník. I když měla samozřejmě církev i své nedostatky, její základní směřování sloužilo rozvoji a stabilitě společnosti. Ovšem jako každá instituce a ideologie, i církev prošla vzestupem a pádem. Ve chvíli, kdy začnete jednat proti smyslu svého poslání, sebelepší marketing nepomůže. Tíha moci začala církev rozleptávat a začal pomalý pád spojený s hamižností, korupcí, sobectvím a odklonem od smyslu evangelií. V době baroka se stala prodlouženou rukou vládců, z původních činností zůstala především kontrola myšlení, potlačování svobody slova a upalování čarodějnic. Za to dostávala spoustu peněz, mohla stavět honosné kostely a pyšnit se zlatými ornáty. Jakmile instituce příliš zbytní, zleniví a zbohatne, začne myslet více na sebe než na ty, jimž by měla sloužit.

 

Zmínil jste svou knihu O svobodě myšlení. Ve vašem historickém přehledu hraje církev samozřejmě velkou roli, ale dotýká se i starého Řecka a Říma a jdete až do současnosti. A mě až mrazí, jak jsou někdejší metody ovlivňování mas podobné těm moderním. Mám pocit, že se dostáváme do podobné fáze, kdy nám je zase vnucován jeden model myšlení, názoru, kterému se ovšem nechci podvolit, protože vycházím ze svobody myšlení, jejíž nejšťastnější podobu jsme zažili asi v první polovině devadesátých let minulého století. Co myslíte vy, kde jsme se svobodou myšlení dnes?

Fakt, že církev prošla vývojem od snahy lidem pomáhat a učit je až k filozofii netolerance a útlaku, samozřejmě vychází z proměny jejich cílů. Mnoho polemik, zvláště z doby raného a vrcholného křesťanství, má skutečně paralely se současným vývojem svobody, či lépe řečeno nesvobody slova, neboť tehdejší i dnešní ideologové se snaží vyrovnat s faktem, že názory elit se nekryjí s představami lidu. Raně křesťanský myslitel Quintus Septimius Florens Tertullianus napsal knihu O tělu Kristově, v níž se zabývá problémem zmrtvýchstání. Píše: "Věřím tomu, i když je to nemožné a nemyslitelné." To byla v podstatě mantra církevního myšlení, z níž se pak odvíjely scholastické diskuse o rozdílu mezi vírou jako mystickým poznáním a racionálním myšlením. Tertullianova teze hovoří o tom, že určitý názor musíme přijmout, i když mu fakta odporují. Víra je víc než rozum, být dobrým křesťanem znamená věřit. A podívejte se na dnešek.

 

V něm mám například věřit, že existuje sto pohlaví.

Pokud to říkají vládcové, pak podle Tertulliana ano. Netřeba přemýšlet, je nutno věřit! Je to strašlivá věc, pokud vše domyslíte do důsledku! Nedávno Alexandr Vondra v parlamentu prohlásil, že do Green Dealu už politici investovali tolik úsilí a politického kapitálu, že ho není možné zrušit, můžeme ho jen nějakým způsobem korigovat. Což je stejné, jako by církev oznámila: "Do zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsme investovali už tolik svého politického kapitálu, že od něj nelze ustoupit, neboť jinak žít nelze." Disproporce mezi vírou a realitou se samozřejmě táhne celými dějinami. Pokud mluvíme o marketingu, hlásnou troubou středověku byla kazatelna, z níž se věřícím říkalo, co si mají myslet, zatímco dnes nám to říkají mainstreamová média, především televize. Kulisy se mění, ale příběh zůstává stále stejný.

 

"Hlásnou troubou středověku byla kazatelna, 

z níž se věřícím říkalo, co si mají myslet,

zatímco dnes nám to říkají mainstreamová média,

především televize."

 

Roli církve nahradila média?

