Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště - Alena Plavcová, Lidové noviny Pátek

Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště

Egyptolog MIROSLAV BÁRTA o kolapsu civilizace, cestování časem, selhání elit a taky o tom, jak kobry vyhnaly vědce z expedice.

Lidové noviny Pátek

Text: Alena Plavcova

Foto: Jan Zátorský

Miroslav Bárta se k egyptologii dostal vlastně za trest. V 5. třídě základky totiž tak vyrušoval, že mu paní učitelka přikázala naučit se do druhého dne dlouhou pasáž o pyramidách v Gize. Sice mu to pokazilo odpoledne, ale nakonec zjistil, že je to docela zajímavé. Osudově zajímavé. Dnes je Miroslav Bárta světovou kapacitou egyptologie - v Egyptě, ale taky v Súdánu je známější než Jaromír Jágr. K tomuto výroku se pan profesor zdráhavě přizná, s dodatkem o pokoře, pochopitelně. Ale pravda to prostě je.

Být archeologem je unikátní profese. Mimo jiné to totiž znamená, že máte tunel do minulosti a jiné měřítko času, takže vidíte i současnou civilizaci trochu jinak. Miroslav Bárta se řadu let zabývá srovnávacím studiem civilizací, vydává o tom knihy (vloni např. publikaci Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, která se umístila na 5- 6. místě i v anketě LN Kniha roku), točí dokumenty, zkrátka snaží se varovat před zjevnými příznaky blížící se krize. A pořád věří, že jsme unikátní civilizace, která bude umět kolapsu čelit právě proto, že má z historie dostatek dat.

Otázkou ovšem je, jestli se opravdu dokážeme z chyb lidí tisíce let mrtvých poučit. Bylo by to totiž zřejmě poprvé v historii.

Tvrdíte, že „všechny civilizace jsou omezené v čase, což znamená, že jsou konečné". Jak by ale vlastně takový kolaps vypadal? Něco jako vyhynutí dinosaurů? Co by to znamenalo pro žijící lidi?

Nevypadalo by to jako vyhynutí mamutů nebo dinosaurů. Systému zkrátka dojdou zdroje, prakticky ze dne na den. Podívejte, co se stalo s Bohemia Energy. Takže třeba ve středoevropských poměrech by benzin stál ještě dvakrát tolik, co dnes, a cena plynu by vystřelila násobně výš. A kdyby, mluvíme pořád teoreticky, museli lidi zaplatit za litr benzinu 90 korun, přestali by jezdit na chalupy. Utratili bychom své úspory za úplně základní věci. To se týká samozřejmě i potravin a všeho dalšího. Když o tom mluvím, vždy si vzpomenu na zážitek z doby, kdy jsem přednášel v San Diegu. Měl jsem po příletu hrozný jet lag (porucha biorytmů po rychlém leteckém překonání několika časových pásem), nemohl jsem spát, a tak jsem v pět ráno bloumal po místním hypermarketu. Byla tam ulička dlouhá snad pětadvacet metrů a v té byly jenom jogurty. Kolaps by znamenal, že přestane být výběr a všechno bude velmi drahé. Lidi si v lednu rozmyslí, jestli si doma zatopí, nebo ne. A úplně je přestane zajímat nějaký koncert nebo divadlo, nebudou chodit na fotbal, budou se starat jen o sebe. Státu neboli systému ale dojdou zdroje prakticky na cokoli. Takže třeba u zubaře vám nebudou dva týdny ošetřovat bolavý zub, ale rovnou vám ho vytrhnou. Bude to zkrátka znamenat rychlý pokles životní úrovně, což nejvíc odnese, tak jako vždycky, nejchudší vrstva obyvatel. Pochopitelně se taky nebudeme zabývat něčím tak krásným, jako je egyptologie. Bude se studovat jen to, co má bezprostřední vztah k životní úrovni.

Takže místo bazénu a květin budeme na zahradě sázet brambory?

Teď jsem to chtěl říct. Ti, kdo mají kousek nějaké zahrady, tam budou pěstovat brambory a cibuli, protože v obchodě to bude velmi drahé. Nepůjde o vymření, nebo že by to tady převálcovala nějaká jiná civilizace, ale prostě systém v reálném čase skokově zchudne. A důsledky si asi každý umí představit.

Nevadí vám, že máte už tak trochu nálepku proroka apokalypsy?

