Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

Edvard Beneš. Prezident, který volil menší zlo

Petr Zídek

Právo, 25.-26.května 2024

Zasloužil se Edvard Beneš o stát, jak říká zákon z roku 2004, nebo svou vlast zradil? Zachoval se v roce 1938 zbaběle, nebo takticky? Pomohl Stalinovi za války a po ní ovládnout střední Evropu, nebo se marně snažil sovětizaci zabránit? Bylo vysídlení sudetských Němců provedené na základě "jeho" dekretů brutální etnickou čistkou, nebo aktem spravedlivé odplaty a prevence? Podrazil v roce 1948 nohy demokratickým politikům a ligitimizoval nastupující komunistickou diktaturu?

V hodnocení Edvarda Beneše, který se narodil před sto čtyřiceti lety 28. května 1884 v Kožlanech na Plzeňsku, se Češi stále neshodnou. A nezvykle emocionální diskuse, které Beneš dodnes vyvolává, se často vyznačují neznalostí historických faktů nebo kontextů.

Podle francouzského historika Antoina Marése, který vydal Benešův životopis, jediný odborný v posledních patnácti letech, se druhý československý prezident stal "ideálním obětním beránkem", jenž sňal z české společnosti odpovědnost za Mnichov 1938, únor 1948 i vysídlení sudetských Němců.

Obraz Edvarda Beneše je i dnes zatížen negativními stereotypy, které vytvořili jeho současníci, zejména politici, kteří se jím cítili zrazení, jako třeba ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Přispělo k nim i několik vlivných intelektuálů, zejména filozof Jan Patočka a literární historik a romantista Václav Černý. Tyto moralizující obrazy však většinou neobstojí ve světle historických faktů.

Československý prezident Edvard Beneš v červnu 1947 pozdravil Slezany na třetím nádvoří Pražského hradu. Měl v oblibě jízdu na koni, vyjížďka na snímku je z dubna 1938. Ze stejné doby pochází fotografie s manželkou Hanou ze zámeckého parku na Pražském hradě. Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, kde bylo jeho tělo vystaveno v otevřené rakvi.      Foto ČTK/Profimedia, ČTK/AP, ČTK-Jiří Rublič

Beneš má velkou smůlu už v tom, že je často srovnáván se svým předchůdcem. Filozof Jan Patočka v útlém spisu Co jsou Češi píše: "Masaryk byl statečný, rozhodný, po zralém uvážení důsledně a zásadově jednající muž, potud výjimečný zvláště v našich malých poměrech. Beneš byl ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr." A dále také "slabý člověk, dobrý jako sekretář." Masaryk je nicméně natolik výjimečná postava, že pokud z něj učiníme jako Patočka měřítko, pak se nedostatečným bude jevit každý. I Masaryk měl ale své špatné vlastnosti, například v polemikách necitlivě přestřeloval, v praktické politice se často řídil heslem, že účel světí prostředky, či byl přesvědčený o své historické předurčenosti.

"Pokud jde o Mnichov,
většina historiků se
dnes kloní k názoru,
že Benešovo
rozhodnutí, které lid
nazývá vlastizradou,
bylo správné"

Historička Eva Hahnová o těchto Patočkových výrocích dost trefně napsala, že "vznášení takto dutých obžalob na adresu člověka v tak obtížných situacích, v jakých se prezident Beneš ocitl, je nejen nevěcné, ale i nemorální", a že je těžko můžeme charakterizovat jinak než jako "výrazy předpojaté antipatie".

Když Masaryk říkal, že "bez Beneše bychom republiku neměli", nebylo to lichocení muži, kterého si vybral za svého nástupce, ale realistické zhodnocení Benešova podílu na vzniku státu. Z trojlístku Masaryk - Beneš - Štefánik, který vedl zahraniční odboj proti Rakousku, byl Beneš sice nejméně charismatický, ale rozhodně nejpracovitější. Benešova role při vzniku státu a prosazení jeho hranic je obecně podceňovaná právě na úkor Masaryka, jehož význam je naopak přeceňován.