Jako kazatelny nepochybně. Původní média měla mnoho funkcí, včetně informační nebo kultivační. Teprve kolem druhé světové války se objevila teorie, že média mají také ovlivňovat veřejné mínění. Tuto novou funkci definoval v USA Paul Felix Lazarsfeld v souvislosti s přípravou amerických voleb. Formuloval hypotézu o dvoustupňovém procesu ovlivnění veřejného mínění. Nejprve je nutno analyzovat, jaká témata mezi lidmi rezonují. Z nich se extrahují takové postoje, které vyhovují vládcům a alespoň trochu odpovídají veřejnému mínění. Tyto postoje se následně prostřednictvím médií veškerými možnými způsoby ve společnosti šíří. Lazarsfeld tomu říkal "nastolování agendy". Od této doby se média postupně přesunula z pozice informátora do pozice manipulátora. Jasně že v každé době musíte nějaké názory zdůraznit a šířit, ale existují určité hranice.

Takže se opět vrátíme ke svým oblíbeným středověkým myslitelům. Francouzský učenec 12. století Pierre Abélard řekl: "Pochybováním dojdeme k pravdě." Jenže pochybovat je dnes špatné. Tak jako pro Tertulliana je víra nadřazena faktům, v současnosti je ideologie nadřazena rozumu, vědeckému i t omu selskému. Každý člověk má však přece právo svůj svět hodnotit podle toho, co ho naučili rodiče, škola, životní zkušenosti, a také s ohledem na to, co mu vyhovuje a považuje za správné. Nemusí mít samozřejmě z pohledu jiných pravdu, protože všichni pravdu mít nemůžeme. Jenže co je to "pravda" v otázkách politiky, genderu, lidských práv, kultury a podobných ideologických floskulí? Pokud někdo nemá podle novinářů a aktivistů pravdu, ještě to neznamená, že bude prohlášen za lumpa, dezinformátora a dezoláta a že se začnou proti němu vytvářet různé předpisy, nařízení, komise a úřady, které ho budou hlídat a pronásledovat. To je stejná cenzura, jaká byla za komunismu, za druhé světové války či ve středověku v dobách inkvizice. Lidská společnost může fungovat jen na pluralitě názorů. Navíc se už mnohokrát ukázalo, že co je dnes "pomýlený" názor, je zítra "pravda". Kdybychom řekli, že nesmíme pochybovat o velkých pravdách, dodnes je Země bezvýhradně placatá.

 

"Lidská společnost může fungovat jen na

pluralitě názor. Navíc se už mnohokrát

ukázalo, že co je dnes "pomýlený" náor,

je zítra pravda."

 

Za oficiální ideologií dneška bych asi označil liberální demokracii, přestože není ani liberální, ani demokracií. Proč se bojí pochybování? Proč vlastně je současná liberální demokracie proti svobodě devadesátých let, když přece nepřinesla nic zlého, spíše naopak?

Svoboda slova a myšlení vadí vládcům ve chvíli, kdy se cítí nejistí. Samozřejmě že složité reformy, které po listopadu 1989 probíhaly, nebyly jednoduché, mnoho kroků nebylo dobrých, ovlivňovali je zájmy západních zemí, které nás potřebovaly dostat do svého područí, jejich korporace na nás chtěly vydělat. Byla to však optimistická doba naivního nadšení, kdy se víc hledělo na lásku a "pravdu" než na racionální kroky. A lidé politiku vlády podporovali. Nicméně proces privatizací, bujeníí byrokracie a modernismu postupně oslabovaly autoritu vládnoucích politických stran, protože stále více lidí začalo vnímat, že mnohé reformní kroky nejsou úplně správné. Lidé začali srovnávat sliby a realitu.

Tohle je ovšem rozpor nejen u nás. Něco podobného prožívají například v Německu, neboť "západní" Němci dodnes hledí na ty "východní" s despektem a většinu ekonomických výhod mají na své straně. To samozřejmě vede k rozladění populace bývalé NDR a je logické, že tam nesmírně sílí strany, které nesouzní s vládním étosem Berlína. Jenže politici, ať chtějí, nebo ne, se stále musí spoléhat na to, že jim jednou za pár let své hlasy odevzdáme ve volbách. Tento výdobytek demokracie pořád ještě máme. Sice je někdy těžké vybrat, koho volit, ale pořád můžeme. No a čím je větší riziko, že budeme volit jiné strany než ty usazené v parlamentu, zvláště ty vládní, tím intenzivněji je nutno umlčovat "kontroverzní", tedy protivládní, postoje, kontrolovat myšlení voličů a to, co říkají. Být v opozici znamená být dezinformátor. A dezinformace musíme potírat. Jenže proč, komu vadí: Nám ne, jen politikům, aby si udrželi dobře placené prebendy. Jasně, když někdo napíše, že objevil zeleného brontosaura a že s ním mluvil, soudný člověk mu těžko uvěří. Ale pokud se někdo takový najde, tak co my s tím?