Neprávem, neprávem. Já vůbec nemám ambici být prorokem apokalypsy, to rozhodně ne.

V každém případě se vaše knihy velmi dobře prodávají. Proč vlastně lidi odjakživa tak fascinují předpovědi konce civilizace, konce světa?

Myslím, že lidi prostě fascinují výjimečné události, fascinuje je oheň, nebezpečí. A tak je zkrátka okouzluje i představa konce světa, i když tomu samozřejmě většina z nich nevěří. Zároveň ale některé podezřívám, že si v duchu říkají: Tý jo, to je něco, co jsem ještě nezažil...

Chcete říct, že lidi si chtějí takzvaně užít i konec světa?

Lidi chtějí stále silnější a silnější zážitky. Dřív se takových věcí báli, protože to považovali za trest bohů. Ale dnes je spíš vede, podle mě, fascinace neznámým zážitkem. A to jakýmkoli.

Když člověk čte vašich Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají, najednou si uvědomí, že průvodních znaků kolapsu civilizace se teď objevuje čím dál víc. Tak například: nárůst byrokracie nebo prodražující se zdroje. Chybějící elity, nekompetentní politici, kterým se národ vysmívá. Mocné zájmové skupiny. Prales zákonů a paragrafů, kterým už nikdo, kromě právníků, nerozumí. A čím víc zákonů, tím méně práva... Kdybychom měli stupnici kolapsu v rozmezí 1 až 10, kde je zrovna teď podle vás naše civilizace?

Když jako nulu nebo jedničku vezmu vyspělou civilizaci bez zjevných problémů, a desítku jako civilizaci, která stojí před velkou změnou, ať už pozitivní, nebo negativní, tak bych nás dal někam na konec osmičky, začátek devítky.

Může být člověk v takové situaci optimista?

Já se snažím být optimista. Člověk si přece může vybrat: jít do hospody, nadávat a upíjet se, nebo něco dělat a věřit, že to má smysl. A já si myslím, že čím víc lidí začne u sebe a bude dělat věci smysluplné pro ně, pro okolí a pro společnost, tím bude líp.

To zní trochu naivně optimisticky. Není ale vývoj civilizace něco jako přírodní jev, který tak úplně neovlivníme?

No vidíte, a já si právě myslím, že žijeme v době, kdy to snad poprvé zásadně ovlivnit můžeme. Mimo jiné proto, že první relativně dobře změřené století, století, které se dá kvantifikovat, je až dvacáté století. Takže dnes známe podrobnou anatomii své situace. Krizi se vyhnout nelze. Ale krize má ozdravný účinek, protože odstraňuje to, co nefunguje, a pomáhá najít nová řešení problémů, svým způsobem je to pozitivní věc. Pravda ale je, že bychom mohli zaplatit menší cenu.

Jak to myslíte?

No například protože známe takzvaný Hérakleitův zákon, totiž že ty faktory, které civilizaci přivedou na vrchol, ji nakonec zničí. Takže když třeba víme, že máme příliš mnoho úředníků, neměli bychom o tom, jak snížíme jejich počet, mluvit jen před volbami. Pokud chceme reálně pomýšlet na světlejší zítřky, měli bychom se probrat. Jsem přesvědčen, že by to mohlo jít. Já například můžu psát varovné knihy na základě faktů, ke kterým jsem dospíval dlouhé roky, mluvit o nich a snažit se pochopit, co se kolem nás děje. Protože archeologie a historie se na základě sledování dlouhých časových řad vlastně staly strategickými obory pro toto století. Totiž téměř vždy ten cyklus vývoje, vzestupu a úpadku civilizací proběhl podobně. Hluboké trendy jsou vždycky stejné. Nějaký začátek, nárůst v době, kdy má systém dostatek zdrojů, pak vrchol, kdy se to celé začne propadat do vnitřních rozporů - a to je právě začátek konce. Nicméně já tvrdím, že my jsme výjimečná civilizace - i proto, že máme široké a detailní poznatky o vývoji civilizací v minulosti. Takže víme, jak to vždycky proběhlo, a měli bychom být schopni kolapsu předejít.

Zajímají se o vaše poznatky politici?

