Návrat k Havlovi, nebo fraška? - Petr Drulák, MF Dnes, 15.11. 2021

Návrat k Havlovi, nebo fraška?

Vznikající vláda chce podle své koaliční smlouvy obnovovat „tradici havlovské zahraniční politiky". Patrně tento závazek začne i naplňovat. Co bylo v 90. letech omylem na pozadí optimismu, se dnes vrací jako fraška v kulisách tragédie.

Petr Drulák

Západočeská univerzita,

bývalý náměstek ministra zahraničí

Mladá Fronta Dnes, 15. listopadu 2021

Havlovskou zahraniční politiku lze charakterizovat dvěma odkazy - ztotožněním českých zájmů se zájmy USA a moralizujícím diletantstvím. V zahraniční politice Václava Havla se oba prvky pozoruhodně doplňovaly. První polistopadový prezident byl vždy připraven morálně obhajovat jakýkoliv krok americké zahraniční politiky a jejími brýlemi se díval i na ostatní. Podporoval americké intervence na Balkáně i na Blízkém východě a originálně obohatil politický diskurz obhajobou „humanitárního bombardování".

S respektem přijímal americké spojence; vztahy s Německem coby klíčovým americkým spojencem v Evropě zahájil omluvou za poválečný odsun, k Francii s tradicí nezávislé zahraniční politiky si cestu nenašel. Kriticky přistupoval k těm, k nimž měl Washington výhrady -jim směřoval lekce z lidských práv a demokracie. V bilaterálních vztazích tlačil na smlouvu o vzájemné ochraně investic pro Česko tak nevýhodnou, že ji svého času chtěla vypovědět i atlantistická vláda ODS. Jako svého nástupce si představoval americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou.

O kultivaci vztahů s nejvýznamnějším spojencem se ve střední Evropě snažili z dobrých důvodů všichni, včetně neúspěšného Vladimíra Mečiara. Havlismus se však vymyká svojí dokonalou servilitou vůči mocnému spojenci a připraveností morálně vyzdvihovat i americkou reálpolitiku. Doma se Havlova politika s pochopením nesetkávala - většině Čechů nic nepřinášela a ponižovalo je Havlovo pohrdání „českou malostí". Pokud mu domácí i západní média tleskala, tolerovali ho; i když Klausovi a Zemanovi rozuměli lépe.

Hledá se Fialův Havel

Nastupující koalice míní návrat k havlismu vážně. Podporu demokracie a lidských práv považuje za „morálně správnou" i geopoliticky výhodnou; nejspíše čekají, že ji Američané ocení. Na Spojené státy koaliční dokument odkazuje nejčastěji. Pouze s nimi se naše koalice zavazuje „prosazovat co nejtěsnější vazbu a rozvíjet blízký vztah". Má být převzat americký zákon trestající porušování lidských práv v zahraničí, další zákon má zaručit každoroční výdaj 2 % HDP na obranu, jak požadují USA (na nákupy amerických zbraní). I evropská obrana musí „postupovat v souladu s NATO a USA" a na Dálném východě se má prohlubovat spolupráce s Tchajwanem, Japonskem a Koreou, tedy americkými spojenci.

Naopak američtí rivalové Rusko a Čína mohou čekat „revizi vztahů". Samozřejmě se myslí revize směrem dolů, ale těžko říci kam. S Ruskem už vztahy o moc horší být nemohou, patrně tedy uzavření ambasád. Ani vztahy s Čínou za Babišovy vlády nevzkvétaly, patrně bude třeba je pohřbít úplně.

Na papíře koalice definuje svůj havlovský návrat s obdivuhodnou důsledností. V realitě ale narazí na dvě překážky.

Zaprvé nejsme v devadesátých letech. Po zhroucení bipolárního systému tehdy svět zažíval krátký unipolární moment. Nic neomezovalo americkou moc a leckdo mylně soudil, že zbytek světa půjde ve svém vývoji americkou cestou. Dnes po Iráku a Afghánistánu jsou limity americké moci více než zřejmé. Jako je zřejmé, že v multipolárním světě většina lidstva americkou cestou nepůjde - netýká se to pouze Ruska, Číny či Indie, ale například i stále ještě spojeneckého Turecka. Zatímco idealisté devadesátých let věřili, že s USA budují světový liberální řád, dnes střední Evropa neví, jak čelit ideologickému tlaku západního progresivismu, chapadlům globalizovaného kapitalismu, hrozbě islamismu či geopolitickému tlaku Ruska a Číny.

Zadruhé pětikoalice nemá žádného Václava Havla. Čím vlastně vynikal? Jakkoli jistě byl odvážnou a originální osobností s darem formulovat, v někdejším disentu i jinde najdeme morálně pevnější, myšlenkově důslednější i politicky zdatnější postavy. Podstatné však je, že USA od sedmdesátých let intenzivně pracovaly na Havlově reputaci vzorového disidenta a hrdiny; skrze Pavla Tigrida v Paříži, Františka Janoucha ve Stockholmu, Svobodnou Evropu v Mnichově a mnoha dalších. Ačkoliv v roce 1989 nebyl Havel v Československu příliš znám, měl už solidní mezinárodní kredit morální autority. Ve funkci prezidenta tento kredit pečlivě rozvíjel a USA ho stvrdily. Jeho kroky potom doprovázela aureola morální výjimečnosti. Ta sice všechny odpůrce neodzbrojila, nicméně i zjevným omylům dala vyniknout jako vizionářským pokusům narážejícím na politováníhodnou nedokonalost světa či onu „českou malost".

Co je komu dovoleno

Nastupující koalice nikoho takového mít nemůže. Po konci studené války už Američané neseli a nezalévali, a tak nemohou sklízet. Těžko si v takové roli představit Petra Fialu, Jana Lipavského či Miloše „Tchajwance" Vystrčila. Pozoruhodný havlovský talent k moralizování i pohrdání českým prostředím prokázala Markéta Pekarová Adamová, když odmítla parlamentního oponenta argumentem, že jeho kroky by „v Bundestagu nebyly přijatelné".

Ale ani to stačit nebude. Jediné, co obrat k havlismu svým autorům přinese, bude potvrzení starého rčení Quod licet Iovi, non licet bovi. Genderově korektně přeloženo: Co je dovoleno bohyním a bohům, není dovoleno kravám a volům.