 

Jako další náboženství, o kterém se nepochybuje, se dá označit Green Deal.

Je to stále pořád dokola. Ideologie kontra fakta a rozum, víra dokáže své stoupence přenést přes rozbouřené vody toho, co není možné. Spousta odborníků už dokázala, že základní ideologie Green Dealu odporuje některým postulátům fyziky, chemie a biologie. Bez fotosyntézy nemohou růst rostliny, ale aby mohly rostliny existovat, musí uvolňovat CO2. I moře produkuje CO2. Bez CO2 prostě nemůže tato planeta existovat, takže představa bezuhlíkové Evropy je naprosto nesmyslná. Kdybychom všechny rostliny zlikvidovali a my přestaly dýchat, teprve pak vypukne vysněný bezuhlíkový ráj. Nejsem samozřejmě odborník na klima, a tak i já musím `"věřit", jako ostatně každý, a musím si vybrat jednu ze stran. Vybíral jsem tak, že námitky univerzitních profesorů, a dokonce nositelů Nobelovy ceny mi připadají relevantnější než názory nedostudované Grety. Musíme však odlišit klimatické šílenství od boje za čistotu moří, ovzduší, půdy. Musíme chránit své životní prostředí, což plně podporuji. Green Deal je pouhá ideologie, která si udělala zlaté tele z boje proti změně klimatu. Jsme zoufalí, že se v posledních několika letech zvedají průměrné roční teploty. Ale co je deset nebo i sto let v miliardové historii této planety? Klima nežije rytmem člověka, ale svým vlastním, vee statisíciletých cyklech osciluje mezi glaciálem a interglaciálem. Existují odborné studie, které vliv člověka na klimatické změny vyvracejí, jsou odborné studie, které je potvrzují, což je stejné jako ve středověku, kdy exisstovaly dva odborné názory na to, jestli je v eucharistii obsaženo tělo Páně, nebo jde jenom o symbol. Podobnost spočívá v tom, že obojí je nedokazatelné a závisí jen a pouze na víře. Vládnoucí kruhy zvolily jeden názor, ten prohlásily za správný a vše, co o něm pochybuje, je kacířství. Jenže bez váhání a polemiky se nemůžeme dobrat pravdy. Autor Otevřené společnosti Karl Raimund Popper přišel s koncepcí, kterou nazývá "falzifikace vědy". Nemíní tím její zkreslení, ale ověření. Řekl, že vědecké názory, které se vydávají za nezpochybnitelné, jsou špatné, protože pouze názor, který umožňuje klást otázky a hledat v dané teorii chyby, se dá cestou protiargumentů ověřit. Pokud není povoleno klást námitky proti teorii o údajné klimatické změně, nemůžeme říci, zda je pravdivá, nebo ne. Že to řekl nějaký panel? Panel není Bůh.

 

Navíc "panel vědců" kteří jsou závislí na veřejných financích... V této souvislosti jenom poznámka: jedna z našich politických stran teď vyšla s kampaní, že Green Deal opraví.

To je asi stejně věrohodné, jako když inkvizice oznámila, že bude upalovat humánně.

 

Tady o upalování zatím snad nejde.

Kollikrát komunisti říkali, že upraví a změní svou ideologii, viz třeba "perestrojka", a nikdy se to nestalo. Pokud by se mělo s Green Dealem něco rozumného podniknout, měli bychom věřit především novým politikům, kteří nenesou vinu na tom, co se stalo a co bylo přijako jako dogma.

 

Když se vrátím k manipulaci lidmi, dá se považovat za velký globální pokus o manipulaci s občany při pandemii covidu? V ní se odehrávalo to, o čem vy vlastně mluvíte. Oponentní názor nebyl přípustný, kdo byl trošku proti, zabíjel dědečky a babičky...