Občas si nějaká velká firma objedná seminář. Ale politici myslím stále ještě žijí v přesvědčení, že všechno vědí nejlépe. Nebo že vědí všechno nejlépe díky svým poradcům, svým starým kamarádům. A pak to vypadá, jak to vypadá. Jen si zkuste porovnat skutečný leadership (vůdcovství, kdy jednotlivec určuje směr, lidé za ním přirozeně jdou, on jim jde příkladem), který mění svět a který představoval například Konrád Adenauer nebo Charles de Gaulle, s většinou životopisů dnešních politiků. Člověk by zaplakal.

Ve vaší knize je k tomu pěkný citát, totiž že je to tu teď „samý ouřada, ale žádný Churchill".

No právě. Ale taky odkazuji na památnou přednášku Steva Jobse, když uváděl na trh první iPhone, který v sobě spojoval internetový vyhledávač, telefon, ale třeba i přehrávání písniček. To byl okamžik, kdy jeden člověk zásadně změnil svět. Já totiž tvrdím, že dnes je stále víc skutečný leadership vidět ne v politice, ale v oblasti technologických firem. Typickým příkladem je Elon Musk. Naše budoucnost musí stát na nových vědeckých poznatcích, na nových technologiích, takže to budou spíš vědci a budovatelé velkých technologických firem, ne politici, kteří budou měnit svět myšlenkou. Což je velká výzva i pro Česko, které je pořád ještě příliš závislé na manuální práci.

Jedním z příznaků krize civilizace je obecný pokles úrovně vzdělanosti a taky to, že lidé ze svého života vytěsňují duchovní rozměr. Co po nás ale potom zůstane? Nákupní centra?

Co po nás zůstane? Balík mailů, které nikdo za pár let nepřečte, stadiony a nákupní centra. To je příliš málo na tu civilizační úroveň, kde právě jsme. Protože to, že létáme do kosmu, že máme notebooky, telefony a další úžasné věci, ještě neznamená, že jsme lepší než civilizace před námi. Vývoj v čase sám o sobě totiž neznamená směřování k lepším zítřkům. To není pravidlo ani zákon, že zítra se musíme mít líp a pozítří ještě líp. Naopak se zdá, že bychom se teď měli mít významně na pozoru. No a těch mých sedm zákonů je takový manuál popisující, co vždycky fungovalo, a naopak co se stalo, když to fungovat přestalo.

Pokles úrovně vzdělanosti je vidět i na tom, že lidé jsou teď schopni přijmout jako pravdu kdejakou pitomost. Viz to, co se děje kolem očkování.

Ano, to je velké vítězství fake news. Svět je rozpolcený a je to zřejmě v zájmu některých „sil temna", aby společnost nedejbůh netáhla za jeden provaz. Existují vědecké studie dokazující, že fake news, nepravdivé zprávy, skandální novinky, se šíří násobně rychleji než pravdivé informace. A mnozí novináři tomu jdou bohužel naproti. Sám jsem to zažil například v době takzvaného arabského jara, kdy egyptský Abúsír byl také poničen místními vesničany. Naštěstí to nebylo nic závažného. Ale tady se o tom psalo, jako že abúsírská koncese je v ohrožení. Dokonce když jsme tam odlétali na jaře 2011, jako jediná zahraniční expedice, která se v Egyptě v tom roce vyskytla, přijeli novináři až na letiště, protože cítili tu „krev". Postupně jsme to tam dali do pořádku, vrátili se a já těm novinářům volal: „Tak jsme zpátky, jestli chcete pokračovat v natáčení..." A oni: „A zničili vám všechno?" Já říkal: „Nám to trvalo šest neděl, ale už je to stabilizované..." - „Aha. Tak to ne, nezlobte se, to už není zajímavé."

Jakou roli sehrávají sociální sítě?

Sociální sítě jsou nejtvrdší droga 21. století. Mimořádně nebezpečná věc, protože pro informační šum sociálních sítí už není slyšet kloudné slovo. Průvodním znakem úpadku civilizace je i to, že se čím dál víc mluví. Lidi se dneska snaží na všechno mít svůj názor. A protože žijeme v době Googlu, každý je schopen ze sebe přes noc udělat experta na cokoli, od diagnózy nemoci až po to, zda máme mít jadernou elektrárnu, nebo ne. S tím se v tuhle chvíli nedá nic dělat. Mně mimochodem říkal jeden profesor na Vysoké škole chemicko-technologické, že v 90. letech studenti diskutovali mnohem méně, ale věděli podstatně víc. A dneska diskutují vlastně o všem, a vůbec neruší o základech, které by měli mít, než nějakou otázku položí.

