PĚSTOVÁNÍ   CHMELE

Příprava půdy před vysazováním

Založení chmelnice je nutno plánovat několik let napřed, to znamená, že musíme pozemek pro výsadbu chmele přizpůsobit a upravit pěstováním vhodných plodin a agrotechnickými opatřeními, abychom dosáhli nejlepší struktury půdy (jde o plodiny, k nimž vydatně hnojíme, často je kypříme, a které půdu odplevelují).

Pozemek, na kterém má být chmel vysázen, musí být zcela čistý, prostý plevelů, zejména pýru, jenž může znemožnit obdělávání chmelnice a podstatně snížit sklizeň již u mladých chmelů. Zkušení chmelaři vědí, kolik se musí vynaložit práce, aby bylo rozšíření plevelů v silně zaplevelené chmelnici alespoň omezeno. Mnohdy se pýr vůbec nepodaří zničit. Chmelařské půdy nesmíme přílišným zaplevelením oslabovat, poněvadž by se nám to později mnohonásobně vymstilo.

Stejně důležitý úkol při zakládání chmelnice je prohlubování půdy. Chmel je rostlina vytrvalá, hluboko kořenící, produkující v poměrně krátké vegetační době velké množství organické hmoty. Je tedy třeba, aby měly i jeho kořeny větší životní prostor, aby byly náležitě vyvinuty, aby se mohly náležitě rozvětvit, a to nejen ve směru vodorovném, ale i do hloubky, odkud mohou čerpat dostatečné množství vody a živných roztoků. Kořeny chmele vnikají do hloubky 4 až 6 m, největší kořenová síť je v hloubce 0,6 až 1 m. Proto je třeba, aby byla půda do potřebné hloubky dostatečně zkypřená. Čím půdu lépe připravíme, tím větší výnosy chmel dává. To platí dvojnásobně o půdě méně příznivé.

Ve zkypřené půdě pronikají tvořící se kořeny mladé rostliny chmele snáze do hlubších půdních vrstev. Provzdušněním těchto vrstev se okysličují různé ústrojné i neústrojné látky, tvoří se nasycený humus, jedovaté železnaté sloučeniny se mění v neškodné železité a pod. Také biologická činnost, hlavně u těžších chmelařských půd, se zvyšuje i ve spodních vrstvách a tím se zlepšuje jejich úrodnost. Hlubokou orbou se přemístí svrchní část ornice do hloubky a tím se zvrátí životní podmínky přezimujících forem různých škůdců a četných původců chorob a mechanicky zničí značné procento škůdců. Působí tedy prohlubování půdy příznivě na zvýšení a zajištění výnosu i na trvání chmelnice. Je známo mnoho případů, že v hluboko zkypřené půdě dává chmelnice uspokojivé výnosy po dobu dvaceti i třiceti let, a naopak, chmelnice stárnou rychleji v nevhodnych půdních podmínkách vlivem různých parasitních hub, jež způsobují trouchnivění babek.

Při prohlubování půdy se musí brát zřetel na její mechanické složení. U lehkých půd s kyprou spodinou stačí před založením chmelnice půdu zorat 30 až 40 cm hluboko.

            27. Rozložení kořenů                      28. Rozložení kořenů v půdě              
            v půdě prohloubené.                                neprohloubené.

Písčité půdy je lépe neprohlubovat, neboť by mohlo nastat zhoršení jejich fysikálních vlastností. Dále je třeba uvážit, je-li chmelnice zaváděna na pozemku po prvé, či zda je obnovována. V prvém případě nedoporučujeme hlubokou orbu, aby nepřišly spodní mrtvé vrstvy nahoru. Je lépe spodinu řádně zkypřit bez obracení. Tam, kde byl již chmel pěstován, můžeme s kypřením spojit důkladné promíchání jednotlivých vrstev. Na těžkých chmelařských půdách je žádoucí zkypřit půdu pokud možno nejhlouběji, nejméně 50 cm.

30. Ruční prohlubování chmelnic.

Prohlubování půdy provádíme dvojím způsobem, a to ručně nebo pluhem.

Dříve pěstitelé půdu prohlubovali (převrstvovali, rigolovali, šachtovali) výhradně ručně. Bylo to nejdokonalejší prohlubování, velmi nákladné a vyžadovalo mnoho pracovních sil. Při tomto prohlubování chmelnic se postupovalo pravidelně takto: pozemek byl rozdělen na pásy asi 1m široké. Z prvního příkopu, asi 50 m dlouhého, se nejprve vyházela ornice a spodina podél příkopu, načež se teprve zemina převrstvila z druhého příkopu do prvního, ze třetího do druhého atd. Z příkopu 26 byla převrstvena zemina do posledního příkopu prvního pásu; do příkopu 26 se převrstvila zemina z příkopu vyházeného nejdříve (obr. 31). Prohlubování se provádělo také tím způsobem, že se pozemek prohluboval současně po celé šířce.

