Nesouhlasím, že jsme v klimatické krizi

Nesouhlasím, že jsme v klimatické krizi

Sabina Ali, redaktorka MF Dnes

MF Dnes, 13.1. 2023

Ekonomika má růst, abychom měli prostředky na řešení problémů, říká analytik

Rychleji než Evropa roste hospodářství Číny i populačně slabších Spojených států. A brzy ji zřejmě dožene Indie. Podle analytika J&T Banky Pavla Rysky je viníkem stagnace starého kontinentu rozsáhlá a bobtnající byrokracie, ambiciózní cíle v ochraně klimatu nebo dotace, které pokřivují trh.

Situaci by podle Rysky zvrátily protržní reformy či liberalizace ekonomiky. Místo nich však Evropa přidává další omezení.

Lidé, kteří jsou dnes ve středních letech, se narodili do doby, kdy byla západní Evropa nejvýznamnějším ekonomickým celkem na světě. Dnes je Unie třetí. Co se stalo?

Má to dva důvody. Jeden není naší vinou, a to sice že Čína, celá jihovýchodní Asie a dnes také Indie se v uplynulých dekádách odrazily k velkému ekonomickému růstu. To bylo dáno tím, že země zavedly tržní prvky, což uvolnilo obrovský potenciál. Tehdy pomáhala i demografie, což u Číny už neplatí. I tak je ale ekonomicky významnější než EU i USA.

Druhý důvod je, že jsme v Evropě sami začali z pohledu hospodářského růstu zpomalovat, a to bez ohledu na to, co se dělo v Číně nebo Indii. Prvních třicet let po druhé světové válce byl ekonomický růst v západní Evropě okolo čtyř procent ročně. Od 70. let začal markantně klesat a už nepřestal. Během poslední dekády je růst kolem procenta ročně a přibližujeme se ke stagnaci.

Co se s tím dá dělat?

Zvrácení trendu by vyžadovalo razantní reformy jak na národních úrovních, tak především na úrovni EU. Musely by to být výrazně protržní reformy, muselo by se ustoupit od neustálého nárůstu regulace na kontinentu, dotačního typu ekonomiky a nastolit mnohem liberálnější ekonomický systém, ve kterém by se podnikatelům chtělo více investovat a ve kterém by bylo předvídatelné prostředí, které by motivovalo k byznysu. To je hlavní problém současné Evropy, že se stává nesmírně rigidním celkem, který se sám od sebe nikam nehýbe.

Vidíte pro to vůli na patřičných postech v rámci vlád a EU?

Vůli nebo alespoň uvědomění si situace na nejvyšších postech v Evropě nevidím. V roce 2000 Evropská unie vydala Lisabonskou strategii. Tehdy se lídři domluvili, že se pokusí co do tempa hospodářského růstu vyrovnat USA, protože v devadesátých letech za nimi EU zaostávala. Všechny navržené změny však vedly jen k posilování regulačních orgánů a veřejných výdajjů, vůbec se nesnažily ekonomiku uvolnit.

Po pěti a deseti letech tato strategie byla zhodnocena s tím, že nedosahuje výsledků, kterých měla. Po dalších několika letech se na ni úplně zapomnělo.

EU tedy podle vás rezignovala?

Domnívám se, že nejvyšší místa v EU se v podstatě smířila s tím, že jsme stagnační celek, a místo hospodářského růstu se začínají orientovat na jiné cíle, které chtějí předložit obyvatelům jako náhradu - například být lídry v ekologické oblasti nebo nově v regulaci umělé inteligence. To je ale zástupná strategie.

Mimochodem s umělou inteligencí je to příznačné. V Evropské unii ještě umělá inteligence netvoří žádný významný byznys a jsme v jejím rozvoji pozadu za USA. Nicméně EU již připravila celou regulaci tohoto byznysu a pokuty za její porušování. Ještě tedy nemáme samotný sektor ekonomiky, ale už víme, jak jej budeme pokutovat. To ukazuje, jak nepřívětivým místem pro technologické inovace se stáváme.

Jaké to bude mít důsledky?

Ten důsledek bych nazval skanzenizací Evropy. Stane se z nás něco, co kdysi bývalo slavné a na co se obyvatelé jiných kontinentů možná budou jezdit dívat. Technologické inovace v EU vznikají minimálně a zároveň jsou na ústupu tradičně silné sektory, jako je výroba automobilů nebo chemický průmysl.

EU sice skoro stagnuje, ale životní úroveň tu je stále rekordně dobrá. Pocítí tedy důsledek této "skanzenizace" běžný občan třeba v Česku?