Po bitvě je každý generál. Věřilo se odborníkům, kteří tvrdili, co se proti pandemii má a nemá dělat. Samozřejmě že z dnešního pohledu bylo mnohé z toho, co se dělo, špatné a na Západě se to už otevřeně a nahlas říká. Na druhou stranu: když ve třináctém století přišla veliká morová epidemie, tehdy se vévoda rozhodl, že zcela uzavře město Milán a nepustí žádného cizince dovnitř a nikoho ven. Město se naprosto izolovalo od okolního světa, ve kterém lidé masově umírali. A skutečně, do Milána se mor nedostal. Jenomže milánská společnost se nepromořila, a když za dvacet let přišla druhá vlna moru, mnohem menší, která nikde jinde tak velké škody nenapáchala, Milán fatálně zdevastovala. Kdo měl tehdy pravdu? A je taková zkušenost přenosná i na nás? Úplná uzávěra, se všemi hospodářskými a psycchologickými důsledky, asi nejlepším řešením nebyla, protože jistá míra promořenosti, jak tvrdí epidemiologové, je nejlepší ochranou do budoucna. Jenže to by nevydělávaly farmaceutické firmy na prodeji vakcín a s nimi i ti, kdo se kolem takového byznysu točí. Nejsem odborník, ale pochopil jsem, že vakcíny, které se aplikovaly, byly naprosto nevyzkoušené. Nejdřív se říkalo: Vakcína tě ochrání a ochrání i tvé okolí. Pak se zjistilo, že neochrání okolí, protože i ten, kdo je očkovaný, může být přenašeč. Následně se přišlo na to, že ani tak vás neochrání, možná ano, možná ne...

 

"Pokud by se mělo s Green Dealem něco rozumného

podniknout, měli bychom věřit především novým

politikům, kteří nenesou vinu na tom, co se

stalo a co bylo přijato jako dogma.

 

Jak se takovým situacím bránit?

Politici by měli být vzdělaní, zkušení a měli by být skutečnými osobnostmi, protože mají velko odpovědnost. Pak by tolik nepodléhali tlaku mocných nadnárodních firem, médiím, bláznům, aktivistům a různým evropským úřadům. Politik by se měl vždycky umět od podobných vlivů oprostit a hledat optimální řešení. Jen málokdo z nich je bohužel odvážný natolik, aby se tomuto veřejnému tlaku postavil, pokud dospěje k názoru, že by se něco mělo ku prospěchu lidí udělat jinak. Mnozí se o to většinou ani nesnaží a snažit nebudou, protože jde o jejich chleba. Všechno, co se dělo u nás kolem covidu, považuji za velice chaotické a špatné. Jsou v tom namočeny všechny tehdejší parlamentní strany, protože hysterie převládla nad našimi základními svobodami. Základní svobodou je mimo jiné to, že bychom měli mít právo o sobě rozhodovat sami. Pokud chce někdo pít a kouřit s vědomím, že nejspíše zemře dřív, nikdo by mu pití a kouření neměl zakazovat. Je jeho volba, jak naloží se svým životem. Stejně tak pokud se někdo bojí očkování, nikdo mu ho nemůže nutit. Můžete sice stanovit omezení pro neočkované, ale i to je sporné. V Německu už teď prohrávají soudy nemocnice, policie a další instituce, které vyhazovaly z práce lidi jen proto, že se nechtěli nechat očkovat. 

 

Mám rád starý Řím. Vy jako historik tvrdíte, že existují paralely mezi jeho pádem a současným stavem Evropy. Také jste napsal onen dystopický román o tom, jak skončí naše civilizace po roce 2060, a za největší hrozbu považujete neřízenou migraci radikálních muslimů. Když jsem knihu četl, vzpomněl jsem si na Houellebecqovo Podvolení, které končí pro Francii tragicky. Vy jste trošku optimističtější. Je to tak?

