Levná průmyslová kolonie Německa

Lenka Zlámalová,
Týdeník Echo 15/2019 (11. dubna 2019)
https://www.echo24.cz/

ČESKO JE NEJVÍC Z CELÉ EVROPY ZÁVISLÉ NA JEDINÉM PARTNEROVI. ČÍM NÁS TO OHROŽUJE

Hrozby obchodními válkami, které spustil americký prezident Donald Trump, a brexit přitahují pozornost k otázce, kdo je dnes na kom ve světě obchodně závislý. Kdo může být omezením obchodu nejvíce zasažen, a kdo má proto přirozený zájem na tom, aby se udržel. My patříme k těm nejvíce motivovaným. Máme jednu z nejvíce otevřených exportních ekonomik na světě. A z celé Evropy máme zároveň vůbec největší závislost na svém největším obchodním partnerovi. V našem případě na Německu. V současných vyhrocených obchodních vztazích jsme jednou z vůbec nejvíc ohrožených zemí.

Statistický úřad Evropské unie Eurostat teď přinesl zprávu, jak moc je Evropa propojena mezi sebou navzájem a jak moc obchoduje s ostatními světovými partnery. Jestli je pro někoho skutečně důležitý jednotný vnitřní trh EU, jsou to středoevropské země Visegrádské skupiny. Ty jsou přitom až na Slovensko zároveň největšími odpůrci prohlubování evropské integrace, jak na ni tlačí francouzský prezident Emmanuel Macron. Není divu. Evropská unie je pro ně výhodná především jako jednotný trh. A ten mají. Takže chybí jakákoli motivace, proč by si měly nechat vnucovat společnou azylovou a migrační politiku nebo společně sdílet dluhy. Ze všech zemí V4 míří přes 80 procent vývozů do ostatních států Evropské unie. Jedničkou je Slovensko s 86 procenty, následované Českem s 84, Maďarskem s 82 a Polskem s 80 procenty. Z celého zbytku EU má stejnou závislost na vnitřním obchodu už jen malé Lucembursko, což je dáno tím, že tam sídlí centrály řady firem.

Pro srovnání. Největší evropští hráči Německo a Francie mají na unijní poměry na vnitřním evropském trhu podprůměrnou závislost. V obou případech 59 procent. Průměr osmadvacítky je 63 procent. Itálie je obchodně na ostatních unijních zemích závislá jen z 57 procent a Velká Británie z pouhých 47 procent. Zajímavé je, že většina bohatších zemí (s výjimkou Nizozemska a Rakouska) je podprůměrně závislá, zatímco skoro všechny chudší a východnější jsou závislé víc. Podprůměrnou závislost mají všechny tři bohaté skandinávské země. Švédsko, Dánsko i Finsko. Z postkomunistických zemí patří do zóny závislosti jen Lotyšsko.

Značkové země a jejich levné výrobní linky

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, není složitá. Je to rozdíl mezi subdodavatelskou ekonomikou střední Evropy a značkovou ekonomikou Evropy západní. Vstup do Evropské unie udělal z postkomunistických zemí střední a východní Evropy žádané dodavatele dílů pro západní značky. Západní firmy si v zemích s nesrovnatelně levnější prací a často i podstatně nižšími daněmi vytvořily zázemí dodavatelů součástek. Z ekonomického pohledu to pro ně funguje stejně, jako by ho měly v sousedním regionu své vlastní země. Žádná cla, žádná byrokracie. Naloží se kamiony nebo vlaky a jede se na kompletaci do západních centrál, odkud se také řídí ty vůbec nejvýnosnější branže. Vývoj, marketing, prodej.

Pověstná křivka ve tvaru U neboli smějící se ekonomika, kdy na vrcholech se vydělává nejvíc a u dna úsměvu nejméně, je tady tvrdě rozdělena. V koutcích úsměvu s vysokými platy jsou země západní a severní Evropy. U dna U, kde tradičně bývají platy nejnižší, jsou země střední a jihovýchodní Evropy. Tady je také vysvětlení, proč se české nebo slovenské platy k těm německým nebo francouzským přibližují výrazně pomaleji, než si lidé při pádu železné opony před třiceti lety představovali. A pokud se nezmění struktura středoevropských ekonomik a neposunou se z dodavatelských do značkových, srovnání životní úrovně není v dohledné době reálné.

Nebezpečná závislost

Eurostat přináší ještě jeden žebříček závislosti. Ukazuje, jak moc jsou jednotlivé země závislé na svých největších obchodních partnerech. Pro většinu zemí Evropské unie je tím největším obchodním partnerem Německo. Platí to jak pro subdodavatelské, tak značkové země. Výjimkou jsou Irové a Britové, pro něž jsou jedničkou Spojené státy americké. Pro Estonce jsou to Finové, pro Lotyše Rusové. Chorvaty a Řeky Italové, pro Španěly Francouzi, pro Portugalce právě Španělé a pro Kypr Kajmanské ostrovy.