Rozhodně. Jako příklad dám inflační epizodu. Ta samozřejmě proběhla po celém světě, nejen v Evropě, ale to, jak citlivě lidé reagují na zdražování a pokles životní úrovně, může naznačovat, jak by v budoucnu lidé reagovali, kdyby v Evropě klesala životní úroveň.

Připomenu, že EU má velmi ambiciózní cíle v oblasti ekologie a udržitelnosti. Má několik plánů, které by postupně zahrnovaly vytvoření plateb za emise oxidu uhličitého v nejrůznějších částech ekonomiky. Nebyl by to jenom průmysl, přidala by se doprava, zpoplatnění emisí v zemědělství, stavebnictví, až by to postihlo celou společnost. Nevyhnutelně by tak došlo k navýšení nákladů jakékoli ekonomické činnosti, což by znamenalo i růst cenové hladiny. Nyní jsme viděli, jak na to lidé citlivě reagují, takže by jistě reagovali i v této situaci.

Čína nebo Indie na ekologii zdaleka tolik nedbají. Je to to hlavní, čemu vděčí za svůj růst?

Cesta ekologických politik, kterými se vydává EU, je cestou, která nemusí mít v globálním měřítku valné výsledky a může ekonomicky poškozovat nás samotné. Toto Asie odmítá dělat. Jako primární cíl má, aby se tamní obyvatelé dál přibližovali životní úrovní Západu. Díky rostoucímu bohatství mohou následně přikládat větší důraz i ekologii. Primárním cílem tedy je zvyšovat bohatství tak, aby si země mohla dovolit i ekologické priority. V EU je uplatňována jiná cesta, kdy jsou primárně zaváděny restriktivní regulace. A doufáme, že to bude mít nějaké ekologické přínosy a že tyto regulace ekonomika unese. Pokud je to mít nebude, a zatím to vypadá, že globální význam budou mít minimální, tak volíme prohru na obou frontách - nemáme ani růst, ani ekologii.

Vzhledem ke klimatické změně ale možná není čas čekat na růst a je potřeba začít dělat něco teď, a předejít tak horším dopadům.

S takzvanou klimatickou krizí nesouhlasím, protože jsem zatím nikde neviděl data ukazující, že se člověk v něčem takovém ocitá. Když se podíváme na současný svět, tak kdybychom dali stranou covidovou epizodu, která data vychýlila, tak Země hostí rekordní počet obyvatel, kteří se rodí s rekordně vysokým očekávaným věkem dožití, rekordně nízkou kojeneckou úmrtností, lepšími vzdělávacími možsnostmi než kdykoli dříve, lepší zdravotní péči a tak dále. Toto dokázal svět díky hospodářskému růstu.

Klima se mění a má výchylky, které pro nás vytvářejí náklady, ale není pravda, že jsme v krizové situaci. Dánský statistik Lomborg přesvědčivě ukazuje, že když podělíme náklady na nejrůznější klimatické události, které máme, velikostí světové ekonomiky, tak tyto naše relativní náklady jsou nejnižší v historii. I počty úmrtí jsou díky lidské adaptaci na nejrůznější klimatické události nižší než dříve. Nejsme tedy v krizové situaci - jsme naopak v lepší, než jsme byli dřív.

Přesto průměrná teplota na planetě roste, což si začíná daň vybírat už nyní.

Pokud si ale podvážeme hospodářský růst, tak tím dosáhneme pouze toho, že nebudeme mít finance na to, abychom jednotlivé klimatické dopady řešili. Například Nizozemsku hrozilo, že bude zaplaveno mořem. Situaci ale neřešilo tak, že by u všech zemí vynucovalo ekologická opatření, která by stejně nestihla včas zafungovat a podvázala by růst, ale postavilo hráz. To mohlo Nizozemsko udělat jen díky svému relativnímu bohatství. Kdyby si dávno předtím podvázalo růst a bylo chudé, boj s rostoucí hladinou moře by prohrálo. Tento přístup tak říká: nechme ekonomiku růst, abychom měli prostředky na řešení konkrétních problémů. Klimatické dopady máme řešit a klimatu se přizpůsobovat, ne s ním bojovat.

Proč nás v hospodářském růstu předbíhahí i USA, pro které je klima také téma a zároveň jsou populačně slabší?

USA jsou schopny vyprodukovat větší ekonomický výkon na hlavu. Důvodem je, že Spojené státy dokážou dlouhodobě rychleji zvyšovat produktivitu. Produktivita ve Spojených státech je dílem především toho, že jsou pružná ekonomika s menším počtem regulací, zcela volným trhem práce a mají menší dominanci vlády nad ekonomikou. Díky tomu se v ní snáz investuje, což právě zvyšuje produktivitu.

