Jak nás (vás) vidí mladá generece

Cesta k nezávislosti nevede ani západ ani na východ

Vybírat si v naší situaci zdali se spíše orientovat jako stát východním směrem, nebo západním je jako vybírat si mezi metaforickou louží a okapem. Průměrný Američan na dotaz, jestli zná Česko, většinou odpovídá v rozmezí od nevím až k otázce, jestli tazatel myslí nějakou část Ruska. Vnímají nás jako zaostalé a sekundární, chovají se k nám až trochu koloniálně. Dejme si ruku na srdce, kolik velkých firem v česku je opravdu českých a peníze z jejich zisku zůstávají u nás a nejdou do zahraničí, na kolika výrobcích dnes vidíte „Made in Czech republic“, zkuste si jeden takový najít. Pojem zlaté české ručičky jaksi vymizel. S východem a jeho praktikami zelených mužíků, mafie a korupce ve vládě to také není zrovna růžové. Někdo si může říci, pojďme zlatou střední cestou evropské unie, nápad pěkný, do jisté míry i funkční. Tento nápad nám však přestane sloužit v momentě, kdy se budeme snažit urychleně a zbrkle přijmout euro, měnu, která má tak silné základy, jako nejslabší ze států, který tuto měnu používá. Pokud tento stát padne, budeme na tom ještě hůře než před přijetím. Dle mého názoru je jediná rozumná cesta budovat soběstačný Český stát, neklanící se na západ ani na východ, protože jak jsme se již přesvědčili v minulosti, dohody jsou dohody, ale když se nehodí, jsme v tom sami. Když někdo řekne, že to nejde, že to není možné, vzpomeňme si na první republiku, která byla vnímána jako nezanedbatelná síla jak ekonomická, tak vojenská a kulturní. Je na čase oprášit termín zlaté české ručičky, probudit se z letargie, do které nás posledních padesát let zavedlo a začít se snažit. Znovu vytvořit ztracenou infrastrukturu, průmysl a jméno, které byli privatizací a dalšími praktikami ztraceny a zajistit, aby zůstaly v rukou našich občanů a peníze tímto snažením získané neodcestovaly do zahraničí, nechci být občanem něčí kolonie. Nakonec k prosperitě, vysokému průměrnému platu, národní hrdosti a hlavně pravé svobodě vede cesta tvrdé práce a aktivního boje za svobodu, kterou máme a která se musí opatrně udržovat, jinak zhyne a změní se v pouhou iluzi, ne-li hůř.