Dokážete odhadnout, jak naši civilizaci promění covid?

Covid je vysoce nakažlivá nemoc, která už zabila několik milionů lidí. Ale když se na to dívám z delší perspektivy, není to zas tak výjimečná nemoc - v porovnání třeba s morem nebo španělskou chřipkou na konci první světové války, kdy zemřelo možná až sto milionů lidí, přestože svět nebyl zdaleka tak propojený jako dnes. Navíc, protože jsme v 21. století, povedlo se během krátké doby vyvinout vakcínu. Můžeme se bavit o její účinnosti, ale v principu zachránila stovky milionů životů, tím jsem si jist. Řekl bych, že k „popularitě" covidu přispívá globální svět, protože se denně prakticky okamžitě dovídáme, co se kde děje. A toho samozřejmě ti, kdo na covidu dobře vydělávají, využívají. A ještě něco: když vidíte záběry lidí ležících s covidem na jipkách, nelze přehlédnout, že jsou často obézní, lidé, kteří o sebe nedbají, nesportují - neříkám všichni, ale valná část z nich. Takže si myslím, že u téhle nemoci dost záleží i na tom, jak moc si vážíme svého života a co jsme ochotni pro něj udělat. Samozřejmě teď nemluvím o chronicky nemocných, kteří za svoji nemoc často nemohou. Už staří Řekové ale používali termín kalokagathia, který vyjadřuje antický ideál harmonického souladu tělesné a duševní krásy. Nevymyslíte nic lepšího než „ve zdravém těle zdravý duch".

Je opravdu epidemie snem všech mocných, jak zmiňujete?

To není moje myšlenka, řekl to francouzský filozof Michel Foucault. Samozřejmě nouzový stav, lockdown a podobné situace, to je velké pokušení pro kohokoli, kdo touží po větší rozhodovací pravomoci. Předloni na jaře jsme to strašení viděli v televizi denně. Ale podle mě se lidi nemají strašit, ale inspirovat a motivovat. A to se tady určitě nedělo. Naopak jsme tu viděli VIP večírky v restauracích, které měly být zavřené. Ti vipáci na všechno kašlali, vlastně ukazovali většinové populaci vztyčený prostředníček. Přiznám se, že mě může vzít čert, když vidím, jakým způsobem u nás elity občas selhávají, ať už politické, vědecké, umělecké, nebo novinářské. Například zahájení posledního filmového festivalu v Karlových Varech, kde bylo několik set lidí, a většina z nich bez roušek, ačkoli bylo v platnosti nařízení, že akce ve vnitřních prostorách se mají bezpodmínečně konat se zakrytými ústy a nosem. Přenášela to televize, to všechno za „dohledu" několika našich ministrů i epidemiologa pana doktora Smejkala, který tam taky pobíhal bez roušky. Takže se vracím k jedné velice důležité poučce, totiž že velké věci se nevyhrávají jenom technologií, ale taky symbolicky, právě tím leadershipem. Především ti v čele musí lidem ukazovat, že oni jako první dodržují to, co vyžadují. Protože když lidi vidí pravý opak, samozřejmě na všechno začnou kašlat. U nás došlo k velkému selhání elit, a proto máme teď zase tolik mrtvých denně. Proto jsme tam, kde jsme. Nejlépe epidemii zvládají občansky vyspělé společnosti jako Dánsko, nebo naopak společnosti s autoritářským řízením. Covid je naše zrcadlo: takhle jsme na tom my jako společnost.

Tak něco veselejšího: v jednom knižním letáku jsem se dočetla, že se už dva roky otazujete, dokonce že se inspirujete knihami Wima Hofa o extrémním otužování. Já myslela, že v Egyptě by si člověk měl spíš zvykat na vedro...

Chtěl jsem si zlepšit imunitu, tak jsem chodil plavat do venkovního nevytápěného bazénu, i když léto skončilo, a nakonec jsem se dostal v zimě až třeba na patnáct minut v ledové vodě. Pak jsem si přečetl knihu Wima Hofa a nadchla mě. Mně se tyhle věci líbí, mít funkční tělo k funkční hlavě je krásná věc, ale musí na tom člověk pořád pracovat. A když vylezete ráno z té ledové vody, je to prostě nádherná katarze a ten den je pak taky úplně jiný.