Tím největším rozdílem tedy je, že v Evropě zkrátka vládne regulační šílenství. Firmy nevědí, jestli se tu najednou neobjeví regulace, která jim překazí byznys, takže se do projektu ani nepustí. Mnohokrát jsem od manažerů firem slyšel, že mají spousty projektů na stole, ale bojí se, že by je kvůli regulaci nemohli dokončit nebo že by přestaly být ziskové.

Velmi bolestivé je evropské manko v technologiích. Dám příklad z akciových trhů, u nichž se pohybuji. V americkém indexu S&P 500 je přes 60 čistě technologických firem, několik jich je těch obrovských, například Meta nebo Google. Z evropské obdoby indexu, která zahrnuje 600 firem, je technologických pouze 30. To dokazuje, že u nás není pro zavádění technologií přiznivé prostředí, což se odráží na růstu hospodářství.

Několikrát jste zmínil potřebu uvolnění regulace. Prošli bychom podle vás jako hospodářství krizemi lépe, kdybychom měli volnější regulace a také méně dotační ekonomiku?

Ano, protože firmy nemají problém, že by neměly přístup ke kapitálu, ale narážejí na obrovskou regulační nebo dotační bariéru. Firmy totiž nemohou jít do konkurence s těmi, které mají dotace. Kdybychom nebyli v dotačním prostředí, které ekonomiku pokřivuje, a byli bychom v méně regulovaném prostředí, tak by se naše ekonomika z krizí a šoků dostávala lépe.

Druhá věc je situace v Německu, které má drahé energie. Firmy, které jsou energeticky náročné a přinášely Německu velké příjmy, už přestávají být ochotné v zemi investovat. Loni například oznámil zavření svých závodů v jižním Německu chemický gigant BASF s tím, že nadále bude investovat na jiných kontinentech. Na Němce jsme přitom navázaní, takže jejich problémy na nás velmi doléhají.

Doplácíme tedy na vypínání jaderných elektráren v Německu.

To už je pomalu minulost, ale podle mne to byla chyba. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak citlivě zareagovalo Německo na havárii ve Fukušimě, i když jemu podobná událost nehrozila. Celkově pak vznikla nedostatečná výrobní kapacita v Evropě, což přispělo k růstu cen energií. Od nadnárodních firem je slyšet, že nemají důvod v EU investovat, když zde budou platit za elektřinu a zemní plyn dvojnásobek toho, co platí v USA.

Může se tedy stát, že Evropu podniky úplně opustí?

Částečně se to děje a je to poznat nejen ve výrobě, ale i ve vývoji. Před pár dny se objevila zpráva, že Volkswagen Group úspěšně vyvíjí pevnou baterii pro auta, která by měla mít vysokou kapacitu a vydržet mnoho set nabíjení. Nabídla by podobný komfort, jako nabízejí auta se spalovacími motory. Zajímavé ale je, že automobilka tento vývoj provádí přes dceřinou firmu v USA. To je přece paradox: baterie jsou na pomezí automobilového a chemického průmyslu a ty byly sto let dominantou německého hospodářství. Vývoj však nyní probíhá v USA. To ukazuje, jak nepříznivé podmínky tu pro vývoj máme. To by mělo být varováním.

Máme tedy vůbec ještě reálnou šanci vrátit se do čela ekonomické výkonnosti?

Lidi zajímá ekonomický výkon na hlavu a v tom jsme nadále bohatší než Čína. Pokud se ale bavíme o celkovém ekonomickém výkonu EU, tak zde jsem skeptik a myslím si, že málokdi se chce v EU postavit skutečným problémům čelem. Nemyslím si tedy, že tento trend zastavíme. Čína sice zpomaluje, má své problémy, ale stále má větší potenciál.

Zmiňujete, že Čína má problémy. Známé jsou například její potíže ve stavebnictví. Má takových problémů víc?

Čína má strukturální problémy. Jde například o to, že zemi v řádu několika dekád čeká obrovský problém s demografií. Země má nejmenší počet porodů za 70 let. Momentálně jí hrozí, že až půjde do důchodu současná početná generace, tak ji nebude mít kdo živit. I kdyby se ale Číně povedlo porodnost obnovit, tak se nevyhne období, kdy bude mít málo lidí na uživení silnějších starších ročníků. Nicméně to je problém velké části světa. Vstupujeme zkrátka do etapy, kdy nás bude málo na to, abychom udrželi bohatství pro stárnoucí populaci. Proto potřebujeme růst produktivity více než dříve.