31. Postup při převrstvení

Na svahu se házela zemina vždy směrem dolů. Na Žatecku se převrstvovala půda obyčejně na dva rýče (štychy), zřídka na tři. Dva rýče odpovídaly hloubce 65 až 75 cm, tři rýče 95 až 110 cm.

Ruční kypření mělo značné výhody:

1.  mohlo se kypřit i na nepřístupných, svahovitých pozemcích;

2.  pozemky se mohly náležitě vyčistit od kamenů, plevelů, ponrav i živočišných škůdců;

3.  pozemek se snadno urovnal;

4.  promíchání a přeložení půdních vrstev bylo stejnoměrné;

5.  chlévská mrva mohla být přiměřeně zapravena do půdy, aniž se dostala do značné hloubky.

Pro nedostatek pracovních sil se u nás toto prohlubování již neprovádí.

Pluhem obracíme půdu dnes již většinou motorickou silou. To lze doporučit v půdách, které mají podloží a spodinu příznivou, biologicky dosti činnou, a u pozemků, které byly již předtím náležitě prohloubeny a převrstveny. Pro orbu jsou konstruovány mohutné masivní plantážní pluhy. Mají velké plužní těleso, silnou šroubovitou a protáhlou odhrnovačku, která dobře půdu převrací, a silnější plužňata. Používáme též speciálních sovětských pluhů k rigolování, tažených pásovými traktory. Těmito pluhy je možno zkypřit půdu do hloubky 65 až 70 cm. Mimo to se provádí s úspěchem orba parními oračkami.

V půdách příliš těžkých, které mají nepříznivou spodinu, na př. bohatou sloučeninami železnatými nebo kyselým humusem, můžeme výhodně použít podrýváku, jimž se spodina pouze kypří, ale neobrací. Podrývákem je kypřena spodina bud' přímo při orbě, nebo následuje podrývák samostatně, postupně v každé vyorané brázdě. Kypření půdy pouze v řadách se neosvědčilo a dnes se již nedělá, poněvadž má značné vady, které se projevují zejména v půdách těžkých.

32. Potažní pluh k prohlubování půdy

33. Prohlubování půdy těžkým pluhem taženým pásovým traktorem

34. Prohlubování půdy parním pluhem.

35. Cesta mezi dvěma chmelnicemi.

S převrstvováním spojujeme vždy hnojení dobře uleželou chlévskou mrvou, aby byla mrtvá spodina, která se tak dostane nejvýše, obohacena hmnusem a naočkována mikroorganismy. Aby se mrva náležitě rozložila dostatkem kyslíku, nesmí se dostat při prohlubování do velké hloubky. Při ručním prohlubování se chlévská mrva rozhazovala po vrstvě, která byla poslední lopatou zaházena. Při prohlubování pluhem mrvu nejdříve zaoráme obyčejným pluhem (většinou po sklizni vojtěšky uprostřed léta) do hloubky asi 25 cm. Po hluboké orbě speciálním pluhem, provedené pak na podzim, se dostane mrva do hloubky 40 až 50 cm, oživí zde půdu a zároveň se stane zásobárnou živin pro kořání mladých rostlin chmele. Ojediněle zaoráváme mrvu obyčejným pluhem až po hluboké orbě, abychom současně povrch hrubých brázd urovnali, zejména chceme-li začít již na podzim s rozměřováním chmelnice a se stavbou konstrukce. Po zaorání mrvy ještě urovnáme povrch pozemku těžkým smykem šikmo přes brázdy.

Chlévské mrvy používáme v dávce až 600 q na 1 ha. Při převrstvování půdy doporucujeme obohatit též spodní vrstvy do zásoby Thomasovou moučkou (dávka 6 až 8 q na 1 ha) a draslem (dávka 6 q kainitu nebo 2 až 3 q 40 % draselné soli nebo síranu draselného na 1 ha). Také je možno, obsahuje-li spodina málo vápna, zvýšit jeho obsah vápněním, a to dávkou 50 q páleného vápna nebo 150 q saturačních kalů na 1 ha.

Prohlubování se musí provést bezpodmínečně na podzim, aby byla půda vystavena účinku mrazu. V těžkých chmelařských půdách je mráz nejvydatnějším pomocníkem k dosažení vhodné struktury. Naproti tomu je jarní orba přímo nebezpečná, poněvadž vláha z rozorané vrstvy rychle uniká, půda se po vysázení chmele po delší době propadá a sléhá a její stav nemohou zlepšit povětrnostní vlivy jako při orbě podzimní. Mezi orbou a sázením chmele musí být vždy určitý časový odstup, aby půda v celé zkypřené vrstvě stejnoměrně slehla, spojila se se spodinou a aby byly odstraněny kypřením vytvořené velké vzdušné meziprostory, které zabraňují vývoji kořání a kapilárnímu vedení vody. Po jarní orbě se mnohdy až 50 % i více vysázených sádí neujme, zejména v oblastech s malými dešťovými srážkami, a proto po ní chmel nevysazujeme.