Rozdíl mezi literaturou a reálným životem spočívá v tom, že v literatuře má autor možnost být optimističtější, protože by neměl šířit mezi svými čtenáři úplnou depresi. Moderní autoři si ale často na šíření deprese potrpí, protože je to "cool". Ale to jen na okraj. Mluvme však o migraci. Studoval jsem historii a dynamiku společenského vývoje a díky tomu se mi mnoho dnešních problémů podařilo předpovědět o něco dřív, než opravdu přišly. V oné Kronice jsem například předpověděl válku na Ukrajině, deset let před vypuknutím masové migrace jsem napsal článek Barbaři už čekají na hranicích o konkrétních nebezpečích, která hrozí evropskému kontinentu.

Paralela se starým Římem a dneškem je zjevná. Řím by nikdy nepadl, kdyby byl v plné kondici, v jaké byl za Caesara, který by nájezdníky porazil na hlavu. Jenomže Řím od jeho dob zbytněl, římští muži přestali sloužit jako vojáci, římské ženy přestaly kvůli tomu, aby si mohly užívat zábavu a život, rodit děti. Začaly se přijímat liberální předpisy pro nakládání s otroky. Politika se stala zdrojem intrik a korupce a senátorům už vůbec nešlo o "Populus Romanus", i když o tom neustále žvanili. Najednou se Řím dostal do mocenských a ekonomických potíží, protože "neměl lidi". Proto začal zvát na území Říma Germány, aby sloužili v jeho legiích. V první generaci to fungovalo, ve druhé nastaly problémy (vzbouřené legie dosazovaly dokonce císaře) a ve třetí generaci Germáni Řím rozvrátili. Zamyslel se někdo nad tím, že multikulturní civilizace je vědecky nesmysl? A že asimilace tak obrovského množství lidí s jinými životními hodnotami není reálná? Už teď se to v plné nahotě v řadě západních zemí ukázalo, ale jako o každém modernistickém neúspěchu se o tom raději moc nemluví. Umí vůbec někdo domyslet, jak bude Evropa vypadat za dvě generace?

Francouzský učenec Pierre Abélard řekl: "Pochybováním dojdeme k pravdě." Jenže pochybovat je dnes špatné.

 

 

 

 

Máte konkrétní příklad paralely současnosti a starého Říma?

V Německu nedávno schválili politickou stranu, která se jmenuje DAVA, což je strana Němců tureckého původu a stoupenců islámu, de facto pobočka vládní strany tureckého prezidenta Erdogana. A protože Němci přijali zákon, že migranti mohou dostávat německý pas, což jim zaručuje právo volit, volební potenciál DAVA se může přiblížit k deseti procentům. Pokud tahle strana uspěje ve volbách do Bundestagu, začne se politicky měnit celé Německo. O tomto nebezpečí jsem psal. Jakmile civilizace začne slábnout a začne se spoléhat na různé ústupky a nesystémová řešení, místo aby mobilizovala své občany, hrozí to katastrofou. To se stalo Římu, to se děje nám. Myslím, že francouzský spisovatel Houellebecq to ve svém Podvolení popsal velice dobře. V odborné literatuře existuje pro tenhle proces pojem Overtonovo okno. Jedná se o komplex kroků, jak se prostřednictvím politického tlaku a médií dá z jevu, který je pro společnost naprosto nepřijatelný, nejprve vytvořit proces, jenž je pravděpodobný, poté možný, pak takový, který můžeme tolerovat, potom jej vyzkoušíme a nakonec se z něj stane proces, jejž musíme dodržovat. Toto podvolení není nic jiného než jedno z Overtonových oken. Sami směřujeme k vlastnímu zániku. Řím nezanikl tak, že roku 476 Germáni obsadili a zničili město Řím. Řím, jeho kultura, civilizace i lidé zůstali a žili na území obrovské říše dál, jenže měli jiné vládce a ti postupně prosazovali jiný svět. Takže i nám se jednoho rána může stát, že se probudíme a budeme mít jiné vládce. Pak už nebudeme slavit Vánocee nebo První máj, ale něco jiného. Jenže to už bude pozdě. A je smutné, že to většině lidí možná ani vadit nebude.