Mimochodem, je pravda, že v Egyptě jste známější než Jágr?

Prosím vás! Já Jaromíra Jágra obdivuju, dokázal mnohem víc než já. To jsem zkrátka řekl spíš z nějaké momentální frajeřinky.

Frajeřinka, ale pravdivá, ne?

Já takové výroky nemám rád, uteklo mi to a štve mě to. Ale myslím si... vlastně... že asi jsem v Egyptě známější než Jágr. (směje se) A možná ještě taky v Súdánu. Tak to asi pravda je. Nicméně člověk by měl být pokorný a podobné výroky si odpustit.

Na expedice do Egypta jezdíte už od roku 1991. Čím vlastně takový archeologický průzkum začíná?

Pokud jde o archeologickou expedici, musíte půl roku předem egyptské vládě odevzdat seznam lidí, které na to máte, musíte pokrývat všechny aktivity, které s tím souvisejí, musíte prokázat, že jste schopen tu expedici vést, že máte zahraniční renomé, protože v Egyptě se koncese dávají zásadně na jméno, ne na instituci. Takže když budu na přednášce v Plzni a v Egyptě mi někdo spadne do šachty, tak za to můžu já. Ne ten, koho jsem pověřil, jenom já. Což znamená poměrně dost stresu. A pokud jde o vlastní expedici, když nám Egypťané schválí program, můžeme pracovat třeba od dubna do prosince, což ale neznamená, že jsme tam celou tu dobu, na to nikdo nemá peníze ani kapacity.

Podle čeho se rozhodujete, že zrovna na tom místě byste měli začít kopat?

Vždycky vyberete na základě geofyzikálního průzkumu, satelitních snímků, povrchové analýzy a samozřejmě studia literatury místo, které se zdá jako pravděpodobné, že splňuje ani ne tak požadavek nějakých „hezkých" nálezů, ale spíš že nám poskytne odpovědi na to, co neznáme. Takže těch kritérií, podle kterých místo vybíráme, je víc. A jak říká můj kamarád Zahi Hawass: „Nikdy nevíš, co skrývá písek pouště." Nakonec se to vždy ukáže až na místě, do jaké míry byl náš odhad správný. Zatím se nám v posledních letech poměrně hodně dařilo.

Najímáte si na kopání místní lidi. Umíte arabsky?

Naši dělníci, zkušení kopáči, kteří s námi pracují roky, samozřejmě neumějí anglicky ani žádný jiný světový jazyk. Takže jsem se kdysi začal učit spisovnou arabštinu v Praze u pana doktora Bahbouha a pak jsem se v terénu naučil do jisté míry i hovorovou arabštinu.

Kde na expedici spíte?

Díky tomu, že náš ústav byl spoluzaložen ministerstvem zahraničních věcí, máme ubytovací prostory na ambasádě. Ale dojíždění na místo výzkumu je tak náročné, časově i fyzicky, že si prostě pronajímáme od egyptských památkářů domek poblíž Abúsíru, je to asi dva kilometry od místa, kde kopeme.

Jak se na expedici stravujete?

Jíme v terénu, ve dvanáct je na půl hodiny pauza. Máme místního kuchaře a místní stravu. Není to tedy žádná hitparáda, ale jednoduchá arabská kuchyně. Nejčastěji jsou k obědu chlebové placky, sýr, nějaké vajíčko, cibule...

Dostanete se do míst, kde třeba pár tisíc let nikdo nebyl. Jak vám v tu chvíli je?

Je to zvláštní pocit. Já miluju ten vlastní výzkum, protože de facto odkrýváte unikátní památky civilizace, která zanikla před více než dvěma tisíci lety. Takže můžete cestovat časem - možná je to jediný způsob, jak reálně cestovat časem. Díváme se do minulosti, abychom pochopili současnost.

Zkoumáte svět mrtvých. Co k nim cítíte?

Je nutné být pokorný a uctivý. Oživujete civilizaci, která dávno zanikla, a vy ji přivádíte zpátky do tohoto světa. Staří Egypťané si přáli, aby jejich jméno žilo věčně. Je to něco výjimečného, velké privilegium. A staroegyptská civilizace byla neuvěřitelně vyspělá, je v ní spousta inspirace, ale i spousta tajemství, takže je ještě hodně co objevovat. Já ale vlastně chápu staré civilizace, které zkoumáme, jako velký příběh vesmíru. Nemyslím, že narození a smrt je to jediné, co máme.