Při přípravě pozemku pro velké výsadby chmele je třeba také věnovat péči zřízení pevných a trvalých cest, po kterých můžeme jezdit těžkými traktory a vlečnými vozy.

Chmelařství - ScC. Ing. Lubomír Vent a kolektiv, Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1963

Současně s podmítkou po sklizené plodině je možno podmítnout i plochu vojtěšky. Na podmítnutý pozemek vyvážíme hnůj v dávce 400-500 q/ha. V tomto období vznikají na povrchu pozemku velké ztráty živin hnoje, proto je nezbytné jej okamžitě zaort střední orbou. Až do listopadu zůstane pozemek v klidu, středně zaoraný hnůj se začne rozkládat, část živin se uvolní a je zachycena ornicí. V listopadu se pak pozemek zorá speciální rigolovací orbou. Hnůj, který byl v září středně zaorán, se nedostane rigolovací orbou až na dno brázdy, kde by ho mladá chmelová rostlina mohla těžko využít. Bude již částečně rozložen a promíšen v hloubce 20-40 cm, tj. v místech, kde rostlinky v prvním roce vytvářejí větší část svého kořenového systému.

Rigolovací orba speciálním pluhem PP-50. Foto archiv redakce časopisu Chmelařství.

Přímé zaorávání hnoje rigolovací orbou, zvláště s použitím předradličky, při které by byl hnůj zaorán až na dno brázdy, je neúčelné, protože by hnůj byl špatně využit, popřípadě úplně znehodnocen. Výhodou navrhovaného způsobu přípravy pozemku "trojí orbou" je odplevelení půdy a stejnoměrné rozložení hmoty v celé vrstvě ornice, takže rostliny mají při svém růstu potřebné živiny stále k dispozici.

Dalším způsobem zúrodnění části vyorané spodiny je osetí pozemku hustou směskou, kterou zaoráváme v době, kdy vytvoří nejvíce organické hmoty (zelené hnojení). Před orbou je nejlépe přitisknout porost rostlin k půde válením rýhovanými nebo diskovými válci ve směru budoucí orby.

Pro dobré rozměření pozemku i pro vlastní výsadbu vyhovuje nejlépe urovnání povrchu pozemku zpočátku smykováním a následujícím převláčením. Nerovný hrudovitý povrch vadí přesnému rozměření budoucí chmelnice, také výsadba je obtížnější.

Používané rigolovací pluhy se vzhledem ke své velikosti a váze obtížně přemisťují. Zbytečným ztrátám při špatně organizovaném využití pluhu a zbytečné přepravě je možno zabránit vypracováním plánu časového postupu rigolování podle jednotlivých stanovišt'.

Plán výstavby nosných konstrukcí do pravidelných komplexů

Základními hledisky pro zakládání chmelnic v podmínkách socialistické velkovýroby musí být plánovitost a snaha po dosažení co nejvyšší produktivity. Plánovitost je nezbytná i při výstavbě konstrukcí, nebot' při řešení současné výstavby na velkých plochách vznikají zcela nové problémy. Tvar pozemku již nepodřizuje tak výrazně tvar konstrukce a její výstavbu jako za malovýroby.

Volba nejvhodnějšího tvaru konstrukcí

Nejrozšířenějším pravidelným tvarem chmelnicových konstrukcí je obdelník s různým poměrem stran. Náklady na výstavbu konstrukce jsou na jednotku plochy nejmenší při tvaru čtverce, kdy se délka strany vypočte tak, aby byla vždy násobkem vzdálenosti mezi okrajovými sloupy s požadavkem největšího možného počtu chmelových řad. Pro lepší mechanizační přístupnost by bylo nejvhodnější plánovat a stavět chmelnicové konstrukce v komplexu tak, aby čela konstrukcí byla širší než délka konstrukcí směrem po řadě. Zařazováním takto situovaných konstrukcí za sebou vzniká souvislý komplex chmelnic s průběžnými řadami rostlin i sloupů jed­notlivých konstrukcí. Výhodou tohoto řešení je buď úplné odstranění, nebo zmenšení počtu řad se šikmými okrajovými sloupy uvnitř honu a jejich zakotvení. Při používání oboustranných pluhů nesených traktorem jsou tímto způsobem značně zmenšeny obtíže s obděláváním těchto sloupových a kotvových řadů. Přesné naplánování výstavby konstrukcí je možné jen podle dané situace s přihlédnutím k uvedeným zásadám. Ještě před stavbou první kon­strukce by měl být v měřítku katastrální mapy vypracován situační plánek budoucího komplexu chmelnic.

Chmelařství - prof. Ing. Václav Rybáček a kolektiv, Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1980