V Evropské unii je ale jen jedna země, která je na svém největším obchodním partnerovi závislá víc než ze třiceti procent. Je jí Česko, odkud do Německa míří 32 procent z celkového vývozu. Na druhém místě jsou Rakušané, závislí na Berlínu z 30 procent svého obchodu, Poláci a Maďaři z 27 procent. Bohaté Rakousko, které má řadu vlastních silných ceněných značek, je výjimkou. Jeho druhým největším obchodním partnerem jsou Italové, trojkou Američané. Jinak ale platí, že ve střední Evropě se vytvořil na dodávkách pro Německo závislý průmyslový klastr. Ze zemí V4 putují z velké části součástky do německých výrobků, které dokážou být velmi úspěšné na světových trzích.

I díky středoevropským dílům je Německo světový obchodní hegemon, který dráždí Donalda Trumpa obrovským přebytkem v obchodu s Amerikou. Ten se loni vyšplhal na 68 miliard dolarů. Německo nemá svého největšího obchodního partnera mezi zeměmi Evropské unie, ale právě ve Spojených státech, kam míří osm procent z celkově obřího německého vývozu. V něm jsou české, polské a slovenské součástky. Trumpovy obchodní výhrůžky Evropě cílí přímo na Němce. Pokud by je naplnil, dotknou se ale stejně i Česka. Naše součástky jedou do Ameriky pod značkou Made in Germany. To je globální provázanost světového obchodu, o níž se tak často abstraktně mluví. Je podobně symbolická, jako když donedávna nejcennější značka Apple míří v podobě iPhonů do Ameriky s nápisy Designed in California, Assembled in China na zadní straně. Podle obchodních statistik je iPhone čínský výrobek.

Zapojení do výkonné německé exportní mašiny pro nás bylo po vstupu do Evropské unie velkou výhodou. Přes německé obchodní vazby se otevřela cesta na západní trhy, kterou by si jinak české firmy dlouho prorážely. Jenže jsme si na ni zvykli jako na neměnnou konstantu a danost. Tato subdodavatelská mentalita nás ale postupem času začala držet v pasti nízkých platů a zóně levné práce. Je to přirozené. Je to osud každé subdodavatelské ekonomiky, kde se spíš vyrábí, než vymýšlí a prodává konečnému zákazníkovi. Tahle závislá ekonomika dokáže jen velmi málo těžit z ostré konkurence a z prosperity. Bere si z ní vždycky výrazně méně než značková ekonomika, která inkasuje vysoké ceny na obou koncích křivky ve tvaru U.

Prezident Miloš Zeman se svým německým protějškem Joachimem Gauckem (za volantem) ve Škodě Auto v Mladé Boleslavi, 2014

Na platy by mohlo jít o 500 miliard víc

Na první pohled to vypadá jako geografická danost. Sousedíme s třetím největším světovým exportérem. Průmyslovou mocností, se kterou se naše struktura ekonomiky dobře doplňuje. Nemusíme si moc lámat hlavu s vymýšlením nových věcí ani se strategiemi, jak prodávat. České subdodavatelské firmy prostě dostanou od Němců zakázku. Dokud se daří Německu, automaticky se daří i nám. A o německé zboží je díky kombinaci prvotřídní kvality a rozumné ceny, ke které přispíváme i my svou levnou prací, velký zájem. Když někdo žije v takovéto jistotě a pohodlí, nemá moc ambicí se měnit. Ani chuť posouvat ekonomiku do vyšších pater křivky U, kde se podstatně víc vydělává.

Poslední roky přinesly do Česka jeden z nejrychlejších vzestupů platů za poslední dekády. Bohatším značkovým zemím jsme se samozřejmě ani po něm stále výrazně nepřiblížili. Ale z byznysu už se nějakou dobu ozývají hlasy, že dlouhodobě je podobné tempo vzestupu platů neudržitelné. To není úplně pravda. V platech zaostáváme za Německem a dalšími bohatými zeměmi výrazně víc než v produktivitě práce. Míra zisku jako podíl na celkové přidané hodnotě, kterou tady firmy vytvoří, je stále jedna z nejvyšších v celé Evropské unii. Ta část přidané hodnoty, která se naopak rozděluje na platech, je u nás šestá nejnižší z celé Unie. Právě v tom je past nízkých českých platů.

Podle podílu vytvořeného HDP, který se rozděluje na platech, se poznají low cost země a státy s vysokými platy a životní úrovní. Německo je s 51,1 procenta celkového HDP rozdělovaného na platech trojkou Evropské unie. S nepatrným odstupem za prvními Francouzi s 52,2 procenta a druhými Dány s 52 procenty. Čtyřkou je nejbohatší unijní stát, Lucembursko. My jsme naopak za Iry, Řeky, Italy, Rumuny a Poláky šestou nejvíc low cost zemí v Evropské unii, pokud jde o podíl celkové přidané hodnoty rozdělované na platech. Dosahuje jen 41,3 procenta HDP. Za posledních dvacet let, to znamená mezi roky 1997 a 2017, ze kdy jsou poslední data, se ta část, která se rozděluje na platech, zvýšila o pouhých 0,6 procenta. Na trase mezi subdodavatelskou a značkovou ekonomikou jsme se za tu dobu příliš neposunovali.