 

Doufejme, že se tato vaše předpověď nenaplní. Já jsem vá poznal jako optimistického člověka se smyslem pro humor, takže opravdu doufám, že budete souhlasit s tvrzením, že se nevracíme do vámi milovaného středověku, kdy všichni zchudneme a budeme se dožívat průměrného věku padesáti let.

Chci věřit, že nám tohle nehrozí, ale samozřejmě záleží jen na nás. Největším nebezpečím pro každou civilizaci je lidská netečnost, nevzdělanost a neochota nést odpovědnost. Pokud se lidé neprobudí, nezačnou pochybovat o věcech, které nepotřebují a zatěžují je, pokud nezapojí selský rozum a neřeknou si, že v politice jsou důležitější chytré myšlenky než pěkná kravata, bude zle. Z dějin však vím, že vždycky, když začalo být zle, evropská civilizace v sobě našla vnitřní sílu, aby se takovému marasmu vzepřela. A i za cenu utrpení a ztrát se vracela k tomu, co tu vybudovali naši předkové.

 

Co vlastně považujete za pevné evorpské základy? Křesťanství? Kulturu? Vědu? Vojenskou historii?

Dalo by se jistě odpovědět nějakou frází či vzletnou myšlenkou, ale přiznám se, že neumím úplně přesně definovat, co dneska vlastně "evropanství" je. Před mnoha lety jsem napsal, že mi uniká modernistický smysl "evropanství" v pojetí bruselských koncepcí a že si myslím, že základ tkví spíše v tradici a specifických národních postojích. Evropa musí zůstat rozmanitá, ne unifikovaná. Za tohle jsem samozřejmě sklidil kritiku. Kdo nemyslí "evropsky", je zaostalý a dezolát. Jenže navzdory času stále netuším, co je to myslet "evropsky", pokud se tím nemyslí absolutní poslušnost Bruselu a jeho ideologii. Smysl, a hlavně kontury téhle ideologie mi unikají. Je těžké vymezit Evropu proti zbytku světa, protože by to bylo vůči jiným kulturám hloupé. Jsme jedno lidstvo, ale samozřejmě každá jeho část se vyvíjí jinak. Kulturní antropologie se snaží hledat obecné principy, jako je geografická poloha, klima v dané oblasti, kulturní a náboženský vývoj, obchodní možnosti a já nevím, co ještě. Je tu však mnoho a mnoho rozdílů. Jedno však máme společné. Všechny bytosti na téhle planetě chtějí žít šťastně, užívat si tu kratinkou dobu, která nám byla k životu vymezena. Potíž je však právě v mrzké ideologii, která představuje falešné cíle, kam bychom měli směřovat. Evropská ideologie ovlivněná křesťanstvím byla vždycky agresivní a povýšenecká, jen my máme pravdu, proto musí misionáři šířit naši víru. Není důvod být na sebe příliš pyšný. Tohle neracionální mesiášství prostupuje celou politikou Evropské unie i dnes. Místo abychom se s jinými domlouvali, mistrujeme je, co mají dělat, jak to mají dělat, co si mají myslet. A jsme zase u svobody myšlení a projevu. Žij a nech žít.

 

 

Vlastimil Vondruška 

(narozen 1955 v Kladně)

 

Historik, etnograf, bývalý majitel historické sklárny, a především spisovatel středověkých epopejí a detektivních románů. Kromě nich je také autorem mnoha odborných knih o středověkém životě a historii, z nichž některé napsal společně se svou ženou Alenou, také historičkou a etnografkou. Za nejpopulárnější jsou považovány jeho detektivní série z raného českého středověku s hlavním hrdinou Oldřichem z Chlumu, velkému čtenářskému zájmu se dostává také jeho monumentální několikadílné Husitské epopeji. Napsal několik knižních esejů, které čerpají z historie, a věnují se problémům současného světa, mimo jiné Breviář pozitivní anarchie, Epištoly o elitách a lidu nebo Breviář pozitivní anarchie a O svobodě myšlení. Za svou práci dostal mnoho ocenění, v roce 2017 obdržel rovněž Medaili Za zásluhy 1. stupně od prezidenta Miloše Zemana.

 

Velký videorozhovor s Vlastimilem Vondruškou v pořadu Jak TO je najdete na youtubovém kanálu denik.to a na webu denik.to.