Když zmiňujete tajemství: Tutanchamonovu kletbu, totiž že kdo poruší klid hrobky, zemře, archeolog asi vážně nebere. Hrozí vám ale při expedicích nějaké reálné nebezpečí?

Reálné nebezpečí například je, že můžete spadnout do hluboké šachty, když si nedáváte pozor. Může vás zasypat podzemí. Mohou vás smrtelně uštknout kobry nebo zmije růžkaté, když pracujete hluboko v poušti. Takže těch reálných nebezpečí samozřejmě je dost, ale když o nich víte, můžete jim předcházet. Ale jsou. Když jsme měli expedici v egyptské západní poušti, v oáze Bahríja, kde jsme objevili nejstarší křesťanské osídlení v Egyptě z 2., 3. století, tak tam v květnu už bylo takové vedro, že začaly vylézat kobry. A bylo jich tolik, že jsme museli expedici ukončit, protože nám šlo opravdu každý den o život. Prostě jsme utekli - s kobrami se blbě bojuje.

Stalo se někdy, že někoho had uštkl?

Naštěstí ne. Ale mohli jsme se zabít, když jsme jeli na velkou expedici do oblasti Džilf al-Kabíru. To jedete pět dní pouští od poslední asfaltky. A my jsme v nepřehledném terénu spadli s autem z asi dvacet metrů vysoké duny. No přežili jsme to. Naši beduíni celou noc auto spravovali a ráno jsme jeli dál. Dopadli jsme líp než německá expedice, která několik let před námi najela na minu: egyptská Západní poušť je pořád hodně zaminovaná z doby druhé světové války.

Přežili?

Naštěstí v pouští nebyli připoutaní, takže vylítali z auta - a přežili. Ale byli hodně pomlácení.

Knihu Sedm zákonů jste věnoval „Oli a Albimu". Lze vytušit, o koho jde. Můžeme o tom mluvit?

Kdo si přečte úvod a podívá se na první fotku v knize, bude asi tušit, nebo možná i dobře vědět, komu je věnovaná.

Tak mi aspoň poraďte, co mám napsat do vašeho životopisu. Vlastně se nemůžu dopátrat, jestli jste ženatý a kolik máte dětí.

Jsem svobodný už několik let a zároveň šťastný partner. S mojí ženou vychováváme tři děti.

SEDM ZÁKONŮ

1. Všechny civilizace jsou omezené v čase a prostoru. Na jejich začátku a konci stojí obvykle konflikt.

2. K zásadním změnám ve vývoji civilizací dochází náhle, skokově, nikoliv lineárně.

3. Hérakleitův zákon: To, co přivedlo civilizaci na vrchol, obvykle způsobí i její krizi.

4. Každá civilizace je založena na společně sdílených hodnotách, vizích a implicitním právu.

5.  Každá civilizace potřebuje pro svoji stabilní existenci funkční společenskou smlouvu založenou na vzájemné spolupráci jednotlivých částí společnosti. Zásadní vliv mají představitelé tzv. elit.

6. Vývoj každé společnosti je determinován technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost růst ani udržet svoji komplexitu.

7. O úspěšnosti každé civilizace rozhoduje míra schopnosti adaptovat se na proměny přírodního prostředí.

Prof. Mgr. MIROSLAV BÁRTA, PhD. (52)           

Vystudoval archeologii a egyptologii na UK v Praze a pak v Hamburku. V roce 2009 byl jmenován profesorem egyptologie. Od roku 2011 vede výzkum archeologických vykopávek na českých koncesích v Egyptě a Súdánu. Mezi lety 2013 a 2019 byl ředitelem Českého egyptologického ústavu FF UK. Od roku 2019 je prorektorem UK pro vnější vztahy. Kromě egyptologie se dlouhodobě zabývá srovnávacím studiem civilizací, výsledky shrnul např. ve vloni vydané knize Sedm zákonů: Jak se civilizace rodí, rostou a upadají (JOTA, 2021). Je autorem a spoluautorem desítek odborných textů a publikací, získal prestižní vědecké ceny (např. v roce 2019 cenu Česká hlava), vyučoval na světových univerzitách, je členem odborných společností, mj. Učené společnosti ČR, think-tanku Equilibrum či newyorského Explorer's clubu.