Cesta k Mnichovu

Ti, kteří Benešovi vytýkají Mnichov, často kritizují jeho zahraniční politiku jako plnou iluzí. V zásadě ale zapomínají dodat, že Benešova zahraniční politika byla také Masarykovou zahraniční politikou. Všechny hlavní komponenty československé zahraniční politiky v meziválečném období, orientace na Francii, vytvoření Malé dohody proti maďarskému revizionismu, důraz na kolektivní bezpečnost, které se ve druhé polovině 30. let pod náporem nacistického Německa ukázaly jako nefunkční, v praktické rovině realizoval Beneš, ale jejich duchovním otcem byl stejně tak Masaryk. Navíc vycházely z geopolitické reality a neměly žádné rozumné alternativy - takovou alternativou určitě nebylo spojenectví s Polskem, o kterém mluví někteří tehdejší i dnešní kritici Beneše, protože Polsko samo nemělo o takový svazek zájem.

Pokud jde o Mnichov, většina historiků se dnes kloní k názoru, že Benešovo rozhodnutí, které lid nazývá vlastizradou, bylo správné. Izolovaná a beznadějná válka proti Německu by přinesla nejen nedozírné množství obětí, ale hlavně by z Československa udělala rušitele míru a znemožnila jeho obnovení po druhé světové válce. Jistě, Benešovou chybou bylo, že dlouho a zaslepeně věřil Francii, přestože byl z mnoha zdrojů zpravován o tom, že Paříž své závazky nesplní. Historici dnes diskutují o tom, zda by k lepšímu výsledku nevedla tvrdá neústupnost, nebo naopak rychlé splnění všech požadavků sudetských Němců. Zároveň si můžeme klást i otázku, zda zásadní chybou, nikoli Benešovou, ale Masarykovou, nebylo odmítnutí rozpuštění Henleinovy strany ještě před volbami v květnu 1935.

Jakkoli se Mnichov mohl zdát těm, kteří ho zažili, jako fatální debakl, šlo jen o prohru v první bitvě vyhrané války. Díky nezměrnému diplomatickému úsilí Edvarda Beneše i příspěvku československých vojáků bylo nakonec Československo obnoveno, a to v předválečných hranicích, což dlouho nebyla samozřejmost. (Ano, je tu problém Podkarpatské Rusi, tu ale tehdejší zejména česká politická elita chápala od počátku jako přítěž, jíž se ráda zbavila.)

Ve Stalinově náruči

Dalším zdrojem Benešových kritik je jeho válečná prosovětská politika, kterou kodifikovala spojenecká smlouva s Moskvou, uzavřená v prosinci 1943. Samozřejmě že Beneš měl o Stalinovi a jeho systému iluze, ale ty sdílel s představiteli ostatních spojeneckých zemí. Příklon k Sovětskému svazu byl dán nejen dlouhou neochotou Britů distancovat se od mnichovské dohody a podpořit obnovení Československa v původních hranicích, ale především vývojem na frontách. Když bylo jasné, že většinu střední Evropy dobyde Rudá armáda, bylo nutné se s Moskvou dohodnout. Exilová polská vláda, která tak neučinila, zůstala i po válce v Londýně a Stalin dosadil ve Varšavě svou vládu, kterou byl nakonec nucen uznat i Západ.

Asi nejvyhrocenější debaty o druhém československém prezidentovi jsou spojeny se souslovím "Benešovy dekrety". S nimi spojené vysídlení sudetských Němců má dodnes takový emocionální náboj, že ještě v roce 2013 rozhodlo o tom, že českým prezidentem se nestane Karel Schwarzenberg, ale Miloš Zeman, který svého soka v televizním duelu vyprovokoval k několika nešťastným výrokům právě o Benešovi.

"Benešovy dekrety" jsou jen pejorativní označení "dekretů prezidenta republiky", s nímž přišli němečtí odpůrci Benešovy politiky. Prezident v exilu a v prvních měsícíh v osvobozené republice je sice vydával svým jménem, ale většinou byly připravovány jednotlivými ministerstvy, vyjadřovali se k nim experti a schvalovala je vláda.

Dělat z Edvarda Beneše ideového otce odsunu Němců je hrubá historická dezinterpretace. Beneš nikdy nebyl nacionalista mladočeského střihu jako třeba Karel Kramář, Alois Rašín či další významní prvorepublikoví pravicoví politici. Pokud to bylo možné, s českými Němci se chtěl dohodnout. Ještě v září 1938 se snažil zachránit republiku odstoupením výběžků a některých dalších pohraničních území obývaných milionem a půl Němců (tzv. Nečasův plán). Plány na vysídlení Němců se zrodily v prostředí domácího odboje a Beneš je dlouho nepovažoval za realistické, např. v březnu 1940 v Londýně veřejně prohlásil, že "v budoucím československém státě bude opět německá menšina". Beneš i za války chtěl zpočátku problém řešit odstoupením severočeských výběžků a vnitřními transfery obyvatel, které by vytvořily homogenní a autonomní německé kraje.