Kdyby se tady dělila na platech stejná část jako v Německu, dostali by lidé ročně dohromady 504 miliard korun navíc. V této chvíli pracuje v Česku zhruba pět milionů lidí. Každý by tedy za rok dostal 100 tisíc korun hrubého navíc. Průměrný plat, který nyní dosahuje necelých 35 tisíc korun, by se zvýšil o 8 333 korun. To znamená bezmála o čtvrtinu. Celkově by dosáhl skoro 44 tisíc korun.

Čím nižší je část HDP rozdělovaná na platech mezi lidi, tím vyšší je částka, která na zisku zůstává firmám. Zbývající část jsou daně. U nás míra zisků firem dosáhla 49 procent HDP. Před námi jsou výše připomenutí Irové, Rumuni, Poláci a Slováci. Míra zisků v Německu je 39,2 procenta HDP. Přesně o těch deset procent nižší, o které je u platů vyšší. I tady je vidět, že se u nás za dvacet let moc nezměnilo. Mezi roky 1997 a 2017 se míra zisků snížila o pouhých 1,8 procenta HDP.

Druhý nejtučnější krmelec v historii

Zisky, to jsou ty částky, které ze země odcházejí na dividenách, tedy právě podílech na zisku. Loni odešlo z Česka na dividendách 293,9 milardy korun. Je to druhá nejvyšší suma za posledních deset let. Překonal ji jen rok 2016 (314 mld.). Do svého dalšího rozvoje v ČR firmy investovaly jen 120 miliard korun. Částka investovaná do dalšího rozvoje je nejnižší za posledních šest let. Nejvíc dividend z Česka odteklo právě do Německa. Následuje Nizozemsko a Lucembursko, to jsou svého druhu daňové ráje uvnitř Evropské unie. Stejně jako Irsko.

Tak vypadá v kostce stav prodloužené levné výrobní linky Německa. Nebo z průmyslového pohledu největší spolkové země evropského exportního hegemona. Pokud se z té role nedostaneme, na dohnání západní životní úrovně můžeme zapomenout. To se nám podaří jen jako značkové zemi, která má vlastní výrobky od vývoje po finální produkt a marketing. Silné české značky.

Že lze takový druh ekonomiky provozovat v roli malé země sousedící s Německem, ukazuje bohaté Švýcarsko. To je sice dlouhodobě známé jako pračka a úkryt peněz všeho druhu, má však zároveň velmi silný, sofistikovaný, značkový průmysl s velmi vysokou přidanou hodnotou. Částka, která se tu rozděluje na platech, je vůbec nejvyšší z celé Evropy. Dosahuje 59 procent HDP. O sedm procent víc než v Německu, o osmnáct víc než u nás.

Největším švýcarským obchodním artiklem, podílejícím se na vývozu 12,4 procenta, jsou léky. Když se k tomu přidají ještě krevní preparáty, je to víc než pětina vývozu. Farmacie a biochemie jsou spolu s informačními technologiemi těmi branžemi s vůbec nejvyšší přidanou hodnotou, kde se nejvíc vydělává. Nejklasičtější případ značkové ekonomiky. Za posledních deset let se objem švýcarského obchodu v této branži zvedl o 20 miliard dolarů (440 miliard korun). Druhým nejdůležitějším vývozním artiklem jsou hodinky a šperky. Opět klasická ukázka značkové ekonomiky, kde jsou vysoké platy ve vývoji, prodeji a marketingu. Swiss Made je značka sama o sobě.

Při takto nastavené značkové ekonomice Švýcaři nejsou závislí na jakékoli zemi a jsou schopni prodávat po celém světě. I pro ně je největším obchodním partnerem Německo. Míří tam ale jen 15,3 procenta všech švýcarských vývozů. Dvojkou jsou Spojené státy s 13,2 procenta. Trojkou Čína s 9,8 procenta. To je skvělé rozložení rizika, protiklad naší závislosti. Celkově do zemí EU prodávají Švýcaři jen 45,8 procenta zboží. Zbytek míří mimo Evropu.

Švýcarsko má za sebou samozřejmě úplně jinou historii než země střední Evropy. Farmacie a biotechnologie ale nejsou žádné na historii postavené obory. Odehrává se tam spolu s informačními technologiemi jeden z nejpřekotnějších vývojů a Švýcaři v něm zjevně umějí udávat tón. Na to jsou potřeba skvělé školy, výborné právní prostředí včetně ochrany vlastnictví a intelektuálních práv. Preciznost, spolehlivost, schopnost prodávat. I my máme skvělé vědce, kteří dokázali vymyslet průlomové léky na vážné nemoci, které mohly být ve světě skvěle prodejné. Avšak zatím jsme kolem nich nedokázali postavit efektivní průmysl, který by je uměl dobře prodávat, a často jsme si je nechali utéct tam, kde k tomu dostali lepší podmínky.

Cesta ze závislé průmyslové kolonie ke značkové ekonomice je schůdná. Zatím jsme se na ni ale nepustili.