K radikalizaci exilových představ o poválečném osudu českých Němců došlo až vlivem nacistické politiky v protektorátu, zejména represe v době heydrichiády. Svůj vliv měla i politika sudetoněmeckého demokratického exilu kolem Wenzela Jaksche, jehož představitelé odmítali projevit bezdpodmínečnou loajalitu k československému státu, bránili se odvodům do armády, a dokonce u britské vlády protestovali, když vyhlásila neplatnost mnichovské dohody. Často se také mylně uvádí, že se Beneš k prosazení odsunu spřáhl s komunisty: pravda je, že KSČ byla dlouho k plánům na transfer německého obyvatelstva rezervována, a to zejména s ohledem na své sudetoněmecké soudruhy.

V prvním projevu v Praze po osvobození Edvard Beneš pronesl často citovaná slova, že "bude třeba (...) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést". Tyto výroky se mohou zdát šovinistickými, jen odhlédneme-li od historického kontextu. Výraz "vylikvidovat Němce" Beneš nemyslel jako výzvu k fyzické likvidaci, v předchozích projevech používal přesnější spojení "vylikvidovat německou otázku".

Symbol bez vlivu

Největším problémem Benešovy politické kariéry je jeho politika v letech 1945-1948. Stal se hlavním ideologem "lidové demokracie" či "demokracie socializující", která přinesla postátnění velké části hospodářství. Tento systém ale počítal se dvěma zamlčenými premisami, které se postupně ukázaly jako iluze: zaprvé že Sovětský svaz ponechá svému spojenci oplátkou za vnější podřízení jistou vnitřní autonomii, a zadruhé že KSČ se spokojí s podílem na moci, který jí připadne demokratickou procedurou.

Stejně jako před Mnichovem i v letech před únorem 1948 Beneš odzbrojoval společnost svým až trochu chorobným optimismem stran dalšího vývoje. Jeho reálná moc ovlivnit události však byla značně limitovaná, stával se spíše vyprázdněným symbolem. V provádění nějaké aktivnější politiky prezidentovi navíc bránil jeho zhoršující se zdravotní stav spojený s ubýváním sil.

Benešova role během krize v únoru 1948 je stále předmětem dohadů. Zejména není jasné, zda věděl o demisi demokratických ministrů předem a podpořil ji (jak později svědčil třeba Prokop Drtina), nebo jí byl zaskočen (jak tvrdil on sám a jeho spolupracovníci). Sama demise byla ovšem mimořádně nešťastným a hloupým činem, který komunistům nahrál v jejich tažení za absolutní mocí.

To, že prezident hned po jmenování nové Gottwaldovy vlády neodstoupil a dalších patnáct týdnů legitimizoval nastupující diktaturu, mohou dějiny vidět jako jeho největší chybu. V té době ho navštívil Václav Černý a podal o něm další nelichotivý obrázek: "Prezident Beneš byl vskutku člověk bázlivý, a právě proto nepřímý, taktický, postranní, přímo fyzicky uhýbavý, ostražitý a plachý (...) z rodu mužů, co se bojí facek." Jde ale o člověka, kterému zbývalo jen půl roku života, doufal, že se mu podaří ještě vzchopit k nějakému ráznému činu, ale jeho tělo ho zrazovalo. Tím, že setrval ve funkci, se možná znemožnil před dějinami, ale zbrzdil komunistickou represi, což řadě lidí umožnilo odejít za hranice.

Krutost dějin

Ano, Beneš se jako každý politik dopustil mnoha chyb, ale měli bychom je posuzovat věcně a bez antipatií. Tomu se zatím nejvíce přiblížil Václav Havel, který v roce 1994 v projevu ke 110. výročí narození Edvarda Beneše řekl, že s tím, jak je starší, je v kritice druhého československého prezidenta zdrženlivější. "Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší."

Podle Havla jsou u Beneše dvě věci jisté: "Zaprvé že náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a zadruhé že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin."

(Autor je historik)